Není potřeba povolení

Je to dvanáct let od doby, kdy se hurikán Katrina rozpadl po hrázích v New Orleans, úplně zaplavil Dolní devátou čtvrť a potvrdil zoufalé varování vědců o ničivých účincích klimatických změn.

V dlouhých letech nečinnosti vlády, které následovaly, včasné varovné signály ustoupily do stavu, že změna klimatu už není budoucím scénářem noční můry, kterým se lidstvo musí vyhnout – je to současná realita, na kterou se musíme přizpůsobit.

Z rekordních požárů a sucha způsobujícího hlad, masové záplavy a potrestání řady bezprecedentních megastrů se rok 2017 stala povodňovým rokem pro klimatickou katastrofu.

Zatímco liberální ekologové jásají nad rozhodnutím kabinetu Trumpa vymanit se z Pařížské klimatické dohody, domorodí obránci půdy, anarchisté a jiní radikálové berou věci do vlastních rukou.

Pro některé to převzalo podobu přímých akčních kampaní vedených proti ropovodu a další infrastruktuře spojované s těžebním průmyslem. Pro ostatní se projevila v rámci vzájemné pomoci zaměřené na podporu a posílení komunity nejvíce zasažených přírodními katastrofami.

V této epizodě Trouble se anarchistická mediální kolektivní subMedia soustřeďuje na další, zdůrazňující hlasy a zkušenosti jednotlivců, kteří aktivně poskytují pomoc při odstraňování katastrof ve společných frontách.

 

 

Zdravím, potížisti… vítejte u Trablu. Moje jméno není důležité.

Dnes je takřka nemožné ignorovat zničující účinky posledních dvou set let kapitalismu na naše oceány, řeky, půdu a atmosféru. Důsledky jsou zničující pro všechny formy života na Zemi. Lesy po celém světě mizí zběsilou rychlostí, což zapřičiňuje nejrychlejší vymírání druhů za posledních 65 milionů let.

Mezitím se skalisté hlubiny Mariánského příkopu, v hloubce větší než 10 kilometrů pod hladinou Tichého oceánu, staly pohřebištěm použitých plastů a dalších obalů z masově vyráběných produktů. Lidská společenství byla také těžce zasažena.

Jen v tomto roce zpustošila historická sucha mnoho států východní a jižní Afriky, a tím ohrozila hladomorem desítky milionů… stejně jako přívalové povodně, které odplavovaly celé vesnice a z částí západní Afriky a jižní Asie zbyl pouze odpad.

Záběry požárů pustošících Kalifornii a severozápadní pobřeží Tichého oceánu působily jako apokalyptické scény z holywoodských katastrofických filmů. A samozřejmě i letošní bezprecedentní sezona hurikánů, ve které udeřilo pět bouří v Karibiku a v zálivu a poprvé v historii byl zaznamenán hurikán na pobřeží UK a Irska.

Ale zatímco tyto přírodní katastrofy vytvářely šílené obrazy lidského utrpení a smrti, poskytly také příležitost pro vyjádření některých opravdu inspirujících projevů solidarity a vzájemné pomoci. Na místech, kde státy a nevládky zanechaly lidi bez pomoci, se objevily decentralizované sítě dobrovolníků, kteří koordinovali distribuci jídla a zásob, zařizovali dočasné ubytování a pomáhali komunitám obnovit místní infrastrukturu.

Během příštích 30 minut necháme promluvit několik lidí, kteří se s námi podělí o své zkušenosti s prací v decentralizovaných sítích vzájemné pomoci při katastrofách obcházející byrokratické neziskovky, jako je Červený kříž, a s děláním spousty potíží.

Pracovala jsem v Common Ground v New Orleans. Dostala jsem se tam dva roky po Katrině, a když jsem přišla, šokovaly mě betonové kvádry – základy, ze kterých voda prostě odnesla domy. A stát dával lidem pokuty za to, že neměli posekaný trávník, – a jejich domy byly úplně odplaveny.

Když přišla Sandy, byla jsem v Queensu. A my si mysleli: „To nebude zas tak hrozný, ne? Není to ani hurikán.“ Překvapilo mě, jak silná ta bouře byla a jak to prostě zploštilo Staten Island. Chci říct, že tam prostě nic nezbylo. Vidět zavřené metro poprvé za sto let, protože tahle katastrofální bouře zasáhla New York – to bylo prostě děsivý.

A já si řikala, teda, jestli se tohle začne prostě dít všude… jak bude náš svět vypadat? Nijak dobře. Věřte mi, dobře ne. Karibik byl právě zasažen. Nejsilnější hurikán v historii. Modleme se za tuto oblast. Kdykoliv prší, lidi jsou znovu traumatizováni. Jsou vystrašení.

Povodně jsou časté a oni si musí zvyknout na skutečnost, že jejich životy se změnily. Jejich životy už nikdy nebudou jako dřív, kvůli téhle bouři, ve velmi negativní a dlouhodobé perspektivě. Západní a střední část Portorika byly těžce zasaženy. Z celkových 8000 kilometrů cest je sjízdných necelých 700 km. Některé mosty se zřítily. Oficiální počet obětí je… no… velmi podhodnocený.

Přišlo to přes jihovýchod a způsobilo to hodně škod jak v té oblasti, tak škod v horách, a potom se to obrátilo na severozápad, takže to zkrátka zasáhlo celý ostrov. Víte, v různých komunitách se míra škody liší. Ale je to obrovské. Když nejsi schopný žít svůj každodenní život, lidi nejsou schopni chodit do práce, děti nemůžou jít do školy, když lidi nemůžou být ošetřeni, když lidi doslova umírají na infekce… to je katastrofa.

Jsou tu neuvěřitelné ztráty. Domovy jsou v havarijním stavu, všude na ulicích jsou odpadky, hladoví psi se toulají ulicemi, protože lidi, na kterých byli předtím závislí, se o ně už nemůžou starat a krmit je. Je tu hodně lidí, kteří nemají kam jít.

Lidi, kteří byli bez domova už před bouří stále žijí v útulcích, kde jsou běžně traumatizováni a reviktimizováni velkými mezinárodními humanitárními organizacemi, které dorazily do města a většinou dělají víc škody než užitku.

Jmenuju se Debra. Jsem jedna ze zakladatelů Bayou Action Street Health (BASH), což je pouliční zdravotní kolektiv v Houstonu. BASH vznikl před hurikánem Harvey, pomáhal a zabýval se vzájemnou pomocí od začátku bouře. Je to volné sdružení lidí z okolí, kteří přicházejí pomáhat na tak dlouho, jak chtějí a mohou zůstat.

Bráníme lidi, kterým byl znemožněn vstup do přístřešků Červeného kříže, pomáháme čistit zaplavené domy. Pomáháme zbavit se plísní, distribuujeme oblečení, jídlo, zásoby, zároveň děláme zdravotní výcviky v ulicích, tréninky psychologie, a starou dobrou polní nemocnici.

Když je krize, myslím, že je přirozený že se lidi rozhlídnou kolem sebe a zjišťují, jak můžou pomoct. Viděli jsme to hodně v Houstonu a viděli jsme, že to je hodně rychlé. Viděli jsme, že se skupiny vzájemné pomoci daly dohromady mrknutím oka.

Komunity, ve kterých pracujeme, – ty s nižším socio-ekonomickým statusem, lidi bez domova, chudí, pracující chudí – ty někdy potřebují ostatní lidi, aby jim pomohli. Oni vědí, co je třeba dělat. Nepotřebují být infantilizováni, objektivizováni nebo pozitivně diskriminováni, ale potřebují přístup ke zdrojům.

A když máš přístup ke zdrojům, je tvoje povinnost ty zdroje zajistit těm, kteří je nemají. Voda nebyla voda, byly to splašky a přebytky z chemické likvidace a bylo to toxický. Houston je jedno z petrochemických center v zálivu. Takže když přišla bouře, docházelo k únikům paliva, byla zatopena i místa, která už byla kontaminovaná, a voda přes ně crčela skrz město.

Už víme, že v těchto místech je vysoký výskyt chorob horních cest dýchacích a plic, rakoviny, předčasných úmrtí, předčasných porodů, deformací – nejen krátkodobě, ale jako efekt petrochemického průmyslu – to je dlouhodobý problém. Možná neuvidíme tyhle důsledky v nejbližších pěti deseti letech. Ale nakonec se projeví.

V Houstonu se v souvislosti s hurikánem Harvey rabuje. Teda podle místní policie. Bylo hlášeno hodně případů rabování přeživšími bouře. Sousedi tady… ty nedělaj bordel. Vím o jednom obchodě s potravinami v Houstonu, do kterýho se vloupali po bouři, protože lidi měli prostě hlad.

Vzali vajíčka, mléko a chleba. Média byla v pohotovosti a reportér zavolal policii. A odůvodnil to tak, že musíme zachovávat pořádek, jinak nastane totální chaos. No jasně, že vláda chce kriminalizovat oběti pohrom, protože to samý dělá s chudinou. Musí to být součást diskurzu a narativu. A je to taky hodně rasistický.

Po hurikánu Katrina vyšlo množství fotek. Hmm, je tam jedna konkrétní, na které je bílý člověk s pytlem plným jídla, nese ho přes povodeň. Byli vykresleni tak, že pomáhají svým rodinám a komunitám. A potom máš jinou fotku černýho člověka, vlastně úplně stejná situace: „rabování“ víš jak, „pustošení města“. Je to hra. Jsou to ti samý lidi, co dělají ty samé věci ze stejného důvodu.

Obzvlášť s portorikáncema, kteří jsou „občani druhé kategorie“, pokud to takhle řekneme, tyhle lidi, kteří mají nějaká práva, ale jsou kolonizováni Spojenýma státama. Potom taky musíš propagovat myšlenku kriminalizace, myšlenku neschopnosti vládnout.

Ale tyhle podmínky máme protože je imperialismus Spojených států a kolonialismus vytvořily. Co by měli lidi dělat? Měli by umřít? Měli by nechat umřít svoje děti? Měli bychom se všichni hluboce zamyslet, co značí to, že společnost přikládá věcem větší hodnotu než lidskému životu.

Protože při tom, jak se naše společnost rozpadá a jak rychle se rozpadá, jeden by se mohl lehce přistihnout v situaci, kdy plave do nejbližšího obchodu, aby našel nějaký jídlo. Navzdory tomu, co říkají lobbisté naftového průmyslu a hluboce přesvědčení skeptici změny klimatu, je obecně přijímán fakt, že skleníkové plyny zadržují více sluneční energie v zemské atmosféře a tím zvyšují globální teplotu.

Rok 2016 byl nejteplejším zaznamenaným rokem, už jako třetí v řadě… a u roku 2017 se očekává že bude těsně druhý. Ale zatímco se během historických vln veder lidé potí na vyprahlé půdě, dopady na teploty oceánů jsou mnohem dramatičtější. A přesně jak nás vědci dlouho varovali, teplejší povrchové teploty v oceáněch vytvářejí častější a silnější bouře.

Tento rok byla sezona hurikánů bezprecedentní, tři jednotlivé mega bouře, Harvey, Irma a Marie, které se na pevninu snesly v Karibiku a podél amerického zálivu. Ostrovy Dominika a Barbuda byly srovnány se zemí a Panenské ostrovy přestály těžkou devastaci.

Ale nikde to nebylo tak hrozné jako na Borike, nebo jak je nazýváno jejich bělošskými mocipány… v Portoriku. Portoriko bylo zasaženo dvěma samostatnými bouřemi, Irmou a Marií, které způsobily masivní záplavy, odstavily státní elektrické a telekomunikační sítě a zanechaly miliony lidí bez přístupu k pitné vodě.

Tato přírodní katastrofa byla ještě umocněna sociální katastrofou, kterou je Trumpova vláda. Všechna odpovědná oddělení naší vlády od vnitrostátní ochrany po obranná jsou plně zodpovědná za tuto katastrofu a za ostrovní status megavykořisťované americké kolonie.

Ale zatímco Trump zneužil tuhle pohromu jako omluvu za své předchozí útoky na Portorikánce a jako další příležitost k falešné sebeglorifikaci…

Když mluvíme o pomoci, když mluvíme o vyhledávání, když mluvíme o všech těch různých úrovních. A taky když mluvíme o zachráněných životech… Dal bych nám desítku. Lidé v Portoriku zareagovali na situaci s neuvěřitelnou houževnatostí a přívalem kolektivní solidarity.

Portoriko se potýkalo s dlouhou krizí, přes 11 let, která začala v roce 2006, dramaticky… A hurikán samozřejmě tu krizi prohloubil. Vláda a mnoho místních úřadů prostě selhaly, protože neměly kapacitu k řízení pohotovosti, protože jim chybí zdroje, které my máme.

A také bylo trochu mimo mísu nechat FEMA (Federální agentura pro zvládání krize), aby se o nás postarala. Ale FEMA odepírala pomoc a nasazovala lidi na úkoly, ale oni se vůbec nedostali do komunit. Lhali o svém přístupu do komunit.

Takže když chybí státní a federální vláda, lidi se začnou dávat dohromady. Byrokracie, červená páska a protokoly, vytvořené FEMA a Červeným křížem, znesnadňovaly lidem cestu ke zdrojům, které potřebovali. Myslím, že nevládky musí předtím, než jdou do nějaké akce, často zvážit, jak se na to budou tvářit jejich podporovatelé, – jejich sponzoři.

My takovou zodpovědnost nemáme. My přemýšlíme nad tím, jaký vliv bude mít věc, kterou zamýšlíme udělat, na komunitu, kdo z toho bude mít prospěch a jestli je tam nějaká aktuální potřeba. Pokud můžeme dosáhnout konsenzu, že to je pravda, potom jdeme a prostě to uděláme.

Kamkoliv na ostrově přijdeme, příběhy jsou stejné. Lidi na ulici, sousedé se scházejí a čistí jejich čtvrti, pomáhají sytit další lidi ve čtvrti, když nepřichází pomoc. Snaží se dávat dohromady zdroje, mít kolektivní kuchyně, společná jídla a na obou stranách je neuvěřitelná míra solidarity, zvenčí Portorika ale hlavně mezi lidmi v komunitách, protože ta je založená na potřebách.

Takže se musíte domluvit se sousedem, podělit o rýži a o fazole, abyste mohli dohromady něco uvařit, a ty jseš zrovna ten, co má sporák. Mělo to za následek vznik míst nazývaných Centros de Apoyo Mutuo, Center vzájemné pomoci, v podobě sociálních kuchyní, nebo kolektivních kuchyní, kam se lidé chodí najíst, nebo přinášejí nějaké věci, aby byly distribuovány v komunitách, které nemají skoro žádnou komunikaci.

Dokonce i FEMA zmíňovala model Common Ground Relief Collective, který jako tento decentralizovaný model je cestou, jak doručit masové zdroje lidem, jakože rychle, okamžitě, bez čekání na odpověď státních institucí. Takže jsou tam v akci skupiny, které teď distribuují jídlo a snaží se dostat zásoby k lidem, protože FEMA říká, že vaří 200 000 porcí jídla denně. V místě, kde jsou miliony lidí. Takže je to něco jako 1 porce jídla denně pro 200 000 lidí. Nezvládají to.

Takže si troufáme věřit, že můžeme prokázat, že stát a nevládky jsou zbytečné tím, že budeme na místě a budeme jednat přímo s lidmi. Decentralizované metody jsou… jako, jsme schopni pohybovat se jednodušeji, jsme schopni lépe sbírat informace z celého ostrova, jsme schopni komunikovat přímo s lidmi místo toho, aby se s nimi zacházelo, jako by byli jen pasivními příjemci pomoci, jako že jsou spotřebitelé, a místo toho s nimi jednat jako s lidskými bytostmi, poslouchat je.

Doprava a spoje jsou taky problém, takže my musíme skutečně jít na ta místa. Další problém je v nedostatku dopravních prostředků – jsme chudí pracující, a nemáme moc dostačujících vozidel. Takže si občas nějaké půjčíme a zkusíme se dostat, kam je potřeba, a dovézt věci přímo lidem, se kterými nejsme v kontaktu, kteří jsou v největší nouzi.

Ale výzvou je doprava a komunikace, a taky peníze – nemůžeme to zařídit přes nějaké příspěvky. Nemůžeme prosit, protože je těžký dostat prachy dokonce od bank. Pošta je kvůli škodám způsobeným hurikánem prakticky paralyzována nebo funguje jen tak tak, systémy jsou nefunkční.

Takže i pošta je problém a my jsme na ostrově, takže ti, kteří mají peníze, převážejí pomoc letadly, ale pracující lidí na to nemají. Takže je to hodně o sdružování zdrojů – co už máme? A hledání solidarity se všemi sympatizanty na všech úrovních, od podnikatelů přes řidiče kamionů k lidem, co jsou připraveni nám pomoct.

Potkali jsme se s lidmi, co dělají práci na přední linii. To je výzva, ale je to nezbytná výzva, protože jinak se nic nedostane k mnohým z našich komunit, kvůli tomu, jak nejsou ve spojení s politickými strukturami ostrova. Ze začátku lidé čekali na stát – víš, mysleli si, že stát přijde a bude reagovat na jejich potřeby.

Ale když viděli, že se tak neděje, začali se dávat dohromady, organizovat kuchyni, víš, poskytovat komunitní pomoc, a potom se spojovat s dalšími sítěmi, které se snaží šířit informaci o tom, jací lidé v jejich oblastech a venkovských obcích pomoc potřebují.

Existuje něco jako, víš, strach, že společnost se rozpadne a bude se do toho muset vložit stát, který přijde a bude nás kontrolovat. Víš co, todle je absurdní, protože když přichází stát, obvykle bere a nedává. A já jsem tady zatím viděl lidi, jak si dávají mezi sebou.

Počínaje letištěm – všude, kde jsem byl, jsem viděl lidi, kteří se vzájemně obklopovali lidskou laskavostí. Takže ano, solidarita je naprosto obrovská. A toto jsou první krůčky lidové moci, která vzniká díky lidem, co se dávají dohromady za absence státu a vojenské okupace Spojených států.

Brzo ráno 19. září 1985 Mexiko City zasáhlo devastující zemětřesení. Během několika minut se tisíce budov proměnily v hromadu trosek, včetně nemocnic, továren, škol a celých bytových domů. Oficiální počet obětí nebyl nikdy ohlášen, ale obecně se zmiňuje odhad, podle kterého přišlo o život něco mezi deseti a třiceti tisíci lidí.

Vláda prezidenta Miguela de la Madrid zareagovala na tuto národní tragédii zákazem vysílání zpráv a umístěním vojenských jednotek do ulic, aby dohlíželi na vyhlášenou policejní hodinu a zákaz vycházení. Mexičani, pobouření státní neschopností a autoritářstvím, sami stanuli v čele záchranářských aktivit, vytahovali přeživší zpod spadlých budov a pomáhali organizovat nouzové přístřešky pro stovky tisíc lidí, kteří po zemětřesení zůstali beze střechy nad hlavou.

V září tohoto roku Mexiko zasáhla další dvě zemětřesení. První, silnější, udeřilo v oblasti jižních států Chiapas a Oaxaca 7. září, a to druhé udeřilo vedle Mexiko City 19. září… přesně 32 let po katastrofě v roce 1985. Tentokrát se mexický stát pokusil vyhnout negativní publicitě, která trápila jeho předchůdce, a cynicky využil tragédii jako příležitost ke zlepšení své vnitropolitické reputace.

Ale většina lidí v Mexiku už dávno přestala věřit v legitimitu státu, a v posledních letech jejich hodnoty solidarity a vzájemné pomoci nabraly na síle. Oficiální číslo je něco kolem 40 spadlých budov, ale ve skutečnosti jsou to klidně i tisícovky budov, které už nejsou vhodné k bydlení.

Spousta lidí je na ulicích, a mnozí nevědí, jestli se budou moct vrátit do svých domovů, protože jim to nedokáže nikdo říct. A samozřejmě že se chtějí vrátit a vzít si svoje věci, ale tím riskují svoje životy. A vláda není vůbec kompetentní. Hned po tom, co došlo k zemětřesení, bylo všeobecnou reakcí vydat se do nejvíc zasažených oblastí.

Od státu nebyla žádná bezprostřední reakce. Bylo to občanské sdružení, a od zemětřesení v ’85. to byla vždycky občanská společnost, kdo šel do trosek a začal poskytovat pomoc, obzvláště odstraňovat trosky a sutiny z místa. Autonomní brigády, tady z naší školy, se objevily v kontextu nespokojenosti potom, co jsme se sami sebe ptali: „Co s tím naděláme?“

První věc, kterou jsme udělali, bylo otevření centra zásob a pomoci. Později jsme začali s projektem na ověřování informací, kvůli obrovskému množství hlášení a zpráv – skutečných i nepravdivých. O některých věcech, co se už staly, a některých, co se nestaly.

Potom jsme soustředili zdroje, a začaly odsud jezdit cyklobrigády, doručovaly pomoc na místa, kde to bylo třeba – přístřešky, zóny katastrofy nebo poškozené budovy. Když se vrátily, poskytly nám zprávy o stavu situace. Když bylo potřeba ještě něco, nebo bylo potřeba převézt autem těžší věci, přijeli bikeři a pomohli s přepravou inzulínu.

Někteří poslíčci s tacos pomáhali s převozem inzulínu v chladicích boxech na svých motocyklech. Když občanské sdružení začalo pracovat na ruinách, vláda poslala speciální jednotky, včetně vojáků, policejních skupin a nějakých inženýrských týmů, ale pocit z toho byl takový, že nepřišli skutečně pomáhat nebo zachraňovat životy, ale spíš obecně kontrolovat situaci.

Ve čtvrtek večer to vypadalo, že po praktické stránce bylo o všechno postaráno, Takže jsme se zeptali sami sebe: Co ještě můžeme udělat, abychom pomohli? Co dál? Tak jsme se zaměřili na místní školy, s dokumentární skupinou – která dělala rozhovory s lidmi, které tak či onak zasáhlo zemětřesení, se seznamem určitých otázek.

Ptali se, jak se mají. Jak na tom je jejich dům. Co potřebují… a také je prosili, zda by mohli popsat jejich spolupráci s autoritami. Když jsme se rozhodli skončit se skladem pomoci a zásob, začali jsme si tuto práci představovat jako dlouhodobý projekt.

Takže jsme vytvořili nové pracovní skupiny, jako výtvarné brigády, které se zabývají něčím, na co jsme víc zvyklí, jako grafická práce, najít takové způsoby podpory, u kterých opravdu víme, jak se to dělá, překonat ten moment katastrofy a bezprostřednosti.

Takže jsme měli různá shromáždění, během kterých jsme přišli na to, kam bychom měli směřovat svoji energii – kde a co podpořit. Jako třeba sčítání lidí, kteří byli zasaženi. Hledání táborů, kde něco potřebují, a doručování těch věcí, jestli na to máme kapacitu.

Pro jednu jedinou skupinu byla organizace pomoci nemožná. Existovala třeba spolupráce mezi skupinami, které nebo měly možnost nakoupit nebo sbíraly nářadí, jídlo, a poslat je do Oaxaky. Lidé se organizovali, aby vytvořili seznamy toho, co a kde bylo potřeba, a pak tam byly další skupiny, které hledaly nejlepší způsob, jak ty věci přepravit.

Takže jedná velmi specifická skupina se začala specializovat na jednu část celého procesu a to hodně pomohlo s předešlou prací, s vědomostí toho, jaké všechno skupiny působily v Oaxace, takže tato spojení byla velice důležité.

Nikdy jsme nikomu do ničeho nekecali. Nikdy jsme neříkali: „Ty dělej tohle, ty jdi tamhle!“ … jako nikdo neměl co ti říkat, co máš dělat, což bylo fakt skvělý! V důsledku přírodních katastrof se hroutí lokální systémy autorit. Rozsáhlé poškození infrastruktury, přerušení poskytování služeb a obecný pocit paniky a zoufalství, spojené s těmito událostmi, vytváří náhlé mocenské vakuum.

Státy jsou si toho moc dobře vědomy, a mnohé vytvořily náhradní plány, které jim umožní rychle znovuobnovit nadvládu zákona nad ještě stále traumatizovaným obyvatelstvem. Podle chladné logiky státní moci je kontrola nad ohrožením společenského uspořádání, způsobeným přírodní katastrofou, důležitější než reálná záchrana životů.

Zahrnuje to taky potlačení ohrožení svátosti soukromého vlastnictví, ke kterému nutně dochází v kontextu lidského přežití. Pro anarchisty a další nepřátele sociální kontroly má tato rovnice druhou stranu. I když jsou přírodní katastrofy hrůznými tragédiemi, které způsobují nedozírné škody a utrpení, kolektivní trauma těchto událostí může zároveň sblížit lidi a nadchnout sousedy k vytvoření lokálních sítí vzájemné závislosti a pomoci, za účelem kolektivního zvládnutí a řízení situací, ve kterých je stát opustil.

To připomíná známá slova španělského anarchistického revolucionáře, Buenaventury Durrutiho: „Ruiny nás neděsí. Ve svých srdcích si neseme nový svět.“ Na ruinách, vytvořených klimatickými katastrofami a přírodními neštěstími, se staví nové světy. Experimenty malého rozsahu v lokální udržitelnosti a podpora nových sociálních vztahů zakořenily v hodnotách autonomie a vzájemné pomoci.

To, k čemu došlo během bouře v Lakewoodu, bylo téměř zločinem. Lidem bylo řečeno, že nejsou v zaplavené zóně, takže jejich evakuace není prioritní. Když se začala zvedat řeka, co obklopuje okolí, začali volat o pomoc, a žádnou nedostali. Takže si pomohli svépomocí, našli lodě. Nějací sousedi objížděli okolí a zachraňovali lidi ze střech jejich domů, – komunita se postarala sama o sebe.

Byla to vždycky těsně provázaná komunita, a teď, když si společně prošli tímhle, provázali se ještě víc. Myslím si, že už samotné organizování krátkodobé a dlouhodobé pomoci lidem pomohlo ukázat, jak komunity mohou odvést veškerou potřebnou práci samy a že stát je zbytečný.

A tato vize komunity, vzájemné pomoci a horizontálního organizování se a solidarity s lidmi ožívá. Tahle charitativní rétorika velkých korporací, které shánějí finanční prostředky, a dělají to proto, aby mohly říct: „My jsme tahle korporace, a pomůžeme ti přestavět tvůj dům, protože jsme tak skvělí.“

A myslím si, že vzájemná pomoc nehledá uznání. Myslím si, že bychom měli být velmi opatrní, co se politiky některých skupin týče, skupin, co říkají, že se věnují pomoci v Portoriku. Spousta lidí ve Státech, ne nutně lidí ze skupin pomáhajících při katastrofách, ale jiní lidé z portorické diaspory nebo nevládek sem přišli, aby kolonizovali veškeré fungování, a obvykle mají vliv na organizace, založené na identitářské politice.

Takže lidí třeba řeknou: „aha oni jsou Portorikánci, takže je musíme poslouchat“, ale ne všichni Portorikánci mají stejné zájmy, nejsou všichni stejní. Charita může být využita jako politický kapitál v zájmu něčeho, co v našem zájmu prostě není. Když přijímáte charitu, někdo si možná čistí svědomí, ale taky z toho může politicky profitovat.

Vzájemná pomoc o tohle neusiluje. Rozdíly mezi charitou a vzájemnou pomocí v situacích přírodních katastrof, u charit jako je Červený kříž, jsou velmi specifické. Oni mají výkonné ředitele, mají viceprezidenty komunikace, mají všechny ty ruzné úrovně své hierarchie, a čím výš stoupáš, tím víc je každá z těchto úrovní autoritářštější, než ta předchozí.

Takže aby bylo přijato nějaké rozhodnutí, aby se něco udělalo, věci mají být uspořádány podle velmi specifické řady pravidel, mají být udělány určitým způsobem, a pokud se pokusíš tento řád rozporovat, vykopnou tě. Od Katriny k Haiti, k Houstonu, tyto struktury vytvářejí stejné problémy stéle znovu, a to proto, že tyto struktury nejsou flexibilní.

My rozhodujeme, co a jak budeme dělat, a během tohoto rozhodování, necháváme komunitu, která potřebuje pomoc, aby nás směřovala. Vzájemná pomoc uznává, že se nacházíme každý někde jinde a musíme se potkat někde uprostřed, abychom mohli posouvat se dál. Všechno tohle dohadování se, tohle „Dostaneme-li grant od našich sponzorů na konci tohoto roku“, není problém.

My jsme vytvářeli afinitky, jako zdravotnické skupiny, zařizování krátkodobé infrastruktury jako solární a vodní čištění, a pak máme systém dlouhodobě pracujících skupin, zapojujících se později. Byli jsme v kontaktu s lidmi z Houstonu, Louisiany a Mexika, kteří organizovali stejné struktury. Je to otevřená a dostupná komunikace, je velmi přístupná, takže komunita se může zapojit tam, kde mají nejvíc informaci o tom, co se děje.

Když máte možnost přestavět systémy a struktury, aby byly soustředěny více kolem lidí, než kolem organizací, pak děláte skutečnou práci, děláte proměnu která je dlouhodobá, protože se necháváš směřovat lidmi k tomu, co potřebují, a ne, že přijdeš a diktuješ, co jim dáš. Když se stane katastrofa, je to prasklina v sociálních normách, které nám byly stanoveny státem a my můžeme vidět skrz ty trhliny a využívat je.

Toto je moment, kdy se můžeme vypořádat s moci, kdy můžeme jednat a skutečně posílit další lidí, a udělat naše komunity opravdu našemi. Liberalismus umírá z nějakého důvodu. Dívat se na Andersona Coopera a vzdychat „Jéééžiš“ není aktivismus. Pokud věříš, že změna se dosahuje jinými prostředky, musíš skutečně tyto věci dělat. Jdi ven a prostě konej. Začni sebeorganizaci, spojte se v afinitních skupinách, a začněte reagovat, ale reagujte přes naslouchání.

Musíme dopředu mít nějakou představu o tom, co budeme dělat, když se to stane, protože reakce může být až moc pomalá. Soudruhům a soudružkám, kteří se organizují jinde, bych doporučil jít do komunit, zapojte je do toho, co se děje, začněte organizovat projekty, založené na lidských zkušenostech, a na tom dál stavte. Jděte a najděte lidí. Jsou tam. Vidíte je denně.

Třeba osamocená matka, která potřebuje družstvo hlídání dětí, nebo pomoc s jeho vytvořením. Anarchisté přicházejí a říkají: „Tady jsou naše nápady“, nečekají na stát, až začne tyto nápady uplatňovat, my vytvoříme otevřené zdroje a uděláme je dostupnými pro komunity, aby to posílilo lidí. Tohle je budoucnost. Tohle je to kam směřujeme, a já jsem hrdá, že jsem součástí anarchistického hnutí, které jsou v čele na cestě tímto směrem.

V následujících dnech poté, co jsme skončili s rozhovory s lidmi z Mutual Aid Disaster Relief, Puerto Rico, církevní budova, kde fungovali v Guaynabo, byla přepadena policejní jednotkou SWAT. Soudružky a soudruzi byli drženi pod namířenými samopaly, a byli dotazovány na spojení s Antifou, a vyslýcháni, jestli se nechystají svrhnout stát.

Naštěstí, všichni byli propuštění bez obvinění a měli možnost se rychle vrátit zpět k práci. Tento bizarní akt represe jasně ukazuje, že státy považují organizování se za účelem pomoci, která nezapadají do hierarchické kontroly a korporátních nevládek, za zpochybnění své legitimity, a za ohrožení své role jediného rozhodčího toho, ke komu se dostane pomoc, jak se k nim dostane, a kdy.

Takže v tomto bodě bychom vám rádi připomněli, že Trouble je určen k tomu, aby se na něj dívali lidé společně, a aby sloužil jako zdroj k diskusi a kolektivnímu organizování. Máte zájem vytvořit lokální skupinu pro podporu organizování pomoci v předních liniích přírodních katastrof? Nebo prostě přijít na to, jak by lidé ve vašim městě mohli lépe aplikovat principy vzájemné pomoci při lokálním organizování?

Prosíme, zvažte se svými soudruhy a soudružkami promítání tohoto filmu a diskusi o tom, jak by to mohlo vypadat v praxi. Zajímá vás promítání Trouble ve vaší škole, infoshopu, komunitním centru nebo jen doma pro partu přátel? Staňte se Potížisty! Za 10 babek měsíčně vám pošleme v předstihu kopii pořadu spolu s balíčkem dodatečných zdrojů a dalších otázek, které můžete využít v diskusi.

Pokud si nemůžete dovolit finančně nás podpořit, nevadí! Můžete streamovat nebo stahovat tento film zdarma z našich stránek: sub.media/trouble. Pokud máte nápad na další téma nebo s námi prostě jen chcete být v kontaktu, napište nám na trouble@sub.media.

Rádi bychom vám taky připoměli, že subMedia stále shání finanční prostředky na rozšiření kolektivu, abychom tvořili více videí a vrátili Stimulátora zpátky na scénu s novými týdenními zpravodajskými pořady. Pokud máte rádi Trouble, a chcete více věcí od subMedia, prosíme navštívte sub.media/donate a pošlete nějaký příspěvek, nebo se dokonce můžete stát pravidelnými měsíčními přispěvateli za pouhé $2/měsíc.

Jako důkaz našeho potěšení, pošleme na mail nějaký swag. Jako vždy máme radost z toho, když vidíme, jak nás lidé podporují a promítají naši práci, a zdravíme stovky nových odeběratelů sub.Media, kteří se stali měsíčními příspěvateli poté, co nám zavřeli náš paypal.

Mimo jiné, sháníme finanční prostředky na zaslání filtračního zařízení pro vodu do Portorika, lidem kteří mají nedostatek pitné vody. Pokud nám s tímto úkolem chcete pomoct, běžte na sub.media/puerto-rico/ Tato epizoda by nebyla možná bez štědré podpory Natalie, Ita, Avispa Midia a Nicholase.

A teď ven a dělat potíže!

Dokumenty, publicistika, souvislosti, reference