xVybraná videa
text k videu

Vzpoura deprivantů

...o špatných lidech, skupinové hlouposti a uchvácené moci ...

František Koukolík, Jana Drtilová

Kdo nařídil ostřelování porodnice a universitní knihovny v Sarajevu? Kdo řídil každodenní běsnění, popravy a mučení v koncentračních táborech během druhé světové války? Kdo je logisticky zajišťoval? Kdo rozpoutal běsnění ve Rwandě, kde byl během posledních dvou měsíců války zabit téměř milión lidí? Jaký člověk vedl organizaci Rudý teror v Etiopii, která systematicky vyvraždila téměř sto tisíc kritiků režimu? Kdo vypustil nervový plyn do tokijského metra, kde bylo 10 mrtvých a 5 500 zasažených? Kdo zaútočil na Světové obchodní středisko? Který vědec vyvinul a odzkoušel nášlapné miny? Jediný způsob, jak je nalézt a zneškodnit je ten, že je musíte najít a vyhrabat rukama. Dvacet mužů po deseti měsících namáhavé práce nalezlo v Angole 130 min. Odhaduje se, že jich v této zemi je na 15 miliónů. 80 tisíc lidí má následkem výbuchu těchto min amputovanou končetinu. Miny se vyrábějí v Rumunsku, Jižní Africe, Číně a České republice - jsou na cestách, zahradách, parcích – náhodně, kdekoli. Kdo je tam umístil? Na co ti lidé přitom mysleli?

V roce 1993 bylo za 70 miliónů dolarů odstraněno sto tisíc starých min. Ve stejném roce bylo ovšem nastraženo 2 miliony nových.

Epidemická vlna násilí, kriminality, korupce. Nájemní vrazi, války o území, ropu, názor o cokoli. Klesající úroveň vzdělávání ve vyspělých průmyslových zemích, tělesné a duševní týrání dětí, jejich sexuální zneužívání, domácí násilí v rodinách za zavřenými dveřmi, drogy, alkohol, šikana ve školách v armádách. Lokální války, etnické čistky, uprchlíci, patnáctiletí váleční veteráni, lidé se syndromem přežití. Sdělovací prostředky jsou jako hyeny a přinášejí otupující dávky násilností, neštěstí, smrtí, ničení životního prostředí. To je obraz dnešního světa.

Pojmem „deprivanti“ jsou označeni lidé, kteří jsou poškozeni nebo dokonce zmrzačení v oblasti citové a hodnotové .

Lze se domnívat, že ve skrytých nebo obtížně rozlišitelných podobách je v současnosti deprivantství hromadné a výskyt deprivantů epidemický.

Lze se také domnívat, že epidemie deprivantství souvisejí s vývojem soudobé společnosti a jsou v mnoha ohledech jak důsledkem tak jeho pohonem.

Ve velmi obecné poloze může být deprivantství způsobeno:

- populační explozí (prostý numerický fakt + narůstající agrese)

- rozpad hodnot podmíněný oběma světovými válkami

- zvyšující se hladina úzkosti z jaderné války

- zaměření na hmotné stránky života, jež je většině lidí nedostupná

- vliv televize...

ale to je opravdu jen velmi obecné vymezení a budeme se příčinami deprivantství věnovat ještě dále a podrobněji.

Domníváme se, že vliv deprivantů ve společenských institucích, kultuře, vědě, veřejném životě roste.

Máme dokonce za to, že projevy skupinového deprivantství dosáhly v současnosti takového stupně a rozsahu, že je možné mluvit o vzpouře deprivantů. Tato vzpoura reálně ohrožuje lidství.

Základní znaky deprivantů jsou následující:

1. nedostatek síly vůle, sebezaměření

2. neschopnost tvůrčí spolupráce

3. ničivost vůči čemukoliv odlišnému

4. parazitizmus

Deprivant zničí pod jakoukoli záminkou dítě, knihovnu, katedrálu, část parku, zruší dobrý vlakový spoj nebo fungující mateřskou školku, zničí náhrobek na hřbitově, svého partnera, týrá víře...vědomě či nevědomě.

Deprivanti uznávají jediný cíl a tím je moc. Uznávají jen to, co jim moc dává nebo ji posiluje. Moc je totiž nástrojem kontroly nad něčím, co je však naštěstí ve své podstatě nekontrolovatelné – neustále se vyvíjející a nepředvídatelné bytí. Tuto potřebu kontrolovat a ovládat mají proto, že došlo ke zmrzačení či dokonce amputaci jejich niterného základu normality. Projevem normality myslíme schopnost být sám sebou. Okolní svět pak není jevem s objektivní hodnotou, ale nástrojem, prostředkem k dosažení toho, co si usmyslí.

Takže optikou deprivanta:

- vědecká teorie není platforma pro tvořivé myšlení, ale nástroj, jak vyvinout více jaderných zbraní nebo účinnější možnost tajného sledování jiných lidí

- smyslem zpravodajství není poskytovat objektivní informace, ale je nástrojem k jejich zamlčování, deformování a překrucování, je to nástroj manipulace s davem

- smyslem církve není šíření víry a tolerance, ale je nástrojem ovládání lidí a utváření jejich závislostí atd. atd.

Deprivantství může vzniknout poruchou dědičnosti.

Velmi často ovšem vzniká deprivant na základě poruch vazby k matce v ranném dětství . K základnímu negativnímu vtisku dochází do 12 měsíců věku dítěte, pak se celoživotně pouze udržuje.

Bezpečná vazba mezi matkou a dítětem (nebo mezi osobou,která ji dokáže v plném rozsahu zastoupit) je pravděpodobně nejdůležitějším mechanismem vývoje normální osobnosti.

Je biologickým, psychologickým i sociálním základem lidství.

Má prastaré kořeny sahající k vývoji našich prapředků v třetihorách před šedesáti milióny let.

Jakékoli její vážné porušení neprojde bez těžších, někdy celoživotních následků.

Je nenahraditelná. Dělá nás lidmi.

Bowlbyho teorie vazby:

Jakmile oddělíme dítě od matky, projevují se v jeho chování všechny známky stresu a doslova zoufale se snaží získat matku zpět. Proč ?

1. Citově významná vazba mezi matkou a dítětem měla a má základní význam pro přežití - původně šlo totiž o ochranu před dravci. Evoluce nepočítala, že dravce dokonale vyhubíme, ani že matka bude při volat mobilním telefonem nebo se dívat na televizi. Dítě je nastaveno na pohled z očí do očí, broukání, hlazení, na společný blízký a intimní vztah.

2. V mozku matky i dítěte jsou na sebe napojena kompatibilní J funkční schémata, která zachycují a registrují a hlavně uchovávají vzájemnou blízkost a oddálení.

3. Citová vazba se nevyvíjí od závislosti k oddělenosti. NE. Vyvíjí se od „nezralé ke zralé“ závislosti. Cílem je zejména ochrana a pomoc. Až v druhé řadě např. potrava. Takže pořád znovu a znovu stejný princip: pocit bezpečí a lásky. Schopnost tvořit citové vazby (někdy já pečuji, jindy nechám o sebe pečovat) považujeme v této souvislosti za projev duševního zdraví.

4. Základním znakem chování mláďat je potřeba zkoumat okolí. Jakmile jsou ohroženy vracejí se k mámě. Toto chování lze popsat jako „zkoumání světa z bezpečné základny“. Prostor a čas, který k tomu dítě potřebuje roste s věkem dítěte. To mohou být později ne minuty, ale týdny a měsíce, roky – nicméně potřeba bezpečné základny přetrvává.

Pečování je součástí vazby. V tomto ohledu považujeme psychoanalytickou teorii o sobecké povaze (tvrzení, že altruisticky se chováme jen pod sociálním tlakem) člověka za úplně mylnou.

Altruistická péče má základní evoluční význam - a klidně jej nazvěme „osvíceným sobectvím“.

A dále:

normálně sycená citová vazba dítěte k matce znamená niterný pocit, že svět je spíše bezpečné a zajímavé místo.

Naopak málo sycená vazba je příčinou pocitu: svět je místo nebezpečné a chaotické, kde je nutné být trvale ve střehu.

V tomto druhém případě pak děti odpovídají 2 základními způsoby:

1. patologickou útočností – tzv. „ofenzivní deprivant“

nebo

2. stažením se do sebe – tzv. „defenzivní deprivant“

A ještě: nepřítomnost citové vazby doslova mrzačí neuvěřitelné možnosti dětského mozku. Stejně mohou mrzačit dospělé lidi válka, uprchlictví, násilí, drogy, bezdomovectví.

Existuje dotazník, na jehož základě lze ze 70% přesností určit podle odpovědí těhotné ženy a tudíž budoucí matky způsob vazby, který si k dítěti vytvoří.

To ale není všechno: dvě třetiny matek, které mají nejistou vazbu k vlastnímu dítěti měly nejistou vazbu k vlastní matce.

Jak se dělá deprivant: str. 148, případ R.S. (žena, která první dítě zabila, druhé dala k adopci a třetí dokonale udržuje na takové míře zneužívání, aby ji dítě neodebrali a aby jí dlouho „vydrželo“. To je přece strašné !!!

To, co zvyšuje pravděpodobnost, že se namísto normálního jedince vyvine deprivant mohou způsobovat další vlivy: jsou jimi například rodinný nesoulad a následné střety, rozvod rodičů, skutečnost, že matka je obětí domácího násilí partnera, nevyvážená a lhostejná výchova dítěte, zanedbávání dítěte, nedodržují se základní pravidla jídla a spánku, kriminální chování a alkoholismus rodičů, přílišná velikost rodiny, příslušnost k nižším společenským vrstvám – což často znamená chudobu, nekvalitní vzdělání, surovou výchovu se zanedbáváním nebo dokonce zneužíváním. Většinou jsou takto postiženy děti prostřední. Významným faktem je také skutečnost, zda jste dítětem nechtěným (Born unwanted, prof. Matějček).

To všechno může mít a má za následek poruchy osobnosti v dětství i v dospívání (mám poznámky, se kterými vás seznámím dále). Strašná je statistická významnost: antisociálně chovající se chlapci skončí v 70% ve vězení. Polovina z nich se stane recidivisty.

Na druhé straně počet postižených dětí zřetelně neodpovídá velikosti rizika. Koukolík tento fenomén nazývá odolné děti – ty jsou vůči ohrožujícím vlivům prostě odolné.

To je způsobeno jednak dědičnými vlivy jednak vlivy prostředí – celkem 23 vlivů (11 dědičných a 12 jsou vlivy prostředí).

Dědičné:

- schopnost se vyrovnat s tlakem okolí

- vědomí vlastní hodnoty

- dobrý intelekt

- schopnost spolupracovat a navazovat vztahy (v dětství si získám řadu přátel a ty si udržím celý život)

- vrozená energie a schopnost zvládat a řešit „problémy a situace“

- sebekontrola

vlivy prostředí:

- pořadí mezi sourozenci – nejodolnější jsou děti nejstarší a první (vhodný je počet dětí - čtyři a méně)

- zaměstnání matky mimo domácnost

- pevná pravidla v rodině a uznávané hodnoty

- samozřejmě pevná citová vazba aspoň k jednomu dospělému

K nejméně vlivným faktorům patří – na rozdíl od všeobecného mínění – zásah zdravotnických či církevních institucí J . A máte to plačky.

A samozřejmě Vesmírný závěr, za který dostane Koukolík hvězdičku – některé vlivy deprivantství posilují, jiné budují jeho odolnost. Je ale možné, že v mnoha případech jde o vlivy totožné nebo podobné – ale působí různými směry, silou ... prostě vesmírné „nic není jisté“, je to náš milý všeobsahující chaos J .

Na to logicky navazuje i závěr o bezpečné vazbě mezi matkou a dítětem: i o ní lze tvrdit, že je základem. Bohužel ne zárukou vývoje normálního nedeprivantního jedince.

Podobně častou příčinou vzniku deprivantství je poškození těmito událostmi: opakovaná duševní poranění v dětství, v dospívání, rané dospělosti – příkladem jsou zejména válečné události, uprchlictví, dlouhodobý život v bídě.

Biologická podstata deprivantství:

Synapse jsou místa, kde si nervové buňky vyměňují informace. Odhaduje se, že lidský mozek jich má 20-100 biliónů. Vznikají a vyvíjejí se na základě vnějších událostí. Synapse jsou pak doslova mapou těchto událostí. Pro některé funkční systémy platí, že v jejich vývoji jsou tzv. kritická období. Nedostávají- li v tuto dobu dostatečné množství nebo správné informace, jejich vývoj se nenávratně poškodí nebo zmrzačí.

Toto zejména platí pro vývoj citového života a s tím i pro vývoj schopnosti rozlišovat dobré a zlé .

Deprivant (stejně jako například barvoslepý člověk) nedokáže rozlišit své pocity, natož pocity jiných lidí.

Poměrně často se můžeme setkat s mimořádně inteligentními, vysoce vzdělanými a nesmírně výkonnými lidmi, kteří úspěšně stoupají v sociálním žebříčku - kteří jsou však v citové oblasti natolik nevyvinutí, že kdyby je to postihlo v oblasti intelektu, pohybovali by se v pásmu od idiocie k debilitě.

Můžeme si proto zobecnit prostý fakt:

jakákoli proměna v lidském sociálním prostředí proměňuje činnost a stavbu nervových buněk mozku a jejich spoje. Stejně promění stavbu buněk v mozku sycená nebo nesycená vazba matka- dítě. Ve zlém nebo v dobrém. Prostě to probíhá a je to tak - výživné při „dobru, drasticky ničivé při zlu. Šmytec.

Vývoj citového života

Klasickým zvykem a mýtem je, že se rodiče více či méně úzkostlivě zajímají o rozumový vývoj dítěte – kdy mluví, jak čte, jak věci chápe, pamatuje si je. A samozřejmě jaké má známky ve škole, „jestli se dobře učí“. Daleko menší počet si ale položí mnohem důležitější otázky:

- bude mít naše dítě schopnost mít někoho rádo?

- bude schopno empatie?

- bude schopno odmítnou věci, které je budou ohrožovat?

- rozezná skutečný vztah od povrchního vzplanutí?

- dokáže být tolerantní a respektovat svého partnera?

- bude schopno někomu něco darovat bez očekávání, že něco dostane zpátky?

- bude schopno seberozvoje? atd. atd.

Prostě klasičtí truhlíci: „je to tak správně paní učitelko? dostanu jedničku?“

Fakta:

Neuronální systémy, které jsou nositeli jazyka, řeči a abstraktního myšlení patří k vývojově velmi mladým – několik set tisíc až miliónů let (podle mě jde o tzv. akademický mozek“).

Neuronální systémy, které jsou nositeli tzv. základní emotivity (rozlišování příjemného a nepříjemného, hlad, strach, zuřivost, blaho) se začaly rozvíjet s vývojem plazů před 450 milióny let a jeho vývoj byl ukončen před 150 miliónů let. A od těch dob se stavba těchto systémů prostě nezměnila.

Jednoduše: systémy základní emotivity jsou starší a hlubší než abstraktní myšlení a řeč. Chceme tím říct, že se jazyk a řeč mohou stát snadno nástrojem primitivní emotivity. A naopak - ovládat myšlením a řečí hluboké emoce je mimořádně obtížné. Jestli ne až nemožné.

Další mimořádně důležitý závěr:

Nejvyšší stupně rozvoje poznání a citového života jsou dosažitelné v pozdějších životních obdobích a kromě toho nevznikají (na rozdíl od ranných vývojových stupňů) spontánně.

Je prostě nutné na sobě pracovat – tím se tvoří. Záblesky intelektuálního a citového náhledu k jejich rozvoji nepostačují. Zkrátka a dobře je nutné vydatné a disciplinované učení.

Takže ještě jednou: citový život (neboli emotivita) se vyvíjí v podobných stupních jako vývoj poznávání. Jeho vyšší stupně je potřeba rozvíjet učením – zase stejně jako v případě poznávání. V fázi dětství se emocionální a poznávací oblasti rozvíjejí společně – později se mohou oddělit a vzniknou tak v ideálním případě 2 základní opěrné větve lidství – city a rozumové poznání. Tou třetí je schopnost rozlišovat dobro a zlo. I pro tuto větev platí stejné tvrzení o nutnosti učit se jako pro první dvě větve. Možná existuje i čtvrtá větev lidství – smysl pro humor. Máme na mysli laskavý, neubližující a neničící humor, který nám pomáhá přežít.

Dále je v knize výborně rozpracovaná pasáž o charakteru: Koukolík mluví o třech rozměrech: sebezaměření (síla vůle), ochota spolupracovat a přesah. Samozřejmě jako u každého vymezení – i tady se dá vymyslet něco trošku nalevo a napravo. Mně se ale líbí přesah – a já bych to nazval sebepřesah. Tak, jak popisuje přesah Koukolík, tak to má jednak výborně „nazvukované“ a jednak to dává hluboký smysl.

Takže tady to je : Sebepřesah je chápán jako vědomí jednoty s celým bytím, člověk vnímá sám sebe jakou součást Vesmíru, mluví se o pocitu sjednocení nebo duchovní jednoty s přírodou. Sebepřesah se také stupňovitě vyvíjí a zdaleka nemusí jít jen o světce a mystiky. Lidé s vysokým přesahem často mluví o tom, že je například dokáže naprosto pohltit to, co právě dělají, že se na chvíli cítí mimo čas a prostor. Nádhera,že? Dívají–li se na úplně obyčejné věci, mívají pocit určitého zázraku, jako by se na danou věc dívali poprvé, dětskýma očima. Prožívají chvíle radosti, kdy mají pocit jednoty se vším, co existuje. Cítí se spjati se vším v přírodě, vše se jim zdá být jediným živým organismem. Někdo mluví o svém „šestém smyslu“ – intuici, která jim dokáže říci věci, které se teprve stanou. Také mají pocit, že je jejich život veden duchovní silou, která je větší, než je cokoli lidského.

A tady je taky moc hezká pasáž:

Maslow mluví o „autonomních“ lidech. Jsou to lidé spíše starší s rozsáhlými zkušenostmi. Využívají v plné míře svůj talent a nadání, přesto se neženou za slávou, mocí a prospěchem jen pro ně samé. Mají cit pro své bližní, který ovšem není sentimentalitou. Jsou pracovití bez dříčství. Odpovědní a přitom nezávislí, svobodní a s vysokým stupněm úcty k životu. Až neskutečně dobré a přesné vymezení podstaty věci – aneb starý dobrý Herakleitos: mírou všech věcí je člověk, jsoucích, že jsou a nejsoucích že nejsou. Řecko, Řecko.

Následuje zajímavý a dobrý příměr o vývoji lidské psychiky: bod-přímka-trojrozměrná konstrukce

Po narození chápe dětská mysl schématem:teď a tady neboli BOD.

Kolem osmého měsíce jde do PŘÍMKY: začíná si uvědomovat minulost a budoucnost

Přibližně v osmnácti měsících přecházejí do „KONSTRUKČNÍHO MODU“ – pochopí, že jejich osobní zkušenosti se mohou odehrát kdykoli a kdekoli.

Vztah normality a optimality

Směšování optimality a normality vede často k nedorozuměním: velmi jednoduše řečeno to, co se označuje za normální ještě zdaleka nemusí být optimální. To vypadá jako banální věta, ale podle mě to velmi chytře vystihuje podstatu, která vede k desetitisícům omylů denně. Strach, že “oni ano a já ne“ je klasickou hybnou silou strachu z tlupy.

Je dobré si uvědomit, že normalita vychází z prosté statistické významnosti. Optimalita naproti tomu vypovídá a o hodnotě a kvalitě jevu či věci.

Jak se vyvíjí deprivant ?

Odborníci tvrdí, že osobnost je plně vyvinuta až počátkem rané dospělosti, proto o poruchách osobnosti v dětství mluví jen velmi neradi – spíše jej označují za poruchy chování - hnidopiši J .

Nicméně pojďme si ukázat, jak takový deprivant postupně vypadá:

Prvním signálem může být tzv. „opoziční chování dítěte“, což je normální projev vývoje člověka. První stadium 18-24 měsíc. Druhé stadium je v dospívání. Nicméně studie dokládají, že každé páté dítě se projevuje zvláště negativisticky (pět znaků podobu delší než šest měsíců).

Dětství:

- dítě je neklidné, mrzuté, obtížně zklidnitelné

- rodiče předpokládají, že kontakt s dítětem bude nepříjemný, neradostný a únavný

- dále cítí chování dítěte jako vyčerpávající

- ve věcech jídla, spánku, osobní čistoty je nutno používat nátlak – je to doslova zdroj rodičovské zlosti

- odmítají plnit základní domácí povinnosti

- jsou až zlostné,mstivé, nevraživé a sprosté

- dítě tak důsledně předstírají, že neslyší, co se po nich žádá, až jsou přivedeny k k vyšetření sluchu

- nicméně dítě samo má nepříjemný vnitřní pocit a chce, aby mu rodič pomohl

v dospívání (pět znaků podobu delší než šest měsíců):

- kradou a podvádějí při více než jedné příležitosti

- nejméně dvakrát utečou z domova – tak, že nejsou doma přes noc

- častou lžou (aniž by se tím vyhýbalo tělesnému trestu nebo pohlavním zneužití)

- účastní se zakládaní ohňů nebo požárů

- jsou záškoláky

- jsou krutí ke zvířatům

- více než při jednom střetu použijí zbraň

- někoho přinutí k pohlavní činnosti, které se sami účastní

- kradou a loupí

(přečtete konkrétní příklad na straně 113 a 114)

A znovu – dost drsná statistická významnost - takto antisociálně chovající se chlapci skončí v 70% ve vězení. Polovina z nich se stane recidivisty.

Dospělost - rozměry osobnostní patologie:

afektivní labilita: přecitlivělost, podrážděnost

úzkostnost: nerozhodnost a snadno vznikající pocit viny, dlouhé a neplodné přemýšlení nad maličkostmi

surovost: pohrdání okolím, nedostatečná nebo žádná schopnost vcítit se do pocitů druhých lidí, nejsou výčitky svědomí,sadistické sklony

poruchy poznání : jedinec má pocit, jakoby se skutečnosti, kterých se účastní týkaly někoho jiného

nutkavost: nadměrná potřeba pořádku,přesnosti, nadměrná puntičkářská svědomitost

porucha chování: násilné chování, různé druhy chemické závislosti, neschopnost přijmout společenské normy

potíže s identitou: neschopnost mít z něčeho radost, nebo alespoň dobrý pocit, dlouhodobé pocity prázdnoty, pesimismus

nejistá vazba: trvalé a nutkavé vyhledávání něčí blízkosti, neschopnost být sám

potíže s intimitou: vyhýbavá vazba, přitlumená sexualita

narcismus: trvalá potřeba obdivu a souhlasu

opoziční porucha: opoziční chování za každou cenu

sebepoškozování – skutečné nebo v představách, vyhledávání podnětů a podléhání jim...

podezíravost

Logicky, uvolněně a s lehkým sarkasmem lze tvrdit, že nositeli některých těchto rozměrů jsou v přechodné nebo krátkodobé podobě v podstatě všichni lidé. Avšak lidé s poruchou osobnosti nebo deprivanti mají tyto rozměry ve větším rozsahu, hloubce, účinnosti a trvalosti.

Obecně lze říct, že ofenzivní deprivanti bávají spíše narcističtí, velikášství, podléhají podnětům, jsou podezíraví. Defenzivní jsou spíše úzkostní, jejich vazby jsou nejisté, mají potíže s intimitou.

To je ale učebnicové rozdělení. Deprivanti všechny vlastnosti obdivuhodně kombinují ke vlastnímu prospěchu. Inteligentní deprivant si vytváří bleskové scénáře, které považují za vhodné vzhledem k danému prostředí, okolnostem a cílům.

Určitě stojí za to si přečíst str. 148 - jak se dělá deprivant + další případová studie na str. 152

TEORIE MEMU

Docilita, omezená racionalita, parazitizmus

Toto je těžká pasáž a musím si dát bacha na to s jakým zarámováním ji budu přednášet. Musím dopřemýšlet dobré příklady – Evropa asi bude jiná než Irán a verbování dětí na procházení minových polí. Aby to nevyznělo negativně pro charitu a NGO. I když proč ne?

Podle teorie memu lze svět rozdělit na tři části:

Svět 1 – je světem atomů, molekul, buněk, tkání, orgánů

Svět 2 – je světem psychického bytí

Svět 3 – je světem objektivní informace - jsou to všechny zaznamenané informace, obsahy knihoven, archívů, internetu a databází bez ohledu na jejich pravdivost či nepravdivost

Ze světa č. 1 vyrostl svět č.2 a z něj v průběhu vývoje vyrostl svět č.3, který zpětně ovlivňuje svět č.2 a ten následně svět č.1.

Součástí světa č.3. jsou tzv. memy, což je pojem, který vymyslel anglický biolog Dawkins - tvůrce proslulé teorie o sobeckém genu.

Úplně jednoduše: memy jsou informace, které se v sociálním prostředí chovají podobně jako geny v prostředí biologickém.

Příklady memů jsou pojmy jako bůh, příroda, spravedlnost, dobro, zlo, nenávist, láska, vlastenectví, povinnost, národ...ale také způsob výroby zbraní, vztah k přírodě, k rodině,k využívání sdělovacích prostředků.

A teď dynamitová podstata:

Memy a jejich použití v reálném životě vypovídají o tendenci skupiny k lidství či deprivantství, stejně jako je to u genů a směrování ke zdravému či nemocnému organismu.

Mechanismus je relativně jednoduchý – deprivanti stvoří memy, které tvoří další deprivanty ale mechanismus platí i opačně pro užití memů ve jménu lidskosti. Oba druhy memů a jejich využívání se v čase a prostoru vyvíjejí a „soutěží“ spolu stejně jako geny parazitního a neparazitního života.

A teď poměrně těžká věc. Při této „soutěži“ neplatí, že nejvyšší forma lidství (projevující se tvořivostí v oblasti morálního a citového života a v oblasti poznání, schopností rozeznat dobro a zlo, schopností být sám sebou) nutně musí poskytovat selektivní výhody vůči jiným „nižším“ skupinám.

To, co poskytuje selektivní výhodu je nejvyšší úroveň vědy a poznání a její technické využití.

Jinými slovy selektivní výhodou je znalost postupu výroby nové generace zbraní.

Není jí znalost díla nového Sokrata, Michalangela nebo Shakespeara.

Ale zase pozor na zjednodušení: z toho neplyne, že by věda a technický pokrok přímo ohrožovaly lidský druh. To, co lidský druh přímo ohrožuje je jejich deprivantské užití. Ano.

Jde o 2 základní způsoby, jak se dají memy deprivantsky využívat a plodit tak další deprivanty:

1. úzkost a pocit viny

2. skupinová hloupost

1. Úzkost a pocit viny

- ty fungují na principu docility a omezené racionality. Docilita je míra, do jaké podléháme vlivu druhých lidí. Omezená racionalita znamená fakt, že žijeme ve světě, kdy si ani při nejlepší vůli jedinec není schopen ověřit všechny informace, se kterými se setkává. V určitém stupni nebo momentě se pak musíme začít spoléhat na informace, které jsme získali od jiných lidí aniž si je můžeme sami ověřit.

Jasným důkazem , že se necháváme ovládat parazitním deprivantským užitím memů jsou války. Jak je možné, že se milióny lidí nechají vtáhnout do válek, kde je vysoká pravděpodobnost, že mohou ztratit to nejcennější, co mají? Jak je možné, že se to děje opakovaně? Jak to, že Evropané zapomněli na průběh první světové války? Je to směšné nebo smutné, že na obou nepřátelských frontách můžeme číst téměř stejná vlastenecká prohlášení na náhrobcích mrtvých vojáků ?

H.A. Simon uveřejnil v roce 1990 teorii, jejímž principem je ve stručnosti toto: značný počet lidí s radostí a pocitem dobrého díla odevzdává velkou část své práce lidem, jež vůbec nezná. Například ve jménu „dobra“, „změn k lepšímu“, „lidskému pokroku“, „posmrtného života“ atp. Zpravidla je označujeme za altruisty. Přitom je zajímavé, že altruismus snižuje altruistovu „genetickou zdatnost“. Tou se rozumí počet potomků, jejich přežití a množení - nikoli bohatství a moc. Pakliže by geny byly skutečně sobecké, pak by se altruisté neměli vůbec vyskytovat. Oni ale jsou.

Simon tvrdí, že altruismus je nejsnáze zneužitelný mem – a je právě udržován docilitou a omezenou racionalitou.

Altruismus pak posiluje zdatnost skupiny za cenu, kterou mocenská špička vybírá od svých altruistů. K tomu se ale výborně hodí sdělovací prostředky – ideální nástroj omezené racionality.

Úplně jednoduše – altruismus zvyšuje genetickou zdatnost skupiny, ale mocenská špička ji využívá, nepodílí se na ni – jinými slovy na ni parazituje. Dělá se to následujícím způsobem:

V průběhu dětství se mláďata učí - jednak se učí, řekněme „správné“ informace, postupy a návyky a jednak se učí to, o čem společnost rozhodla, že bude považováno za správné. Přitom je evidentní, že rozeznat jedno od druhého bude poměrně složité a dokáží to jen výjimeční jedinci.

Docilní jedinci – většina – se naučí dělat to, co od nich společnost žádá i věřit tomu, čemu podle přání společnosti věřit mají. Mnoho jiného je – až na výjimky- ani nenapadne. Co společnost = její mocenská špička a opinion makers chce, to prostě označí za normu. K tomu všemu je nutné počítat, že svět je velmi složitý. A i ti nejvzdělanější a nejschopnější prostě a jasně jsou omezeni omezenou racionalitou a nejsou schopni si velkou většinu informací vůbec ověřit.

To, co extrémně silně posiluje účinky komformity se skupinovým schématem je niterný pocit viny. Po vštípení pracuje automaticky. Jestliže proces vštěpování byl dostatečný, pak svému nositeli zabrání, aby jej nekomformní myšlenky vůbec napadly byť v nejhlubším soukromí. Nepovolené myšlenky jsou považovány za absurdní nebo nenormální. Koho my smělo napadnout, že prezident státu,který vyhlásil válku je obyčejný masový vrah a šílenec? Moc se mi líbí formulace „koho by smělo napadnout“ – myslím, že přesně vystihuje podstatu věci J

Tento mechanismus ve spojeni s omezenou racionalitou může fungovat i následujícím způsobem: pokud by altruistu napadlo zvažovat, jakou výhodu má z jeho chování např. „strana“ nebo „vláda, případně jejich rodiny a porovnávat to s výhodami pro svou rodinu – dostaví se pocit viny a zahanbení.

A poměrně logický závěr: společnost s vyšším počtem docilních jedinců je zdatnější než společnost, jejichž počet je menší. Docilní jedinci totiž odevzdávají společnosti část energie, kterou by mohli spotřebovat sami.

Docilita má „hranici míry“ za kterou už nefunguje. Pravděpodobně je to okamžik, kdy altruistovi po odevzdání zbývá alespoň sebemenší nenulový zisk. Pokud je to nula, s docilitou bývá konec.

To ovšem neplatí pro omezenou racionalitu. Ta přežívá všechno - jakoukoli zkušenost. Jinak by například nebylo nikdy možné – jak jsme o tom už mluvili opakování válek.

2. Skupinová hloupost

Je jedním ze základních sociálně – psychologických jevů, je spolutvůrcem lidských dějin. A je také klíčovým pro účinnost deprivantského užití memu. Ve své ryzí a nejúčinnější podobě bývá velmi upřímná, necynická a idealistická .

Hloupost je potřeba odlišit od nevědomosti a omylu.

Nevědomost je stav, při němž relevantní informace v prostředí buď vůbec nejsou anebo je systém neumí rozlišit. Omyl je stav, kdy informace v prostředí jsou, jsou i rozlišeny, ale mylně zpracovány.

A teď hloupost:

1. v prostředí jsou jasné, dostupné a rozlišitelné informace. Jedinec nebo skupina, které se hlouposti dopouštějí tyto informace znají a jsou schopni je zpracovávat.

2. Důsledky hloupého činu neřeší řešený problém.

3. Jedinec nebo skupina měli možnost jednat odlišně – neboli měli možnost volby.

Jazyk – nástroj podporující hloupost

Jazyk, jehož účelem je podpora jednak spolupráce a jednak výměny informací je ze své podstaty jedním z nástrojů skupinové hlouposti. Dá se například tvrdit, že stupeň zkreslení při používání jazyka závisí na emočních souvislostech, které informace nesou.

Co byste řekli dokonce tomuto tvrzení: všechny informace, které skupina má a získává totiž slouží zejména a v prvé řadě k udržování „skupinového schématu“, k udržování stávajícího stavu ve skupině a TEPRVE AŽ POTOM k řešení dalších problémů.

Velmi zjednodušeně řečeno : ať se děje, co se děje, nejdůležitější je, aby všechno zůstalo tak, jak je - bez ohledu na to, co je výhodné, nevýhodné, pravda nebo lež.

A co víc: je běžné, že informace, které by měly narušit skupinové schéma jsou zkresleny, zamlčeny, zrušeny. Pokud ani to nepomůže, pak jsou za hloupé, neschopné, divné označeni nositelé těchto nevhodných informací.

Tzv. „schéma“ skupiny lze definovat jako nejzákladnější soubor představ o sobě a o světě. Je to poznávací program a jeho hlavním úkolem je udržování citové rovnováhy. Proto ovlivňuje poznání tak, že by se dokonce dalo říci, že lidské vědomí je v tomto směru spíše nástrojem víry než nástrojem objektivního poznání.

Jednoduše: potřeba citové rovnováhy je důležitější než potřeba objektivních informací.

Ale to ještě není všechno:

Na základě vývoje našich předků respektujeme hierarchickou organizaci – je jedním z našich nejvýznamnějších schémat. Jestliže jsou nové informace s tímto schématem v rozporu (rozuměj se mocenskou špičkou a elitou) nastává opravdu divadlo. Rozlišené, dobře vnímané a rozlišitelné informace jsou zkreslovány a zamlžovány. Jiná, než schématem přijatá řešení nikomu nesmějí přijít na mysl. Varovné hlasy jsou umlčovány, případně se jich připustí takové množství nebo zajistí taková forma, že je nikdo nebere vážně. Každý úspěch je úspěchem schématu. Každý neúspěch je neúspěchem temných sil – odboje, partyzánů, čarodějnic, rozvědky, protistranických živlů atd.

Zajímavé je, že rozhodnutí o tom, zda je něco hloupé nebo ne je často zcela libovolné.

No a aby toho nebylo málo, přidejme si ještě fakt, že deprivanti snadněji vytvářejí aliance a organizace, jimž jde o moc než lidé, kteří deprivanty nejsou. Jediným cílem takovéto organizace je přežití a rozmnožení. Tyto organizace zpravidla poskytují svým členům náhradní programy, které vyplňují vnitřní prázdnotu po zničené možnosti být sám sebou.

Tyto mechanismy silně podporuje skutečnost, že lidský mozek při svém zkoumání a poznávání světa věci a jevy interpretuje. Interpretace může ale nemusí skutečnosti odpovídat.

To vše má za následek, na první pohled nenápadný, ale ve své podstatě klíčový jev, který může sehrát zásadní roli ve vývoji států, světa, lidstva. Máme na mysli skutečnost, že v rámci skupinové hlouposti naprosto nevhodně posuzujeme RIZIKA jevů a věcí – zpravidla je SNIŽUJEME, dezinterpretujeme nebo úplně zamlčíme. Jakýkoli jev – koncentrační tábory, vývoj jaderných zbraní, světový terorismus, psychické týrání dětí, šíření alkoholu a drog, lokální války, korupce vlád, evidentně nefungující vzdělávací systémy – cokoliv budeme interpretovat tak, že snížíme míru rizika, budeme to bagatelizovat - pak následně dojde k zásadně odlišnému vnímání nebezpečí. A pokud se podíváme kolem – tak přesně to se dnes děje v míře epidemiologické.

Uveďme si příklady skupinové hlouposti a posuďme jakou míru rizika jednotlivým projevům přisuzujeme: hon na čarodějnice, války, koncentrační tábory, vraždění Židů, Indiánů, obsazení Tibetu. Příklad komunistického režimu – lidé prostě uvěřili, že nelze volně cestovat, protože komunistický stát nemá dostatek cizí valuty, nebo jsme uvěřili, že nelze v zimě koupit maliny nebo banány, dále jsme považovali za samozřejmost, že jsou nutné hranice mezi státy, že je nutné vyvíjet a vyrábět jadrné zbraně...ale víceméně stejné věci se děly i ve vyspělých západních zemích... vlastně jde o to, že podstata každého mocenského režimu je stejná...například Costa Rica je jediná země na světě, kde nemají armádu...v ostatních zemích vojenští deprivanti zmasakrovali myšlení lidí tak, že si myslí, že armáda JE nezbytná a potřebná a jsou proto ochotni na ni přispívat miliardami korun, liber, dolarů...zatímco stejné sumy peněz chybí v nemocnicích, na vzdělání, na podporu lidí s handicapem, na ekologické programy...

To ale ještě není všechno - veškerá byrokratická ministerstva jsou ráje skupinové hlouposti stejně jako nadnárodní organizace UNESCO, NATO nebo OSN o které mnozí tvrdí, že je totálně nefunkční, zkorumpovanou a neefektivní instituci.

Dále se deprivantům a skupinové hlouposti nadměrně daří v nadnárodních firmách, stejně jako během voleb politických stran – kandidátská listina bývá obvykle seznamem deprivantů, kteří veřejně ohlašují své cílené deprivantské užití memu a požadují, abychom jim toto stvrdili svými hlasy – což ochotně činíme. Hromadné nákupy v dobách slev nebo svátků jako Vánoce, Velikonoce, Silvestr, hrozivý vývoj situace v Africe, jehož modelem je Rhwanda, světová populační exploze, ekologické katastrofy, narušování ekosystémů, kácení deštných pralesů, veškerá móda a marketingové kampaně firem – ty musejí řídit deprivanti nebo minimálně osoby s poruchou osobnosti. Komerční televizní stanice jsou naprosto neuvěřitelnými koncentracemi zvláště nebezpečných deprivantů, kteří ve své argumentaci velmi často používají mem „trh“, pak „svoboda trhu“, dále „inzerce“, „peníze a zisk“. A „sledovanost“. Jsou tím posedlí. A nesmíme zapomenout na církev, kde se už desítky generací mimořádně daří deprivantům – obvykle je označujeme jako kněze, papeže, kardinály a kdoví jak ještě. Ti všichni se zúčastňovali skupinové hlouposti v podobě kacířství, prodávání odpustků, zpovědi, pálení knih, budov i lidí, křižácká tažení, obrácení na víru, anebo dnešní postoj církve k používání kondomů a přerušování těhotenství, které je téměř krystalickým projevem skupinové hlouposti.

Mým nejoblíbenějším projevem skupinové hlouposti je bezkonkurenčně ZBROJENÍ. Hloupěji, s větší sebe-destrukcí a parazitizmem to už snad ani nejde.

Krajním případem skupinové hlouposti je tzv. „groupthink“. Je to chování malé, vysoce soudržné skupiny vybavené rozhodovací mocí. Tato skupina je nepřístupná informacím zvenku a operuje pouze v mantinelech, které jí vymezil vůdce. Za těchto okolností se žádný člen neopováží poukázat na chyby. Ohrozil by jednak své postavení, jednak své členství ve skupině. Může jít o skupinu hokejového klubu, ministrů vlády, představenstva firmy, vedení školy...cokoli chcete.

Uveďme si jeden konkrétní příklad projevu skupinové hlouposti v globálním měřítku – jde o poškozování biodiverzity - neboli rozmanitosti podob života na zemi. Dnes je zhruba popsáno 1,4 miliónu druhů živočichů a rostlin – reálně je ale možné, že na zemi žije 10 až 100 miliónů druhů.

Chování lidských sociálních systémů - tedy nás lidí - biodiverzitu snižuje. Například deštné pralesy dnes tvoří už jen 55% plochy, kterou tvořily než se začalo těžit. Přesto ročně mizí dále a dále 1,8% zbylé plochy. Hospodárně = co pokácím, to zasadím se zachází s desetinou procenta vykácené plochy. S desetinou ! Dále - oficiální odhady kácení neodpovídají družicovým snímkům. Například Indie vykácela desetinásobek plochy, kterou oficiálně uvedla. Z amazonského pralesa mizí každou hodinu 1 800 ha lesa. Z jednoho hektaru se těží maximálně 10% dřeva. Ostatní se pálí. Na jediném hektaru amazonského pralesa je více druhů stromu než v celé Británii. Tropický deštný prales severoamerických And je z 90% vytěžen. Hlavním důvodem je zakládání plantáží pro pěstování kokainu. Horší ve smyslu dokonalejší příklad skupinové hlouposti snad ani nelze vymyslet.

Přitom existují 3 důvody proč to nedělat:

1. morální a estetický. Člověk jako jediný umí vytvořit a rozlišovat kategorie dobrého a zlého. Vytvořil si mocenské nástroje. Proto má naprostou morální odpovědnost za ostatní druhy života.

2. Praktický – biodiverzita je zdrojem surovin, potravin, zdrojů energie

3. Praktický – biodiverzita se podílí na chodu přirozených ekosystémů – negativním výsledkem je znečišťování půdy a vod, narušení klimatu, porušení ozónové vrstvy

Všechna tato fakta jsou dostupná, známá, negativní následky jsou namodelovány. Přesto se nic významného neděje. Země odmítají ratifikovat kjótskou dohodu, „není to výhodné“ případně „politicky průchodné. Skupinová hloupost a groupthink slaví celosvětové orgie. Pokud zemřeme, stane se tak právem.

x ...o špatných lidech, skupinové hlouposti a uchvácené moci ... MUDr. František Koukolík.
Základní znaky deprivantů:
1. nedostatek síly vůle, sebezaměření 2. neschopnost tvůrčí spolupráce 3. ničivost vůči čemukoliv odlišnému 4. parazitizmus
xRubriky
Odkazy
Měsíční archiv
Výběr tématu
Anketa

Nefunguje
Nefunguje video na této straně?
Pošli link
Ahoj, podívej se na zajímavé video
Po stlačení tlačítka "Pošli" nezapomeň vyplnit správnou e-mailovou adresu a pak odeslat.

Odkaz videa
Credits

webdesign 2006 - 2014 by TrendSpotter. Spotter.TV is independent, nonprofitable, noncommercial site. Only for education purposes in the Czech and Slovak republic. Strictly embedded content is based on public domain, or Standard YouTube license, or Creative Commons license, or Copyright, or custom licenses based on public video sites for shared content. All other brand names, product names, or trademarks belong to their respective holders. Other links and information may not be relevant to embedded media. Randomly displayed banners are not managed by Spotter.