Bitter Lake

Politici dostali důvěru, aby nám vyprávěli příběhy, které by vysvětlovaly chaos světových událostí. Ale teď už nejsou žádné velké příběhy a politici reagují náhodně na každou novou krizi – nechávají nás zmatené a dezorientované.

Bitter Lake je nový, dobrodružný a epický film od Adama Curtise, který vysvětluje, proč se velké příběhy, které nám politici naznačují, staly tak zjednodušenými, že už jim nemůže svět rozumět. Příběh probíhá po celém světě, Americe, Británii, Rusku a Saúdské Arábii – ale tou hlavní zemí je Afghánistán. Protože Afghánistán je místem, které konfrontuje naše politiky s hroznou pravdou – že nemohou pochopit, co se stane. Film odhaluje síly, které za posledních třicet let vzrostly a podkopaly důvěru politiky k pochopení světa. A ukazuje tu podivnou, temnou roli, kterou v tomto sehrála Saúdská Arábie.

Ale Bitter Lake je také experimentální. Curtis přijal neupravené záběry všeho, co v BBC kdy natočili o Afghánistánu – a použil je novým a radikálním způsobem. Pokusil se vybudovat jiný a emocionální způsob zobrazení toho, co se skutečně stalo v Afghánistánu. Kontrapunkt k silným a stále narůstajícím příběhům, které vyprávějí dnes ti, kteří jsou u moci.

Stále více žijeme ve světě, kde nic nedává žádný smysl. Události přicházejí a odcházejí jako návaly horečky. V jejich důsledku jsme ve zmatku a v nejistotě. Osoby u moci nám vyprávějí příběhy, jimiž nám chtějí pomoci, abychom porozuměli složitosti skutečnosti. Ale ty příběhy jsou stále méně přesvědčivé a stále prázdnější.

Toto je film o tom, proč tyto příběhy ztratily svůj smysl. A jak jsme se my, na Západě stali nebezpečnou a ničivou silou ve světě. Film vypovídá prostřednictvím pohledu na zemi, která je v ohnisku světa: „Afghánistán“

Kdo jste?

Provincie Helmand, Afghánistán 1953 Londýn, ve stejný čas Ukrajina 1989 Rijád, Saudská Arábie 1974 Wall Street, New York 1993 Planeta Solaris 1972 Letiště v Laškar Gah 1946 V roce 1946 američtí inženýři spolu se svými rodinami začali přijíždět na prašné letiště v jihoafghánské provincii Helmand. Pracovali pro největší stavební společnost na světě jménem Morrison Knudsen. Pozval je afghánský král, aby v jeho zemi vybudovali obří průmyslový nový svět. Komplex přehrad, kanálů, silnic a dokonce i celé nové modelové město. Královým cílem bylo využít síly obří řeky Helmand a proměnit svou zemi v moderní společnost, jako na Západě.

Morrison Knudsen Company uvádí: ARCHIV:
„Asijské království Afghánistán leží přibližně 10.000 mil od pobřeží Spojených států. Téměř přímo na opačné straně zeměkoule, na západ od Číny, přes Himálaj. Je to vnitrozemský stát hraničící na severu se Sovětským svazem, na východě s Pákistánem a na západě s Íránem. Král se jmenoval Záhir Šáh. A často zemi navštěvoval. Afghánistán byl hluboce konzervativní zemí. Král byl rozhodnut ji zmodernizovat. Snažil se vytvořit v provincii Helmand kopii toho, co prezident Roosevelt udělal v Americe ve 30-tých letech.

Firma, kterou si najal, Morrison Knudsen, tehdy pracovala pro Roosevelta. Postavila nový svět přehrad a elektráren po celé Americe. Teď se chystali udělat totéž pro Afghánistán. Inženýři a jejich rodiny žili v komplexu budov kolem králova venkovského paláce v Helmandu. Začalo se tam tomu říkat: „Malá Amerika“ Máte vše, co potřebujete? Všude kolem leží docela dost věcí. Támhle leží mrtvý vzbouřenec. Muž, asi dvacetiletý. Tak jdeme… Afghánská verze „The Thick of It“ (britský komediální seriál) Dobře, jdu za Vámi. Můžete jít. Dobrý den. Postavte se. Jak se máte?

ŽENY: Dobře, díky. Jde jim to dobře. Kde máte rodiny? Jak dlouho potrvají ty boje? Jak dlouho jste byl s Tálibánem, pokud se mohu zeptat?

Sběr biometrických dat afghánských vesničanů Sítnicový sken Chrisi, co se děje? V pořádku, wow! Z blízka vypadáš strašidelně. I z dálky vypadá trochu strašidelně. Jo, to jo. Co se děje, jak se cítíš? Cítím se docela dobře. Byl to vzrušující den. Jo, tak se tady zabíjí.

Dnes, to jen pro zdokumentování, jsme porušili rozkaz a stříleli jsme. Zabíjeli jsme, jako jeden muž. 24 nepovolených výstřelů. 24 neschválených vysoce explosivních minometných střel. To znamená 40.000 liber smrti. Jo, jo. Seru na to, vypadá to jako mejdan. Vše co chci říct… vlastně, chci jen říct. Ať to slyší… – Miluji zasraný Marine Corps! (Námořní jednotky USA) Vím, že mnoho z vás… – Máme je natočený na kameru! Vím, vím že mnoho z vás ne, ale co jsme dnes udělali… Jo, potřebujeme zabijáky jako jste vy. Všichni jsme zabijáci.

Na konci druhé světové války prezident Roosevelt cestoval k Velkému Hořkému jezeru (Grate Bitter Lake) na konci Suezského kanálu. Zároveň poslal další americkou válečnou loď, aby naložila krále Saúdské Arábie, Abd al-Azíze. Schůzka krále a prezidenta měla vlivné a katastrofální důsledky jak pro Západ, tak, podivným způsobem, i pro Afghánistán.

Roosevelt umíral. Avšak během předchozích 13-ti let velmi využil své moci, k proměně světa. Po krachu burzy na Wall Street a strašlivé hospodářské krizi, která následovala, Roosevelt převzal moc. Schválil zákony, které rozbily banky, aby se už nikdy nevymkly kontrole. A Roosevelt znovu vybudoval Ameriku prostřednictvím obřích přehrad, které produkovaly elektřinu a daly zaměstnání milionům lidí. A naplánoval a vedl světovou válku proti Německu a proti Japonsku.

Teď, jak Roosevelt seděl a čekal na Abd al-Azíze, nikdo si v té chvíli nedovedl představit důsledky této schůzky. Neboť tato schůzka pustila ze řetězu síly, které v budoucnosti měly ochromit všechno, pro co Roosevelt pracoval. Pro své přesvědčení, že politikové by měli používat svou moc plánovitým způsobem, aby změnili svět. Král vstupuje na náš křižník. Avšak Roosevelt věděl, že má-li si Amerika zachovat tuto moc, potřebuje ropu. A tak chtěl utvořit alianci se saúdským králem, aby zajistil, že obří saúdské ropné rezervy zůstanou pod americkou kontrolou.

Ve svém rozhovoru oba muži položili základy aliance, která pokračuje až do dneška. Amerika měla dostat ropu a na oplátku za to, měla Saúdská Arábie obdržet od Ameriky bohatství a bezpečnostní záruky. Avšak král si byl dobře vědom, jak nebezpečné by bylo otevřít jeho zemi vlivům moderního Západu.

Při následujících vyjednáváních si vymínil podmínku: Převezmeme vaši technologii a vaše peníze řekl, ale naši víru musíte nechat nedotčenu. Saúdská víra se jmenovala Wahhábismus. Byla to radikální, násilná a nesmírně puritánská forma islámu. Její stoupenci mezi beduínskými kmeny nenáviděli moderní svět.

Wahhábismus byl součástí širšího hnutí v islámu, které vzniklo jako reakce na evropská impéria. Jinou reakci bylo hnutí Abandi v Indii. Obě hnutí byla přesvědčena, že moderní imperialismus ničí pravou podstatu islámu. A chtěla se vrátit k světu původního učení islámských textů. Abd al-Azíz využil této síly ve 20-tých letech 20. století k tomu, aby uchvátil moc. Avšak tím pustil ze řetězu něco, co pak nechtělo přestat.

Wahhábisté chtěli pokračovat dál a vytvořit chalífát po celém arabské světě. Aby tomu zabránil, roku 1929, je Abd al-Azíz nechal vyvraždit samopaly. Krutě vyvraždil bojovníky, kteří ho učinili králem. Avšak jejich víra, násilná, netolerantní, a především v minulosti se zhlížející forma islámu, zůstala v základech saúdskoarabské společnosti.

A dohoda, uzavřená onoho dne na Velkém Hořkém jezeře, zněla: Amerika dostane svou ropu, ale také bude ochraňovat Wahhábismus. Sílu, která měla vlastní globální ambice. Ambice, které se velmi lišily od těch amerických. Ahmad Šáh Masúd byl velkou nadějí pro budoucnost Afghánistán. Ale byl zabit Usámou bin Ládinem v roce 2001. Masúd se stal národním hrdinou.

Kdo má na trůnu turban? Myslíš Khasi. To je Randy Lal. Kdo? Randy Lal, Khasi z Kalabaru. Ooh! Jak tedy víte, že je to on? – Jak vím, že je co? – Randy. – To je jeho jméno! – Ooh! Vypadá moc dobře, že? Ano, jen nejbohatší a nejmocnější rádža v severní Indii, to je vše. – Usmívá se na nás. – Usmějte se na něj. Coo-ee! Nemusíš se z toho zbláznit. Můj otče, kdo jsou ti lidé? To je, světlo mé temnoty, sir Sidney Rough Diamond, britský guvernér, bez jehož laskavé vlády a moudrého vedení bychom se docela dobře obešli.

Královský palác v Helmandu 1955 V polovině 50-tých let američtí inženýři postavili v Afghánistánu obrovské přehrady, které měly vytvořit v Helmandu to, co nazývali „novou zázračnou zemí“, plnou vegetace a elektřiny. Ale projekt začínal mít problémy. A ztrácel svou nevinnost. Jak byly velké přehrady dokončeny, měly neočekávaný dopad. Zvýšila se hladina podzemní vody a na povrch se začala dostávat sůl. A jednou z mála rostlin, které v této nové půdě prospívaly, byly vlčí máky. Někteří vedoucí představitelé projektu varovali, že by se s projektem mělo přestat.

Avšak americká vláda trvala na tom, aby se v projektu pokračovalo. Protože touto dobou se už přehrady staly základní součástí boje proti Sovětskému svazu. Všechny strany ve studené válce si začaly navzájem konkurovat a nabízet Afghánistánu stále lepší a lepší projekty k modernizaci země. Afghánští politikové toho bezostyšně zneužívali.

Premiér Mohamed Dáúd trávil svůj čas cestováním po světě a hrál s mocnostmi, Ruskem, Amerikou a Čínou proti sobě. Dáúd chtěl využít modernizace jako způsobu jak konsolidovat svou moc. Afghánistán byl roztříštěnou zemí. Moc byla rozdělena mezi etnické skupiny a kmeny. Dáúd byl Paštun. Uvědomil si, že projekt výstavby přehrad v provincii Helmand by se dal použít k tomu, aby Paštuni získali moc po celé zemi.

Přesvědčil Američany, aby projekt ještě zvětšili a proměnili ho v obří projekt sociálního inženýrství. Tisíce paštunských nomádů, kteří normálně kočovali v pohraniční oblasti u Pákistánu, bylo přestěhováno a usazeno do nových zemědělských oblastí, vytvořených přehradami. Dáúd to prezentoval jako další nevinnou modernizaci země. A Američané rádi souhlasili.

Američané si však neuvědomili, že tím byli nevědomky zataženi do afghánských mocenských intrik. Nejenže Dáúd posiloval moc Paštunů, ale vytvářel i ohniska trpké rivality ohledně dělení a vlastnictví území a pozemků v Helmandu. Letecká základna Bagram 2005 Automobilová kolona prezidenta Karzaje Rok 1964 V království Saudská Arábie Peníze ze Západu, plynou z prodeje ropy. A také britští obchodníci, kteří chtěli získat něco nazpátek.

Britská obchodní rada se v brožuře, kterou rozdává britským podnikatelům na návštěvě, snaží být nápomocná, ale píše se v ní o arabském čase, a toto je jen jedna z nich. „Západem slunce se rozumí nula, kdy jsou hodinky nastaveny na 12 hodin. „Obchodní schůzka daná například na druhou hodinu večerní „bude tedy na dvě hodiny po západu slunce „a na pátou hodinu ranní, sedm hodin před západem slunce. „Je důležité si uvědomit, že západ slunce je třeba považovat „za půlnoc. Čas východu slunce je irelevantní“. Nevím jak vy, ale já vím, že čas slunce je zhruba šest hodin, ehm… plus pět, jinými slovy je buď jedenáct hodin, ráno nebo večer. – Ale která? – No, je jedenáct hodin. Ale musí to mít nějakou souvislost s denní dobou. – Ano. – Jak si jako obchodník domlouváte schůzky? Hm… Obvykle si je domlouvám podle hodinek. Osobně se jich ptám, zda odpovídají buď arabskému času, slunečnímu času, nebo času GMT plus tři. Obvykle říkají, že ty dva. Požádám je, aby mi sdělili čas podle GMT plus tři. Sluneční čas je zhruba šest hodin po tomto čase. Šest hodin po tomto? Šest hodin plus pět, plus minus hodina. Víte, kolik je teď hodin? Ani ne!

V roce 1964 se stal novým vůdcem saúdského státu král Faisal. Faisal začal zemi modernizovat. Vytvořil byrokracii západního stylu a systém sociálního zabezpečení. Dokonce poprvé v zemi dovolil televizi. Avšak čelil dvěma hrozbám. Jedna byla od náboženských předáků v Saúdské Arábii. Byli to Wahhábisté, kteří poskytli jeho rodinné dynastii moc a Faisalově vládě legitimitu. Absolutně nedůvěřovali myšlenkám modernizace saúdské společnosti. Faisal také čelil nebezpečné situaci v zahraničí.

Arabským světem se šířil komunismus. Jeho řešení bylo jednoduché. Faisal se rozhodl použít saúdských náboženských předáků a jejich náboženské víry jako síly proti mezinárodní hrozbě komunismu. Ale věděl, že to také odvede jejich pozornost od domácí saúdské politiky. Faisal využil rostoucí množství peněz, vydělaných z prodeje ropy, na založení stovek škol a institutů po celém islámském světě. Některé až v Pákistánu. Jejich úkolem bylo šířit Wahhábistické myšlenky s cílem proměnit islám ve sjednocenou mezinárodní sílu, která by se dokázala postavit komunismu.

Faisal vzal nebezpečný a nestabilní fanatismus, který byl součástí saúdské společnosti, a zaměřil ho směrem ven, mimo jeho hranice. Byl to krutý způsob jak vytvořit stabilitu ve své vlastní zemi. Amerika to mlčky schválila, protože to bylo součástí globálního boje proti komunismu. Ale v roce 1966 ukázal na chvíli Faisal Americe… jak neovladatelným spojencem se Saúdská Arábie může stát. Cestoval do New Yorku a veřejně tam zaútočil na americkou podporu Izraeli. Vyvolalo to obrovské rozhořčení.

Důvodem je, že Židé na celém světě bohužel podporují Izrael. Poskytují Izraeli pomoc a v současné situaci považujeme ty, kteří poskytují pomoc našemu nepříteli, za své vlastní nepřátele. Rád bych si pronajal kopírovací stroj. – Dobře. – Na tři měsíce. To je v pořádku. – Případně na šest měsíců. – Ano, proč ne? Um… Jestli se vám to líbí na rok, tak na… Potřebuji od vás vědět, za jakých podmínek a kolik to bude. Ho, ho, ho, ho, ho. Máte hodně… všeho toho toneru a vývojky? Jo, chceme, abyste to udržovali a servisovali. DOBŘE? Pane, papír kupujeme od nich, barvu od nich, je to v pořádku? Ano. Můžete mi říct cenu na tři měsíce, případně na šest měsíců? Smlouva musí trvat tři měsíce. DOBŘE. 500 dolarů měsíčně. – 500 dolarů měsíčně. – Za měsíc? – To je velmi drahé. – To je velmi drahé. To, co máte, pokud sem přinesete, můžete je nastavit tady, já vám to zkopíruji. Ne, ne, chceme si vzít kopírku.

HUDBA: David Bowie – The Bewlay Brothers

A tak příběh pokračuje, oni nosili šaty
Říkali věci, které se zdály být nepravděpodobné
Doufali ve fůru lží
A zítřejší hlavy rodiny, měli nohy v teple
A své hnědé vlasy měli lépe ostříhané
A zač si koupili své pozice se sacharínem a vírou
A svět byl slepý vůči našim skrytým obavám
Povzdechne si, vír v ulicích: stejní jako sluneční kůra,
Ti bratři Bewlayovi
V našich křídlech, jež odírají
Blyštivé mosazné zuby
Drží se ve tmě
Ah, odešli jsme…

Vaše Excelence, Vaše přítomnost obohacuje můj skromný domov. Nechť přízeň boha Šivu přinese Vašemu domu požehnání. I na ten váš. A kéž jeho moudrost přinese úspěch ve všech vašich podnicích. A ve vašich. A kéž jeho záře prozáří váš život. A váš také.

Hámid Karzaj president Afghánistánu
– Stalo se vám někdy, že jste… – Opravdu mě to rozčiluje. Cítíte se někdy frustrován z toho, že možná, chci říct, mluvil jste o korupci a určitě jste v minulosti velmi ostře vystupoval například proti úředníkům, kteří jsou zkorumpovaní, ale mnoho z těchto úředníků neopustilo své zaměstnání, neuposlechli vašich příkazů.
Ne, všichni opustili svá místa.
Jistě.
V posledních dnech těch 28, které jste propustil, 19, podle našich informací 19 z nich je stále na svých pozicích. Ne, to není pravda. Všichni odešli. Všichni odešli.
– Dobře.
– Určitě. Určitě. Jste si tedy jistý, že vaše moc roste, pokud jde o schopnost uzákonit, zajistit, aby byly vaše příkazy splněny. Já… Buduji novou administrativu pro Afghánistán. Pracuji na čisté a efektivní administrativě. Zpátky! Odstupte! Ustupte, kurva! Vypadněte z cesty. Vypadněte!

HUDBA pokračuje: David Bowie – The Bewlay

Brothers
Já byl kámen a on vosk
Takže mohl křičet a stále odpočívat, neuvěřitelné
A vyplašili jsme malé děti
A naše řeč byla stará a prach se chtěl plavit našimi žilami
A hle!, byla půlnoc. Je znovu u kuchyňských dveří
Jako vzteklá tvář na podlaze katedrály
A ta spolehlivá kniha, kterou jsme napsali Dnes nesmí být nalezena
A pro ty měsíční kluky to byl čas pronásledování, Bratři Bewlayovi
S vyklenutými zády
Ďábel tu může být
Ale nemůže o tom zpívat
Oh, odešli jsme
Podomní prodejci
Byli jsme tak nadšení…

Jednoho dne mě Angela Mullinerová, přítelkyně Blue Petera, pozvala, abych jí pomohla ošetřit psy s velmi huňatou srstí, pár afghánských chrtů. To by mělo být dobré místo. „Na úpravu psů této velikosti potřebujete spoustu místa,“ a tak jsme vybrali park. „Jmenovali se Kingsley a Cleo a já jsem řekla, že se postarám o Cleo. Jak často to má člověk dělat? – Velmi často. – Ach, bože. Nesedej si, Cleo, to je hodná holka. ‚Angela a já jsme chtěli, aby psi vypadali co nejlépe, ‚protože jsme je brali na zvláštní úkol. „Všichni jsme měli jet do nákupního centra a měli jsme tam být do dvanácti hodin. – Tak pojďte, psi. – No tak. „Byli jsme na Kingsleyho a Cleo velmi hrdí, protože byli pozváni, aby se připojili k čestné stráži. Afghánští chrti měli vzdát hold svému králi, protože „poprvé v historii přijel do Londýna afghánský král“. Asi dvacet členů Southern Afghan Hound Society „přivedlo své psy, aby lemovali trasu, a byli tam Afghánci všech barev a velikostí. „A když na nás královna ukázala, „zdálo se, že afghánský král má radost, že nás vidí. „Poprvé v životě viděli britští afghánští chrti lidi ze své země, protože v kočárech, které jely za královnou, bylo více lidí z afghánského královského dvora.

Spořádaný svět, kde vládli králové a královny, se chystal k rozpadu. V roce 1971 přijel afghánský král na svou první státní návštěvu do Británie. Byla to také jeho poslední návštěva. Protože jeho ambiciózní premiér Mohamed Dáúd, už proti němu připravoval spiknutí. V roce 1973 Dáúd převzal moc pučem. Vyhlásil Afghánistán republikou a poslal krále do exilu. O dva měsíce později Egypt napadl Izrael a na Blízkém východě začala válka.

Z počátku to vypadalo, že Izrael bude poražen. Ale americká vláda mu přišla na pomoc. Letecky Amerika Izraeli dopravila obrovské množství zbraní. Izraelci přešli do protiútoku a Arabové čelili katastrofě. Ale pak jim přišla na pomoc Saúdská Arábie. Protože král Faisal si uvědomil, že jeho země má zbraň, která dokáže Izrael zastavit. Přes noc zvýšil Faisal cenu ropy pětinásobně. A pohrozil totálním ropným embargem, pokud Amerika nedonutí Izrael, aby se stáhl.

Zafungovalo to. Bylo dohodnuto příměří. A všichni si uvědomili, že rovnováha moci na světě se náhle změnila. Ahmed Zaki Jamani ministr energetiky Saúdské Arábie Když zvýšila Saúdská Arábie cenu ropy, udělala to proto, aby změnila politickou rovnováhu moci ve světě. Mělo to ale další, neočekávaný dopad.

Protože to umožnilo mužům, kteří provozovali banky a finanční systém, v Americe a v Británii, začít se osvobozovat od politické kontroly. Ze Západu plynuly do Saúdské Arábie miliardy dolarů. Saudští Arabové si s těmi penězi většinou nevěděli rady. Tak je dali západním bankám na investice. Banky pak učinily klíčové rozhodnutí. Ponechaly si mnoho těchto dolarů, které se vymkly kontrole americké vlády. Staly se obrovským zdrojem bohatství, známým pod pojmem petrodolary.

Ty bylo možno půjčovat a bylo možné s nimi obchodovat kdekoliv na světě, bez politické kontroly vlád. Jak se západní politikové snažili zvládnout hospodářský a politický chaos, který vznikl v důsledku zvýšení cen ropy, jejich bankéři budovali nový finanční systém, založený na recyklaci saúdských miliard. A banky začaly být zase bohaté a mocné.

Ví, kde je Tálibán? Největší jejich úkryt… Tálibánu… – Marjah? – Marjah. Říká, že Tálibán je v Marjah. They use his compound as… – Salam alejkum. – Salam alejkum. Je tohle Kushal Kalay? Je tohle Kushal Kalay? Jak se jmenuje tahle vesnice? Tohle je okraj Kushal Kalay. Odešel už Tálibán, nebo je pořád v Kushal Kalay? Ok. Kde… Kde viděl Tálibán? Kde? Jistě, jistě. Jak daleko? Tam je Tálibán? Tam, tam, tam! Správně, pane… pane! Tenhle chlap říká, že tam je Tálibán. Ano. Dva muži? Ano, tam. Tálibán, jo?

Jak západní země v 70-tých letech hospodářsky kolabovaly, studenti z Evropy a z Ameriky prchali před chaosem. Jezdili do Afghánistánu jako do země snů. Do jiného, nevinného světa, svobodného od korupce a politiky peněz na Západě. Jak můžete vidět, někteří afghánci procházejí dřímající pouští, sotva se na vás podívají a jsou pryč. Ani se nezeptáte, „Kam máte namířeno, nebo odkud jedete?“ Ale on už zmizel do šera, mířící za svou každodenní prací. Cestovatel je někdo, kdo prochází krajinou, ze své vlastní vůle. Hnán vnitřní potřebou dozvědět se, něco víc, než jen to, co je napovrchu.

Pro mě byl Afghánec nějaká postava z dřevorytu v knize o Indii. Skutečnost Afghánců byla mnohem víc než to, jejich charakterová síla, která se projevuje v jejich nejjednodušších činech. Tohle je dlouhý pánský kabát. Pro generaci. Přechází z matky na dceru. A vačice. Tohle je antilopa. Podívejte se na tento kabát.

Kábulská univerzita Avšak afghánští studenti stále ještě věřili v ideály revoluce. V 60-tých letech bylo mnoho studentů z univerzity v Kábulu vysláno na univerzity do Ameriky. Bylo to součástí modernizačního projektu. Přinesli si zpět do Afghánistánu radikální myšlenky od americké studentské levice. V Kábulu se pak tyto myšlenky smísily s dalšími levicovými teoriemi, které afghánští studenti nalezli ve špatně přeložených ruských knihách o Marxismu. A v roce 1978 se rozhodli uskutečnit revoluci.

Příběh Hafizulláha Amína

Jedním z jejích vůdců byl Hafizulláh Amín. Po revoluci nařídil, aby se natočil film o tom, jakou úlohu během revoluce sehrál. Amín v tom filmu také vystupoval, hrál sám sebe. Ve filmu tajní policisté Amína přijdou zatknout do jeho domu. Snaží se skrýt tajné dokumenty. Policisté ho odvezou do vězení a on tak opouští svou manželku a dceru. „Tady jsou nějaké peníze, jsem zatčen…“

Pak film ukazuje, jak Amín řídí revoluci ze své vězeňské cely a jede na tanku do prezidentského paláce. Tanky komunistických armádních důstojníků střeží palác s prezidentem Dáúdem. Ten byl s celou svou rodinou, včetně vnoučat zastřelen, když ho jeho vlastní palácoví strážci, přestali chránit. Muži z různých kmenů, kteří žijí v této rozvojové zemi, šplhají na tanky poškozené v boji. Zdá se, že se radují z konce starého feudálního režimu.

Revolucionáři uspořádali tiskovou konferenci. Amín se měl stát ministrem zahraničí… a předsedou revoluční rady se stal… další bývalý student, Mohammed Taraki. Naše vztahy se všemi zeměmi, včetně Sovětského svazu, všemi našimi sousedy a ostatními zeměmi na celém světě jsou mírové. Ovšem, také se bude odvíjet od jejich podpory naší vládě, v politické i ekonomické oblasti.

Znamená to pane předsedo, že budete strikně dodržovat politiku neangažovanosti? Přesně tak. Cílem revoluce bylo vytvořit nový Afghánistán. V Kábulu se konaly průvody na oslavu radikálního programu. Jedním z hlavních cílů bylo spravedlivým způsobem přerozdělit půdu a zlikvidovat feudální systém majitelů „latifundií“ a chudých vesničanů. Mělo být dovoleno všem farmářům, aby vlastnili svou vlastní půdu.

A mladí revolucionáři z Kábulu byli nafilmováni, jak na venkově vyměřovali pozemky. Vděční farmáři pak líbali své nové dekrety potvrzující vlastnictví půdy. Avšak ve skutečnosti zahájila pozemková reforma v Helmandu trpký konflikt. Silně prohloubila rozdíly, které vznikly za vlády prezidenta Dáúda v 60-tých letech. Jak se pozemky dělily, rodiny se začaly navzájem obviňovat, že kradou ty nejlepší části. A v afghánské venkovské společnosti vznikla mezi rodinami a kmeny tvrdá nenávist. Vesnice nenáviděla vesnici, kmen nenáviděl kmen. A v Kábulu se revolucionáři začali navzájem také nenávidět.

Hafizulláh Amín se rozhodl, že on by měl být u moci. Zařídil, aby jeho soupeř Taraki byl usmrcen. Udusili ho polštářem. Amín nařídil, že všichni, kdo jsou proti reformám, musejí být uvězněni nebo popraveni. V Helmandu byla stovka politických vězňů naložena do letadla a hozena do obrovského jezera, které tam vybudovali Američani. Sovětští představitelé v Moskvě začali mít obrovský strach, že se Afghánistán zhroutí a rozhodli se pro vojenskou invazi. Zatelefonovali Amínovi, že posílají ruská vojska na pomoc jeho revoluci.

A koncem roku 1979 začala sovětská vojska přilétat na letiště v Kábulu. Jenže Rusové neřekli Amínovi, že ruští vojáci přijeli usmrtit i jeho. Pokus číslo # 1 Rusové umístili na hlavní silnici v Kábulu ostřelovače. Avšak Amínův konvoj projel příliš rychle a ostřelovač se netrefil. # 2 Zkusili to znovu. Tentokrát dali jed do Amínovy plechovky Pepsi Coly v prezidentském paláci. Vypil to však jeho synovec… a zemřel. # 3 Amín uspořádal v paláci mimo Kábul banket. Sověti tam propašovali kuchaře, který jídlo otrávil. Tentokrát to fungovalo. Všichni hosté a Amín padli na zem a svíjeli se v bolestech. Avšak afghánské služebnictvo telefonovalo o pomoc. Dostavili se dva ruští lékaři, kteří nevěděli nic o spiknutí… vypumpovali Amínovi žaludek a on přežil. Nakonec ruské jednotky zaútočily na palác a hozeným granátem na Amína, ho zabili.

Výtržnosti po americkém bombardování afghánské vesnice, ke kterému došlo nešťastnou náhodou, v důsledku falešných informací.

4. listopadu, 1980 Ronald Regan byl zvolen prezidentem Nemůžu být šťastnější a dnes jsem obzvláště šťastný. Proč? Včera večer proběhly dobré volby, lidé přišli volit v hojném počtu. A zvolili nového presidenta, vůlí všeho lidu… což je demokracie v praxi. Jsem hrdý na občany Spojených států. Ale, bylo to napínavé. Předpokládám, že akciový trh posílí, všichni jsou potěšeni, že se ekonomika vzpamatovává, a naše mezinárodní vztahy se čím dál více stabilizují. Pracovala jsem velmi, velmi tvrdě na těchto volbách v call centru stejně jako moji přátelé, plni vzrušení. Já, ehm, vždycky jsem volil Demokraty. Teď se časy změnily, už nejsem dítě. Rozhodl jsem se pro změnu a změnil to. (hlas pro Republikány) A tak vyhrál ten pravý.

Prezident Reagan všechno pro Ameriku zjednodušil. Amerika po dobu deseti let zápolila s hospodářským a sociálním chaosem. Reagan se rozhodl poskytnout Americe nový smysl. Vzal všechny problémy, i ty nejsložitější, a proměnil je v uklidňující morální poučení. A ve světě, jaký Američanům líčil, sice dobro po určitou dobu zápolilo se zlem, ale nakonec dobro a nevinnost triumfovaly. Je v naší moci, vytvořit nový svět.

Byla to vize světa, která po dobu následujících 20-ti let, ovládla všechny z nás na Západě, ať na levici, nebo na pravici. Konflikty, které v předchozích dobách byly považovány za politické byly nově definovány. Staly se nově bojem proti temným, démonickým silám, které ohrožovaly nevinné lidi. A úkolem nás, dobrých lidí na Západě, intervenovat za záchranu těchto nevinných lidí. Jedním z míst, kde tento sen měl svůj začátek, byl Afghánistán. Amerika už pomáhala vzbouřencům, kteří bojovali proti Rusům, ale Reagan tu pomoc obrovským způsobem znásobil a učinil ji symbolem své nové vize. Dokonce zasvětil vesmírný raketoplán afghánským bojovníkům za svobodu. Tak jako Columbia naplnila nejvyšší touhy člověka v oblasti vědy a technologie, i boj afghánského lidu představuje, nejvyšší touhu po svobodě. Proto věnuji, jménem amerického lidu, let Columbie dne 22. března, afghánskému lidu. Avšak od samého začátku byla v jádru tohoto projektu nebezpečná, ničivá síla. To proto, že Reaganovým partnerem ve snaze přinést svobodu do Afghánistánu byla Saúdská Arábie. Saúdské výzvědné agentury spolupracovaly s CIA a dovážely obrovské množství zbraní a peněz afghánským rebelům. Zdánlivě to Saúdská Arábie činila proto, že přátelská muslimská země se stala terčem invaze komunistů. Bylo to ale také součástí jejich úsilí vyvážet nebezpečný fundamentalismus v jádru jejich vlastní společnosti (Wahhábismus). V roce 1979 skupina saúdských radikálů ovládla velkou mešitu v Mekce.

Čtrnáct dní se snažily úřady povstalce porazit. Zjistili, že většina útočníků byla studenty nejvýznamnějších náboženských vůdců v zemi. Vládnoucí rodina si uvědomila, že její moc je nesmírně vratká. Takže nejenže posílali do Afghánistánu peníze a zbraně, ale začali tam posílat i mladé bojovníky. Jedním z nich byl i mladý Usáma bin Ladin. Cílem bylo odklonit jejich hněv jiným směrem. Znamenalo to, že do Afghánistánu spolu se zbraněmi proudila i pesimistická a netolerantní verze islámu – Wahhábismus.

Zpočátku neměly tyto myšlenky v Afghánistánu žádný vliv. Ale pak tam zakořenily a proměnily se v temnou a násilnou sílu, která byla v naprostém rozporu s Reaganovou vizí svobody. Zpočátku však nikdo nevěděl, komu dávat ty zbraně. A podivná skupina dobrodruhů se vydala do Afghánistánu to zjistit. Jednou z nich byla i texaská prominentka Joanne Herringová.

Když jsem se vydala do Afghánistánu, ani nevím jak… letěla jsem s presidentem Pákistánu na hranice, jak říkají… „Země nikoho“, kterou britové velmi moudře vytvořili mezi Afghánistán a Pákistánem. Nastoupili jsme do naklaďáku, kde jsem si vzala pánské šaty a někam jsme jeli. Jeli jsme do jejich táborů, a tam byli muži, zarostlí, s turbany… v hadrech, skutečně. Neměli nic. S jejich puškami typu 1918 Enfield, tu stáli a říkali: „Do poslední kapky krve!“ To vám poskočilo srdce v hrudi. Ale já jsem si říkala, „Co udělají s tou nezahalenou ženskou tady?“ Byla jsem přesvědčená, že mě klidně i zabijí, protože nemusí pochopit, proč jsem tady. Ale byli velmi milí, velmi vděční. Řekli: „Svět neví… díky, že jste přišla.“ Okamžitě jsem si je zamilovala, tyto lidi, kteří tolik věří ve svého boha, a já myslím, že je to stejný bůh… v jakého věřím já. Jen trochu jinak. A když se vrátili, samozřejmě zcela vyčerpaní a napůl mrtví a další přeživší, z této nové skupiny říkali: „Už se nemůžu dočkat až zase zabiju nějaké Rusy“ „Rádio Afghánistán vysílá do Evropy“ Radio Afghánistán z Kábulu, vysílá nové zprávy. 43 beden nábojů, egyptský Kalašnikov, 11,300 nejrůznějších kulek, včetně raketometů a min, a 170 různých typů zbraní, 45 minometů, a další lehké i těžké zbraně, psací stroje a kamery, bylo nedávno zabaveno ze skladu revolučních banditů…

REPORTÉŘI: Požádejte ho, aby mluvil se svou dcerou. Může jí dát tu květinu? Ať jí dá tu květinu. Karen, prosím… Bude lepší když jí dá květinu on, než kdyby to udělala Karen. Může to udělat? Požádejte ho, aby ji podal, když budu natáčet. Jo, jo, jo, OK. Moskva 1981 Začátkem 80-tých let se Sovětský svaz začal rozpadat. Pokus vytvořit socialistickou společnost s plánovaným hospodářstvím selhal. Rusko se stalo stagnujícím světem, kde obchody byly poloprázdné, kriminální gangy vykrádaly továrny a nikdo už nevěřil v tento systém. Stárnoucí sovětští političtí představitelé věděli, že ruská společnost se rozkládá. Nevěděli však, jak tomu zabránit.

A v této situaci se pro ně Afghánistán stal posledním zoufalým pokusem vytvořit vzornou verzi svého původního komunistického ideálu. Tváří v tvář rostoucímu povstání na venkově Rusové převzali Afghánistán a dosadili dalšího studentského revolucionáře jako prezidenta. Jmenoval se Babrak Karmal a dělal, co mu nařídili. A do země přijeli nejen vojáci, ale také tisíce ruských lékařů a učitelů, aby zde zahájili programy zdravotnictví a školství, které měly radikálně proměnit život afghánského obyvatelstva.

..bylo to 151…v pravé ruce vsedě. Proč jste přijel do Afghánistánu? Bylo to povinné vyslání, nebo jste se tak rozhodl z vlastní vůle? Proč… jsem přišel do Afghánistánu? Dobře, řeknu vám to. Jsem lékař. Chci pomáhat lidem. Pacient. To je hlavní důvod, proč jsem přijel do Afghánistánu. Říkáte to správně? Ale bylo to vaše svobodné rozhodnutí, že jste sem přišel, nebyl jste sem poslán? Pouze svobodná volba. Pouze svobodná volba.

Afghánské ženy pak učili… aby se chovaly nezávisle, aby se osvobodily od útlaku toho, co Sověti považovali za zaostalé náboženství.

Víte, že po revoluci bude žena v Afghánistánu stejná jako muž? Jsou stejní. Víš, co tím myslím? Víte, ve společnosti a také v ekonomice a ve všem.

Avšak na venkově mudžahedínští povstalci zintenzivnili své útoky. Stávali se sebevědomější a mocnější. Používali zbraně, dodané Američany a Saúdskou Arábií. Útočili na ruské konvoje. Vzdávají se! Vzdávají se! Mudžahedíni zacházeli se svými ruskými zajatci nemilosrdně a krutě. …zajali jsme dva Rusy živé, přivedli jsme je před našeho velitele. Ten nám přikázal je ukamenovat k smrti. A tak jsme je odvedli a ukamenovali.
– Ukamenovali jste je k smrti? Ano. Kolik z vás někdy ukamenovalo Rusy, nebo afghánské komunisty?

V reakci na tyto útoky zahájili Rusové protiútoky, často bombardovali celé vesnice, zmasakrovali stovky civilistů. Válka se stala krutým bojem. Mudžahedíni používali stejně brutální taktiky. A naděje na to, že by mohl být Afghánistán zmodernizován, se vytratila. Rusové ustoupili do měst. Soudruhu generále, jaká je vojenská situace v zemi? Nahrávka smazána ruským cenzorem Vzbouřenci začali pronikat do měst a zabíjeli ruské civilisty. Skrývali bomby v každodenních předmětech, které vybuchovaly, jakmile se jich někdo dotkl. Všechno kolem Rusů začalo být děsivé a nestabilní. Síly, které Rusové pustili ze řetězu, je nyní začaly pronásledovat. A to začalo bourat samotné základy sovětského komunismu. Jeden z nejodvážnějších a nejčestnějších ruských novinářů v Afghánistánu, Artjom Borovik, napsal: „Mysleli jsme si, že zcivilizujeme zaostalou zemi tím, že do ní přineseme televizi, moderní bombardéry, školy, nejmodernější modely tanků, knihy, dalekonosné dělostřelectvo, tisk, hospodářskou pomoc, samopaly AK 47.“ „Vůbec jsme se ale nezamysleli nad tím, jak Afghánistán ovlivní nás.“ „Navzdory statisícům sovětských vojáků, diplomatů, novinářům a politických poradců, kteří zemí prošli.“ „Byli vrženi do země, kde úplatkářství, korupce, šmelina a drogy byly tak běžné, jako dlouhé fronty v sovětských obchodech.“ „Tyto choroby mohou být daleko nebezpečnější a nakažlivější, než žloutenka, zejména, když dosáhnou rozměrů epidemie.“ Nepřestávat střílet! Nepřestávat! Vpadnout! Ne, vypadnout! Půjdeme usmažit jejich vesnice! Proč nezavřeš hubu? Kde jsou tví chlapci, ty blbá krávo? Zpátky přivedeme duchy Mudžáhedínů. Borovik řekl, že Rusové se podobali astronautům ve slavném sovětském sci-fi filmu Solaris. V něm naleznou astronauti planetu pokrytou obřím oceánem, který se zdá mít vlastní vědomí. Ve snaze ten oceán ovlivnit, ho bombardují rentgenovými paprsky. Neuvědomují si ale, že oceán vysílá radiaci směrem na ně. Přehrává v mysli astronautů vzpomínky na minulost tak živým způsobem, že přestanou důvěřovat všemu, čemu kdy věřili. Afghánistán, řekl Borovik, udělal přesně tohle Rusům. Přivedl je k tomu, že začali nedůvěřovat úplně všemu v co kdy věřili. A tuto nedůvěru si s sebou odnesli ve svých srdcích zpět do Ruska. Říkáme Britům: „To není Tálibán s kým bojujete“ Pokud to nevíte, podívejte se do své historie. Je to celý Afghánistán, který proti vám bojuje. Všichni afghánci zuří, protože jste se sem vrátili. Znovu vás porazíme, tak jako předtím. Vidíte všechny ty muže? To je Tálibán. Ale oni nepřišli ze zahraničí… jsou to Mudžáhedíni, kteří vyženou Brity z naší země. A i kdyby všichni afghánci zemřeli, afghánská zem vás bude sužovat… dokud vás všechny nezahubí.

„Dokázali by labouristé uspořádat takové shromáždění?“ „Za starých časů možná, ale ne teď. „Protože oni jsou stranou včerejška a zítřek je náš.

Obrovské zvýšení ceny ropy, které světu vnutila Saúdská Arábie způsobilo na Západě hospodářský a sociální chaos. Vlády se zoufale snažily s tím něco udělat, avšak nedařilo se jim to. A v 80-tých letech přišly k moci v Británii a v Americe pravicové vlády, které začaly používat nové, radikální způsoby, jak vyvolat hospodářský růst. Zpočátku se zdálo, že nová strategie funguje. Inflace byla ze systému vytlačena a zdálo se, že se ekonomiky stabilizují. Ale pak se objevily další, neočekávané důsledky. Obrovsky vzrostly úrokové míry a to zdecimovalo průmyslovou výrobu v Británii i v USA. Mnoho továren se ocitlo v likvidaci.

Vysoce placené kvalifikované pracovní příležitosti byly nahrazeny špatně placenými pomocnými zaměstnáními v sektoru služeb. A životní úroveň začala klesat. Pak politikové nalezli řešení. Pokud nedokážeme zvedat mzdy… dovolme bankám, aby lidem začaly půjčovat peníze. V polovině 80-tých let vlády odstranily omezení na poskytování bankovních půjček, a občanská zadluženost se rozšířila po celé Británii a Americe. Přestože byly jejich mzdy statické, lidé měli pocit, že jsou bohatší, a že mají peníze na nákup věcí. Tím se měla ekonomika udržet funkční. Moc spravovat společnost se začala ještě více přesunovat od politiků do finančního systému. V Británii však dál existovalo jedno průmyslové odvětví, které přežilo. A ve skutečnosti rostlo. Byl to zbrojařský průmysl a zbrojařské obchody se Saúdskou Arábií. Avšak tyto obchody neposílily moc politiků. Naopak ji ochromily v důsledku korupce. Královský vlak příjíždí na nádraží Victoria o 20min opožděn. Zpoždění bylo způsobeno podezřelým předmětem na jednom z mostů. Předmět byl nakonec shledán neškodným. Když konečně vlak dorazil na nástupiště, mohlo proběhnout královské uvítání. Během 70-tých let podepsaly britské zbrojovky stále větší počty kontraktů se Saúdskou Arábií. Ty kontrakty se staly jádrem nového průmyslového odvětví řízeného přímo z centra britské vlády.

Jsme na ministerstvu obrany ve Whitehallu. Za těmito dveřmi je místnost. Místnost, do které kromě arabských šejků a dalších potenciálních zahraničních zákazníků ještě málokdo nahlédl. Tudy, prosím. To je ona, stálá výstava obranného vybavení, supermarket prodejní organizace, která letos prodá zahraničním vládám britskou vojenskou techniku za téměř 600 milionů liber. Týden co týden sem šéfové zámořských služeb diskrétně přicházejí nakupovat cokoli od řízených střel a letadel až po pár armádních bot. A mají z čeho vybírat.

V tomto oboru působí stovky jednotlivých britských výrobců. Lesklé barevné brožury ve všech jazycích, samozřejmě včetně arabštiny. Všude na této úžasné výstavě jsou modely předvádějící hardware v akci, ukazující, co hardware dokáže. Velké rakety, malé rakety – tady je krátká foukaná střela země-vzduch, s níž jeden voják dokáže sundat letadlo z oblohy, přímo z ramene. Další střely, zde krátká střela Tigercat, jednoduchá v obsluze, doporučovaná pro svou vysokou smrtící účinnost při nízkých nákladech. Letadla jsou dnes velmi drahá, a tak nechcete, aby měla jen jednu…

V 80-tých letech se obří kontrakty ze Saúdské Arábie staly pro Británii naprosto klíčovými. Zatímco většina britského průmyslu zbankrotovala, zbrojařský průmysl rostl.

…ze vzduchu na zem. Ne, ne, ne, já jsem premiér. Musím vidět, že superobchodnice dělají svou práci.

A v roce 1985 oznámila Thatcherová to, co se mělo stát největším zbrojařským kontraktem v historii. Mimořádná zbrojní dohoda, která ohromila vojenské experty po celém světě. Dnes vyšlo najevo, že Británie a Saudská Arábie uzavřeli největší zbrojní kontrakt v historii. Saudská Arábie dostane mnohem více bojových letadel, cvičných letadel, hledaček min, dvě letecké základny, pomoc s výcvikem a další podporou. Britové tak dohnali, ne-li předběhli USA, coby největšího dodavatele zbraní do Saudské Arábie. Zbrojní dohoda z Al-Yamama byla prezentována jako triumf britských schopností a kvalifikace. Od začátku se ale objevují obvinění, že k uzavření tohoto kontraktu došlo jen na základě obrovských úplatků pro klíčové členy saúdské vládnoucí třídy. Firma British Aerospace přiznává, že k platbám došlo. Trvá však na tom, že to úplatky nebyly. Ale pak, v roce 1990, se ukázalo, že celý britský zbrojařský obchod se Saúdskou Arábií byla jen šaráda. Saddám Husajn provedl invazi do Kuvajtu a představitelé v Saúdské Arábii si uvědomili, že navzdory veškerému tomu vybavení, letadlům, bombám a radarovým systémům, nejsou schopni se účinně bránit, proti Saddámu Husajnovi. Takže se Saúdská Arábie musela obrátit na Ameriku a její vojenskou sílu o pomoc. Na můj rozkaz, se část 82. Výsadkové divize, stejně jako hlavní jednotky US Air Force, přesouvají bránit pozice v Saudské Arábii. Tento krok má pomoci Saudskoarabské vládě k obraně jejich vlasti. Usáma bin Ládin se vrátil z Afghánistánu. Navštívil saúdského ministra obrany a žádal ho, aby nedovolil Američanům do Saúdské Arábie přijít. Nabídl, že mu poskytne armádu mudžahedínských bojovníků z Afghánistánu, kteří by ubránili Saúdskou Arábii namísto Američanů. Saúdský ministr obrany ho odmítl. A do několika týdnů do Saúdské Arábie přicestovalo více než půl milionu amerických vojáků. Bin Ládin to viděl jako zkorumpované převzetí moci Západem v samotném srdci Islámu. Prosím ukáž jim, co se děje, jestli můžeš. Ukaž silnici, když nic jiného. A rozhodl se, že Amerika, přestože byla jeho spojencem v Afghánistánu, je tím skutečným nepřítelem. Ukaž jim nebe, pokud můžeš. Maiwand, Afghánistán 2007 Jednotky projíždějí místy historických válek… Roku 1880 muži kmene Alizai ze severního Helmandu, zabili skoro tisíc britských vojáků v bitvě o Maiwand. Britové utrpěli zdrcující porážku.

Ne, počkat, co je to za divný zvuk? Co je to za trik? Ty tam nahoře, co je to za zvuk? Vidíte, co se děje? Ano, sedí u večeře. Sedají si k večeři? Jsou to blázni? Ti lidé mě někdy přivádějí k zuřivosti! Přijdou sem v naškrobených uniformách, se ztopořenými rty a s vyvěšenými špinavými velkými vlajkami. – Myslí si, že jim to tady patří! – To si myslí. No, už dlouho nebudou. Začněte útočit! Než s nimi skončím, budou mít ztuhlé horní rty tak ochablé, že jim budou viset až k pupku. Já ty prasata zabiju! Střílejte!

Červen 2006

Základna Sangin Křídlo Tálibánu Věznice Pul-e-Charki Kábul

Nepopírám, že nejsem mulláh, jsem mulláh v mešitě. – Ne s Tálibánem. – Správně, ano. Takže mě zatkli a přivezli sem…. Říkal, že jsou… Říkal, že ho bili? Mlátili ho a zabili elektrickým proudem, jo. Podepsal falešné přiznání? Říká, že ho donutili podepsat přiznání? Ne, ne, to neřekl.

TLUMOČNÍK: Jo, chci říct, že mě donutili, zbili mě a dali mi razítko, že jsi talib. Jestli ví… Ví – je tady hodně Tálibánů?

TLUMOČNÍK: No, já myslím, jak už jsem vám říkal, je to 90 % lidí, kteří jsou tady, přišli pod jménem Tálibán sem, ale ve skutečnosti nejsou Tálibán. Oni je zatkli a přivezli je sem.

Kábul 1995

Když Rusové opustili Afghánistán, různé skupiny mudžahedínů se proti sobě postavily navzájem a začaly spolu navzájem krutě bojovat o moc. Kábul byl zcela zničen, když nejrůznější seskupení odpalovala bez rozmyslu tisíce nepřesných raket do centra města. Kábul se stal naprostým peklem. Představitelé mudžahídů se proměnili. Stali se z nich brutální vojenští vůdci, kteří roztrhali zemi na kusy.

Američané přestali posílat jakékoliv peníze či zbraně, takže se vojenští vůdci začali financovat obchodem s heroinem. Začali vyvážet stále větší množství opia na Západ. Vlčí máky v Helmandu se staly centrem mnohamilionového obchodu zavlažovaného přehradami a kanály, které o 40. let dříve vybudovala americká vláda. Chaos vyvolal dvě extremní a násilné reakce. Obě tyto reakce drsně zjednodušily svět. A obě tyto reakce, i když naprosto protichůdné, byly zakořeněny ve Wahhábismu, v netolerantním fundamentalismu, který pocházel ze Saúdské Arábie. Jednou z těch reakcí byl Tálibán. Ten vznikl jako skupina studentů náboženských škol v Pákistánu zvaných madrasy, kde studovalo mnoho afghánských dětí. Stali se jádrem revoluce, která se rychle šířila celým Afghánistánem. Haló, haló. – Poslal jsem vám několik druhů. Jsou to mladí Tálibové. Postarejte se o ně. Je důležité, aby jste složili zkoušky. Všichni máme knihy. A studujeme ve volném čase. Určitě studujete? Studujeme a vrátíme se na zkoušky. I když byly v Pákistánu, většina madras byla založena v předchozích 20-ti letech z peněz pocházejících ze Saúdské Arábie. Byly součástí obrovského úsilí, které zahájil král Faisal, aby rozšířil fundamentalismus po celém muslimském světě. Myšlenky, které se vyučovaly v pákistánských madrasách, byly velmi blízké saúdskému Wahhábismu. Když ovládl Tálibán Kábul a pronikl do prezidentského paláce, roztrhal všechny obrazy živoucích bytostí. Odstranil dokonce i tváře z kamenných lvů. Společnost, kterou Tálibán vybudoval, byla založena na imaginárním obrazu minulosti, přesněji rekonstrukci jejich představ, jak byla islámská společnost řízena v sedmém století.

Všechna modernizace byla zlikvidována. Ženy nesměly mít vzdělání, film a hudba byly zakázány. Dokonce i mrtvoly komunistů byly vykopány a spáleny, aby byla země od nich očištěna. Druhá reakce pocházela od Usámy bin Ládina. Bin Ládin se vrátil do Afghánistánu, rozhodnut tam vést islámskou revoluci. Avšak jeho myšlenky se radikálně odlišovaly od myšlenek Tálibánu. Chtěl využívat islámských zásad novým způsobem, chtěl islám proměnit v revoluční sílu v moderním světě, chtěl jít kupředu, nikoliv zpátky. Avšak problémem bylo, že tyto myšlenky selhaly a nenadchly veřejnost. A to nejen v Afghánistánu, ale nikde v islámském světě. Bin Ládin byl přesvědčen, že důvodem nezdaru revoluce je Amerika. Viděl, jak americké peníze zkorumpovaly Saúdskou Arábii. Nyní dospěl k názoru, že Amerika korumpuje mozky muslimů všude na světě a brání jim, aby povstali a osvobodili se. Bin Ládinovy islamistické představy se začaly měnit a mísili se s nesnášenlivým a nemoderním Wahhábismem. Z toho vznikl temný a apokalyptický džihádismus.

Argumentoval, že jediným způsobem jak vyvolat revoluci je zaútočit na vzdáleného nepřítele přímo. Tento dramatický šok měl masy jakýmsi způsobem osvobodit, ale veškerá diskuse, jaká společnost vznikne potom… utichla, a byla nahrazena černobílou vizí nadcházející války… dobra proti zlu. Koncem dvacátého století. Tváří v tvář složitému a chaotickému světu. Ustoupili politikové k jednoduchým příběhům dobra a zla. K morálním mýtům o dobru, bojujícímu proti zlu. Politikové v Americe a v Británii se vzdali ještě většího množství své moci, ve prospěch bank. Finanční technokrati slibovali, že budou umět zvládat nové komplikace. Ale politikové stále ještě chtěli měnit svět. Tak začali dělat to, co dělal prezident Reagan. Brutálně zjednodušili složité konflikty po celém světě. Na jednoduché příběhy boje dobra proti zlu. A zasahovali na obranu nevinných obětí. Usáma bin Ládin vyslal tým džihádistů, aby zaútočili na vzdáleného nepřítele. Většina z nich byli Saúdští Arabové, kteří dostali americká víza bez problémů. V důsledku zvláštního blízkého přátelství mezi Saúdskou Arábií a USA. Pád Kábulu. 13. listopadu 2001. Natočeno prchajícím Tálibánem. Frontová linie byla prolomena. – Bože můj! Máš nabitou zbraň? Amerika a koaliční jednotky provedly invazi do Afghánistánu nejen proto, aby našli útočníky na USA, ale také, aby Afghánistán proměnily v moderní demokracii. Byl to velkolepý plán, ale ve své podstatě dosti naivní. Pokud bude možné nevinné lidi v Afghánistánu osvobodit od zlovolných sil, které je terorizují, stanou se z nich svobodní jedinci, čímž vznikne demokracie, jako jsou demokracie na Západě. Desetitisíce Američanů a Evropanů prošlo Afghánistánem během následujících 10-ti let. Vojáci, diplomati, experti, političtí poradci i novináři. Všichni se snažili vybudovat tuto novou společnost. Málokteří se však zamysleli nad tím, zda to, co se stalo Rusům o 20. let dříve, se nemůže stát i jim. Podivným způsobem nám totiž Afghánistán odhalil prázdnotu a pokrytectví mnoha našich přesvědčení. Zdá se, že se odtamtud vracíme… pronásledováni duchy mrtvých mudžahedínů. Víme, že když na to přijde, my vlastně nevěříme v nic. Po šoku z útoků z 11. září 2001, bylo největší obavou, že by se mohla rozložit i americká ekonomika. V reakci na tyto obavy politikové na radu hospodářských expertů snížili úrokové míry téměř na nulu. To umožnilo, aby systém zaplavily levné peníze a systém se tak vyhnul katastrofě. Banky začaly půjčovat peníze komukoliv, kdo si o to řekl. Bylo to proto, že politikové doufali, že finanční systém dokáže zemi stabilizovat. Zároveň ale Afghánistán zaplavili tisíce expertů a poradců. Jejich cílem bylo proměnit Afghánistán v moderní demokracii. Tato optimistická vize budoucího Afghánistánu se oslavovala na kábulském stadionu. Byl to tentýž stadion, kde Rusové před 20-ti lety oslavovali… svůj model moderního Afghánistánu. Minulý rok nikdo z nás nevěřil, že to přežijeme. A nyní jsme… myslíme, že jsme znovuzrození, a jsme velmi šťastní. A také z Ameriky, která nám tolik pomohla, jsme vám opravdu vděční. Mockráte děkujeme. Myslím, že teď bude vše normální. Muži i ženy mohou pracovat na jednom místě, a nejsou mezi nimi rozdíly, a myslím, že všechno bude den ode dne lepší. – A tohle je naše školní… – Školní deska. – Ano. – OK. Vlastně, mohu… Halo? Halo?

Do Kábulu přicestovaly nejrůznější organizace na pomoc s tímto projektem. Bylo to jako jednoduchý průřez tím, o čem si politikové v Americe a Británii mysleli, že tímto způsobem, demokracie funguje. Konaly se samozřejmě kursy o tom, jak organizovat volby. A konference o tom, jak zlikvidovat obchod s narkotiky. Mladí afghánští studenti také chodili na přednášky o tom, jak dělat konceptuální umění. Tak tohle je pravděpodobně jeden z prvních pokusů o konceptuální umění. Poznáváte co to je? Nepředpokládám, že to budou znát dámy. Záchod? – Správně. Vytvořil jej Marcel Duchamp, který měl velký vliv v západním umění, a umístil ten záchod do umělecké galerie před 100 lety. Byla to velká revoluce. Jste připraveni vidět, jak se to používá? Myšlenkou, která to všechno sjednocovala, bylo úsilí vytvořit dobrou společnost. Společnost, která bude odolná vůči zlým, protidemokratickým silám, které Afghánistán ovládaly. Ale pak to začalo být matoucí. Američané zjistili, že je velmi obtížné zjistit přesně, kdo je dobrý a kdo je zlý. Když provedli invazi do Afghánistánu, pomáhali jim Afghánci, kteří už bojovali proti Tálibánu. Američané tedy předpokládali, že tito lidé jim pak budou pomáhat budovat novou demokracii, a jmenovali mnoho z nich do politických funkcí, aby Afghánistán řídili a spravovali. Ale ono se nyní ukázalo, že mnoho z nich jsou titíž zkorumpovaní a brutální vojenští vůdci, které Tálibán svrhl. A tito lidé zneužívali svou novou moc k tomu, že znovu začali terorizovat zemi. Gul Agha Sherzaj byl jmenován správcem Kandaháru. Ale také údajně vydělával milion dolarů týdně obchodováním s opiem. Zároveň odčerpával miliony dolarů od Američanů prostřednictvím předražených kontraktů. Když přesvědčili prezidenta Karzaje, aby Sherzaje odvolal Karzaj ho jmenoval guvernérem jiné provincie. A rozhodně nebyl jediný. Po celém Afghánistánu se vrátili k moci vojenští vůdci. Ale tentokrát to bylo horší. Obrovský příliv amerických peněz jim umožnil rozšířit své sítě úplatkářství a korupce do celé afghánské společnosti. Nikdo se nás neptá na naše problémy, nikdo neříká pravdu. Neakceptují moje dokumenty a neustále po mě chtějí peníze. V každé kanceláři jen chtějí peníze a nikdo nemluví pravdu. Není tu žádná spravedlnost. Nikdo pro nás nic neudělá, dokud nedostane nějaké peníze. Jsou krutí, dělají si co se jim zlíbí. Narovinu mi řekli, že pokud zaplatím $18.000, tak mě propustí z vězení. Dříve se uplácelo afghání (státní měna), dnes už chtějí jen dolary. Všichni ale nemají dolary. Avšak peníze nevedly pouze ke korupci jednotlivců. Ochromovaly celou strukturu společnosti. Především policii. Policie nevynucovala zákonnost. Byla přeměněna ve vojenské jednotky, které pracovaly pro vojenské vůdce. Policie zorganizovala obrovské rozšíření obchodu s narkotiky. A terorizovala také místní obyvatelstvo. Obyčejní Afghánci začali policii nenávidět. Začali ji považovat za nepřítele. A Američané také nebyli tak dobří, jak vypadali. Jack Idema byl vylíčen jako hrdina. Spolupracoval s US speciálními jednotkami s cílem chytit bin Ládina. V Kábulu již strávil tři roky a stal se zde hrdinou. Televize CBS dokonce natočila hodinový dokument o tajném světě terorismu, který Idema objevil v horách. TV odvysílala videozáznam, který údajně našel, a na něm byly záběry výcviku Al-Káidy. Potom byl Idema ovšem zatčen. Američané konstatovali, že je to podvodník. S celým tím příběhem neměl nic společného a televizi CBS podvedl. Tvrdili, že Idema měl tajnou věznici, skrytou pod svou rezidencí v Kábulu, kde mučil nevinné Afghánce. Řekni mu, že jsem unavený z jeho lží. Kde je ta vesnice? Za tři minuty… budeš mrtvý. Idema byl v Kábulu postaven před soud. Trval však na tom, že spolupracoval s vědomím nejvyšších činitelů americké armády a vlády. Vím, co je s tebou špatně… Jacku, pro koho pracujete? Oh, pracovali jsme pro americké protiteroristické skupiny, s vědomím Pentagonu a dalších vládních agentur. Takže jste pracovali s vědomím USA? S vědomím amerických úřadů? Byli jsme v kontaktu s Pentagonem někdy pětkrát denně, když to bylo nutné tak každý den. Jak se cítíte, být opuštěný američany? V prdeli. Nemůžete použít takovou citaci. No, tak to je, to je citát, má drahá. Naše vláda i jejich vláda věděli o každém kroku, který jsme udělali. Jack Idema byl shledán vinným a poslán do vězení. A pak to začalo být ještě daleko více matoucí. Protože vyšlo najevo, že skutečná americká armáda, dělala přesně totéž co Jack Idema. Vybudovali speciální mučicí středisko v bývalém sovětském hangáru na základně Bagrám. Obyčejní Afghánci byli připoutáni ke stropu a podrobeni všem druhům mučení. Jenže armáda zašla ještě dál než Jack Idema. Zpráva uváděla, že dvě oběti byly umučeny k smrti. Samozřejmě, že to bylo velmi provokující. Lidé byli pobouřeni a já myslím, že je nutné pochopit, že když se tento druh umění objevil, bylo to částečně i politické. Byl to boj proti systému a říkal: „Co je umění? Umění je to, co je za umění označeno“ Jedním z velkých problémů jsou oběti, ke kterým došlo kvůli kazetové pumě. OK, v pohodě. – Létá tu moucha. – Je slyšet… Masařka. – Vypadni! Moucha. Oh…

SMÍCH: Má to být rozhovor o obětech… Tam je další… Oh! pro Krista. Oslava královniných narozenin. Myslím si, že to všichni přijmou, jako důležitou událost tím spíše fakt, že jsme v zahraničí a nemůžeme slavit doma. Proto jsme velmi rádi, za, ehm… tuto menší symbolickou oslavu Královny. A proč zrovna u strážního ohně v Kábulu? Nemám vůbec tušení. V roce 2006 si Britové a Američané uvědomili, že jejich projekt, jehož cílem bylo přinést demokracii do Afghánistánu, selhává. Velká část země se začala propadat do anarchie. V Helmandu v jižním Afghánistánu vznikly ozbrojené skupiny a neustále tam docházelo k bojům. Západní koalice byla přesvědčena, že je to návrat Tálibánu a britská vojska tam byla vyslána, aby obnovila pořádek a ochránila regionální státní správu. Když ale britští velitelé požádali ministerstvo obrany o informace, co se v Helmandu děje, žádné informace nedostali. Helmand nesledovaly ani žádné satelity. Všechny byly přesunuty nad Irák. Avšak britské jednotky věděly, že jsou vysílány do srdce území kmene, který drtivým způsobem Brity porazil, před 125 lety, v bitvě o Maiwand. Britští velitelé svolali schůzi místních starších. Bylo to v témže městě, které před 50-ti lety vybudovali američtí inženýři, když stavěli přehradu přes řeku Helmand. My tři… bezpečnost, dozor a místní rozvoj… pracujeme společně pod britskou záštitou. Vím, že jste viděli spoustu cizinců přicházet do vaší země. Velitelé ujistili místní starší, že Britové přišli, aby porazili Tálibán a aby podpořili regionální státní správu.

VELITEL: …moji předchůdci zde již dříve byli… Ve vedlejší místnosti připravovali britští důstojníci pro staršiny promítání dokumentárního filmu Davida Attenborougha Modrá planeta. Avšak starší poukázali na to, že Britové naprosto nechápou situaci. Nepřítelem není Tálibán, ale zkorumpovaná a zlovolná vláda, kterou prezident Karzaj ustanovil v Helmandu a nebrání jí v tom, co dělá. A řekněte panu prezidentovi Karzajovi, když zajistí dobrou vládu opět zavládne bezpečnost. Když tu zůstanete 100 let, nebude to dobré. Jedině příchod dobré vlády, s dobrými lidmi… pak můžeme doufat ve změnu k lepšímu. Staršinové odešli, aniž by shlédli film Modrá planeta. Než Britové přišli do Helmandu, donutili prezidenta Karzaje, aby odvolal tamějšího guvernéra. Neuvědomili si ale, že ten guvernér mezitím vytvořil naprosto zkorumpovanou společnost. Nic nebylo takové, jak to vypadalo.

Když Britové vstoupili do měst, jako je Sangin, snažili se podporovat tamější policii. Policie však byla ozbrojenou milicí odvolaného guvernéra. Pro místní lidi to znamenalo, že západní vojáci podporují jejich místní utlačitele. Takže začali bojovat proti Britům. Dovnitř!

Posral se do postele. To je blízko, támhleto, vzadu. Bylo to tak. Dobře, kámo, vlez pod to. – Do prdele. – Do prdele. – Přestřelují nás. – Zůstaňte dole, chlapi, zůstaňte dole. – Je to příchozí nebo odchozí? – Teď už kurva přichází.

Britové usoudili, že to musí být příslušníci Tálibánu, takže na ně začali házet obří bomby. Tím ale zničili centra měst. Což přimělo ještě větší počty místních lidí, přidat se k útokům na Brity. Když viděl svou příležitost skutečný ideologický Tálibán, který se odsunul do Pákistánu, vrátil se do Helmandu a začal na Brity také útočit. Zároveň zkorumpované policejní jednotky, které pracovaly pro místní státní správu, se také postavily proti Britům se zbraní v ruce. Tváří tvář tomuto chaosu se Britové dál přidržovali své jednoduché vize o dobru a o zlu. Oni, západní jednotky, byli ti dobří. A všechny ty nejrůznější skupiny, které na ně útočily, byl Tálibán. Ti, byli ti špatní. Avšak toto neuvěřitelné zjednodušení mělo strašlivé následky. Protože jestliže jste byl Afghánec a chtěl jste usmrtit svého soupeře, stačilo jít k Britům a říct jim, že váš soupeř je členem Tálibánu a Britové ho poslušně zlikvidovali. – Do hajzlu! – Kurva! – Jo! – Wauu! Britové byli zneužíváni. Strašlivou pravdou bylo, že britská přítomnost nevedla k ukončení války. Způsobila přesný opak. Vyhrotila válku do takové míry, že se zcela vymkla kontrole. A hromadily se mrtvoly, afghánské i britské.

Dr. Mike Martin, kapitán britské armády, Helman 2008-2009:
„Byla to dynamická manipulace. Věděli, jak ten konflikt chápeme, my. Prezentovali nám svůj vlastní místní konflikt, svou občanskou válku, která tam zuří už 35. let, v podmínkách této dynamiky. Takže oni k nám přišli a řekli: „Támhleti lidi, to je Tálibán.“ A my jsme řekli, „Dobře“, a zabili jsme je. Ale ve skutečnosti jsme bojovali proti jejich předchozím nepřátelům, čímž jsme si vytvářeli stále více vlastních nepřátel. A skončili jsme v bludném kruhu. Protože námi všichni manipulovali, nakonec jsme bojovali proti všem. A všechny, kdo proti nám pozvedli zbraně, jsme automaticky považovali za Tálibán. My jsme rozhodovali o tom, kdo je příslušníkem Tálibánu podle toho, jestli na nás střílí, nebo ne.

Po roce 2001, vzhledem k tomu, že jsme k tomu konfliktu přistupovali jen černobíle: „Hodná vláda a zlý Tálibán“ A nedokázali jsme pochopit, že je to proměnlivá mozaika různých skupin a různých předáků, kteří mezi sebou bojují o moc a jedinou mocí v Helmandu je opium. Tak o tom byl ten konflikt. „Takže vy říkáte, že to, co jsme my považovali za Tálibán, byla alergická reakce místních lidí na to, že jsme se tam objevili, uprostřed složité občanské války?“ – Přesně tak. „My jsme tu situaci jen zhoršili.“ – Ano. Kde to bylo? – Je to támhle nalevo. Ale pak se museli Britové a Američani vyrovnat se skutečností, že možná nejsou tak dobří a nevinní, jak si mysleli, že jsou. V roce 2009 se konaly prezidentské volby. Kandidát Hámid Karzaj se spojil s nejmocnějšími vojenskými vůdci. Objevovala se obvinění, že vojenští vůdci volby v obrovském měřítku zfalšovali. To podpořily videozáznamy, na nichž bylo vidět, jak vojenští vůdci přinesli do volebních místností stovky falešných volebních lístků. Koalice se pokusila uspořádat nové volby. Avšak Karzajův hlavní soupeř to odmítl, protože řekl, že nové volby by byly ještě zkorumpovanější. Takže Britové a Američané neměli jinou volbu než vzdát se svého grandiózního snu o demokracii v Afghánistánu. Vzdali se a dovolili Karzajovi, aby dál vedl prezidentský úřad.

Stále mu nevěřím. Vypadá to dost špatně, pane. Co budeme dělat? Dělat, kapitáne? Jsme Britové, neuděláme nic. – Dokud nebude pozdě. – Přesně tak. To je první rozumná věc, kterou jste dnes řekl. – Děkuji, pane. – Ne, pánové, jako vždy budeme pokračovat, jako by se nic nestalo.

~ Březen 2008 ~

Dnes ráno… Federální rezervní systém, s podporou ministerstva financí, provedl další kroky ke zmírnění krize našich finančních trhů. Dnešní události se rychle šíří, ale předseda Federálního rezervního systému a ministr financí již podnikli příslušné kroky k povzbuzení a stabilizaci trhu. Právě v tu dobu, kdy se jejich jednoduchý plán začal v Afghánistánu rozkládat, politikové museli řešit domácí krizi. Poskytli moc bankám, a finanční technokraté přislíbili, že udrží hospodářství ve stabilizovaném stavu.

Ale v roce 2008 se celý sofistikovaný systém úvěrů a půjček, který banky vytvořily, zhroutil. Vznikala rostoucí panika, vzhledem k tomu, že obří finanční instituce čelily bankrotu. Politikové v Británii a v Americe zasáhli a banky zachránili. Přitom zjistili, že většina velkých finančních institucí je také prolezlá korupcí. Avšak na rozdíl od prezidenta Roosevelta ve třicátých letech, se dnešní politikové nepokusili bankovní systém zreformovat. Namísto toho ho pouze provizorně podpořili tím, že nasypali do bank miliardy dolarů a liber, a doufali, že se ty peníze nějakým způsobem rozšíří napříč ekonomikou. Neměli žádné jiné řešení. A tváří v tvář katastrofě v Afghánistánu udělali politikové totéž i tam. Američané věděli, že myšlenka demokracie selhává. V zoufalství nasypali do afghánského hospodářství ještě více peněz. Představa byla, že to nějak vytvoří jednodušší hospodářskou formu demokracie. Že lidi „osvobodí“ svobodný trh. Že se stanou vzornými spotřebiteli a budou sledovat své vlastní racionální zájmy, stejně jako lidé na Západě. A podivným způsobem to zafungovalo. Mnoho lidí, kteří měli ty peníze k dispozici, se začalo skutečně chovat ve svém vlastním racionálním zájmu. Prostě ty peníze ukradli. Propašovali je kábulským letištěm a zakoupili si luxusní nemovitosti v Dubaji. Odhaduje se, že během tohoto období bylo z Afghánistánu takto odváženo 10 miliard dolarů denně. Tento skandál mnoha Afgháncům potvrdil, že Spojené státy do jejich země nepřivezly ani demokracii, ani svobodný trh. Namísto toho v Afghánistánu převládl zkorumpovaný mafiánský kapitalismus. Chceme, aby krvelační američtí bastardi, se svými jednotkami, opustili Afghánistán. Stejná obvinění, byla tou dobou vznášena i proti politikům doma, v Americe a v Británii. Na konci roku 2014, britští vojáci z Afghánistánu odešli. Všechny základny byly vymazány z povrchu země, jako by tam nikdy neexistovaly. I válečné památníky byly sbaleny a odvezeny do hrabství Staffordshire. Avšak to nebyli jediní bojovníci, kteří opustili Afghánistán. Abú Musab az-Zarkáví jel v 80-tých letech do Afghánistánu, aby tam bojoval proti Sovětům. Pak tam zůstal a spolupracoval s Usámou bin Ládinem. V roce 2003 odešel do Iráku, kde vytvořil džihádistickou organizaci, kterou nazval Al-Káida v Iráku, s cílem bojovat proti americké invazi. Allahu Akbar! (Bůh je Veliký) Dá-li Bůh, porazíme Američany v Iráku, jejich vlastními zbraněmi. Allahu Akbar! Al Zarkávího silně ovlivnily bin Ládinovy myšlenky. Avšak rozvinul je daleko hlouběji. On a jeho skupina zabíjeli všechny lidi, o nichž rozhodli, že nevěří jejich fundamentalistickým myšlenkám a proto musí zemřít. I původní zakladatelé Al-Káidy tím byli šokováni. Poslali mu dopis, aby přestal vraždit civilisty. Al Zarkáví je ignoroval. Byl přesvědčen, že povstání v Iráku lze využít k rozšíření islámské revoluce po celém arabském světě. Dáli-Bůh, během příštích tří měsíců… ovládnu celý islámský svět. Ale než se mu to podařilo, američané Al-Zarkávího našli a shodili na něj velkou bombu. To ale nezastavilo šíření jeho myšlenky. Navzdory Al-Zarkávího smrti, jeho organizace přežila. A začala se proměňovat v něco ještě zuřivějšího a ambicióznějšího. Avšak během této proměny se stala obětí duchů z minulosti. Znovu se objevila nesnášenlivá vize Wahhábismu, která přežila od 20-tých let 20. století. Z Afghánistánu se během 80-tých a 90-tých let rozšířila do dalších zemí, kde se smísila s moderními islamistickými myšlenkami. Nyní však, tváří v tvář nihilistické hrůze poinvazního Iráku, jakákoliv představa, že by bylo možno budovat revoluční budoucnost, zmizela. Namísto toho se stal dominantním konzervativní a zpátečnický Wahhábismus, se svou touhou ustoupit do imaginární minulosti.

V roce 2013 se zrodil Islámský stát v Iráku a Levantu, na Západě známý pod zkratkou ISIS. Jeho cílem je vytvořit jednotný chalífát, po celém islámském světě. A i když používá techniky moderních sdělovacích prostředků, je to v jádru tentýž násilný sen, který poháněl beduíny, vytvořit ve 20-tých letech 20. století saúdskoarabské království. Tehdy shledal saúdskoarabský král, že je nezbytné je vyvraždit, protože i oni chtěli dobýt, celý islámský svět. Postříleli je v nehostinných píscích Arabského poloostrova. A nyní se Saúdští Arabové, spolu s Brity a Američany, snaží udělat totéž znovu. Usmrtit džihádisty a jejich myšlenky v písečných dunách severního Iráku a v Sýrii. Ale je to nejisté.

Západní politikové musejí přijmout, že prostá černobílá hranice mezi dobrem a zlem neexistuje. Bombardováním ISIS, jen pomáhají zlovolnému prezidentu Assadovi zůstat u moci. A ti, kteří vládnou, ani nevědí, jak velkou hrozbou je ISIS. Je to temná existenční hrozba? Anebo je to jen zástěrka, v pokračující složité válce o moc uvnitř Iráku? To zatím nevíme. Na konci sovětského sci-fi filmu Solaris, se astronaut vrací domů. Všechno se zdá být reálné a normální. Jenže on už jaksi ničemu nevěří.

I když jsme zpátky z Afghánistánu, naši vládnoucí představitelé také, jak se zdá, ztratili svou víru v cokoliv. A ty jednoduché příběhy, které nám vyprávějí, už nedávají smysl. Zkušenost z Afghánistánu nás přiměla si uvědomit, že existuje i něco jiného, ale my prostě nemáme nástroj, abychom to mohli vidět. Je zapotřebí nového příběhu. Příběhu, ve který bychom mohli věřit…

Překlad: www.blisty.cz

Dokumenty, publicistika, souvislosti, reference