11. hodina

Film 11. hodina se dotýká onoho zlomového bodu, ve kterém ještě stále máme šanci změnit směrování naší planety. Film zkoumá, jak se lidstvo do tohoto bodu dostalo – jak svým životním stylem ovlivňujeme fungování planety Země a co můžeme dělat, abychom směr, jakým se ubírá, mohli zvrátit.

Filmařům poskytli rozhovory uznávaní světoví odborníci i známé osobnosti. Uvidíme v něm i bývalého nejvyšší představitele SSSR Michaila Gorbačova, proslulého vědce Stephena Hawkinga, bývalého ředitele CIA R. Jamese Woolseyho, odborníky na trvale udržitelný rozvoj Williama McDonoucha a Bruce Mau a více než 50 dalších předních vědců, myslitelů a vůdčích osobností, kteří nám zprostředkují šokující fakta a budou diskutovat o nejpalčivějších otázkách naší planety…

Dokument zabývající se velkým problémem dneška – globálním oteplováním. Na projektu se výrazně podílel Leonardo DiCaprio jako spoluproducent a průvodce ekologickou katastrofou. Filmařům poskytli rozhovory uznávaní světoví odborníci i známé osobnosti, mezi nimiž nechybí např. bývalý sovětský vůdce Michail Gorbačov, oceánografka Sylvia Earleová, profesor z Dukeovy univerzity Stuart Pimm či populární fyzik Stephen Hawking.

11. HODINA

Když se podíváme na dějiny lidstva, jde vlastně o vztah mezi dvěma nejsložitějšími systémy: lidskou společností a přírodou. Lidé byli nuceni žít v rovnováze s přírodou, jinak zahynuli. Je však poněkud nesmyslné hovořit o záchraně prostředí, protože ono „prostředí“ přežije. My možná nepřežijeme. Anebo přežijeme ve světě, který se nám nebude líbit.

Naše biosféra je nemocná. Žijeme na planetě, která se chová jako nakažený organismus. Když se na ni podíváte z vesmíru, uvidíte světla. Jsou to světla planety Země, světla lidí, ale vypadá to skoro jako organismus nakažený infekcí, která se nějakým způsobem zapouzdřuje. Nejenže si myslím, že biosféra je na tom zle. Já to dokonce vím. Stačí se rozhlédnout kolem sebe po prostředí, ve kterém žiji.

Ve snu slýchám budoucí generace, jak na nás křičí: „Co to děláte? Copak to nevidíte?“ Nacházíme se v kritickém okamžiku. Vývoj nás postavil do čela našeho společenství, a my je vedeme špatně. Devastujeme samotné základy systému, který nám dal život, a v konečném důsledku pácháme sebevraždu. Při procesu ničení přírody zničíme i sami sebe. Taková je neúprosná logika věci. Předivo života je poškozené. Lidstvo je ohroženo. Je tohle pravda?

V tomto filmu jsme se ptali nezávislých expertů na možná největší hrozbu dneška. Na zhroucení ekosystému planety a na hledání možností, jak zajistit udržitelnou budoucnost. Když budeme hledat příčinu toho, proč je planeta takto poničená, co najdeme? Najdeme globální civilizaci vytvořenou lidskou myslí, která si vytvořila schopnost sebereflexe. Myslí schopnou prozkoumávat kvantovou fyziku i vesmír, a vstupovat i do naší vlastní DNA.

Kromě úchvatného intelektuálního a technického rozvoje vidíme i obrovský dopad lidské činnosti na náš domov, na Zemi. O ekologických katastrofách se v médiích mluví, ale jsou přitom popisovány jako izolované události. Když si je ale spojíme, zjistíme, že jsou součástí příběhu, který musíme vyprávět. Je to příběh lidstva a globálního chápání, které bere v úvahu to, kdo vlastně jsme, i to, jaký máme právě vztah k této planetě: našemu jedinému domovu.

Život na zemi je možný jen proto, že celá řada parametrů leží v určitém velmi úzkém rozmezí. Některé z nich se zcela jasně týkají životního prostředí. Například, Země má přesně tu správnou teplotu a tlak, aby na ní mohla existovat voda v kapalném stavu. Stvoření je vesmír. Stvoření je všechno, co vidíme, a nejspíš také spousta věcí, které vidět nemůžeme. Jde ale o to, co nás obklopuje a o náš vztah k těmto věcem. O tu úžasnou síť života, která tu je.

Země je planeta, která je ideálně daleko od Slunce a má tu správnou tloušťku atmosféry určitého složení, aby většina tepla zůstala a nevyzářila se do vesmíru. Slunce planetu ohřívá a to teplo uniká ven. V naší atmosféře jsou ale plyny, které ho zachycují. A díky tomu nejsme jen ledová koule. Někteří vědci celou tu věc s planetami různě daleko od Slunce popsali jako efekt Zlatovlásky. Jedna je moc studená, druhá moc teplá, ale až ta naše je akorát.

Před čtyřmi miliardami let vznikla buňka. A ta obsahovala gen, který byl kódem, „heslem“, ke všem ostatním formám života, které existují. Na lidském těle je úžasné, že má 100 bilionů buněk a 90 procent z nich nejsou lidské buňky. Jsou to houby, bakterie a mikroorganismy. Naše podstata není lidská. Takže v sobě máme celý příběh života na Zemi, který sahá až k té první buňce před čtyřmi miliardami let.

A kdybyste se na okamžik mohli zastavit a cítit, co se ve vašem těle děje, je to 6 kvadrilionů věcí najednou. To je 6 se 24-mi nulami věcí, které se tam dějí právě teď. V tomto okamžiku, kdy sedíte na židli a v příštím okamžiku během deseti sekund, se ve vás stane stokrát víc věcí, než kolik je všech hvězd, planet a asteroidů ve známém vesmíru. A tomu se říká život. Homo sapiens sapiens je neuvěřitelně mladý druh. Nemyslíme na to, ale je to tak.

V kalendářním roce Země jsme přišli hodně pozdě. Kdyby kalendářní rok Země začal 1. ledna, tak teď máme 31. prosince. Přišli jsme 15 minut před půlnocí 31. prosince. A celé dochované dějiny prolétly za 60 sekund. Možná nejlépe naši podstatu popsal… Jared Diamond, když řekl, že jsme třetí šimpanz. Jsou dva druhy šimpanzů a potom my.

Ale v některých ohledech jsme nesmírně výjimeční. Máme zejména výjimečnou schopnost vyrábět nástroje. A výjimečnou schopnost komunikovat. Společně rozebírat věci úplně dopodrobna. V podstatě jsme skupiny zvířat náhodně roztroušené po planetě. Skupiny, které pomalu splývají do čím dál větších a silnějších skupin. Do značné míry nás formují dva základní rysy. Jedním je oportunismus a tím druhým nenasytnost. Všechna zvířata i rostliny jsou oportunističtí tvorové. Dělají, co je třeba dělat, aby přežili.

V zásadě se domnívám, že to byla lidská mysl, co způsobilo porušení rovnováhy se zbytkem přírody. Paradoxně nám tatáž mysl otevřela i cestu k přežití. Když si vezmete, že jsme se vyvinuli v Africe před nějakými 150000 lety a ve srovnání s ostatními zvířaty, která tam tehdy žila, jsme žádný velký zázrak nebyli. Bylo nás málo, byli jsme poměrně malí, ani smysly jsme neměli zvlášť dobré.

Jediná věc, klíč k našemu přežití a k ovládnutí planety, byl lidský mozek. Jelikož ale lidská mysl vyvinula pojem budoucnosti, jsme jediným zvířetem na planetě, které si uvědomilo, že tím, co nyní děláme, můžeme ovlivnit budoucnost. Podíváme se před sebe, zjistíme, kde jsou příležitosti a kde rizika, a podle toho se rozhodujeme. To byla naše strategie přežití.

Pokud nás lidská mysl vyvedla z rovnováhy už před tisíci lety, co se změnilo v novodobé historii? Za poslední století dramaticky stoupl náš vliv na Zemi. Vynořilo se cosi, co nám umožňuje ničit klima ještě víc. Díky čemu se od přírody vzdalujeme čím dál rychleji a narušujeme klima planety a všechny ostatní systémy v přírodě.

Svět trpí hlubokou iluzí, že lidé jsou na přírodě nezávislí. Přitom jsme její součástí. My vlastně jsme příroda. Právě tohle hluboké nepochopení má na svědomí celou tu spoušť. Jedním z důvodů, proč nechceme pochopit naše propojení s přírodou a proč se nesnažíme porozumět principům ekologického života, je to, že v mnoha směrech to odporuje předpokladům naší kultury.

Naše kultura stojí na předpokladu, že jsme nadřazeni veškerému ostatnímu životu na zemi. Že jsme na všech ostatních životních formách nezávislí. Že nad nimi máme panovat. Domnívat se ale, že jsme od přírody oddělení, znamená tak trochu trpět poruchou myšlení. Od přírody se nemůžete oddělit.

Zajímavé je, proč takto uvažujeme. Co se děje v mysli, která se zhlíží v tom, že je oddělená od přírody? Znamená to, že si člověk myslí, že je teď svobodnější? Žijeme v naprostém nesouladu s planetou. A nejen s planetou… I s vesmírem za ní. Už jsme daleko za planetou. Proháníme se kolem Marsu. Což je úžasné. Ale nijak zvlášť to nemění náš přístup. Náš přístup je totiž sobecký, založený na konkrétní ekonomické situaci, na současné politice.

Kolik vlád na světě vzalo krizi životního prostředí skutečně vážně? Velice málo. A Spojené státy rozhodně ne. Žijeme v umělém prostředí, kde je snadné získat dojem, že jsme jiní než ostatní tvorové. Máme své vlastní prostředí. Přírodu nepotřebujeme. Nejdůležitější ze všeho je ekonomika. Jsme tak zahledění do ekonomiky, že jsme zapomněli na odvěké pravdy. Na odvěkou moudrost, která nás pevně držela v přírodě.

Přestali jsme chápat, že jestli, nedej Bože, přírodu rozhněváme, zaplatíme za to. Musíme se k ní chovat šetrněji. Na tohle jsme zapomněli a dnes za to platíme. Velký průlom přišel v 19. století s parním strojem, s věkem fosilních paliv, s průmyslovou revolucí. Oproti předchozímu způsobu života to byl velký zlom, který obecně znamenal zlepšení.

Po průmyslové revoluci se ale příroda proměnila ve zdroj. A ten byl vnímán jako nekonečný a nevyčerpatelný. To vedlo k myšlence, která stojí za pokrokem. A zní: bezmezný růst a bezmezná expanze. Po celou dobu své existence nebo aspoň po většinu své historie žili lidé ze slunečního světla. Sluneční paprsky dopadaly na pole, kde vyrostly rostliny. Rostliny vyrobily celulózu. Zvířata ji snědla. My snědli rostliny, snědli jsme i zvířata. Do jejich kůže jsme se oblékli. Žili jsme z přítomného slunečního světla. Dávalo nám jídlo. Dávalo nám ošacení. Topili jsme dřevem, bylo naším zdrojem tepla a světla. A všechno pocházelo ze slunce.

Sluneční světlo, které sem dopadlo za rok, bylo maximálním množstvím energie, kterou jsme mohli využít. A od prvních záznamů o lidské civilizaci, před přibližně 150000 lety až do doby před pár tisíci lety, jsme víceméně žili takhle. A naše populace nikdy nepřekročila miliardu obyvatel. Pak jsme začali objevovat úkryty starého slunečního světla. A nacházet tu trochu uhlí, tamhle trochu ropy. A mezi tím a zemědělskou revolucí se naše populace nenápadně vyšplhala na tu první miliardu.

Takže za 100000 let jsme se od 1. ke 2. miliardě nedostali. Ke druhé miliardě jsme se dostali za pouhých 130 let. Dvou miliard jsme dosáhli v roce 1930. Třetí miliarda nám trvala jenom 30 let, do roku 1960. Je to neuvěřitelné pomyšlení. Když nastupoval John Kennedy, bylo na planetě o polovinu lidí méně než dnes.

Tohoto exponenciálního růstu populace jsme schopni proto, že si vyrábíme jídlo, oblečení, dopravu a všechno ostatní. A to všechno pomocí onoho starého slunečního světla, které bylo uloženo do země před 300 a 400 miliony let. A kdybychom se museli vrátit k životu ze slunečního světla, bez technologie, neuživila by planeta víc než půl miliardy, maximálně miliardu lidí.

Svým způsobem žijeme ve zvláštní éře historie planety. V éře, kdy jeden z druhů dobývá uhlík bohatý na energii. Stali se z nás výborní alchymisté. Fosilní paliva jsme proměnili v lidskou biomasu, za použití mezinárodního trhu a dopravní sítě, které nám to umožňují. Takže všechny základní kameny našeho systému spočívají na neobnovitelných zdrojích uhlíku, bohatých na energii, kterým říkáme fosilní paliva.

Problém je v tom, že je nás tu příliš mnoho a příliš rychle využíváme příliš velké množství zdrojů. A to nám umožnila ropa. S pomocí ropy jsme schopni rychleji dobývat ostatní zdroje. Od ornice po pitnou vodu a od hliníků po zinek. Ropa je základ komplexnosti naší civilizace a řešíme jí všechny svoje problémy. Svým způsobem žijeme z dotací. A dotuje nás ropa.

A protože jsme dotováni ropou, nikdy v obchodě neplatíme plnou cenu. Cena výrobku se nerovná nákladům na jeho výrobu. Ročně si od ostatního světa půjčíme asi 800 miliard dolarů, abychom zaplatili rozdíl mezi vlastní spotřebou a výrobou. A zhruba třetina z této částky, asi 250 miliard dolarů ročně, jde na dovoz ropy.

Takže si půjčujeme, vydáváme dluhopisy, cenné papíry atd., abychom každý pracovní den získali asi miliardu dolarů na financování dovozu ropy. Ropa má na svědomí spoustu škod. Ekonomové by je nazvali vedlejšími, protože pro cenu, kterou zaplatíte u pumpy, jsou vedlejší.

Například počet dětí s astmatem, který v mnoha částech USA roste. Problém kyselých dešťů způsobený pálením uhlí. K tomu přidejte globální oteplování způsobené užíváním fosilních paliv a to, co nás stojí vojáci na Středním východě, kteří hlídají ropné zdroje. Ne-li celé výlohy s tím spojené, tak jejich část je nutno přičíst ropě. Když jsme se začali přikrmovat z cyklu fosilních paliv, začali jsme žít z cyklu založeném na smrti.

A tento cyklus závislosti na dobývání zdrojů rozpohyboval sérii událostí, které vedly až ke dnešní krizi globálního charakteru, které říkáme klimatická změna nebo oteplování. Budoucnost neznáme, minulost ano. Částečně díky řecké mytologii. Známe mýty o pomstě bohů nebo o pomstě přírody. Už to začíná být vidět teď, po dvou stech letech průmyslové revoluce. Nevěděli jsme, co vytváříme. Nevěděli jsme, jak škodíme. Čím je tedy naše technologie mocnější, tím výrazněji působíme… …na životní prostředí. Díky své technologické vyspělosti můžeme škodit mnohem víc než dřív. Musíme být ještě opatrnější. Nepozorovaně jsme vytvořili jeden z největších problémů lidstva. Změnu klimatu.

Jak to vypadá, když si nevšímáme nesmírných množství CO2, která vypouštíme do vzduchu a do vody? Když naše činy ovlivňují přirozenou rovnováhu atmosféry tak, že se ohřála o několik stupňů? Takovou teplotu neměla celé tisíciletí. V posledních letech jsme zaznamenali nejvyšší průměrné teploty v dochovaných dějinách. Pár stupňů vám možná nepřipadá tak moc, ale poslední doba ledová znamenala také jen pár stupňů. A od katastrofální změny nás možná dělí také jen pár stupňů.

Začíná nám další víkend. Počasí a podnebí jsou hlavními tématy v nejedné oblasti. Příšerné sucho již… Nevíme, jak moc se naše klima může v budoucnu změnit. Týden velkých záplav má na svědomí nejméně 72 lidí ve střední a východní Evropě a západním Rusku. Nejsilnější deště v dějinách Indie rozpoutaly nebývalé záplavy… Nevíme, jak rychle ta změna nastane, ani jak ji ovlivní naše konání.

Vedro v Chicagu je úmorné. Dnes ráno se na ulicích sbírala těla. Požárníci v jižní Kalifornii zápasí s obrovským požárem. Vedro panuje od pobřeží k pobřeží. Dokonce i v Arizoně. Na Tennessee zaútočila ničivá tornáda… V New Orleans už není bezpečno. Taková je krutá pravda. Peklo a voda, stále totéž, ve městě, které ohrožuje příšerná a bezprecedentní katastrofa. Naprosto očividné je to samozřejmě v New Orleans, které je teď plné bezdomovců a uprchlíků.

Šest metrů vody z jezera Pontchartrain. Násilí, zoufalství, šířící se nákazy… Není globální oteplování způsobené člověkem, ten největší podvod na Američany v dějinách? Jedním z nejvážnějších důsledků našeho konání je globální oteplování následkem stoupající hladiny oxidu uhličitého ze spalování fosilních paliv.

Nebezpečí spočívá v tom, že teploty by mohly nadále růst nezávisle na nás. Pokud se tak už neděje. Sucha a kácení lesů redukují množství oxidu uhličitého vráceného zpět do atmosféry a ohřívání moří může mít za následek uvolnění velikého množství CO2 vázaného na dně oceánu.

Tání arktických a antarktických ledovců sníží množství solární energie odražené zpět do vesmíru a tím opět přispěje ke zvýšení teploty. Nevíme, kde se globální oteplování zastaví, ale nejhorší scénář je, že Země bude vypadat jako její sesterská planeta Venuše, s teplotami kolem 250°C a dešti kyseliny sírové. Za takových podmínek by lidská rasa nepřežila.

Skleníkový efekt je pro Zemi přirozený. Máme tu asi o 32°C tepleji díky pomocníkům: vodní páře, oxidu uhličitému a metanu, tedy skleníkovým plynům, které zabraňují úniku tepla. To je ta pozitivní část. Problém je, že my lidé s přírodou soutěžíme a výfuky a komíny pliveme svůj odpad do atmosféry, jako by to byla nějaká neplacená stoka.

Takže k přirozenému množství skleníkových plynů ještě přidáváme. Většinou oxid uhličitý, metan, ale i sloučeniny předtím nevídané, freony, které na ozonovou vrstvu také působí. A když se tam nakupí, zadržují víc tepla. To je zcela evidentní. Víme, že CO2 jsme zvedli asi o 30, 35 procent, metan o 150 procent a přidali plyny, které dřív neexistovaly, a Země se ohřála. To všechno sečteno znamená, že oteplování není jen realita, ale i problém pro budoucnost, protože to děláme čím dál rychleji.

Záznamy ukazují, že skleníkové plyny, zejména oxid uhličitý za posledních 650000 let nepřekročily 280 dílů na milion. Teď jsme na 400 dílech na milion. Blížíme se tomu, co dnes mnozí vědci nazývají „bodem zvratu“. Zvratným bodem, kde ztrácíme kontrolu nad klimatem. A jakmile ztratíme kontrolu nad klimatem, stanou se události rozsahu hurikánu Katrina normou.

Pokud velmi rychle nesnížíme užívání fosilních paliv, počítačové modely hovoří jasně. S tím, že jsme zatím zvedli teplotu o 1°C, zvedneme ji zhruba o dalších 5. Planeta bude nejteplejší za desítky milionů let. Někteří vědci se diví a v kongresu slýcháme o lidech, kteří říkají: „Věřím“ nebo „Nevěřím v globální oteplování“. Jako by to byla nějaká náboženská otázka. A přitom jde o dokázaný fakt. A vědce zajímají důkazy.

V některých základních principech globálního oteplování jsou vědci neuvěřitelně zajedno. Ohřívá se Země? Nepochybně. Má to částečně na svědomí lidská činnost? Nepochybně. V tom se shodují vědci na celém světě. O tom vůbec není pochyb. Rychlost přirozených změn je teď směšná ve srovnání se změnami, které v atmosféře a na zemi způsobuje člověk.

Jim Hansen, ředitel Ústavu NASA pro studium vesmíru zveřejnil zatím nejlepší odhad, založený na loňském výzkumu. Odhaduje se, že Země se ohřála o zhruba sedm desetin stupně Celsia. A i když omezíme CO2, tedy emise oxidu uhličitého, aby už nadále nerostly, Země se stejně ohřeje zhruba o půl stupně.

Stačilo, že roztálo 20 procent ledu na severním pólu. Stačilo, že rychlost a síla hurikánů vzrostla o zhruba 50 procent. Stačilo, že začal tát permafrost v severní tundře. I pár stupňů průměrné teploty může mít v některých částech světa dalekosáhlé důsledky.

Tam, kde se tyto vlivy sčítají, například u severního pólu. Vidíte tady tu trhlinu? Začíná se rozšiřovat. Nejspíš povede směrem ke Spojeným státům. Vliv člověka na globální oteplování, na klimatické změny, se projevuje nejvíce u pólu. Začínáme vidět, že se všechno děje ještě rychleji, než vědci očekávali.

Koncem století, možná dokonce za pár desítek let, nebude na severním pólu žádný led. Zvlášť v létě. Klimatické změny budou mít velice silný dopad na koloběh vody. Změní se cyklus dešťů a mnohem častěji se budeme zřejmě setkávat s povodněmi a suchem. A zaručeně se změní toky řek během roku a to bude mít značný vliv na to, jak budeme hospodařit s vodou.

Globální oteplování, respektive jím přinášené globální změny, přidávají další dimenzi nejistoty. Ohrožují vaši jistotu ohledně vody, ohledně jídla. Ohrožují hladiny moře. Ohrožují bezpečí před bouřemi, hurikány a vším tím, co teď vídáme ve zprávách.

Je to i otázka národní bezpečnosti, Florida může být zasažena první, stejně jako ostatní pobřežní oblasti USA. Hlavně ale jde o problém mezinárodní bezpečnosti. Spojené národy odhadují, že v polovině století bychom mohli mít 150 milionů ekologických uprchlíků vyhnaných důsledky klimatických změn.

Hurikán Katrina byl pro mě jen prolog. Myslím, že to nejhorší nás teprve čeká. Globální oteplování je skutečné a ničivé a jeho dopady si lze představit jen těžko. Na mnoha místech se odehrávají katastrofy. A Země sténá. A lidé stále ještě nepřišli na to jak změnit své chování. A vina leží na nás.

Globální oteplování právem zaměstnává naši pozornost. Ale uhlík se nehromadí jen v atmosféře, hromadí se v oceánech. A kácení lesů, vysoušení, mizení mokřadů a spousta dalších problémů na nás útočí s nezmenšenou silou. Stojíme před střetem několika krizí a všechny bezprostředně ohrožují náš život.

Problém je, že všechny živé systémy v biosféře jsou narušovány. A děje se tak čím dál rychleji. Za posledních 20 let nevyšel jediný recenzovaný článek, který by s tímto tvrzením byl v rozporu. Živé systémy jako korálové útesy znamenají stabilitu klimatu. Zalesnění, samotné oceány, voda, stav půdy, biodiverzita… A mohli bychom pokračovat dál.

Ovšem ani jediný živý systém už není stabilní ani se nezlepšuje. A tyto živé systémy jsou základem veškerého života. Spolupracoval jsem na projektu Tisícileté zhodnocení ekosystému. Byla to zatím největší studie ekosystémů pod záštitou OSN. Pracovalo na ní přes 1300 vědců ze 71 zemí světa.

V březnu 2005 byla vyhotovena výstupná zpráva. Dokumentovala šokující zhroucení ekosystémů a funkcí, které pro nás tyto ekosystémy plní. Nejdřív ze všeho bychom měli uznat, že planeta je celistvá. Že například hnojiva a pesticidy, použité na horním Středozápadě, odplaví Mississippi a o 1700 kilometrů dál vytvoří mrtvou zónu.

Před znečištěným ovzduším se nedá nikam uniknout. Kromě bolestí hlavy, ospalosti a letargie způsobuje i mnohem vážnější potíže. Astma nejenže zhoršuje, ale dokonce ho i způsobuje. Před pár desetiletími lidé o astmatu skoro nevěděli. Teď můžete přijít do základní školy a zeptat se dětí: „Kdo z vás má astma?“ Třetina dětí ve třídě zvedne ruce. Nejméně třetina. V některých třídách to budou dvě třetiny.

Oceán je nyní v krizi. V důsledku toho, že jsme z něj vytěžili příliš mnoho a příliš jsme ho zanesli špínou. Ničíme pobřeží oceánu. Přišli jsme o 90 procent velkých mořských ryb, za půl století… Takže se teď pouštíme dál, a do větších hloubek. Z oceánu vylovíme… …miliony a miliardy zvířat ročně. Spoustu z nich ani lidé nesnědí. Prostě se vyhodí. Sypeme a pouštíme do oceánu miliony tun věcí, které jsou pro něj nepřirozené. A vrací se nám ve znetvořené podobě.

Některé ryby je ukládají v těle. Například rtuť, různé těžké kovy, pesticidy, herbicidy. A všechny tyhle firmy vypouštějí ohromná množství. Přinejmenším vypustí do zálivu 23 milionů litrů toxinů. Všechno počínaje benzenem, přes akrylonitril, rtuť a měď. Na co si vzpomenete, to tam najdete. Spousta chemikálií, které se dnes běžně používají, věci jako plasty, umělá barviva, pesticidy velice pravděpodobně přispívají ke vzniku nádorů, předčasnému stárnutí a zvyšují riziko chronických degenerativních onemocnění.

Měli bychom se podívat na některé z těchto poruch. Například autismus, lehká mozková dysfunkce, nádory u dětí, dětská cukrovka, poruchy chování u dětí, Parkinsonova nemoc. Ta se teď začala dokonce dávat do souvislosti s Alzheimerem. Pak tu máme samozřejmě nádory varlat, v poměrně raném věku, epidemie nádoru prostaty a prsu. Seznam je čím dál delší a vystavení plodu v děloze chemikáliím ještě před porodem by také mohlo přispívat k těmto znepokojivým nálezům.

Komunity, které nejvíce trpí znečištěním ovzduší a jsou v dosahu nejvíce zdrojů znečištění, jsou často chudé komunity barevných. K nim odkládají elektrárny, autobusové garáže, ropné rafinérie… Zkrátka zařízení, která chrlí špínu a nikdo jiný je nechce. Ať už se jedná o jižní Bronx nebo o Louisianu, v Cancer Alley.

To, co jíme, je čím dál jedovatější. A je toho méně a méně. Voda… Je čím dál nezdravější si v oceánu jenom zaplavat. Tohle jsou všechno… jen jasně viditelné první vlaštovky mnohem složitějších a děsivějších katastrof na obzoru. Sedmdesát zemí světa už nemá nedotčený původní les. A zde ve Spojených státech je už pryč 95 procent původních lesů. V mnoha případech lesy už nedorostou. Místo nich tam budou stepi.

Na deštných pralesech jsme poprvé viděli, že když je vykácíme, už nedorostou. Půda na jejich místě vyschne a koloběh živin, který zajišťovaly, už nefunguje. Co vznikne na jejich místě? Pouště. Viděli jsme jejich vznik a růst po celém světě. Všude tam, kde jsme vykáceli stromy podél suchých oblastí, se pouště rozšířily na místo bývalých lesů. Tam, kde žiji, opakuji lidem pořád dokola, nekácejme bezhlavě stromy. Hlavně neničme zalesněné hory. Protože když na těch horách vykácíte lesy, řeky vyschnou a deště začnou přicházet nepravidelně. Potom nebude úroda a vy umřete hlady.

Potíž je v tom, že lidé takhle neuvažují. Více než třetina půdy na planetě je nyní v kategorii vážného zhoršení kvality. A zemědělské praktiky narušují tento ekologický kapitál, který je prakticky stejně neobnovitelný zdroj jako ropa.

Jedna z věcí, která nás nenapadne, když vidíme strom, je, jaký má objem? Kolik vody asi obsahuje? Ukázalo se, že je to 260000 litrů vody. Při přívalových srážkách kolem 25 mm zachytí právě tolik vody. Naváže ji do hub, pročistí ji a pustí zpátky do povodí. Když ten jediný strom pokácíte, máte na krku povodeň. A erozi půdy. Místní zásobu vody ochudíte o těch 260000 litrů. A ta voda se pak žene kupředu, ubližuje lidem a komunitám a nakonec znečistí oceán.

Opravdu bychom mohli oceán „zvrátit“ do jiného stavu. Zdraví oceánu je závislé na tom, že se v něm voda převrací, že se povrchová voda dostává ke dnu a voda ze dna na povrch. Lze si představit, že tento pásový dopravník zastavíme tím, že povrchovou vodu ohřejeme příliš. A jestli tohle uděláme, bude na hladině oceánu stojatá voda. A to je děsivé pomyšlení.

Naposledy se to stalo v Permu a vyhynulo tehdy přes 95 procent všech druhů na Zemi. Životně důležité ekosystémy se rozpadají. Ekosystémy, které se vyvíjely stovky milionů let. Důkazy hovoří jasně, průmyslová revoluce způsobila nenapravitelné škody a negativní dopady jsou čím dál horší. Ve válce s globálním oteplováním jsme už ztratili 30 let. Nabízí se tedy otázka, proč stále nic neděláme? Ale hlavně jaké faktory stojí v cestě změně?

Největší zbraní hromadného ničení jsou asi nadnárodní společnosti. Lidská civilizace je odjakživa nenasytná. A nadnárodní společnosti, které ovládají naši dobu, z nenasytnosti udělaly systém. Dnes nám hrozí, že tento systém zabije naši živitelku, Zemi.

Dnešní ekosystémy, lesy, potoky, jezera, řeky nemají žádná práva, jsou vlastnictvím. Což znamená, že se dají koupit, prodat, zničit nebo rozdrobit. V tomto systému jste buď osoba nebo majetek. Je zcela zřejmé, že příroda spadá pod majetek.

V knihovnách leží stohy spisů o řešeních, o solární energii, o trvale udržitelné produkci potravy, o dopravě, o změně výrobních postupů a udržitelné ekonomice, která by respektovala planetu. Jenže nám chybí moc, která by to všechno uzákonila. Protože ve skutečnosti máme ústavu, která zmocňuje pár jedinců, aby rozhodovali za všechny. A my nemáme potřebnou moc prosadit skutečné zákony. Ve skutečnosti máme velice odpovědné politiky. Jenomže odpovídají na bohatství, peníze a moc koncernů.

Exxon Mobil, jediná ropná společnost, má větší cenu než všechny automobilky na světě dohromady. Tomu se říká velká společnost. Lidé říkají: „Proč politici nějak nereagují na krizi globálního klimatu?“ No, proč asi? Protože se bohužel zodpovídají vyšší moci a tou vyšší mocí je dnes ropný průmysl.

Jste editorem knihy Měnící se planeta a pošlete pracovní verzi do Bílého domu. Co se stane? Vrátí se se spoustou korekcí přímo vepsaných do výtisku… …předsedou rady pro otázky životního prostředí. Tím je kdo? Phil Cooney. Je vědec? Ne, právník. Předtím, než šel do Bílého domu, lobboval za Americký ropný institut. Máme čím dál větší podezření, že ropné společnosti zneužívají současných podmínek na trhu, aby si naplnily fondy co největšími zisky. CELKEM $33 MILIARD = $110 na každého muže, ženu a dítě

V otázce klimatických změn a životního prostředí náš politický systém selhal. Nejde v první řadě o technologickou krizi, dokonce ani o krizi veřejného mínění. Když se veřejnosti zeptáte: „Chcete solární energii, úsporné přístroje a úsporná auta?“ Ozve se hromadné: „Ano, chceme.“ Selhal totiž most nad propastí mezi názorem veřejnosti a veřejnou politikou, kterému se říká vláda. Ten most je nyní v havarijním stavu.

Bývala doba, v 60. a 70. letech, kdy republikáni a demokraté ve Spojených státech společně odhlasovali důležité zákony o ochraně prostředí. Zákon o politice národních vlád, Zákon o ovzduší, Zákon o vodě, Zákon o ohrožených druzích. Byly schváleny díky spolupráci republikánů a demokratů. Tento systém se zhroutil. Problém je částečně v tom, jak všichni víme, že v politice se točí příliš mnoho peněz.

Jefferson měl pravdu, když řekl, že ústavu je třeba přepisovat pro každou generaci, aby odpovídala našim potřebám. Copak otcové zakladatelé měli ponětí o globálním oteplování nebo kácení lesů? Nebo o nesmírných množstvích jedovatých látek, které denně chrlíme do ovzduší, do vody a do půdy? Musíme najít rovnováhu mezi lidmi a přírodou. To nepůjde, dokud neuznáme, že příroda má také svá práva.

Myslím, že zcela základní věcí, kterou je třeba pochopit o našem globálním ekonomickém systému, je, že je to subsystém. Že je součástí většího systému. A tím je biosféra. Ekonomika je jen jejím subsystémem. Problém samozřejmě spočívá v naší ekonomice, která je nastavená tak, aby rostla a expandovala. Kdežto její rodičovský systém neroste. Je pořád stejně velký. Takže rostoucí ekonomika biosféru nahrazuje a zabírá. A toto je cena za ekonomický růst. Při expanzi se musíte vzdát toho, co tu bylo předtím.

Ekonomové nezapočítávají všechny ty věci, které nám příroda poskytuje zadarmo. Na některé věci, které dokáže příroda, je technologie krátká. Například opylování květin. Co by nás stálo vzít oxid uhličitý ze vzduchu a místo něj tam dát kyslík, což rostliny dělají jen tak. Je možné zhruba odhadnout, co by nás stálo nahradit přírodu.

V Konstanci před pár lety udělali odhad. Stálo by nás 35 bilionů dolarů ročně udělat to, co příroda dělá zadarmo. Abychom to dali do souvislostí: když jste tehdy sečetli roční obrat ekonomik všech zemí na světě, vyšlo vám 18 bilionů dolarů. Takže příroda nám dělala dvakrát takovou službu jako všechny ekonomiky na světě. A konvenční ekonomika je tak šílená, že s tím nepočítá.

Nějak se stalo, že posledních pár desítek let učí ekonomy i společnosti, že cílem podnikání je ekonomický růst. Přitom ten není cílem, je jen prostředkem. Musíme se vrátit zpátky k cíli a tím je kvalita života. Pak uvidíme, jak rozporuplně si počínáme. Růst špatným směrem kvalitu života snižuje. A to bychom měli změnit. Myslím, že je potřeba od základu změnit systém výroby. Dnešní systém výroby, od dolů či vrtu až po hotový výrobek, na jedno nákladní auto výrobků, které něco vydrží, vyprodukuje 32 nákladních aut odpadu. Je to neuvěřitelné, ale je to pravda.

Takže máme systém, který především vyrábí odpadky. Nemůžeme donekonečna dolovat půdu a dělat z ní odpad. V našem moderním globalizovaném světě je růst stále cílem mnoha korporací a vlád, které vyčerpávají životní prostředí pro zisk. Ale co my, coby jednotlivci a spotřebitelé? Jakou měrou se na ničení biosféry podílíme my? Není to problém technologie. Není to problém přemíry oxidu uhličitého. Není to ani problém globálního oteplování. Ani odpadu. Toto všechno jsou jen symptomy skutečného problému. A tím je náš způsob uvažování.

Jedná se o kulturní problém. Ohnisko nemoci leží na úrovni naší kultury. Jsme produkty reklam, na které ročně padne 500 miliard dolarů. Než dítě vychodí školu a dostane se na univerzitu, má za sebou tisíce hodin před televizní obrazovkou. Průměrně čtyři hodiny a pár minut denně. Studenti jsou schopni rozpoznat loga tisíce různých společností, ale méně než 10 domácích druhů rostlin a živočichů. Takže se z nás stali konzumenti, kteří navíc nemají ponětí, v jakém jsou vztahu k životnímu prostředí.

Američané tráví čas prací a utrácením. Na to padne většina našeho času. Průměrný Američan nakupuje to či ono pětkrát do týdne. Celý den pracujeme, abychom pak měli za co jít nakupovat. A začínáme být unavení z toho, že podpíráme globální ekonomiku. Musíme držet krok se sousedem. Zatímco se všechno zvětšuje, naše vany, domy, auta i obvod kolem pasu, máme čím dál míň toho, na čem nám skutečně záleží.

Američané jsou svým bohatstvím úplně odříznutí od světa. Jen za sekání trávy Američané utratí víc peněz, než Indie vybere na federálních daních. Rozpočet na obranu, který tvoří mizivé procento HDP, je větší než celkový obrat ekonomiky v Austrálii. Pod narkózou vlastního bohatství zapomínáme, jak žije většina lidí a jak většina světa vypadá. V naší civilizaci je tedy vůdčí ideologií konzum nebo jakási forma konzumní demokracie. Konzumní demokracie v tom smyslu, že každý režim, ať už v Číně nebo v USA, musí dát lidem to, co chtějí a kdy to chtějí, tedy teď. A lidé chtějí konzumovat.

Jakmile se z produktu stane kulturní symbol, ať jde o mobil na čínském venkově nebo Lamborghini na Malibu, už se to nedá zastavit. Musíte změnit předmět touhy, abyste se dostali k podstatě. Lidé věří ve výběr a výběr se pro většinu lidí rovná konzumu. Planetu nezachráníte tím, že budete lidem říkat, že si vybrali špatně. Čtyři, tři, dva, jedna! Musíte změnit uvažování, které stojí za bezbřehou expanzí. Obrat od „mít hodně“ k vlastní kvalitě života je kulturní změna.

Coby lidé jsme odjakživa měli materiální touhy. Materiální věci jsou součástí našeho sebeurčení. Spotřeba není v zásadě negativní, jen je teď naprosto nevyvážená. Naše společnost získává znalosti prostřednictvím médií. Už se nedozvídáme věci přímo od Země samé, už nejsme v kontaktu se zdroji našeho života. V západní průmyslové společnosti si už většinou sami nepěstujeme jídlo, ani se neučíme přímo z vlastní zkušenosti. Naše rodina už není základem našeho rozhodování.

V zásadě jsme jako kosmonaut ve vesmíru. Vznášíme se přetvořeným kovovým vesmírem, odříznuti od zdrojů Země a jsme naprosto závislí na informacích, které k nám přicházejí z obrovských dálek. Naše psychika je otupená. Od rána do večera otupujeme svoje smysly. Ať už hlukem, hlasitou hudbou nebo nočním osvětlením. Takže tu krásu kolem nikdo nevidí. A když ztratíme smysl pro krásu světa, hledáme náhradu.

Eric Hoffer řekl: „Toho, co vlastně nechcete, se nikdy nenabažíte.“ Což znamená, že se pořád za něčím honíme, ale máme pocit ztráty. Nevíme totiž, o co jsme vlastně přišli. Přišli jsme o krásu světa. Tak se místo toho snažíme svět dobýt, ovládnout, vlastnit. Z vesmíru je vidět, jak lidská rasa planetu změnila. Téměř všechna dostupná půda je bez lesů a je obdělaná nebo obydlená. Ledy na pólech se scvrkávají a pouště rostou. V noci už planeta není tmavá. Velké části jsou osvětlené.

To všechno jsou důkazy, že využívání planety člověkem dosáhlo kritických rozměrů, ale nároky lidí stále rostou. Nemůžeme nadále znečišťovat ovzduší, otravovat oceán a vyčerpávat půdu. Už totiž není co. Žijeme v nesmírně těžké době. Když nezměníme svoje chování, přijdeme… …možná o třetinu, možná o polovinu druhů na zemi. Neuvědomujeme si ale, že když zmizí biodiverzita, začne se systém rozpadat. Věřím, že příroda vydrží hodně. Takže až lidský druh vyhyne a před námi a po nás vyhyne ještě spousta dalších druhů, Země se možná oklepe a bude dál vesele žít bez lidí. A svět zdědí mikrobi a hmyz.

Pokud ovšem nezpůsobíme tak dramatickou změnu klimatu, že se z nás stane vyprahlá studená planeta, jako je Mars. Ani na chvíli nevěřím, že život bude vyhlazen. I když jsme radikálně narušili vzduch, vodu i zemskou půdu, život je nesmírně houževnatý a přizpůsobivý. Ale jako druh, který stojí na vrcholu potravního řetězce, jsme ti nejvíc zranitelní. Život na planetě už existuje zhruba 4 miliardy let. Za tu dobu se tu vystřídala spousta druhů. Jenže 99,9999 procent všech druhů, které kdy existovaly, vyhynulo. Takže vyhynutí je přirozenou součástí života. Vymírání životu umožnilo vzkvétat a rozvíjet se s měnící se planetou.

Na planetě ty 4 miliardy let nebyly pořád stejné podmínky. Naše tragédie spočívá v tom, že jsme nesmírně mladý druh. Nejenže se sami ženeme do záhuby, ale podle Ekologického plánu OSN s sebou bereme 50 až 55000 druhů ročně, které vyhynou kvůli nám. Tragédií není hrozící zánik lidstva, nýbrž vymírání, které způsobujeme už nyní. Myslím, že se tu otevírá příležitost pro věk temna.

Jedním z problémů je, že tolik lidí, kteří budou osobně muset přijmout cenu za tento přechod, si neuvědomují, že se blíží. Většina z nás se ráno probudí a myslí na to, jaká bude dneska doprava, jak splatí hypotéku, na nové auto, na dovolenou… Tento způsob uvažování se nedostane k problémům naší civilizace. Je třeba, aby si lidé začali uvědomovat globální síly, které budou čím dál tím víc ovlivňovat jejich životy. Pokud se takové povědomí nerozvine, přechod bude velmi bolestivý. Riskujeme zánik civilizace.

Ta křehká loďka, která po staletí a tisíciletí plula na hladině, aby se dostala až sem, by mohla být stržena do záhuby spotřebou, špatným odhadem, násilím, nespravedlností. Opouští nás schopnost solidarity s budoucími generacemi? Nepochybně. Nejde o záchranu planety. Jde o záchranu schopnosti být solidární. Systém, v němž by lidé mohli mít právo na štěstí. Právě to je v sázce.

Když se na to podíváte z perspektivy Země, ne z té lidské, pro Zemi za pět minut dvanáct není. Pro Zemi to může být krize vymírání. Nebo krize rovnováhy. Protože vidíme, že jeden druh odčerpává tolik ze zdrojů Země, že pro ostatní tvory, kteří na ní žijí, zbývá hrozně málo. Co se děje s naší planetou, by nás mělo přinutit myslet jinak. Chováme se stejně, protože jsme stále oběťmi netečnosti. Která sahá až do dob, kdy kdosi řekl… a já si myslím, že to byla chyba, že člověk je pán tvorstva. A od té doby se tak k přírodě chováme.

Myslím, že všechny ekosystémy jsou dnes narušené. Že naše klima, voda, půda i lesy jsou v bídném stavu. Myslím, že to podrývá naše životní prostředí. Současné generace musí učinit zásadní rozhodnutí, že se budeme chovat jinak. Protože ekologická krize je celosvětová. Ocitli jsme se na pokraji. Je zřejmé, že lidstvo narušilo ekologické předivo naší planety. Protože čekáme, nedbáme varovných signálů přírody a protože naši političtí vůdci a ředitelé koncernů systematicky ignorují zdrcující vědecké důkazy. O to větším hrozbám teď čelíme.

Žijeme v éře ekologie, ať se nám to líbí nebo ne. Jak tedy vypadá budoucnost? Víme, že Spojené státy, největší světový spotřebitel a zdroj odpadů, musí přejít na šetrnější způsob života. Ale stihne přelomová generace udělat potřebné změny včas? Čím se bude tato obrovská změna řídit? A skýtá nám příroda odpovědi, kterých je třeba, abychom obnovili zdroje na planetě, ochránili atmosféru, a zachránili tak život na Zemi?

Všechny ty pohromy stvořil člověk. Pokud je člověk zdrojem tohoto problému, mohlo by od něj vzejít i jeho řešení. Trvalá udržitelnost je prý možná, jen když se přesuneme do lesů, oblečeme si kůže a budeme jíst kořínky a bobule. A prostý fakt je, že technologii máme. Otázka zní, jak dlouho můžeme využívat naše vědecké znalosti, naše technologické znalosti a zároveň naše chápání kultury. A jak kulturu změnit tak, aby reagovala na vědu a na svět kolem nás… trvale udržitelným způsobem.

Obtížné na našem současném dilematu je to, že musíme vytvořit novou koncepci všeho, co děláme. Jinými slovy, neděláme jedinou věc a nemáme jediný systém, který nebude třeba kompletně předělat. A Ize to vnímat dvěma způsoby. Plakat na tím břemenem, nebo si říct: „Jaké štěstí, narodit se do takové doby!“ Protože tato generace bude do slova a do písmene měnit svět. Je nás dnes 6,4 miliard a jsme v bodě, kdy si musíme představit, jaké bude předělat samotný koncept designu. Začít design vnímat jako první signál lidského záměru a uvědomit si, že do budoucna potřebujeme nové designy, v nichž budou materiály vnímány jako vzácnost, a pohybovat se v uzavřených cyklech, od kolébky ke kolébce, namísto od kolébky do hrobu.

Energie musí být z obnovitelných zdrojů, zejména ze slunce, a voda bude muset systémem procházet čistá a zdravá. A my musíme být slušní jeden ke druhému. Takže design se promění z masové výroby produktů ve své podstatě destruktivních v masové využívání zařízení, která jsou inherentně aktívy namísto pasív. Cílem nové generace designérů… je kvalita veškerého života.

Netýká se jen nás, ale i celého životního prostředí. Veškerý život se stal novým projektem designu. Musíme navrhnout způsob, jak jej dlouhodobě udržet. Ať už hovoříme o návrhu továrny nebo domu nebo silnice nebo dokonce i města, je mnohem snazší navrhovat v izolaci a nadřadit návrh tomu, co už na místě je.

Kdybychom se měli inspirovat tím, jak navrhuje příroda, dělali bychom to úplně opačně. Ona si na paletu nanese všechna království Země, a pak je skládá do konečného produktu, což může být korálový útes nebo třeba les. Zajímavé na udržitelném designu je to, že nemusí nijak zvlášť vypadat. V posledních několika letech jsme přišli na to, že nový design je vlastně neviditelný.

Nový design nevytváří viditelné hranice. Forma může vlastně být jakákoliv. Jde o strukturu, vnitřní logiku, inteligenci a funkci. To, jak věci vyrábíme my v průmyslovém procesu… je úplně opačně, než jak to dělá příroda. Vezměte si například výrobu nejpevnějšího materiálu, kevlaru. Vezmeme ropu, zahřejeme ji na zhruba 760 °C a probubláváme ji kyselinou sírovou. Potom ji za obrovského tlaku vytáhneme.

Teď si představte organismus. Nás, jak děláme třeba kosti. Nebo ušeň, jak si dělá schránku. Organismy si nemohou dovolit vysoké teploty, tlaky nebo chemické lázně. Musí na to jinak. Teď si vezměte pavouka. Tenhle nádherný pavouk loví do své sítě mouchy a za pomoci vody je v bříšku přetváří v materiál, který je pětkrát pevnější než ocel. Tiše, ve vodě, za pokojové teploty. To je mistrovství v chemii. A doufejme, že také výrobní proces budoucnosti.

A někteří lidé se už snaží tyto organismy napodobit. Houby jsou demontéry přírody, organizmy mezi životem a smrtí. Vyrábějí hlínu. Celý potravní řetězec závisí na těchto houbových vláknech. Síť houbových vláken, která proniká půdou, je podpůrnou membránou, z níž vyrůstá život a dále se větví. Houby mají také tu zvláštnost, že výrazně akumulují těžké kovy.

Lesy mají rozlohu tisíce akrů, takže houby také dorůstají tisíců akrů. Díky tomu se na tento výkonný systém můžeme podívat. Mycelium má čistící schopnost. Brání hloubkovému zamoření mikroby, od virů, včetně bakterií a prvoků. Navíc dokáže rozložit celou řadu polutantů. A to je základ „mykorestaurace“. Houby ozdravují životní prostředí. Mycelia jsou totiž skutečně léčivé membrány.

Máme před sebou vzor. V přírodě neexistuje odpad. Odpad jednoho organismu je potravou pro jiný. To je model pro výrobní systém, který budeme muset vyvinout. Výrobní systém bez odpadů. Strom jako design je něco, co vyrábí kyslík, izoluje uhlík, váže dusík, destiluje vodu, poskytuje domov stovkám druhů, zachycuje solární energii, vyrábí komplexní cukry, vytváří mikroklimata a replikuje se.

Jak by tedy vypadala budova, fungující jako strom? Jak by vypadalo město fungující jako les? Jak by vypadala fotosyntetizující budova? Co kdybychom vzali solární energii a příjemně ji zužitkovali? Kdybychom vzali bydlení a zacházení s odpady, potravinářství a výrobu energie a integrovali to všechno do jediného systému, žili bychom si na planetě jako v pohádce, s desetkrát menší spotřebou zdrojů než dnes.

„Green building“ je v zásadě navrhování a konstrukce budov, které jsou šetrné k životnímu prostředí. Vznikají domy, kde se dá zdravě žít a pracovat. Když si vezmete, že domy spotřebují třetinu energie, jsou nejen tím největším spotřebitelem energie, ale i výrobcem skleníkových plynů. To, co s domy dokážeme za použití těch nejprostších technologií, je skutečně ohromující.

S již existujícími technologiemi, které jsou už na trhu, anebo s věcmi, které dokážeme vyvinout velice rychle, bychom dokázali vliv člověka na planetu snížit o 90%, což by byl opravdu velký posun. Musíme se především zbavit závislosti na ropě. Pomocí efektivní dopravy, lepší izolace domů a rozvojem obnovitelných zdrojů: slunce, větru a biomasy. A zařídit, aby tvořily většinu trhu, přičemž by v přechodné fázi měla pomoci jejich výkonnost. Přes noc se to neudělá, ale měli jsme s tím začít už před 30 lety.

A v Bílém domě a v kongresu pořád ještě sedí lidé, kteří se to snaží oddálit, což je naprosto iracionální. Z hlediska ekologie stejně jako národní bezpečnosti. Tato země může postupovat velice rychle, když bude chtít. Nezapomeňte, že těsně po 7. prosinci 1941 přišel Roosevelt k Jimmu Burnsovi a řekl: „Jsi můj zástupce pro mobilizaci ekonomiky. Kdo ti bude odporovat, odporuje mně.“ Během půl roku byl Detroit kompletně zreorganizovaný. Už se tam nevyráběla auta, nýbrž vojenské náklaďáky, tanky, bojové letouny. A do tří let a osmi měsíců, od začátku té války, jsme se zmobilizovali a spolu s ostatními spojenci porazili Japonsko, Itálii a nacistické Německo a začali s demobilizací. Za tři roky a osm měsíců.

Nejde primárně o technologii, nýbrž o vedení. Kolik máme času? Moc ne. Podle mě bychom se do toho měli pustit co nejdřív. A tím myslím nás všechny. Všechny občany, všechny úrovně, vlády, organizace a korporace. Přišel čas, kdy musíme všichni přiložit ruku k dílu. Aby někdy v budoucnu, řekněme za 500 let, se lidé mohli ohlédnout a říct, že tohle byl zlatý věk. Že tehdy lidé po celé planetě postupně přišli na úplně novou vizi.

Dnes na Zemi existuje přes milion organizací bojujících za sociální spravedlnost a domácí zdroje. Je to nejrychleji rostoucí hnutí na zeměkouli. Vidíme, jak se sjednocují a utahují smyčky, uzavírají štěrbiny, kterými uniká energie, voda, jídlo i finance, a hledají novou koncepci toho, co znamená být člověkem v 21. století, kdy všechny živé systémy scházejí na úbytě a snaží se tento trend zvrátit. Jako by se éterem nějak rozšířilo společné nepsané přání a lidé po celém světě jako by najednou věděli, co mají dělat. A každý po svém to dělat začali.

Přitom vědí, že každý má jen maličký dílek v téhle neuvěřitelné mozaice obrazu budoucnosti. A že tím jedním dílkem k té mozaice přispějí, až nakonec vznikne nesmírně krásný obraz udržitelné budoucnosti. Vzrušující je, že už Ize vidět, jak by nová ekonomika vypadala. Namísto fosilních paliv bude poháněna alternativními zdroji. Namísto dopravního systému založeného na automobilech budeme mít mnohem rozmanitější systém. Ekonomika nebude založená na vyhazování, nýbrž na recyklaci. Už dnes vidíme záblesky těchto změn po celém světě.

Máme technologie, s nimiž Ize budovat ekonomiku udržitelného rozvoje. A vidíme, jak se ta nová ekonomika začíná vynořovat. Naše generace ovšem musí tuto ekonomiku vybudovat, dokud je čas. A myslím, že nám mnoho času nezbývá. Takřka všechny změny v infrastruktuře této země měly tak či onak podporu federální vlády. Řekl bych, že tento přechod od ropy především vyžaduje, abychom nepředstírali, že energie dnes funguje na neregulovaném volném trhu. Protože to není pravda.

Ale pokud to bude možné, musíme dávat podněty k přechodu na jiná paliva a drobným změnám v infrastruktuře, které by ho umožnily. Energie je klíčem ke všemu, co děláme. Když budeme mít dostatek čisté energie, vyřešíme spoustu problémů. Bez ní ale nevyřešíme skoro nic.

Slunce je nejštědřejší zdroj ze všech. Slunce nám denně poskytuje dostatek energie pro všechny továrny, domy a automobily na světě. 13000 krát víc. Navíc zjišťujeme, že ve větším měřítku, kterému říkáme měřítko užitku, zejména větrná energie dosáhla úrovně, na níž může cenově konkurovat tradičním fosilním palivům, tedy uhlí, ropě a zemnímu plynu, a vyrobit velké množství energie, kterou Ize rozvádět běžnou rozvodnou sítí, tak jako doposud.

Jak postupujeme kupředu, je nutné mít flexibilní ekonomiku, která se dokáže přizpůsobit. Jak ochráníme atmosféru, která patří nám všem? Například tak, že zavedeme systém, který ty, kdo ji znečišťují, přinutí platit. Snížíme daň z příjmu a zvedneme daň z ropy. Například daní ze spalování uhlí. Nejspíš by stačila daň z uhlíku. Celkově daně zůstanou stejné. Snížíme daň z příjmu a vykompenzujeme to vyššími daněmi z energie, tedy daní z fosilních paliv. Když se zbavíme závislosti na fosilních palivech, začnou peníze proudit do životaschopnějších odvětví. Do médií, elektroniky, služeb, řešení klimatických změn. Prospěje to trhu práce i ekonomice.

Dám příklad. Když zmodernizujeme vládní budovy postavené před rokem 1950 a vytvoříme daňové prostředí, které městům, obcím, státům a federální vládě pomůže tyto budovy modernizovat, vytvoříme 3 miliony pracovních míst. Navíc nám bude stačit méně ropy ze Středního východu. A budeme žít v mnohem čistším prostředí. Když opustíme současnou zmanipulovanou hru s energií a přesuneme se na přehledné hřiště otevřené soutěže mezi špinavými a čistými palivy, čistá nepochybně zvítězí.

Jakmile dáme trhu znamení, že chceme, aby ti dva chlápci, co stvořili Hewlett Packard, dnes pracovali na čisté energii, a když upravíme veřejnou politiku, vyplatí se jim přijít s aplikací, která srazí olejáře na kolena. Jakmile tohle uděláme, bude přechod k čisté energii rychlý. Lidé si musí uvědomit, že mohou začít u sebe. U jednoduchých věcí: kontrolovat tlak v pneumatikách auta, namontovat spořivé žárovky. Záleží na každém jednotlivci.

Problém globálního oteplování je obrovský. A jednotlivec si může připadat bezvýznamný. Ale záleží na něm z mnoha důvodů. Když se zapojíme všichni, něco se opravdu změní. Změna životního stylu je součástí dlouhodobého řešení. Když se tak budeme chovat, ukážeme svým vůdcům, že nám na tom záleží. Právě tohle je třeba od jednotlivců. Vybudovat politickou vůli k činu. Můžete také volit. Tím nemám na mysli volební urny. Volit může kdokoliv kdykoliv. Každý den totiž volíte, za co zaplatíte. Pokaždé, když za něco platíte, dáváte najevo, že ten produkt schvalujete.

Schvalujete to, jak byl vyroben, z jakých materiálů a co se s ním stane, až ho nebudete potřebovat a zahodíte ho. Život vytváří podmínky vhodné k životu. Takže naše technologie, naše města a školy, to, co děláme, co nosíme, co jíme, když se všechno tohle bude točit kolem jednoho principu, toho jediného životního principu, budeme ještě dlouho žít v nádherném světě. Otázka zní, co přiměje lidstvo, aby změnilo své chování?

Mně dodávají odvahu slova Deepaka Chopry, že lidé opravdu dělají, co můžou, když vezmeme v potaz, kolik toho vědí. Pro mě je vítězství v této bitvě o lidská srdce a duše otázkou změny povědomí o těchto věcech. Nikdo z nás by neměl usínat na vavřínech. Musíme zpomalit a být chytřejší. Pomalý pohyb znamená odklon od konzumu, od nyní převažujícího způsobu existence.

Neodmítá spotřebu, ale říká, že náš život nebude založen na tom, co se prodává. Nebudeme na tom budovat svou identitu a smysl života. Namísto dojíždění, většího auta a většího domu si budeme užívat místní výrobky, uděláme si čas sami na sebe a pochopíme, že tyto věci nám jenom kradou čas. Čím víc toho máte, tím víc na to musíte vydělávat. Tím víc jste otroky tohoto systému. Druhým prvkem je přemýšlení o věcech. Je třeba znovu oprášit staré slovo, běžné před průmyslovou revolucí. A to je šetrnost.

Šetrnost neznamená chudobu. Šetrnost znamená moudré nakládání se zdroji. Podstatou průmyslové revoluce bylo, že z přírody udělala údajně nevyčerpatelný zdroj. To ale nebyla pravda. Není jen za pět minut dvanáct, nezbývají minuty, ale vteřiny. A i když předtím lidem trvalo 30 nebo 40 let, aby se dostali na úroveň, kdy dokázali tyto změny nastartovat, my už těch 30 nebo 40 let nemáme. Takže to nebude jen otázka drobných změn v politice. Bude třeba mobilizovat celou společnost. Budou se na tom muset podílet všechny úrovně vlády, celý průmysl, obce, i všichni občané.

Winston Churchill nás vystihl dobře. Řekl, že Američané vždycky udělají to, co je správné. Jenže až poté, co vyčerpali všechny ostatní možnosti. A my už nějakou dobu vyčerpáváme špatné možnosti. Zdá se mi, že jsme konečně připravení udělat to správné. Lidé se mě často ptají: „Co můžu dělat? Chtěl bych něco dělat.“ Když tohle říkáte, už jste na dobré cestě. Víte, že něco dělat musíte. Pak už se jen stačí podívat hluboko do vlastního srdce a pochopit, čím jste nadaní, trochu se porozhlédnout, vzdělat, najít lidi, se kterými se cítíte dobře, a dát se do toho.

Svět by mohly zachránit dvě věci. Tou první je naučit se být laskavý sám k sobě a otevřít svoje srdce. A tou druhou začít vnímat lásku k vlastnímu domovu. K místu, kde žijeme. A naučit se ho opravdu milovat. Ekologie kdysi byla program hrstky nadšenců. Dnes reagují na ničení životního prostředí miliony lidí a vytvářejí základy pro udržitelný spravedlivý svět.

Přišlo globální oteplování a objevily se živelné pohromy a ekologie dnes sdružuje čím dál víc lidí. My, coby občané, politici, spotřebitelé a voliči, máme příležitost pomoci integrovat ekologii do vládní politiky a do vlastních životních standardů. V tomto kritickém období naší civilizace je zhojení ničivých následků průmyslové revoluce naším prvořadým úkolem. Naše reakce spočívá ve vědomém kroku ve vývoji našeho druhu. A tato reakce by mohla zachránit naši jedinečnou modrou planetu pro budoucí generace.

Vidím před sebou budoucí svět, kde už chápeme, že jsme součástí koloběhu života. A zacházíme s ním pokorně a s úctou. Také nás vidím jako sociální bytosti. Když jsem začal hledat, co je jádrem naší existence jako sociálních bytostí, znělo to neuvěřitelně hippiesácky, ale byla to láska. Láska je moc, která z nás dělá skutečné lidské bytosti. Důležitá je léčivá síla, která plyne z dostávání.

Nejde jen o globální oteplování. Nejde jen o závislost na fosilních palivech. Nejde jen o erozi půd. Nejde jen o chemickou kontaminaci půdy a vody. Nejde jen o populační problém. A nejde jen o souhrn toho všeho. Úpadek životního prostředí na naší planetě jen zrcadlí náš vnitřní stav. Stejný uvnitř jako navenek. A to je součástí onoho velkého úkolu.

Když se rozhodneme vyhubit sami sebe, planeta Země nezmizí. A časem se zregeneruje. Jezera budou zase čistá. Řeky, vodstva, hory… Všechno se bude zase zelenat. Bude tu klid. Lidé tu možná nebudou, ale Země se zregeneruje. A víte proč? Protože Země na to má dost času… kdežto my ne. Před tímhle rozhodnutím právě teď stojíme.

Překlad Barbora Matoušková

Dramaturgie titulků Anna Kareninová

Dokumenty, publicistika, souvislosti, reference