HyperNormalisation

Žijeme v době obrovské nejistoty a zmatku. Dějí se události, které se zdají být nevysvětlitelné a nad nimiž nemáme žádnou kontrolu. Donald Trump, brexit, válka v Sýrii, nekonečná uprchlická krize, náhodné bombové atentáty. A ti, kteří jsou údajně u moci, jsou ochromeni – nemají tušení, co dělat.

Tento film je epickým příběhem toho, jak jsme se dostali do této podivné situace. Vysvětluje nejen, proč k těmto chaotickým událostem dochází, ale i proč my a naši politikové jim nerozumíme.

Ukazuje, že to, co se stalo, je, že všichni z nás na Západě – nejen politikové a novináři a experti, ale i my sami – jsme ustoupili do zjednodušené a často naprosto falešné verze světa. Ale protože je všude kolem nás, přijímáme ji jako normální.

Avšak on venku existuje jiný svět. Síly, na které se před čtyřiceti lety politikové snažili zapomenout a pohřbít je, a které se pak zanítily a zmutovaly, na nás nyní začaly útočit s mstivou zuřivostí. A probourávají zeď našeho falešného světa.

HyperNormalizace

Žijeme v podivné době. Dějí se neuvěřitelné události, které ochromují stabilitu našeho světa. Sebevražedné atentáty, vlny uprchlíků. Donald Trump, Vladimír Putin. I brexit. Avšak lidé u moci jsou, jak se zdá, neschopni je vyřešit. A nikdo nemá žádnou vizi jiné, nebo snad lepší budoucnosti.

Tento film vylíčí příběh toho, jak jsme se octli na tomto podivném místě. Je o tom, jak za posledních čtyřicet let politikové, finančníci a technologičtí utopisté odmítli čelit skutečné složitosti světa a ustoupili. Namísto toho si zkonstruovali jednodušší verzi světa. Aby se udrželi u moci.

A jak tento falešný svět rostl, všichni z nás jsme tuto vizi podporovali. Protože jeho jednoduchost byla útěšná. I ti, kteří si mysleli, že na systém útočí, radikálové, umělci, hudebníci, a celá kontrakultura. Všichni se stali součástí tohoto podvodu. Protože i oni ustoupili do falešného světa. Právě proto nemá jejich opozice žádný efekt. A nic se nikdy nemění.

Avšak tento ústup do vysnéného světa umožnil temným a ničivým silám, aby zahnivaly a rostly mimo náš svět. Jsou to síly, které se nyní vrací, aby zničily náš pečlivě vykonstruovaný falešný svět.

HYPERNORMALIZACE

Příběh začíná ve dvou městech. Ve stejné chvíli v roce 1975. Jedno to město je New York. Druhé je Damašek. Byla to chvíle, kdy poprvé zakořenily dvě myšlenky o tom, jak by mohlo být možné řídit svět bez politiky.

NEW YORK

V roce 1975 se octlo město New York na pokraji bankrotu. Po dobu třiceti let si politikové, kteří toto město řídili, vypůjčovali stále více peněz od bank, aby tak hradili jeho rostoucí služby a sociální sítě.

Avšak začátkem sedmdesátých let z města uprchly střední vrstvy. A s nimi zmizely i daně, které platily. Takže banky začaly městu půjčovat ještě více peněz. Ale pak začaly být znepokojené rozsahem rostoucího dluhu a zda bude město kdy schopno jej splatit. A pak, jednoho dne v roce 1975, banky prostě přestaly platit.

Město uspořádalo pravidelnou schůzi, na níž chtělo prodávat obligace na uhrazení svých dluhů. Banky se měly dostavit v 11 hodin dopoledne. Brzo se ale ukázalo, že žádná z nich nepřijde.

To, co se stalo toho dne v New Yorku, byla radikální změna v držení moci. Banky rozhodly, že aby mohly ochránit své půjčky, musejí dostat právo řídit město. Město apelovalo na amerického prezidenta. Ten mu odmítl pomoci.

Takže byl založen nový výbor, jehož úkolem bylo řídit městské finance. Z jeho devíti členů bylo osm lidí bankéři.

Byl to začátek pozoruhodného experimentu. Kdy finanční instituce převzaly moc od politiků a začaly řídit společnost samy.Město nemělo jinou možnost. Banky městu vnutily politiku škrtů. Tisíce učitelů, policistů a hasičů byly propuštěny.

Byl to nový druh politiky. Staří politikové měli ve zvyku věřit, že krize se řeší vyjednáváním a dohodou. Banky měly úplně jiný postoj. Byli to představitelé něčeho, o čem se prostě jednat nedalo. Logiky trhu. Pro ně tento systém neměl žádnou jinou alternativu. Tento systém měl řídit společnost.

Ale pozoruhodné bylo, že nikdo se proti bankéřům nepostavil. Radikálové a levičáci, kteří o deset let předtím snili o změně Ameriky prostřednictvím revoluce, neudělali nic. Ustoupili a žili v opuštěných budovách na Manhattanu. Zpěvačka Patti Smith později popsala náladu deziluze, které propadli:

„Už jsem se nemohla identifikovat s politickými hnutími. S vší tou manickou činností v ulicích. Cítila jsem se zahlcena další formou byrokracie.“

Hovořila o vzestupu nového, mocného individualismu, který se nehodil k představě kolektivních politických akcí. Namísto toho se Patti Smith a mnoho dalších stali novým druhem individualistických radikálů. Kteří sledovali rozkládající se město s chladným odstupem. Nesnažili se ho změnit, jen ho zažívali.

Namísto toho se radikálové po celé Americe obrátili k umění a hudbě jako k výrazu své kritiky společnosti. A zatímco pospávali, moc převzaly peníze.

Jedním z lidí, kteří rozuměli tomu, jako používat této nové moci, byl Donald Trump. Trump si uvědomil, že už není žádná budoucnost ve výstavbě domů pro obyčejné lidi. Protože všechny vládní granty byly zrušeny. Viděl ale, že existují jiné způsoby, jak dostat od státu obrovské množství peněz.

Trump začal kupovat polorozpadlé domy v New Yorku. Oznámil, že je promění v luxusní hotely a byty. Oplátkou za to si vyjednal největší daňové úlevy v historii New Yorku. V hodnotě 160 milionů dolarů.

Město s tím muselo souhlasit, protože bylo v zoufalé situaci. A banky, které viděly novou příležitost, mu také začaly půjčovat peníze. A Donald Trump začal New York proměňovat v město pro bohaté. Zatímco on sám neplatil v podstatě nic.

DAMAŠEK 1975

V tutéž dobu, v roce 1975, došlo v Damašku, v hlavním městě Sýrie, ke konfrontaci mezi dvěma mocnými muži. Jedním z nich byl Henry Kissinger, americký ministr zahraničí.

Druhým byl syrský prezident, Hafez al Asad. Válka mezi oběma těmito muži měla pak rozsáhlé důsledky pro celý svět.

A podobně jako v New Yorku, začala to být válka mezi starou představou používání politiky k změně světa a novou představou, že je svět možno spravovat jako stabilní systém.

Prezident Asad dominoval Sýrii. Země byla plná obřích obrazů a soch, které ho glorifikovaly. Byl brutální a krutý. Zabíjel či věznil všechny, které podezříval, že by mohli být hrozbou.

Asad byl přesvědčen, že se násilí dá používat za určitým účelem. Chtěl najít způsob jak sjednotit veškeré arabské země a použít této moci k tomu, aby se arabský svět postavil proti Západu.

Kissinger byl také tvrdý a krutý. Začínal v padesátých letech jako expert na jadernou strategii. Říkalo se tomu „jemná rovnováha strachu“. Byl to systém, který řídil studenou válku.

Obě strany věřily, že kdyby zaútočily, druhá strana by okamžitě odpálila své rakety a všichni by byli zničeni. Kissinger byl jedním ze vzorů pro postavu Dr. Divnolásky ve filmu Stanleyho Kubricka.

Kissinger se považoval za tvrdého realistu. Odmítal emocionální nejistotu politických ideologií. Byl přesvědčen, že historie vždycky byla bojem o moc. Mezi skupinami a národy.

Avšak Kissinger převzal ze studené války představu, že svět je navzájem propojený systém. A jeho cílem bylo udržet v tomto systému rovnováhu a zabránit, aby propadl chaosu.

A tuto představu začal Kissinger vnucovat chaotickému světu Blízkého východu. Aby jej zvládl, věděl, že musí jednat se syrským prezidentem Asadem.

Prezident Asad byl přesvědčen, že může vzniknout trvalý mír mezi Araby a Izraelem, jestliže bude dovoleno palestinským uprchlíkům vrátit se do své vlasti. V Sýrii žily v exilu statisíce palestinských uprchlíků. Také v Libanonu a v Jordánsku.

Asad byl také přesvědčen, že takový mír by posílil arabský svět.

Avšak Kissinger byl přesvědčen, že posílení Arabů by destabilizovalo jeho rovnováhu moci. Takže se rozhodl udělat přesný opak. Roztříštit moc arabských zemí tím, že způsobil, že se rozhádaly. A rozbít jejich aliance, aby si navzájem konkurovaly a navzájem se omezovaly.

Kissinger začal hrát dvojí hru. Neboli, jak tomu říkal, „konstruktivní mnohoznačnost“.

V rámci několika jednání přesvědčil Egypt, aby podepsal samostatnou smlouvu s Izraelem. Zároveň ale předstíral Asadovi, že pracuje na širší mírové dohodě. Jejíž součástí budou i Palestinci. Ve skutečnosti však byli Palestinci ignorováni. Pro strukturní rovnováhu globálního systému byli irelevantní.

Když to Asad zjistil, bylo už příliš pozdě. V celé řadě konfrontačních setkání s Kissingerem v Damašku Asad zuřil kvůli této zradě. Řekl Kissingerovi, že to, co udělal, osvobodí démony, které se skrývají pod povrchem arabského světa. Kissinger popsal tato setkání. Napsal: „Asadova zuřivost, kterou ovládal, dělala o to větší dojem, čím více se choval zdánlivně chladně a neemocionálně.“

Asad nyní ustoupil. Začal stavět obří palác nad Damaškem. A jeho přesvědčení, že bude možné přeměnit arabský svět, začalo ustupovat. Jeden britský novinář, který Asada znal, napsal: „Asadův optimismus se rozplynul. Důvěra v budoucnost se rozplynula. Namísto toho vznikl brutální, mstivý Asad. Který nevěří v nic jiného než v pomstu.“

UPROSTŘED SOVĚTSKÉHO IMPÉRIA

Původním snem Sovětského svazu bylo vytvořit nádherný nový svět. Svět, v němž by byla proměněna nejen společnost, ale i lidé sami. Měli se stát novými a lepšími lidskými bytostmi.

Avšak v osmdesátých letech bylo jasné, že tento sen selhal.

Sovětský svaz se namísto toho stal společností, kde nikdo nevěřil v nic. A nikdo neměl žádnou vizi budoucnosti.

Ti, kteří řídili sovětskou společnost, bývali přesvědčeni, že dokáží naplánovat a spravovat nový typ socialistické společnosti. Zjistili ale, že je nemožné předpovědět a ovládat všechno. A plán se jim vymkl z rukou.

Avšak namísto toho, aby to přiznali, vládnoucí technokrati začali předstírat, že všechno stále ještě funguje podle plánu. A tak namísto toho vznikla falešná verze společnosti.

Sovětský svaz se stal společností, kde všichni věděli, že to, co jim říkali vedoucí politikové, není skutečné. Protože viděli na vlastní oči, že se hospodářství rozkládá. Avšak všichni museli dál předstírat. Předstírat, že jejich společnost reálná je.

Protože nikdo si nedovedl představit žádnou jinou alternativu.

Jeden sovětský spisovatel to nazval „hypernormalizace“. Natolik jste se stali součástí systému, že začalo být nemožné vidět cokoliv mimo něj. Falešnost se stala hypernormální.

LIDSKÁ BOMBA

Ronald Reagan, nový americký prezident, měl novou vizi světa. Už to nebyl tvrdý realismus Henryho Kissingera. Bylo to něco jiného. Byla to jednoduchá, morální křižácká výprava.

Amerika nyní měla mimořádný úkol bojovat proti zlu a učinit svět lepším.

Avšak tato křižácká výprava měla Regana přivést tváří v tvář ke Kissingerovu dědictví. A především, k mstivé zuřivosti syrského prezidenta Asada.

Izrael byl nyní rozhodnut s konečnou platností zlikvidovat moc Palestinců. V roce 1982 poslali obrovskou armádu, která obklíčila palestinské uprchlické tábory v Libanonu.

O dva měsíce později byly tisíce palestinských uprchlíků v táborech zmasakrovány. Svět byl zděšen.

Ale ještě více šokující bylo, že Izrael dopustil, aby se to stalo. Izraelská armáda stála v nečinnosti a dívala se, jak libanonské křesťanské bojůvky Palestince vyvraždily.

V tváří tvář té hrůze a rostoucímu chaosu byl prezident Reagan nucen jednat. Oznámil, že do Bejrútu budou vyslány americké námořní jednotky do čela mírových sborů. Reagan trval na tom, že americká vojska jsou nestranná.

Avšak prezident Asad byl přesvědčen, že existuje jiná realita. Považoval americké jednotky za součást rostoucího spiknutí Ameriky a Izraele s cílem rozdělit Blízký východ na znesvářené frakce a zničit tak moc Arabů.

Asad se rozhodl Američany z Blízkého východu vyhnat. A proto uzavřel alianci s novou revoluční silou ajatolláha Chomejního v Íránu.

A Chomejní byl schopen dát Asadovi neobyčejnou novou zbraň, kterou právě vytvořil. Začalo se tomu říkat „atomová bomba chudého muže“.

Ajatolláh Chomejní se dostal k moci o dva roky předtím jako vůdce íránské revoluce. Avšak jeho mocenské postavení bylo nepevné. A Chomejní si vymyslel novou metodu jak bojovat proti svým nepřátelům na obranu revoluce.

Chomejní sdělil svým stoupencům, že mohou zničit sami sebe, aby zachránili revoluci. Pokud při tom usmrtí co největší počet nepřátel kolem sebe.

Bylo to něco úplně nového. Protože korán výslovně zakazoval sebevraždu. V minulosti jste se mohli stát mučedníkem jedině ve válce na bojišti, protože Bůh rozhodoval o čase a o místě, kde zemřete.

Avšak Chomejní to změnil. Udělal to tak, že se vrátil k jednomu z ústředních rituálů šiitského islámu.

Každý rok pochodují šiité v průvodu a truchlí po obětí zakladatele svého náboženství Husejnovi. Zároveň se při tom bičují a tím symbolicky napodobují Husejnovo utrpení.

Chomejní řekl, že absolutním pokáním není pouze se sebebičovat, ale usmrtit se. Pokud je to pro dobro revoluce.

Chomejní zmobilizoval tuto sílu, když jeho zemi napadl Irák. Írán čelil téměř jisté porážce. Protože Irák měl daleko modernější zbraně, mnohé z nichž dodala Amerika.

Takže revolucionáři vzali desetitisíce mladých chlapců ze škol, posadili je do autobusů a poslali je na frontu.

Jejich úkolem bylo projít nepřátelskými minovými poli. Úmyslně se vyhodit do povětří, a tak vytvořit koridory, kudy by íránská armáda mohla projít bez zranění.

Byla to organizovaná sebevražda v obrovském rozsahu. Tato lidská oběť byla oslavována na obřích hřbitovech po celé zemi. Fontány, v nichž tekla krvavě červená voda, glorifikovaly tento nový druh mučednictví.

A byla to tato nová myšlenka o nezastavitelné lidské zbrani, kterou prezident Asad převzal od Chomejního a přinesl ji poprvé na Západ.

Avšak jak ta myšlenka cestovala, zmutovala v něco ještě daleko vražednějšího. Namísto toho, abyste se zabili jen sami, měli jste přinést výbušniny do samého srdce nepřítelovy oblasti.

A tam jste se měli vyhodit do povětří a spolu s tím usmrtit desítky, nebo i stovky lidí. Začalo se tomu říkat „sebevražedné atentátnictví“.

V říjnu 1983 přivezli dva sebevražední atentátníci nákladní vozidla do amerických kasáren v Bejrútu. Obří exploze usmrtila 241 Američanů. Atentátníci byli členové nové extremistické organizace, o níž do té doby nikdy nikdo neslyšel.

Říkali si Hezbollah. A i když mnozí z nich byli Íránci, byli pod kontrolou Sýrie a syrských výzvědných služeb. Prezident Asad jich používal jako svých nástrojů k útokům na Ameriku. Do čtyř měsíců stáhl prezident Reagan veškeré své jednotky z Libanonu.

Jeho ministr zahraničí George Shultz to vysvětlil: „Ochromila nás složitost, které jsme tam čelili.“ Tak se Američané obrátili a odešli.

Pro prezidenta Asada to bylo pozoruhodné vítězství. Byl to jediný arabský vedoucí představitel, který porazil Američany a donutil je, aby odešli z Blízkého východu. Dokázal to tím, že použil nové síly sebevražedného bombardování.

Síly, která jakmile byla puštěna ze řetězu, se začala šířit s nezastavitelnou mocí. V této chvíli si Asad a Írán stále ještě mysleli, že tu sílu zvládnou.

To, co této síle dalo tu obrovskou moc, byla skutečnost, že učinila realistickým sen, že je možno změnit zkorumpovaný svět a vstoupit do nové, lepší éry.

ZMĚNĚNÉ STAVY

V polovině osmdesátých let byly banky v Americe stále mocnější. To, co začalo o deset let před tím v New Yorku, představa, že finanční systém může společnost řídit, se šířila. Avšak na rozdíl od starých systémů moci byl tento víceméně neviditelný.

Spisovatel jménem William Gibson se pokusil zdramatizovat to, co se děje, vynikajícím, imaginativním způsobem v řadě románů. Gibson si povšiml, že se banky a nové korporace navzájem propojují prostřednictvím počítačových systémů.

Vytvářely obrovské informační sítě, které byly pro normálni lidi a pro politiky neviditelné. Avšak tyto sítě poskytly těm korporacím neuvěřitelnou novou moc.

Gibson tento nový prostor pojmenoval výrazem „cyberspace“, „kybernetický prostor“. Ale jeho romány líčily budoucnost, která byla nebezpečná a děsivá. Hackeři dokázali doslova do kybernetického prostoru vstoupit a cestovat systémem, který byl tak mocný, že dokázal rozdrtit vetřelce zničením jejich mysli.

V kybernetickém prostoru nebyly žádné zákony ani žádní politikové, kteří by vás ochránili. Jen syrová, brutální, korporátní moc.

Ale pak se stala podivná věc. Nová skupina vizionářů v Americe převzala Gibsonův koncept skrytého, utajeného světa a proměnila ho v něco naprosto odlišného. Proměnili ho v sen nové utopie.

Byli to technologičtí utopisté, kteří získávali na významu na západním pobřeží Ameriky. Obrátili Gibsonovu myšlenku vzhůru nohama. Namísto toho, aby byl kybernetický prostor děsivou oblastí, jemuž dominují mocné korporace, vymysleli si ho jako přesný opak. Jako nový, bezpečný svět, kde se mohou uskutečnit radikální sny.

O deset let předtím tváří v tvář složitosti moderní politiky, se vzdali radikálové představy, že by mohli kdy změnit svět.

Avšak nyní viděli počítačoví utopisté v kybernetickém prostoru novou, alternativní realitu. Místo, kam se mohli uchýlit před tvrdou pravicovou politikou, která nyní v Reaganově Americe dominovala.

Kořeny této vize spočívaly v kontrakultuře šedesátých let. A hlavně v LSD.

Mnoho z těch lidí, kteří v šedesátých letech brali LSD, bylo přesvědčeno, že je to něčím víc než jen pouhou drogou.

Že LSD otevírá cestu lidského vnímání a dovoluje lidem vidět novou realitu, která je před nimi normálně skryta. Osvobodit je před omezeným, úzkoprsým světem, který jim vnucovali politikové a další lidé u moci.

O dvacet let později se zdálo, že nové sítě počítačů umožňují vytvořit novou, konstruktivní realitu. Která by nemusela být vyvolána jen chemicky, ale prostor, který by skutečně existoval v paralelní dimenzi reálného světa.

A podobně jako po požití LSD, kybernetický prostor by byl místem, kde byste byli osvobozeni od starých, zkorumpovaných hierarchií politiky a moci a zkoumat nové možnosti existence.

Jedním z čelných exponentů této myšlenky byl John Parry Barlow. V šedesátých letech psal písně pro skupinu The Grateful Dead a byl součástí kontrakultury spojené s LSD. Nyní začal organizovat tzv. kybernetické salóny. Snažil se tak přivést jejich nadšence dohromady.

Barlow pak napsal manifest. Nazval ho Deklarace nezávislosti kybernetického prostoru. Byl adresován všem politikům. Žádal je, aby do tohoto nového světa nevstupovali.

Ukázalo se, že manifest je nesmírně vlivný. Protože Barlow vytvořil přesvědčivý obraz internetu nikoliv jako sítě, ovládané velkými korporacemi, ale jako kouzelného, svobodného světa. Jako alternativy k starým mocenským systémům.

Byla to vize, která v následujících dvaceti letech dominovala internetu.

PHIBER OPTIK

Avšak dva mladí hackeři v New Yorku usoudili, že Barlow popisuje fantazii. Že jeho vize nemá vůbec žádný vztah k tomu, co ve skutečnosti vzniká na internetu. Říkali si Phiber Optik a Acid Freak.

Prozkoumávali a dobývali se do obřích počítačových sítí. Věděli, že právě tyto sítě jsou tvrdou realitou moderní počítačové moci.

Během dobře známé veřejné debaty na internetu zaútočili na Barlowa oba hackeři. Nejvíce je iritovalo, že Barlow tvrdil, že v kybernetickém prostoru není žádná vládnoucí hierarchie.

Oba hackeři se rozhodli dokázat, že nemá pravdu.

Acid Freak hackersky pronikl do obří korporace TRW. Tato firma původně vybudovala systém, který provozoval pro americkou armádu studenou válku. Firma pomohla vytvořit jemnou rovnováhu moci.

Nyní pozměnila TRW své počítače pro nový systém. Systém úvěrů. Její počítače shromažďovaly data o úvěrech milionů Američanů. Banky ho využívaly k rozhodování o tom, jakou úvěrovou důvěryhodnost má ten který zákazník.

Hackeři se vloupali do systému, ukradli Barlowovu úvěrovou historii a zveřejnili ji na internetu.

Dokazovali tím rostoucí moc finančních institucí. Jak firmy, které provozovaly nový systém úvěrů, o vás věděly stále více a stále častěji používaly těchto informací na ovládání vašeho osudu.

A systém, který toto umožňoval, byly nové obří sítě informací, propojené prostřednictvím počítačových serverů.

Oba hackeři se ptali, zda Barlowova idealistická představa o internetu není jen užitečná kamufláž, která skrývá vznik nové a rostoucí moci, která dosahuje daleko za politiku.

PLUKOVNÍK

Avšak kybernetický prostor nebyl jediným imaginárním příběh, který byl konstruován. Tváří v tvář ponižující porážce v Libanonu, vláda prezidenta Reagana chtěla posílit svou vizi morálního světa, v němž dobrá Amerika bojuje proti zlu. Proto se rozhodli vytvořit jednoduchého zloducha, imaginárního nepřítele, který je měl osvobodit od ochromující složitosti skutečné politiky na Blízkém východě. A perfektní kandidát už na ně čekal. Plukovník Kaddáfí, vládce Libye.

Američané se rozhodli bezostyšně zneužít plukovníka Kaddáfího a vytvořit z něho falešného superorganizátora teroristických útoků. A Kaddáfí tuto roli spokojeně a nadšeně hrál, protože to z něho udělalo slavnou globální osobnost.

Plukovník Kaddáfí uchvátil moc v sedmdesátých letech. Od samého začátku však byl přesvědčen, že je něčím víc než jen šéfem jediné země. Myslel si o sobě, že je mezinárodní revolucionář, jehož osudovým úkolem je postavit se proti moci Západu.

Když byl mladým důstojníkem, Kaddáfího poslali na výcvik do Anglie. Začal nenávidět arogantní rasismus, s kterým se setkal v centru britské společnosti.

Jakmile se dostal k moci, Kaddáfí si vypracoval vlastní revoluční teorii. Nazval ji „třetí univerzální teorie“. Byla to podle něho alternativa ke komunismu a ke kapitalismu. Vydal ji. Skoro nikdo ji nečetl. Posílal peníze a zbraně Irské republikánské armádě v Severním Irsku, aby svrhli britskou vládnoucí třídu.

Avšak všichni ostatní arabští politikové odmítli jeho samotného i jeho myšlenky. Dospěli k závěru, že je to šílenec. V polovině osmdesátých let byl Kaddáfí izolovanou postavou. Bez přátel a bez globálního vlivu.

A pak se to náhle změnilo. V prosinci 1985 teroristé ve stejnou dobu zaútočili na letiště ve Vídni a v Římě. Usmrtili 19 lidí, včetně pěti Američanů. Prezident Reagan se octl pod rostoucím tlakem, aby zorganizoval odvetu.

Prezident Reagan okamžitě oznámil, že zosnovatelem těchto útoků byl plukovník Kaddáfí.

Avšak evropské bezpečnostní služby, které tyto útoky vyšetřovaly, byly přesvědčeny, že s těmito útoky nemá Libye vůbec nic společného.

Že útoky zosnovala a provedla Sýrie. Že teroristy řídily syrské výzvědné služby.

A co celou věc činilo ještě zmatenější, bylo to, že přestože neexistovaly žádné důkazy, že útoky provedla Libye, Kaddáfí se nepokusil tato obvinění popřít. Namísto toho učinil opak a krizi proměnil v globální drama. Začal Americe vyhrožovat sebevražednými útoky.

Kaddáfí nyní začal hrát roli, která se měla stát velmi dobře známá. Zmocnil se reklamy, kterou mu udělali Američané, a dramaticky jí začal využívat. Začal si dělat reklamu, že je mezinárodní revolucionář, který pomůže osvobodit utlačované lidi po celém světě. I černochy v Americe. Kaddáfí zorganizoval živý televizní most do hromadné schůze organizace Nation of Islam v Chicagu. Kaddáfi účastníkům sdělil, že Libye je nyní jejich spojencem v jejich boji proti bělošské Americe.

Kaddáfí přislíbil, že dodá zbraně na vytvoření černošské armády v Americe, která bude mít 400 000 vojáků. Pokud bělošská Amerika odmítne přijmout černochy jako své spoluobčany, řekl Kaddáfí, musí být zničena.

Kaddáfí si také pozval skupinu německých raketových vědců, kteří mu v Libyi měli vybudovat raketu. Trval na to, že to nemá žádný vojenský účel. Libye měla nyní provádět výzkum vesmíru.

Nikdo mu ale nevěřil. Novináři varovali, že se Kaddáfí ve skutečnosti připravuje k útoku na Evropu. Dramaticky ukazovali nové nebezpečí.

Američané a Kaddáfí nyní byli těsně propojeni v cyklu vzájemného posilování. A tak vznikl vlivný nový obraz, který byl vytvořen tak, aby zaujal obrazotvornost Západu.

Kaddáfí se stal globálním superzloduchem. Šéfem takzvaného zločineckého státu. Šílencem, který ohrožoval stabilitu světa.

A Kaddáfí byl nadšen každou minutou této situace, v níž byl globální celebritou.

Pak došlo k dalšímu teroristickému útoku. V diskotéce v západním Berlíně. Bomba usmrtila amerického vojáka a zranila stovky lidí. Američané vydali to, o čem tvrdili, že jsou to odposlechy z NSA, které dokazují, že atentát zorganizoval Kaddáfí. A složku dokumentů, která měla dokazovat, že Kaddáfí také zorganizoval spoustu dalších útoků.

Prezident Reagan nařídil Pentagonu, aby začal Libyi bombardovat.

Ale i tentokrát existovaly pochybnosti. Tentokrát v samotné americké vládě. Vzniklo znepokojení, že na analytiky byl vyvíjen nátlak, aby zkonstruovali případ, který ve skutečnosti neexistoval. K tomu používali samotnou Kaddáfího rétoriku o tom, jaký je on sám globální revolucionář, a jeho maniakální bláboly a prezentovali je jako fakta.

A tak společně, Američané i Kaddáfí, konstruovali fikční svět.

Evropské výzvědné služby sdělily Američanům, že se mýlí. Že atentáty organizuje Sýrie. Ne Libye. Avšak Američané se rozhodli zaútočit na Libyi. Protože nedokázali čelit nebezpečným důsledkům útoku na Sýrii.

Namísto toho zaútočili na Kaddáfího, muže bez přátel a bez spojenců.

V dubnu 1986 zaútočili Američané na Libyi. Zaútočili i na Kaddáfího vlastní rezidenci.

Hned po útoku se Kaddáfí objevil v troskách a popsal, co se stalo.

„Rodina spala. A moje žena byla toho dne přivázána k posteli, protože měla vyhřeznutý páteřní disk. Snažil jsem se zachránit děti a dům se začal rozpadat, jak vidíte. A knihy začaly hořet. Zaměřili se na dětský pokoj. Aby usmrtili všechny děti. Naše malá adoptovaná dcera byla usmrcena. A dvě naše děti byly zraněny.“

Ale znovu, je možné, že Kaddáfí lhal. Od té doby se šíří nepodložené zprávy, že jeho adoptovaná dcera ve skutečnosti přežila.

Ale mnoho jiných dětí bylo při náletu usmrceno, protože Američané bombardovali velmi nepřesně.

Kaddáfí si uvědomil, že se na něho nyní zaměřuje pozornost celého světa. A využil toho okamžiku k reklamě pro svou revoluční teorii, Třetí cestu, která měla být globální alternativou k demokracii.

PRAVDA TAM VENKU EXISTUJE

V osmdesátých letech ve Spojených státech informovalo stále větší množství lidí, že na obloze viděli nevysvětlitelné předměty. Zároveň vyšetřovatelé, kteří věřili v UFO, hovořili o tom, že objevili přísně tajné dokumenty, podle nichž mimozemské vesmírné lodě navštívily zemi.

Tyto dokumenty byly skryty po dobu dvaceti let. Zdálo se, že dokazují, že tyto věci byly obrovským způsobem utajeny a zakamuflovány.

Avšak realita byla ještě podivnější. Americká vláda si to zřejmě celé vymyslela. Vytvořila falešné spiknutí a jím záměrně mátla veřejnost.

Světla, o nichž si lidé představovali, že to jsou UFO, byly pravděpodobně ve skutečnosti nové, vysoce technologické zbraně, které americká vláda zkoušela.

Americká vláda si tyto metody vypracovala, protože si představovala, že Sovětský svaz je daleko silnější, než jak tomu bylo ve skutečnosti a že stále chce dobýt svět.

Vláda chtěla tyto zbraně utajit. Nebyla však vždycky schopna zakrýt, když se tyto zbraně objevily na obloze. Tak mnozí tvrdí, že americká vláda použila určitého množství lidí, kteří šířili nepodložené zprávy, že jde ve skutečnosti o návštěvy mimozemšťanů.

Jedním z těchto vybraných lidí byl Paul Benowitz, který žil nedaleko letecké základny Chad v Novém Mexiku a povšiml si, že se dějí divné věci.

Benowitz a další lidé, pracující v agentuře, dostali údajně celou řadu zfalšovaných dokumentů. Mnohé z nich byla tajná vojenská memoranda, popisující přítomnost mimozemských vesmírných lodí. Dokumenty se rychle rozšířily po Americe. Vytvořily základnu přesvědčení, že existují UFO, které se v devadesátých letech rozšířilo po Americe.

A také to podpořilo a prohloubilo všeobecný úsudek, že vlády občanům lžou. Že konspirace jsou reálné.

To, co Reaganova vláda dělala, jak s Kaddáfím, tak s UFO, bylo zamlžování faktů a fikce. To ale bylo součástí ještě širšího programu.

Prezidentovi poradci tomu dali jméno. Nazvali to „management vnímání“. A stalo se to hlavní strategickou zásadou americké vlády v osmdesátých letech.

Cílem bylo šířit dramatické příběhy, které by dokázaly fascinovat imaginaci veřejnosti. Nejen o Blízkém východě, ale i o Střední Americe a o Sovětském svazu. A nezáleželo na tom, zda tyto příběhy jsou či nejsou pravdivé, pokud dokázaly odvést pozornost lidí od skutečných problémů a umožnily politikům vyhnout se řešení neřešitelné složitosti skutečného světa.

Mělo se ale stát něco, co mělo dramaticky dokázat, jak daleko se americká vláda oddálila od skutečnosti. Sovětské impérium se začalo rozkládat.

A nikdo, žádní politikové, ani novináři, ani analytičtí experti, ani ekonomové, ani akademici, to nedokázali předem předpovědět.

JANE FONDOVÁ SE VYKAŠLALA NA SOCIALISMUS A ZAHÁJILA JINOU REVOLUCI – SPORTOVNÍHO CVIČENÍ

SNAŽIT SE ZMĚNIT SVĚT BYLO PŘÍLIŠ SLOŽITÉ

AVŠAK EXISTOVALA POŘÁD JEŠTĚ JEDNA VĚC, KTEROU JSTE MOHLI OVLÁDAT – VLASTNÍ TĚLO

(poprava Nicolae Ceaušeska a jeho manželky Eleny)

STARÝ SYSTÉM UMÍRAL A NOVÝ SE RODIL

ŘÍZENÉ VÝSLEDKY

Rozklad Sovětského svazu také měl mocný dopad na Západě. Pro mnoho lidí symbolizoval konečné selhání snu, že by politiky bylo možno využít k vybudování nového světa.

Namísto toho vznikl nový systém, který neměl s politikou nic společného. Systém, jehož cílem nebylo nic změnit, ale zvládat postpolitický svět.

Jedním z prvních lidí, kteří popsali tuto dramatickou změnu, byl levicový německý politický myslitel jménem Ulrich Beck.

Beck řekl, že každý politik, který věří, že by dokázal společnost změnit, a vytvořit lepší budoucnost, je nyní považován za nebezpečného.

V minulosti to politikové možná byli schopni dělat. Nyní však čelí tomu, co Beck nazval „nezvládnutelným světem“.

V němž jsou záležitosti tak složité a tak navzájem propojené a moderní technologie je tak potenciálně nebezpečná, že je nemožné předpovědět výsledek čehokoliv, co začnete dělat.

Dokazoval to katalog ekologických katastrof.

Politikové se podle něho musejí vzdát jakékoliv představy, že by mohli měnit svět.

Namísto toho musí být jejich novým cílem snažit se předvídat nebezpečí z budoucnosti a pak najít způsoby, jak se těm rizikům vyhnout.

I když Beck pocházel z politické levice, svět, jehož příchod předvídal, byl hluboce konzervativní. Vytvořil obraz politické třídy, která nedokáže dělat nic jiného než směrovat společnost do temné a děsivé budoucnosti.

S tím, že lidé se neustále upřeně dívají do budoucnosti a snaží se rozeznat rizika, která se k nim blíží. A jejich jediným cílem je se těm rizikům vyhnout a udržet společnost stabilní.

Avšak systém, který dokázal budoucnost předvídat a udržet společnost stabilní, se už budoval.

Byl sestavován z nejrůznějších a často překvapivých zdrojů.

A všechny z nich byly mimo politiku.

Jedna jeho část vznikala v městečku na severozápadě Spojených států. Ve východním Wenatchee.

Byl to obří počítač, jehož úkolem bylo učinit budoucnost předpověditelnou.

Muž, který ho budoval, byl bankéř jménem Larry Fink.

V roce 1986 se Finkova kariéra rozložila. Přišel v rámci jednoho kontraktu o 100 milionů dolarů a byl vyhozen z práce.

Rozhodl se, že se mu to už nikdy nestane.

Fink založil firmu, kterou nazval Blackrock. A vybudoval počítač, který nazval Aladdin.

Je umístěn v celé řadě velkých budov za městem Wenatchee.

Finkův počítač měl předpovědět s naprostou jistotou, jaké bude riziko jakékoliv smlouvy či investice.

Ten počítač neustále sleduje svět. Bere věci, které vidí, že se dějí, a srovnává je s událostmi z minulosti.

Dokáže to, protože má v paměti obrovskou historii posledních padesáti let.

Nejen finanční historii, ale celou řadu nejrůznějších událostí.

Z mnoha milionů korelací počítač vyhledává možné katastrofy. Možná nebezpečí, ležící v budoucnosti. A přesunuje investice, aby nedošlo k žádné radikální změně a aby systém zůstal stabilní.

Ukázalo se, že je Aladdin neuvěřitelně úspěšný. V současnosti řídí a ovládá kapitál ve výši 15 bilionů dolarů. To je 7 procent celkového bohatství světa.

Avšak Wenatchee se stal i dalším příkladem touhy po stabilitě a ujištění, že je všechno v pořádku. Více jeho občanů bralo Prozac než jacíkoliv jiní občané jinde v Americe.

Avšak začal se vyvíjet efektivnější způsob, jak lidi ujistit, že je všechno v pořádku, který nevyužíval léků. Také vznikl z počítačových systémů.

Tentokrát to byla umělá inteligence.

Ale způsob, jak to učinit, byl objeven náhodou.

AI / UMĚLÁ INTELIGENCE

V šedesátých letech vznikly optimistické sny, že by mohlo být možné vytvořit počítače, které by dokázaly uvažovat jako lidské bytosti. Vědci se pak léta snažili naprogramovat pravidla, která řídí lidské myšlení. Jenže ta pravidla nikdy nefungovala.

Jeden počítačový vědec v MIT se dostal do takové deziluze, že se rozhodl vytvořit počítačový program, který by byl parodií těchto beznadějných pokusů.

Jmenoval se Joseph Weisenbaum. A zkonstruoval to, o čem tvrdil, že je to počítačový psychoterapeut.

Jako v případě terapeuta lidé mohli přijít a hovořit s tímto počítačem.

Napsali na klávesnici své problémy.

Weisenbaum nazval tento program „Eliza“. Vytvořil ho podle skutečného psychoterapeuta jménem Carl Rogers, který proslul tím, že prostě jen pacientům zpětně opakoval to, co právě řekli.

Přesně to dělala i Eliza.

Pacient seděl před obrazovkou a psal na klávesnici, jaké má pocity. A program mu to zpátky opakoval. Formou otázky.

„Muži jsou všichni stejní.“

„Jakým způsobem?“

„Pořád nás s něčím otravují.“

„Máte nějaký konkrétní příklad?“

„No, můj přítel mě přiměl, abych sem přišla.“

„Váš přítel vás přiměl, abyste sem přišla.“

„Říká, že jsem skoro pořád v depresi.“

„Je mi líto, že jste skoro pořád v depresi.“

„Je to pravda. Jsem nešťastná.“

„Myslíte si, že to, že jste sem přišla, vám pomůže nebýt nešťastná?“

„Potřebuju pomoc, to je jasné.“

Jedním z prvních lidí, kteří použili Elizu, byla Eisenbaumova sekretářka. A její reakcí bylo něco, co vůbec neočekával a nepředpovídal.

Eisenbaum: „Po několika větách s počítačem se na mě obrátila a řekla: Mohl byste prosím odejít z místnosti?“

Sekretářka nicméně věděla, stejně jako Eisenbaum, že Eliza nerozumí jedinému slovu, který se do počítače píše.

Eisenbaum byl ohromen. Zjistil, že kdokoliv si vyzkoušel Elizu, jí byl fascinován. Lidé tam seděli dlouhé hodiny a vykládali počítači o svých niterných pocitech. Sdělovali neuvěřitelně intimní podrobnosti o svém životě. Také se jim to líbilo, protože počítač neprojevoval žádné arogantní elitářství.

Eliza dokázala, že ve věku individualismu způsobovalo, že se lidé cítí v bezpečí, to, když se jim prezentoval odraz jich samotných. Jako v zrcadle.

Umělá inteligence změnila svůj směr a začala vytvářet nové systémy, které dělaly právě tohle. Ale v obřím měřítku.

Říkalo se jim „inteligentní agenti“. Fungovali tak, že sledovali jednotlivé lidi.

Shromažďovali obrovské množství dat o jejich chování v minulosti. A pak hledali vzorce a korelace, z nichž by mohli předpovědět, co budou chtít v budoucnosti. Byl to systém, který uspořádal svět takovým způsobem, že byl soustředěn na vás. A ve věku úzkostného individualismu, kdy se lidé báli budoucnosti, bylo toto uklidňující. Přesně tak jako Eliza.

Byla to bezpečná bublina, která vás ochraňovala před složitostí světa venku. Ukázalo se, že používání tohoto nového přístupu je plodné a že to vydělává velké zisky. Pokud se vám líbí tohle, toto budete doslova milovat.

Rozličnými způsoby se rodil nový systém, který sliboval, že svět zůstane stabilní. Jeho chapadla začala dosahovat do všech oblastí našeho života. Finančnictví slibovalo, že dokáže zvládnout nevypočitatelnost svobodného trhu. Jednotliví občané začali být daleko intenzivněji sledováni, aby se stabilizoval jejich duševní a fyzický stav.

A inteligentní agenti na internetu stále častěji začali předpovídat, co se lidem bude líbit a jak se v budoucnosti budou chovat.

Avšak k největší změně došlo v politice. Ve světě, kde hlavním cílem byla nyní stabilita, politika se stala pouhou součástí širšího systému k zvládání světa.

Stará představa demokratické politiky, která dávala hlas slabým proti mocným, zmizela. A na okrajích společnosti začal pomalu růst hněv.

VAROVNÝ PŘÍBĚH

Avšak nový systém měl vážnou chybu. Protože v reálném světě se nedá analýzou dat z minulosti všechno předpovědět. A člověkem, který to měl ke své škodě zjistit, byl Donald Trump.

Jednoho dne kdosi zatelefonoval muži jménem Jess Markham. Volal mu Donald Trump. Zoufale potřeboval jeho pomoc. Markam byl podivnou záhadnou postavou. V padesátých letech byl jaderným vědcem a studoval vliv radiace z jaderných zbraní na lidské tělo. Pak se Markham odstěhoval do Las Vegas a stal se posedlý hazardem. Měl fotografickou paměť a používal ji k tomu, aby okamžitě zpracoval a analyzoval data z hazardního hraní, které se odehrávalo před jeho očima. Z toho dokázal předpovědět výsledky, takže pokaždé vyhrál.

Gangsteři v Las Vegas jím byli fascinováni. Dali mu přezdívku „automat“.

Donald Trump byl jedním z hrdinů tohoto nového věku. Ve skutečnosti však byla velká část jeho úspěchu jen potěmkinovskou vesnicí. Banky, které půjčily Trumpovy miliony, zjistily, že Trump už není schopen splácet úroky za tyto půjčky. Trumpovo impérium čelilo bankrotu. Jeho manželka Ivana ho nenáviděla, protože měl nemanželský vztah s Miss Hawaiian Tropic 1985. A pak přišel slavný japonský hazardní hráč Akio Kašuwagi do jednoho z Trumpových kasin. Začínal vyhrávat miliony dolarů.

Trump, který zoufale potřeboval peníze, sledoval, jak jsou z jeho kasin tak odčerpávány miliony dolarů. Tak se obrátil o pomoc k Jessi Markhamovi.

Markham přišel do Trumpova kasina v Atlantic City. Zanalyzoval všechna data, podle nichž hrál Kašuwagi. Pak navrhl Trumpovi určitou riskantní hru s velkou výhrou, o níž věděl, že jí Kašuwagi neodolá. Jeho model, řekl Markham, předpovídá, že Kašuwagi musí prohrát.

A za pět dní Kašuwagi prohrál. Kašuwagi přišel o 10 milionů dolarů. Vzdal se. Donald Trump byl nadšen. Myslel, že se mu vrátily peníze.

ALE: NEDOPADLO TO PODLE PLÁNU:

„Za tři měsíce vás usmrtíme. Nemylte se. Uvidíte. Chápete to?“

Než mohl Kašiwagi zaplatit svůj dluh, rozsekali ho na kusy v jeho kuchyni gangsteři Jakuza.

A Donald Trump své peníze nedostal. Trumpův podnik zkrachoval a Trump byl nucen prodat většinu svých budov bankám. Oženil se s Miss Hawaian Tropic. V budoucnosti prodával své jméno jiným lidem, aby ho umisťovali na další budovy. A on sám se stal milionářem – celebritou.

DAMAŠEK 1991

Prezident Asad nechtěl stabilitu. Chtěl pomstu. V prosinci 1988 vybuchla bomba na palubě letadla společnosti PanAm nad Lockerbie ve Skotsku. Téměř okamžitě ukázali vyšetřovatelé a novináři prstem na Sýrii. Atentát byl, jak argumentovali, pomstou za to, že Američané o několik měsíců před tím sestřelili v Perském zálivu íránské letadlo. A po dobu půl druhého roku všichni souhlasili, že toto je pravda.

Avšak pak se stala podivná věc. Bezpečnostní instituce najednou uvedly, že se spletly. Sýrie ten atentát vůbec nespáchala. Atentát v Lockerbii zorganizovala Libye.

Avšak mnoho novinářů a politiků tomu nevěřilo. Byli přesvědčeni, že k změně názoru došlo v důsledku absolutně cynických příčin. Že Amerika a Británie zoufale potřebovaly Asada jako spojence v nadcházející válce proti Saddamu Husajnovi. Takže zase začaly obviňovat plukovníka Kaddáfího jako teroristického zloducha.

Avšak Asad neměl plnou kontrolu nad svou zemí. Protože pustil ze řetězu síly, které nemohl zvládnout už nikdo. Síly, které před deseti lety přivedl z Íránu, aby útočily na Západ. Lidskou bombu. Ta nyní měla přeskočit, jako virus, ze sunnitského islámu do šiitského islámu.

V prosinci 1992 unesla extremistická organizace Hamas izraelského pohraničníka. Ubodali ho k smrti. Izraelská reakce byla drtivá. Izrael zatkl 415 členů organizace Hamas, naložil je do autobusů a odvezl je na vrcholek pusté hory v jižním Libanonu. Nechali je tam a odmítli tam vpustit jakoukoliv humanitární pomoc.

Avšak Izraelci odvezli extremisty z organizace Hamas do oblasti, kterou ovládala organizace Hezbollah. Muži tam byli půl roku. A během té doby se dověděli od členů organizace Hezbollah, jak mocnou zbraní jsou sebevražední atentátníci.

Organizace Hezbollah jim řekla, jak této metody použili k donucení Izraelců, aby opustili Libanon.

Prvním signálem, že se tato myšlenka rozšířila do organizace Hamas, bylo, když skupina deportovaných mužů vyšla na protest k izraelské hranici. Byli oblečení jako mučedníci a Izraelci na ně stříleli.

Brzo se to však proměnilo v něco daleko víc než jen divadlo.

Organizace Hamas zahájila vlnu sebevražedných atentátů v samotném Izraeli.

Organizace Hamas začala vysílat sebevražedné atentátníky do center izraelských měst. Tam se měli vyhodit do povětří a usmrtit co největší počet lidí kolem sebe.

Touto strategií zašla organizace Hamas daleko dál než kdy Hezbollah. Zaměřovala se na civilisty, což Hezbollah nikdy nedělala.

Tato taktika šokovala sunnitský svět. Bylo to něco naprosto cizího jeho historii. Nejenže korán zakazoval sebevraždu, ale sunnitský islám neměl žádné rituály sebeobětování. Na rozdíl od šiitského islámu.

Nejvyšší náboženský předák v Saúdské Arábii zdůrazňoval, že je takovéto chování nesprávné. Ale jeden mainstreamový teolog z Egypta, jménem šejk Charadawi, využil této chvíle. Vydal fatwu, která útoky ospravedlňovala. A dodal, že je také ospravedlnitelné zabíjet civilisty. Protože v Izraeli všichni, včetně žen, slouží jako záložní vojáci. Takže vlastně jsou všichni součástí nepřátelské armády.

„Není to sebevražda. Je to mučednictví jménem Boha. Islámští teologové a justiční odborníci o těchto otázkách debatovali. Izraelské ženy nejsou jako ženy v naší společnosti. Protože izraelské ženy jsou zmilitarizované. Považuju tyto mučednické operace za součást Boží spravedlnosti. Bůh je spravedlivý. Ve své moudrosti dal slabým moc. Aby své tělo proměnily v bomby, jak to činí Palestinci.“

Organizace Hamas dál posílala sebevražedné atentátníky do Izraele. Často každý den. Hrůza zahltila izraelskou společnost. Absolutně to zlikvidovalo možnost, aby palestinskou krizi vyřešila politika.

Namísto toho zvítězil v izraelských volbách r. 1996 Bijnamin Netanjahu. Ten se obrátil proti mírovému procesu. To bylo přesně to, co si organizace Hamas přála.

A od té doby jsou obě strany plně angažovány v cyklu děsivého násilí. Lidské bomby zlikvidovaly přesně to, co prezident Asad původně chtěl. Reálné politické řešení palestinské otázky.

AMERIKA NA KONCI DVACÁTÉHO STOLETÍ

A v Americe také zmizely všechny optimistické vize budoucnosti. Namísto toho všichni ve společnosti, nejen politikové, ale i vědci, novináři i nejrůznější experti se začali zaměřovat na nebezpečí, která se mohou skrývat v budoucnosti. To vytvořilo pesimistickou náladu, která se začala šířit z racionálního, technokratického světa. Nakazila celou zemi.

Všichni začali být posledlí temnými obavami z budoucnosti. Začali si představovat to nejhorší, co by se mohlo stát.

(ukázky z apokalyptických amerických filmů: VŠECHNY TYTO FILMY BYLY NATOČENY PŘED ROKEM 2001)

Útoky ze září 2001 byly sebevražedné atentáty. Nyní ale v obrovském měřítku. Dokázaly děsivou sílu této nové moci. Že dokáže proniknout skrze veškerá obranná opatření. Atentátníci přišli usmrtit tisíce Američanů na jejich vlastním území.

O dvacet let předtím čelil prezident Reagan prvním sebevražedným atentátníkům. Ze řetězu je pustil prezident Asad v Sýrii, aby donutil Američany opustit Blízký východ. Avšak namísto toho, aby se Američané zabývali složitostí problémů v Sýrii a v Izraeli a palestinským problémem, Amerika ze scény ustoupila a nechala Sýrii a sebevražedné atentátníky, aby zahnívali a zmutovali.

Západ namísto toho začal útočit na plukovníka Kaddáfího a proměnil ho v globálního teroristického zloducha.

Tohle ale proměnilo způsob, jak lidé chápali terorismus. Namísto násilí, které vzniká z politického boje o moc, ho vnímali jako daleko jednodušší obraz zloducha tyrana, který stojí v čele teroristického státu. Vznikl obraz arcizloducha, zločince, který má v úmyslu terorizovat svět.

Veškerá politika a boj o moc zmizely. Problémem se stali pouze zloduši a jejich osobnosti, zosobnění zla.

A po 11. září 2001 toto vedlo k nové a stejně zjednodušené představě. Že stačí svrhnout tyto tyrany a vděční občané osvobozených zemí spontánně pak vytvoří demokracii. Protože budou od zla osvobozeni.

Jak Tony Blair, tak George Bush začali být posedlí představou, že je nutné zbavit svět Saddáma Husajna. Začali věřit každé historce, která dokazovala jeho zlovolné úmysly. A hranice mezi skutečností a fikcí začala být ještě více zamlžena.

V září 2002 přispěchal šéf MI6 do Downing Street a vzrušeně sdělil Blairovi, že konečně našli zdroj, který potvrdil všechno. Zdroj měl podle něho přímý přístup k programu výroby chemických zbraní Saddáma Husajna. Prý vyrábí obrovské množství nervových plynů VX a sarin. Nervovými plyny se naplňují skleněné kuličky.

Pak si ale někdo v MI6 povšiml, že podrobnosti, které zdroj popisuje, jsou stejné jako scény ve filmu z roku 1996 „The Rock“. V němž hráli Sean Connery a Nicholas Cage.

Pozdější zpráva o irácké válce poukázala na to, že skleněné kontejnery se pro chemické zbraně běžně nepoužívají. Informátor pro MI5 zjevně viděl populární film „The Rock“, který fiktivně tvrdil, že nervový plyn se přepravuje ve skleněných kontejnerech.

MAUSOLEUM HAFEZE AL ASADA, SÝRIE 2003

Hafez al Asad zemřel v roce 2000. Novým prezidentem Sýrie se stal jeho syn Bašar al Asad. Ten ale nemohl uniknout nevyhnutelné logice toho, co zahájil jeho otec.

O dvacet let předtím vyslal jeho otec šiitské sebevražedné atentátníky, aby zaútočili proti Američanům v Libanonu. Nyní, když Amerika a Británie provedly invazi do Iráku, Bašar se rozhodl, že bude dělat totéž jako jeho otec. Avšak to, co pustil ze řetězu, roztrhalo arabský svět na kusy. A pak se to vrátilo a pokusilo se to zničit i jeho.

Bašar al Asad se neměl nikdy stát prezidentem. Prezidentem měl být jeho starší bratr Basil. Jenže Basil zemřel při autonehodě. A tak Bašar nyní převzal obrovský palác, který jeho otec vybudoval nad Damaškem.

Až do tohoto okamžiku s Bašar o politiku nezajímal. Fascinovaly ho počítače. Založil syrskou počítačovou společnost a zavedl v Sýrii internet. Jeho oblíbenou pop skupinou byl Electric Light Orchestra.

Nyní se ale stal prezidentem. Začal útočit na Ameriku.

Bašar al Asad byl přesvědčen, že invaze do Iráku je jen prvním krokem ve spiknutí západních mocností, jehož cílem je zmocnit se celého Blízkého východu. Věděl, že invaze rozzuřila mnoho radikálních islamistů v Sýrii. To, co nejvíce chtěli, bylo odebrat se do Iráku a zabíjet Američany.

Takže Bašar nařídil syrským výzvědným službám, aby jim v tom začaly pomáhat.

Syrští agenti vytvořili linii, která začala posílat přes hranici do Iráku a do srdce povstání tisíce bojovníků. A povstání rostlo. Do roka přicházeli téměř všichni zahraniční bojovníci z celého světa přes Sýrii. A přinesli s sebou metodu sebevražedných atentátů.

Američané odhadovali, že 90 procent sebevražedných atentátníků v Iráku bylo zahraničními bojovníky.

Ale věc se začala vymykat z rukou. Většina džihadistů se v Iráku připojila k organizaci al Kajda. Ale pak začali ve snaze vyvolat občanskou válku zabíjet šiity. A síla, kterou původně vynalezli šiité, sebevražedné atentátnictví, se nyní vrátila a začala zabíjet je.

Tony Blair a George Bush čelili katastrofě. Irák se začal rozkládat. A doma byli obviňováni, že lhali svým vlastním občanům, aby invazi ospravedlnili.

Zoufale potřebovali něco, co by ukázalo, že invaze měla v arabském světě dobrý důsledek. Tak učinili pozoruhodné rozhodnutí.

Obrátili se o pomoc k muži, o němž dosud vždycky tvrdili, že je to jeden z nejnebezpečnějších světových tyranů. K plukovníku Kaddáfímu.

A namísto toho se rozhodli z něho udělat svého nového přítele.

Stalo se to největším úspěchem strategie „managementu vnímání“. Muž, z něhož Západ vytvořilo falešného globálního superzloducha, měl být nyní proměněn ve falešného hrdinu demokracie. A všichni, nejen politikové, se na tom měli podílet.

PR, akademici, televizní moderátoři, špioni a dokonce i hudebníci. Ti všichni začali pomáhat vytvořit nový image pro plukovníka Kaddáfího.

Dokazovalo to, kolik lidí v západním establishmentu se nyní stalo inženýry tohoto falešného světa.

Od té doby, co byl obviněn z atentátu v Lockerbie, byl plukovník Kaddáfí naprostým vyvržencem. Západ uvalil na Libyi sankce a ekonomika se rozkládala. Ale pak najednou vstoupil Tony Blair živě do britského televizního vysílání. S Georgem Bushem informovali, že plukovník Kaddáfí se rozhodl „zlikvidovat svůj arzenál zbraní hromadného ničení“.

Plukovník Kaddáfí se nyní stal pro západní politiky hrdinskou osobností. Jeho rozhodnutí vzdát se svých zbraní hromadného ničení se zdálo dokazovat, že invaze do Iráku dokáže proměnit Blízký východ k dobrému. A Tony Blair cestoval do Libye a setkal se tam s Kaddáfím v jeho pouštním stanu. Aby ho přivítal zpět do toho, co jeden novinář nazval „komunitou civilizovaných zemí“.

Ale stejně jako v minulosti, nic nebylo tím, čím se to zdálo být. Ve skutečnosti totiž Kaddáfi neměl žádné děsivé zbraně hromadného ničení, které sliboval zlikvidovat. Jeho jaderný program se dávno rozložil a nikdy z něho nevzniklo nic nebezpečného. Kaddáfímu se podařilo koupit si nějaké zařízení na černém trhu, ale jeho technici to nedokázali uvést v provoz. Žádné biologické zbraně neměl. Měl určité množstvé starého yperitu v rezivějících barelech, které tekly. Nyní ale musel předstírat, že vlastní děsivý arzenál zbraní. A Západ musel předstírat, že se tak vyhnul nové globální hrozbě.

A pak se staly vymyšlené historiky ještě daleko složitějšími. Součásti dohody bylo, že jestliže Libye přizná, že spáchala atentát v Lockerbie, Západ zruší protilibyjské sankce.

Avšak mnozí z těch, kdo atentát v Lockerbie vyšetřovali, byli stále ještě přesvědčeni, že Libye ten atentát nespáchala. Že to byla Sýrie.

Ale plukovník Kaddáfí se přiznal. Jen syn Saíf byl o tomto přiznání interviewován. Řekl, že jeho otec prostě předstírá, že zorganizoval atentát z Lockerbie, aby byly sankce zrušeny.

Nové lži byly vršeny na staré lži. Cílem bylo vytvořit naprosto falešný svět.

Pak přicestovaly do Libye reklamní společnosti, aby, jak to formulovaly, „restrukturalizovaly narativ“. Jedna firma dostala tři miliony dolarů, aby z Kaddáfího vytvořila „moderního světového myslitele“. Dělala to tím, že do Libye přivedla jiné světové myslitele a televizní moderátory na setkání s plukovníkem a k debatě o jeho teoriích.

Jeden světový myslitel se jmenoval lord Anthony Gibbons. Shodou okolností měl teorii, které říkal „třetí cesta“. Ta inspirovala Tonyho Blaira.

Teorie plukovníka Kaddáfího se jmenovala „třetí univerzální teorie“. Lord Gibbons později napsal o svém jednání s libyjským lídrem: „Panu plukovníku Kaddáfímu se líbí můj výraz ‚třetí cesta‘, protože jeho vlastní politická filozofie je určitou verzí této myšlenky. Argumentuje velmi inteligentně a chytře. Oživilo mě to a povzbudilo.“

A pak se plukovníku Kaddáfímu splnil jeho celoživotní sen. Byl pozván, aby promluvil v OSN. Strávil téměř dvě hodiny vysvětlováním své „třetí univerzální teorie“ a také požadoval vyšetřování vražd prezidenta Kennedyho a Martina Luthera Kinga.

Když byl v New Yorku, Kaddáfímu nabídli stan. Právě takový, jaký měl doma, na zahradě své velké rezidence. Muž, který tuto nabídku učinil, se jmenoval Donald Trump.

SVĚT BEZ MOCI

Lidé v Británii a v Americe se nyní začali odvracet od politiky. Dopad války v Iráku byl velmi silný. Nejenom, že miliony lidí dospěly k názoru, že jim politikové lhali ohledně zbraní hromadného ničení, existoval zároveň ale i hlubší pocit. Že ať lidé řeknou či udělají cokoliv, nemá to žádný dopad. Že navzdory masovým protestům a strachu a varování k válce stejně došlo.

Liberálové, radikálové a celá generace mladých lidí ustoupili. Obrátili se namísto toho k jinému světu, kde nevládlo pokrytectví ani korupce politiky. Vstoupili do kybernetického světa.

Touto dobou se kybernetický prostor stal ještě sofistikovanějším než dříve a dokázal ještě lépe reagovat na interakci s lidmi. Internetový svět byl plný algoritmů, které analyzovaly a předpovídaly lidské chování.

Muž, který většinu tohoto zorganizoval, byl vědec, který se jmenoval Judea Pearl. Byl to otec moderní umělé inteligence. Jeho významným objevem bylo to, že začal používat toho, čemu říkal „baziánské sítě přesvědčení“. Byly to systémy, které dokázaly předpovídat chování, i když byly informace nekompletní.

Avšak aby mohl systém fungovat, Pearl a ostatní importovali model lidského chování, který převzali z ekonomie. Vytvořili tzv. „racionální aktéry“. Software, které napodobovalo lidské chování, ale velmi zjednodušeným způsobem.

Model předpokládal, že aktér bude vždy jednat racionálně, aby získal, co chce. Nic víc.

Jeden z raných utopistů kybernetického prostoru, Gerard Lanier, varoval před důsledky tohoto přístupu. Model aktérů a jeho interpretace bude vždycky jen karikatura. A v důsledku toho uvidíme očima aktéra jen karikaturu světa. A, dodal, nikdy nebude jasné, pro koho pracují. Pro vás, anebo pro někoho jiného?

Nové technologie začaly umožňovat lidem, aby na internet umisťovaly miliony videozáznamů. A internet, který se do té doby zdál být abstraktním „jiným světem“, začal vypadat jako reálný svět.

Videa zvířat, osobních zážitků, mimořádných událostí, děsivá videa teroristických útoků, uploadovalo se stále více a více materiálu. A v podivném, smutném obratu událostí, bylo první video popravy, umístěné na internetu, video popravy vlastního syna Judey Pearla – Daniela Pearla. Byl to novinář z listu Wall Street Journal a unesli ho radikální islamisté v Pákistánu.

Nahráli to, o čem tvrdili, že je to jeho přiznání. A pak jeho vraždu.

Byl to nový svět a pro staré systémy moci bylo nesmírně obtížné ho zvládnout.

Po útocích z 11. září začaly výzvědné organizace tajně shromažďovat data od milionů lidí na internetu. Jeden program se jmenoval Optic Nerve. Ukládal fotografie z webcamových rozhovorů milionů lidí po celém světě. Snažil se tak najít teroristy, kteří by plánovali nový útok.

Program neodhalil jediného teroristu. Objevil ale něco jiného.

V přísně tajné analýze se praví: „Bohužel existují problémy s nevhodnými fotografiemi v těchto datech. Zdá se, že překvapivě velký počet lidí používá webcamové rozhovory k tomu, aby ukazovali intimní části svého těla jiným osobám. A skutečnost, že software umožňuje sledovat webcamový stream více než jediné osobě, znamená, že se to používá k rozšiřování pornografie.“

Avšak lidé začínali používat internet stále častěji jinými způsoby. Prezentovali se tak, jak chtěli, aby byli vnímáni.

Internet lidi přitahoval, protože byl mesmerizující. Bylo to místo, které bylo možné zkoumat, a člověk se v něm mohl ztratit, jakkoliv chtěl.

Avšak za obrazovkou, jako v dvojstranném zrcadle, vás sledovali zjednodušení aktéři. Předpovídali a vedli vaši ruku.

Jak inteligentní systémy na internetu shromažďovaly stále více dat, začínaly vznikat nové formy ovlivňování.

Sociální média vytvořila filtry. Složité algoritmy, které zkoumaly, co se lidem líbí, a pak jim zpřístupňovaly znovu a znovu totéž.

A tak se lidé začali pohybovat, aniž by si všimli, že se přesunují do bublin, které je izolují od obrovského množství jiných informací. Slyšeli a viděli jen to, co se jim líbilo.

A proud zpráv stále častěji vylučoval všechno, co by mohlo zpochybnit už předem existující přesvědčení uživatelů.

Verze kybernetického prostoru, která vznikala, vypadala velmi silně jako původní vize Williama Gibsona.

Za povrchní svobodou internetu bylo několik obřích korporací s utajovanými systémy kontroly toho, co lidé vidí, a co formuje, v co věří.

A co bylo ještě záhadnější, bylo, jak činí svá rozhodnutí o tom, co by se vám mělo líbit. A o tom, co by mělo být před vámi skryto.

Ale pak se znovu objevila ta druhá, utopická verze kybernetického prostoru.

OCCUPY WALL STREET

Po finančním krachu r. 2008 zachránili politikové banky. Avšak neučinili prakticky nic proti obrovské míře korupce, která v rámci tohoto krachu vyšla najevo. Argumentovali, že by to mohlo systém destabilizovat.

Vypukl hněv veřejnosti. Hnutí Occupy obsadilo Wall Street a pak Senát ve Washingtonu.

Motorem hnutí Occupy byl původni sen internetu, který formulovali lidé jako John Parry Barlow začátkem devadesátých let. Ve své Deklaraci nezávislosti kybernetického prostoru vylíčil Barlow nový svět, bez politiky a bez staré mocenské hierarchie. Byl to prostor, kde se lidé navzájem spojovali v rámci sítě jako rovný s rovným a vytvořili novou společnost bez vedoucích představitelů.

Hnutí Occupy se rozhodlo vytvořit takovou společnost v reálném světě. Vzorem měly být tábory. Všechny schůze používaly myšlenku „lidského mikrofonu“. Lidé v davu opakovali to, co mluvčí říkal, aby to všichni slyšeli.

Ale když někdo chtěl zpochybnit to, co mluvčí říká, lidské zesilovače musely opakovat i jeho slova. Takže jejich hlas měl stejnou sílu.

Každý člověk byl autonomním jednotlivcem, který vyjadřoval to, v co on sám věří. Dohromady byli všichni součástí jediné sítě, která se zorganizovala prostřednictvím rozšiřování informací po celém systému. Bylo možné lidi organizovat, aniž by se při tom použila moc.

A pak, téměř okamžitě poté, začalo Arabské jaro. První revoluce začala v Tunisku, ale rychle se rozšířila do Egypta.

25. ledna 2011 vyšly do ulic ve skupinách do káhirských ulic tisíce Egypťanů a začaly se přesunovat na Tahrírské náměstí. Vypadalo to jako spontánní povstání.

Avšak při organizaci těchto skupin hrál klíčovou roli internet.

Jedním z hlavním aktivistů byl počítačový inženýr Wael Ghonim. Pracoval v Egyptě pro firmu Google, ale také založil facebookovou stránku, která hrála klíčovou roli při organizaci prvních protestů.

Když Tahrírské náměstí zaplnily statisíce lidí, Ghonim poskytl rozhovor egyptské televizi.

„Ze začátku nemohli věřit, že je to jen pár mladých lidí z facebooku. To nám říkali – ty hlučné děti z facebooku. Nevěřili, že to jsou ti lidé, kteří po tisících vyšli 25. ledna do ulic. Takže prosím – nejsou žádní hrdinové. My jsme všichni byli hrdinové. Nikdo nesedí na koni a neřídí masy.“

Ghonim byl však také ohromen tím, jak obrovskou moc měla tato nová technologie. Že počítačový inženýr jen s klávesnicí mohl dostat do ulic tisíce lidí. Někteří z nichž pak uprostřed protestů zemřeli.

„Chci říct každé matce a otci, kteří přišli o syna, že je mi to líto, ale že to není naše vina. Přísahám Bohu, že to není naše vina. Je to vina těch, kteří drželi moc a odmítli se jí vzdát. – Chci odejít.“

Mnoho lidí na Západě to považovali za důkaz, že internet má revoluční moc. Znovu se zdálo, že dokáže zorganizovat revoluci bez předáků. Revoluci, která je natolik mocná, že dokáže svrhnout brutálního diktátora, kterého podporovaly Amerika a Západ déle než třicet let.

Avšak internetoví radikálové nebyli jediní, kteří se domnívali, že jejich sen splnilo Arabské jaro. Mnoho čelných politiků na Západě také nadšeně podporovalo tuto revoluci, protože se zdálo, že odpovídá jejich prosťáčské představě o možnosti změny režimů.

V Iráku se to sice nepovedlo, ale teď povstali lidé všude a rozhodli se zbavit svých zlovolných tyranů. A všude zvítězí demokracie.

Takže když začalo povstání v Libyi, Británie, Francie a Amerika ho podpořily. A najednou přestal být plukovník Kaddáfí hrdinou Západu.

Všichni politikové a pracovníci reklamních společností a akademikové, kteří šířili Kaddáfího slávu jako globálního myslitele, najednou zmizeli.

A Kaddáfí se znovu stal zlovolným diktátorem, který musí být svržen.

Jeho syn Saíf řekl: „Způsob, jak tito lidé se distancují ode mne a od mého otce, je odporný. Ještě před několika měsíci s námi zacházeli jako s ctěnými přáteli. Teď, když naší zemi hrozí vzbouřenci, tito zbabělci nás opustili. “

Plukovník Kaddáfí ustoupil do trosek domu, který Američané vybombardovali před třiceti lety, a promluvil k světu. Varoval, že dojde k nesmyslnému prolévání krve.

V listopadu 2011 zaznamenali Američané v Nevadě velký konvoj, který rychle odjížděl z Kaddáfího rodného města Sirte. Americký dron, ovládaný z budovy nedaleko Las Vegas, byl vyslán, aby konvoj sledoval. Operátor dronu vypálil střelu na první vozidlo v konvoji.

Kaddáfí pak utekl. Hledal úkryt před blížícími se vzbouřeneckými jednotkami. Schoval se pod silnicí v potrubí kanalizace.

(Záběry, jak je Kaddáfí zavražděn)

Avšak namísto toho, aby se z Libye stala demokracie, propadla se ta země do chaosu.

A druhé revoluce také selhaly.

Tábory Occupy uvízly v nekonečném schůzování. A ukázalo se, že v centru hnutí vládne obrovský zmatek. Radikálové věřili, že kdyby se jim podařilo najít nový způsob jak lidi organizovat, vznikla by nová společnost. Avšak neměli tušení, jak by ta nová společnost měla vypadat. Neměli vizi budoucnosti.

Ukázalo se, že jejich revoluce není o žádné myšlence. Byla o tom, jak věci zvládnout a řídit.

A ti, kteří zahájili revoluci v Egyptě, se octli tváří tvář stejnému strašlivému faktu. Sociální sítě pomohly lidem, aby se na Tahrírském náměstí sjednotili. Ale jakmile se tam sešli, internet jim neposkytl žádné odpovědi ohledně toho, jakou novou společnost by měli v Egyptě vytvořit. Hnutí nevědělo kudy kam.

A organizace, která měla mocnou představu, Muslimské bratrstvo, přišla a vyplnila vzniklé vakuum. Muslimské bratrstvo zvítězilo ve volbách. A jeden jeho člen, Mohammed Morsí, se stal prezidentem.

Liberálové a levice byli šokováni. A postupně se obrátili s prosbou o pomoc k armádě. Protestovali a žádali armádu, aby revoluci zachránila před islamisty.

Na jaře 2013 začala armáda jednat. Zatkla prezidenta a usmrtila stovky jeho stoupenců, kteří protestovali.

A na Tahrírském náměstí došlo k neuvěřitelnému sledu událostí. Tisíce liberálních aktivistů, kteří revoluci před dvěma lety zahájili, na signál ze sociálních sítí, nyní přivítaly znovu vládu armády. Mávali svými laserovými tužkami na vojenské vrtulníky nad hlavou.

Dav se opět sešel na Tahrírském náměstí na signál z Facebooku.

Po selhání revolucí už nikdo na Západě, ani radikálové, neměli vůbec žádnou představu jak změnit svět.

Na Západě předali politikové tolik své moci finančníkům a stále bující manažerské byrokracii, že se vlastně oni sami stali manažery. Všechna jejich zahraniční dobrodružství selhala.

A jejich jednoduchá představa světa byla odhalena jako nebezpečná a ničivá.

Avšak v Rusku byla skupina mužů, kteří viděli, jak právě tato absence jakékoliv víry v budoucnost může fungovat k jejich prospěchu. Proměnili politiku v podivné divadlo. V němž už nikdo nevěděl, co je pravda a co je falešné.

Říkalo se jim političtí technologové moci. Byly to klíčové osobnosti podporující prezidenta Putina. Udržely ho bez konkurence u moci po dobu patnácti let. Někteří z nich bývali v sedmdesátých letech disidenty a obrovský vliv na ně mělo dílo bratří Strugackých.

O dvacet let později, když se Rusko po pádu komunismu rozložilo, povstali a ovládli sdělovací prostředky.

A využili jich k manipulaci voličů v obrovském měřítku.

Pro ně byla realita prostě něčím, co se dá zmanipulovat. A přetvořit v cokoliv, co chcete, aby to bylo.

Ale pak se objevil technolog, který zašel ještě daleko dál. Jeho myšlenky se staly ústředním základním kamenem Putinovy moci.

Jmenoval se Vladislav Surkov. Surkov původně pocházel z divadelnického světa. A ti, kdo studovali jeho kariéru, poukazují na to, že Surkov převzal myšlenky z umělecké avantgardy v divadelnictví a přenesl je do samotného centra politiky.

Surkovovým cílem nebylo jen lidi zmanipulovat, ale jít hlouběji. Hrát si s jejich vnímáním světa a ochromit ho. Aby si nikdy nemohli být jisti, co se děje.

Surkov proměnil ruskou politiku v matoucí, neustále se měnící divadlo. Používal peníze z Kremlu na podporu nejrůznějších organizací. Od masových antifašistických mládežnických organizací až po jejich přesný opak, neonacistické skinheady. A liberální lidskoprávní organizace, které pak útočily na vládu. Surkov dokonce podporoval celé politické strany, které se protivily prezidentu Putinovi.

Klíčovou věcí ale bylo, že Surkov pak dal najevo, že tohle všechno dělá. Což znamenalo, že si už nikdo nemohl být jistý tím, co je v moderním Rusku reálné a co je falešné.

Jak to napsal jeden novinář: „Je to strategie moci, která udržuje veškerou opozici v neustálém stavu zmatku. Neustálá proměna tvarů, která je nezastavitelná, protože je nedefinovatelná.“

Mezitím byla skutečná moc jinde. Skrytá za jevištěm. Vykonávaná, aniž by ji kdokoliv viděl.

A pak se totéž začalo dít na Západě.

Teď už bylo stále jasnější, že systém má zásadní chyby.

Každý měsíc se objevovaly další a další zprávy o tom, do jaké míry se banky podílejí na světové korupci. Že se všechny hlavní globální korporace masivně vyhýbají placení daní. Že National Security Agency tajně monitoruje emaily všech lidí.

Avšak nikdo nikdy za to nebyl trestně stíhán, kromě hrstky nevýznamných lidí na nejnižších úrovních.

A za tím vším rostla obrovská nerovnost. Avšak struktura moci zůstávala stejná.

Nic se nikdy nezměnilo. Protože se nemohlo dovolit, aby cokoliv destabilizovalo systém.

Ale pak se začaly struktury měnit.

Donald Trump: „Děkuji mnohokrát. Jste tak milí.“

Kampaň, kterou zahájil Donald Trump, byla v politice něčím naprosto novým. Nic nebylo fixní. To, co říkal, na koho útočil a jak útočil, se neustále proměňovalo. Trump zaútočil na své republikánské soupeře, že jsou součástí rozbitého a zkorumpovaného systému. Politiky, v níž jsou všichni na prodej.

Používal argumentaci, která se podobala té, již používalo hnutí Occupy.

Ale zároveň Trump používal jazyk extremních rasistů v Americe. Spojil dohromady nejhlubší obavy lidí. Vynesl tyto obavy na veřejnost.

Mnoho faktů, které Trump tvrdil, bylo naprosto nepravdivých. Ale Trumpovi to bylo jedno.

On i jeho posluchači věděli, že většina toho, co říká, nemá skoro vůbec žádnou vazbu na skutečnost.

To znamenalo, že Trump porazil novinářskou práci. Protože ústředním kamenem novinářské práce bylo, že novinář má odhalovat lži a prosazovat pravdu.

V Trumpově případě se toto stalo zcela irelevantním.

Není překvapivé, že Vladimír Putin to obdivoval.

Putin: „Je to velmi vyhraněný člověk, talentovaný, bezpochyby. Není ale naším úkolem ho hodnotit. To je na Spojených státech. Říká, že chce přejít k jinému druhu vztahů. K solidnějšímu a hlubšímu vztahu k Rusku. Jak by to Rusko mohlo nepřivítat? My to vítáme. A co se týče jeho vnitropolitických témat, jeho způsobu vyjadřování, které používá k zvýšení své popularoity, opakuji, není to náš úkol to hodnotit.“

Liberálové nad Trumpem zuřili. Avšak vyjadřovali svůj hněv v kybernetickém prostoru. Takže to nemělo žádný dopad.

Protože algoritmy zajistily, že oslovovali pouze ty lidi, kteří už s nimi souhlasili.

Namísto toho je ironické, že jejich vlna rozhořčených výroků a tweetů přinesla prospěch velkým korporacím, které provozují sociální sítě.

Jeden analytik internetu to formuloval jednoduše: „Zuřiví lidé více klikají.“

Znamenalo to, že radikální zuřivost, která proběhla jak vlny internetem, už neměla moc změnit svět. Namísto toho se proměnila v palivo, které živilo nové systémy moci a proměňovalo je v ještě mocnější systémy.

Avšak nikdo z liberálů si nemohl představit, že Donald Trump získá prezidentskou nominaci. Bylo to obrovské absurdní divadlo.

Avšak uprostřed odporu od liberálů si jak Donald Trump v Americe i Vladislav Surkov v Rusku uvědomili stejnou věc. Že té verzi skutečnosti, kterou předkládá politika, už nikdo nevěří.

Že příběhy, které politikové říkají o světě svým občanům, přestaly dávat smysl. A že v takové situaci je možné si hrát s realitou. Neustále ji měnit a tak dále ochromovat a oslabovat staré formy moci.

A existovala ještě další síla, která měla dramaticky ukázat, jak slabou se stala politika na Západě: Sýrie.

Novinářka: „K útoku došlo tady, na policejní stanici v Damašku. Policie uvádí, že atentátník přišel nahoru po schodech, policie začala střílet a on odpálil výbušniny. A škody vidíte.“

Sýrie byla nyní rozervána děsivou občanskou válkou. To, co začalo jako součást Arabského jara, se proměnilo v zuřivou válku na život a na smrt mezi Bašarem Asadem a jeho odpůrci. A v jádru konfliktu byla síla, kterou jeho otec poprvé přinesl na Západ.

Sebevražedné atentátnictví.

V osmdesátých letech považoval otec Bašara al Asada sebevražedné atentátnictví za sílu, které mohl použít, aby donutil Američany opustit Blízký východ.

Avšak během následujících třiceti let se to proměnilo a zmutovalo v něco, co nyní činilo přesný opak. Trhalo to arabský svět na kusy.

Sen Hafeze al Asada o sjednoceném a mocném arabském světě byl nyní zlikvidován. V Iráku využivaly extremistické sunnitské organizace sebevražedné atentátnictví jako způsob jak zahájit sektářskou válku. A nyní přinesly skupiny jako Isis tytéž techniky do Sýrie, kde jich použily k útokům nejen na Asadova syna, ale i na jeho souputníky šiity.

A stejně jako jeho otec, Bašar al Asad se začal zuřivě mstít. A země se rozpadla na kusy.

Obama: „Mí spoluAmeričané! Dnes s vámi chci mluvit o Sýrii. Proč na ni záleží a co nyní budeme dělat.“

Tváří v tvář k této válce byli západní politikové uvrženi ve zmatek. Trvali na tom, že Bašar al Asad je zloduch. Pak se ale ukázalo, že jeho nepřátelké byli ještě zlovolnější a ještě děsivější než on sám.

Takže Británie, Amerika a Francie se rozhodly začít tuto teroristickou hrozbu bombardovat.

Důsledkem toho bylo, že to pomohlo Asadovi zůstat u moci.

A pak to začalo být ještě více matoucí.

Náhle zasáhli Rusové. Prezident Putin poslal stovky letadel a bojových vojáků na Asadovu podporu.

Nikdo ale nevěděl, jaký je jejich skrytý cíl.

Zdálo se, že používají strategii, kterou vypracoval Vladislav Surkov pro Ukrajinu.

Říkal tomu „nelineární válka“.

Byl to nový druh války. V níž nikdy nevíte, co má nepřítelm vlastně za lubem.

Skrytým cílem, řekl Surkov, nebylo válku vyhrát, ale použít konflikt k tomu, aby se vytvořil trvalý stav destabilizovaného vnímání. Ve snaze situaci zvládnout a ovládnout.

V březnu 2016 Rusové náhle oznámili s obrovskými fanfárami, že ze Sýrie odcházejí. V troskách Palmyry uspořádali koncert na oslavu stažení svých vojsk.

Avšak ve skutečnosti Rusové ze Sýrie neodešli. Jsou tam dodnes.

A stále nikdo neví, co vlastně zamýšlejí.

A v Sýrii se objevil nový islamistický ideolog, který se rozhodl využívat rostoucí nejistoty v Evropě a v Americe.

Jmenoval se Abu Musab al Suri.

Al Suri původně spolupracovat s Usámou bin Ladinem v Afghánistánu. Avšak obrátil se proti němu. Al Suriho přednášky měly mocný dopad na islamistické hnutí.

Argumentoval, že se bin Ladin mýlil, když se rozhodl přímo zaútočit na Západ. Protože tím vyvolal obrovskou vojenskou reakci, která islamismus téměř zničila.

Namísto toho, argumentoval Al Suri, islamistické skupiny nebo jednotlivci by měli uskutečňovat náhodné atentáty malého rozsahu proti civilistům v Evropě a v Americe.

Cílem bylo vyvolat strach, nejistotu a pochybnosti. A ochromit už tak selhávající autoritu západních politiků.

Důsledky těchto útoků Evropu a Ameriku šokovaly. A výrazně posílily novou politiku nejistoty a úzkosti.

(Nigel Farage a Donald Trump činí rasistické protimuslimské výroky)

Jak kampaň za brexit v Británii, tak Donald Trump v Americe začali dělat přesně to, co al Suri předpověděl. Zneužili tohoto strachu, aby zdramatizovali svět, takže všechno, i třeba návštěva restaurace, začala být riskantní záležitostí. A to, co byly neúspěšné kampaně na okrajích společnosti, které nemohly nikdy zvítězit, se najednou proměnily v něco děsivě reálného.

Dokumenty, publicistika, souvislosti, reference