Palestina je stále problém

Dokument britského novináře a dokumentaristy Johna Pilgera z roku 2002. Film umožňuje nahlédnout na to, co se z médií zpravidla nedozvídáme, na opomíjené utrpení okupovaných Palestinců. Pilger se dotýká všech palčivých problémů izraelsko-palestinského sporu: ilegální okupace pásma Gazy (za natáčení ještě oficiálně okupovaného) a Západního břehu Jordánu, neexistence palestinského státu, ilegálních izraelských osad, terorismu, palestinských sebevražedných útoků, teroristické minulosti některých izraelských předáků, vojenského a finančního zaštítění Izraele Spojenými státy, atd. Ve filmu hovoří Palestinci i Izraelci a jejich autentické výpovědi vykreslují velmi svízelnou situaci na Blízkém Východě.

Situaci lze vyřešit jen jediným způsobem, ukončením okupace, protože okupace se stala rakovinou, která požírá životy obou národů.

Co z nás okupace udělala? Udělala z nás zvířata. Někdy se skoro stydím říct, že jsem Izraelec. Od izraelské vlády je to do nebe volající podvod, že jakákoliv kritika její politiky je označována za antisemitismus. Někdy je mi líto izraelských matek, protože si myslí, že jejich vojáci, jejich synové, jsou vítězové, ale raději by se měly přijít podívat, co tady jejich vojáci dělají.

Před 25 lety jsem natočil film Palestina je stále problém o národu Palestinců, kteří byli vyhnáni ze své země a později se ocitli pod izraelskou vojenskou okupací. Okupací, kterou odsoudilo OSN a téměř všechny země světa, včetně Británie. Jenže za Izraelem stojí jeho velmi silný přítel – Spojené státy. Takže za těch 25 let se na zdejším obrovském bezpráví nic nezměnilo. Změnilo se jediné, Palestinci začali bojovat a bránit se.

Stále ponižovaní Palestinci bez vlastního státu, se vzbouřili proti obrovské izraelské vojenské mašinérii, i když nemají žádnou armádu, žádné tanky, žádná americká letadla, vrtulníky nebo rakety. Někteří z nich páchají příšerné teroristické činy – sebevražedné útoky. Ale Palestinci žijí v přehlížení a dennodenním teroru, pod bezohlednou kontrolou téměř všech aspektů jejich života, jako by žili ve vězení. Tento film je o Palestincích a odvážných Izraelcích, které spojuje nejstarší lidský boj – boj za svobodu.

PALESTINA je stále problém
reportáž JOHNA PILGERA

Minulý březen (2002) zaútočili vojáci a tanky izraelské armády na Ramalláh a další města okupované Palestiny. Útok byl označen za „nájezd“, který měl zastavit palestinský terorismus. Ve skutečnosti šlo o útok i na civilní cíle – školy, kanceláře, zdravotní střediska, divadla a rozhlasové stanice. Systematické pustošení je typické pro jednu z nejdelších vojenských okupací moderní historie. I Ministerstvo kultury vojáci zdemolovali. Jeho vedoucí Liana Badr, významná spisovatelka a filmařka, mi krátce poté ukázala, k jaké devastaci zde došlo.

Tohle je hlavní kancelář, měli jsme tu velkou kartotéku dokumentů Vidíte to, všechno je zničené Tohle byla nejlepší kancelář na ministerstvu. Tady pracujete na propagaci palestinské kultury, jako jsou filmy, různé projekty pro děti… výstavy, výstavy knih i obrazů, festivaly, taneční přehlídky a folklórní slavnosti. Měli jsme spoustu projektů a teď nemáme s čím pracovat, nemáme počítače, ani vybavení a nábytek. Zůstává nám jen pocit křivdy. Ten smrad je příšerný Ano, příšerný smrad Tady je pytel plný hoven, ta jsou rozmazána po kopírce.

Takže se tu nejdřív najedli a pak… A pak jimi pomazali kopírku. A vůbec všechno, i zdi jsou od hoven. Máme tady dva záchody, dva v každém patře, ale oni se tu všude vykáleli na zem. Podíváme se sem… panebože, podívejte se na to. – To jsou dětské výkresy, že? – Ano Tahle místnost je pro děti, tady malují a pracují, učí se tu malovat, vyjadřovat samy sebe, pořádají se tu různé soutěže, např. v psaní. Ale vidíte to, jak nám to všechno zničili. Nemají úctu vůbec k ničemu, vždycky jenom přijdou a všechno zničí.

A takhle vypadá systematický terorismus státu Izrael. Pro Palestince tohle vandalství znamená jediné – úmysl zničit je jako národ. Jádrem konfliktu je boj o území. O kopce a údolí Palestiny. O zdejší vzácnou vodu a úrodnou půdu. Na začátku 20. století tvořili většinu obyvatelstva Palestiny palestinští Arabové. V roce 1948 byl ve stínu holocaustu založen Izrael. Pro Palestince to znamenalo ztrátu 78% jejich území. V současnosti se snaží získat jen zbývajících 22% původní země. Ale už 35 let jejich zemi ovládá Izrael.

V roce 1987 Palestinci povstali v tzv. Intifádě. Ta se určitě zapíše do dějin jako boj za svobodu národa. Palestinci bojovali kameny proti tankům a letadlům a byli surově potlačeni – takovýmto způsobem: izraelští vojáci úmyslně lámou vězňům kosti v těle. Někteří vojáci později uvedli, že naplňovali oficiální izraelskou politiku. Před dvěma lety (2000) Palestinci povstali podruhé. Není se čemu divit. Lidé zde při zákazech vycházení žijí jako v domácím vězení. Bez varování mohou být uzavřeni ve svých domovech. Jejich běžný život je spletí prohlídek, zátarasů a kontrolních stanovišť. Tak nějak vypadal apartheid v Jižní Africe.

Skryté účinky jsou úplně stejné – ponížení, vztek a smrt. Tahle palestinská žena dobře ví, co mohou způsobit kontrolní stanoviště. Minulý říjen před porodem svého druhého dítěte se s manželem vydali do nemocnice. Byli zastaveni u izraelského zátarasu, kde žádali, aby mohli projít. Bylo tam asi šest nebo sedm vojáků. Hádali jsme se. Jeden z nich porazil manžela na zem, praštil ho puškou a hodil po něm průkazku totožnosti. Museli jsme jít zpátky domů. Počkali jsme, jestli se uklidní, a zkusili jsme projít znovu. Žádali jsme znovu o povolení jít do nemocnice, ale oni nás prostě nepustili.

A pak jsem porodila. Moje tchýně břitvou přeřízla pupeční šňůru. Chlapeček začal plakat. Manžel ho pak zabalil do kabátu. Jeden manželův příbuzný nás pak odvezl do nemocnice jinudy. Jenže než jsme tam dorazili, chlapeček zemřel. Takové případy se ale jen zřídka objeví v médiích. A přitom se podobných případů vyskytlo už mnoho. Nevíme, proč nám to udělali. Nešlo o nic osobního. Oni se tak chovají ke všem Palestincům. Mrzí mě, co řeknu, ale oni raději pomohou zvířeti než Arabovi. Palestinci se pokoušejí vést normální život. Ale ten není nikdy normální.

Při izraelských vojenských operacích platí zákaz vycházení a vše se zastaví. Sanitky nemohou přijet k nemocným a raněným. Děti nemohou jít do školy. Izraelci tvrdí, že je to pro jejich bezpečnost nezbytné. Jestli je to pravda, pak to prostě nezabírá. A o bezpečnost Palestinců se nestará nikdo. Celý život žijete s tím, že jste něco míň. Nemáte vládu nad sebou, ani nad vzduchem, který dýcháte. O nějakém plánování do budoucna se nám ani nesní. ~ Lama Hourami, Palestinka, Gaza ~ O plánování, co budeme dělat za hodinu nebo zítra, o tom se nám ani nesní, protože náš osud není v našich rukou.

O tom, jak budeme žít, rozhodují jiní. Abych se v téhle zemi mohla vdát, musela jsem mít povolení od Izraelců. Nejenže nám naší zemi zabrali a teď znemožňují vytvořit náš stát, ale ještě k tomu ovládají veškeré detaily našeho života. Někteří Izraelci proti okupaci vystoupili. Více než 500 vojáků na okupovaných územích odmítlo sloužit. „Připadáme si jako čínský student, který stojí před tankem na náměstí Tiananmen. Jsme svědomím naší země,“ říkají o sobě. Išaj Rosen-Cvi je jedním z nich.

Jsem přesvědčen, že realita okupace se odehrává na kontrolních stanovištích. Nikdy nezapomenu na ten obraz – ~ Išaj Rosen-Cvi, bývalý izraelský voják ~ pět hodin ráno, čtvrt na pět ráno, a stovky lidí čekají, aby mohli projít. A vy tam stojíte a vidíte jejich oči, vidíte to pokoření, zklamání a nenávist. A právě vy jste ten okupant, vy máte veškerou moc a oni nemají vůbec žádnou. Kdykoli jim můžete sebrat jejich průkazku totožnosti a oni pak nejsou… nemají nic, protože bez identifikace je může kterýkoli voják zatknout. A vy jste ten, kdo tam stojí a chová se k nim jako k někomu bez práv, bez svobody.

Svět se většinou na problém Palestiny dívá prostřednictvím tragédií sebevražedných útoků. Skze zoufalství bezmocných proti utlačovateli vybaveným moderními zbraněmi. První žena – sebevražedná útočnice se odpálila v lednu roku 2002. Jmenovala se Wafa Idris Byla jedinou dcerou uprchlíků vyhnaných z domova poblíž Tel Avivu. Bylo jí 28 let a byla záchranářkou – dobrovolnicí. Wafa byla moje sestra. Byli jsme si blízcí. Hodně mě překvapilo, co udělala. Jak je možné, že se dobrovolná záchranářka stane sebevražednou útočnicí?

Vždycky nám vyprávěla, jak byl někdo zabit a jak viděla něčí rozprsklý mozek nebo něčí obsah žaludku. Nebo někoho, jak přišel o nohu. Také byla otřesena těhotnými ženami, které byly nuceny porodit na kontrolních stanovištích, a ta nemluvňata pak zemřela. Také byla zraněna gumovými projektily. To všechno jsou dost silné motivy, aby svůj národ pomstila. Sebevražedné útoky jsou izraelské veřejnosti předkládány jako šílené činy šílenců, ~ profesor Ilan Pappe, izraelský historik ~ kvůli kterým není šance dosáhnout míru.

Měly by se naopak rozebrat širší důvody a říct, že je možné jim předejít. Jakmile je všichni patřičně odsoudí, najdeme cestu ven. Cesta ven znamená vytvoření takových podmínek, aby tito mladí lidé mohli nacházet nějakou naději a nepropadali bezmoci a zoufalství. Řekl bych, že v Izraeli převládá úsilí, aby byly takovéto analýzy příčin umlčeny. Sebevražedné útoky proti civilistům jsou jednoznačné zločiny extremistů, jenže tito extremisté žijí v surové okupaci a se zoufalstvím mladých dobrovolníků. Někteří výjimeční Izraelci jsou schopni si tohle uvědomit.

Izraelec Rami Elhanan je otcem, který může o sebevražedných útocích vyprávět. 4. září roku 1997 jeho dcera Šmadar při sebevražedném útoku přišla o život. Bylo jí 14 let. Ona byla dítětem míru, byla plná života, velmi veselá, byla dobrá studentka, tancovala a podobně. Byl zrovna první školní den a ona šla po ulici Bena Jehudy, po nákupní třídě, aby si ještě se dvěma kamarádkami nakoupily učebnice. Jedna z nich zemřela spolu s ní a druhá byla velmi vážně zraněna. Rami je výtvarný designer a bývalý voják.

Jeho otec přežil Osvětim, ale jeho prarodiče, šest tet a strýců zahynuli v holocaustu. Jaké jsou vaše pocity rozhořčení, které by měl každý otec při ztrátě své dcery za takovýchto okolností? Nejsem blázen. Nezapomínám a neodpouštím. Ten, kdo vraždí malá děvčátka, je vrah a musí být potrestán. Když ale člověk začne myslet hlavou a ne srdcem a uvědomí si, co ty lidi k tomuhle žene, že nemají žádnou naději, že jsou tak zoufalí, že páchají sebevraždy, musíte se zeptat sám sebe, přispívám já také nějak k tomuto zoufalství? Do tohohle blázince? Tohle přece nepřichází z čistého nebe.

Kluk, jehož matku ráno ponižovali na kontrolním stanovišti, večer spáchá sebevraždu. Sebevražedný útočník je obětí – stejně jako jí byla moje dcerka. Tím jsem si zcela jist. Je třeba pochopit, kde se ti sebevražední útočníci berou. Pochopení je začátkem řešení tohoto problému. Jen málo národů tak často pocítilo zradu, jako Palestinci. Před 2. světovou válkou byla Palestina pod britskou správou – mandátem. Britové Palestincům přislíbili nezávislý stát, ale zároveň přislíbili Palestinu i židovskému hnutí – sionismu.

Když byl v roce 1948 založen stát Izrael, arabský svět se proti tomu postavil, protože Palestinci byli vyháněni nebo nuceni uprchnout, hnáni strachem a hrůzou. Třičtvrtě miliónu Palestinců se stalo uprchlíky. Izraelský vojenský hrdina, generál Mojše Dajan později přiznal, že židovská obydlí se stavěla na místech arabských vesnic a že v zemi neexistuje jediné místo, které by nebylo dříve osídleno Araby. Zatímco Palestincům bylo právo na návrat domů upřeno, kdokoli, kdo prokáže své židovské kořeny, má právo se v Izraeli usadit.

V roce 1967 za šestidenní války Palestinci podruhé opouštěli své domovy, když Izrael začal okupovat zbývajících 22% původní Palestiny. To Izrael popisoval jako sebeobranu. Palestinci se obávají, že izraelská kolonizace nikdy neskončí. Tohle vypadá jako středověká pevnost, Izraelci ji označují jako židovskou osadu. Ve skutečnosti jde o součást sítě ozbrojených osad, které podle odhadu zcela ovládají 42% okupovaného Západního břehu. Mnoho těchto osad ovládá a nahání strach okolním palestinským obcím.

Podle mezinárodního práva jsou ilegální a OSN je odsuzuje. Všechny ty izraelské osady na Západním břehu na vrcholcích kopců obklopují všechna města a obce, takže pořád cítíte, že oni jsou nad vámi, že jsou nadřazení. A my si připadáme jako mravenci, jako hmyz. Ale tohle je přece naše země! Nikoho jiného, je naše. Přesto oni jsou ti na vrcholcích a ti, kdo má všechny ty zbraně a kdo ovládá na Západním břehu úplně všechno. Tohle je Mojše Dann, veze nás do židovské osady na jihu palestinské Gazy. – Vidím, že je tady podél cesty všude elektrický plot, že? – Hm. Elektrický plot z ostnatého drátu.

Vypadá to tu na trvalý válečný stav, když musíte stavět ohrady z ostnatých drátů pod proudem. Dnes už ano, ostnatý drát je tu nově, kvůli situaci, ~ Mojše Dann, izraelský spisovatel ~ protože když Židé jedou po silnici domů, tak nějaký pale… kdo vypadá jako palestinský policista, po autech střílí. Izraelci s sebou přinesli určitý druh apartheidu. Projeli jsme po silnici, která byla postavena pouze pro židovské osadníky a vojáky. Dokud je otevřená, tito Palestinci musí čekat celé hodiny, dokud těch několik osadníků neprojede.

Nepřipadá vám zvláštní, že tahle silnice je jen pro jedno etnikum, jen pro Židy? Dřív to tak nebylo. Ale teď to tak je. Teď ano, protože… asi před půldruhým rokem tu vybouchl autobus, izraelský školní autobus tu vyhodili do povětří arabští teroristé. Proto jsme se rozhodli, že nejrozumnější bude vybudovat oddělené cesty. Jakoby tu nebyla ani stopa po tom, že většině lidí přítomnost téhle osady hluboce vadí. Já nevím, co si zdejší Arabové myslí, a jak to všechno vnímají, z politického hlediska přirozeně nechtějí být pod izraelskou nadvádou.

Ale z hlediska zakládání a podporování jejich rodin je to podle mě pro ně jedno z nejlepších řešení situace. Už 35 let se o takovém nejlepším řešení situace hlasuje v OSN. Téměř všichni jednomyslně vyzývají Izrael, aby respektoval mezinárodní právo a z okupované Palestiny se stáhl. V opevněné osadě panuje atmosféra středostavovského předměstí, která je zasazena do jednoho z nejlidnatějších a nejchudších koutů světa. Jedním ze strategických cílů je zde kontrola vodních zdrojů, jelikož voda je na Blízkém Východě velmi vzácná.

Zatímco Palestinci mají tekoucí vody nedostatek – někdy v letních vedrech žádnou – osadníci mají vody dost. A symbolem okupace je tahle zeď. Až to bije do očí, že tahle osada vypadá jako pevnost. Vždyť tohle vypadá jako berlínská zeď. Ano, jako berlínská zeď… je to špatné, my se tu necítíme dobře. ~ David Reisch, izraelský osadník ~ Žiju tady už 15 let bez těchhle zdí, ohrad a všeho, žili jsme tu úplně normálně. Až minulý rok se všechno změnilo. Ospravedlnění pro zabrání něčí země mají Izraelci v Bibli – Bůh jim dal Palestinu a tudíž Bůh, a ne dějiny, je jim svědkem.

Žiju tady, protože je jasné, že sem patřím. Není to v mých rukou, abychom tu zemi mohli vrátit. Ani v rukou politiků, parlamentů nebo kohokoli jiného. Protože jde o hnutí. Je to něco, co vychází z historie před 3000 lety, kdy nás sem přivedl Mojžíš, a my toužíme vybudovat v Jeruzalémě chrám. To je něco mnohem většího než náboženství. Pokud ale nedojde ke kompromisu, znamená to trvalý spor. Život je plný různých sporů, nevím, co na to říct. Možná to teď řeknu hodně tvrdě, tohle je hra ‚všechno nebo nic‘. My budeme bojovat, jsme v konfliktu, budeme bojovat, prostě ‚všechno nebo nic‘, ne že se tu navzájem pozabíjíme, ale buď vyhrajeme my nebo oni.

Na druhé straně zdi panuje realita Palestiny. Na jiném kontrolním stanovišti lidé zase jen čekají a čekají. ~ Dr. Mona Al Farra, palestinská lékařka ~ Tak například cesta z města Gaza do Hanunisu. Obyčejně tam dojedete tak za 20 minut. Ale po zřízení tohoto kontrolního bodu cesta tam trvá někdy 4 až 9 hodin. Tihle lidé tady čekají, aby se dostali z města Gazy do Hanunisu. Kvůli tomu, aby se zajistila bezpečnost průjezdu dvou tří osadníků. Takže než ti dva či tři osadníci tudy projedou, veškerý provoz se tu zastaví. Přesně tak.

Jak dlouho se tady podle vás ještě bude čekat? Tihle lidé tu musí čekat až do zítřka do rána, protože cesta je teď uzavřena. Otevře se až zítra ráno v 7 hodin. Rodina dr. Al Farry tady poblíž donedávna vlastnila půdu. Izraelci ji ale zkonfiskovali a její dům zbourali. Přesně tohle je v okupované Palestině na denním pořádku. Za jednu noc zbourali můj dům a k tomu ještě 26 dalších domů. Tomu říkám terorismus. Tohle je terorismus. Jak dlouho tady vaše rodina žila? Už asi 900 let a pořád na stejném místě. Jsem naštvaná, zdrcená.

Celý svět nás opustil. Abych byla upřímná, myslím si, že na nás nikomu nezáleží. Tohle je Gaza. Stačí popojet jen pár kilometrů po silnici od blahobytné izraelské osady a uvidíte ten obrovský rozdíl. Téměr milion Palestinců je uvězněno za ostnatým elektrickým plotem a zátarasy. Na invazi se tu čeká pořád a jedinou obranou jsou tu hromady písku. Strach je všudypřítomný. Čekání na invazi je horší, než invaze sama, protože pořád čekáte a nevíte, kdy, jak a odkud udeří. Když poprvé bombardovali Gazu, byla jsem na jiném místě, kde bylo v domě plno dětí a já jsem slyšela pláč a nářek všech těch dětí a jejich matek.

Rozestavěné domy v Gaze jsou důkazem, že naděje na vyjednání nezávislé Palestiny neumírají. Většina lidí však bez izraelského povolení nemůže odejít, ani se vrátit, nemohou dostat práci a jejich zboží se nemůže dostat na trh. Většina z nich se snaží vyjít stěží s librou na den. Tuto chudobu způsobuje izraelská politika izolace. Aby Izrael udržel tuhle neudržitelnou okupaci, vytváří z měst a vesnic vězení. Jsou obklopeny tanky, obehnány zdmi a oplocením. A přitom nejde o stavění hranic mezi námi a Izraelem, oni staví hranice přímo na území Západního břehu a Gazy.

Mezi našimi městy a čtvrtěmi, ve prospěch izraelských osadníků. Dělají z nás okupovaný národ místo občanů. …Spojené státy jsou hrdé na spojenectví s Izraelem… …bezpečnost Izraele je hlavním cílem naší vlády… …rád bych, aby všichni věděli, že budu-li prezidentem, Izrael bude naším přítelem… K okupaci Palestiny by nemohlo dojít, kdyby za Izraelem nestála Amerika. Na Blízkém Východě bohatém na ropu je Izrael americkým policajtem, který od ní získává miliardové dotace a nejnovější výzboj – letadla F-16, granáty, rakety, vrtulníky Apache.

Izrael je dnes čtvrtou vojensky nejsilnější zemí světa a vlastní jaderné zbraně. Viděli jsme, jak nad našimi hlavami krouží vrtulník Apache, a jak vystřelil raketu, která vybouchla jen 200 metrů od našeho domu, všechna okna se vysypala. Měl jsem před sebou svou jedenáctiletou dceru, třásla se strachem, byla vyděšená k smrti, a já jsem nemohl udělat vůbec nic, abych ji ochránil. V té chvíli nevíte, jestli za vteřinu vy nebo vaše dcera nebudete mrtví. Ten pocit naprosté bezmoci se nedá popsat, nikdy na to nezapomenu.

Tohle jsou následky bombardování Gazy. Největším dodavatelem zbraní do Izraele je Amerika, ale už se tolik neví, že i Británie Izraeli dodává zbraně, i když ilegální okupaci odsuzuje. Za 14 měsíců od počátku palestinského povstání schválila Blairova vláda 240 povolení k vývozu zbraní a vojenského vybavení do Izraele. Dodávka obsahovala velkorážové zbraně, munici, granáty a významné součásti pro vojenské letectvo, z čehož vyplývá, že zcela jistě i americké bojové vrtulníky. Vrtulníky Apache jste mohli sami vidět ve zprávách, jak vystřelují rakety na hustě obydlené oblasti.

Tony Blair prohlásil, cituji: „Snažíme se udělat vše, co je našich silách, abychom dosáhli míru a stability na Blízkém Východě.“ Tolik nás ponižují a zabíjejí a ničí naší zemi, ničí všechno, co budujeme – naše školy, organizace, všechno, co si zamanou. Ale to nám jen dává další sílu k odporu. Ze zpráv se dozvídáme, že pouze Palestinci jsou teroristé. Přitom Izraelci mají už dlouhou historii terorismu – jak před, tak i po založení židovského státu. Minimálně tři izraelští předsedové vlád se na teroristických útocích podíleli.

Tragický pohled, vypadá to tu jako po náletu. V hotelu sídlilo velitelství britské armády a úřad palestinské vlády. Došlo k velkým ztrátám. Velitelem teroristické frakce, která v roce 1946 vyhodila do vzduchu hotel Krále Davida v Jeruzalémě, byl Menachem Begin. O život přišlo 91 lidí. Menachem Begin byl předsedou izraelské vlády v 70. a 80. letech. O masakru se jednou vyjádřil jako o „velkolepém vítězství“. Jicchak Šamir byl předsedou vlády do roku 1992. Byl vůdcem židovské skupiny Stern Gang, která je zodpovědná za velké množství atentátů.

Poté, co tito nyní slavní Izraelci spáchali teroristické činy právě před založením Izraele, jste jim sice mohl říci, že vraždy jsou za všech okolností neospravedlnitelné. Ale podle nich jsou jejich činy ospravedlněny. Jaké jsou v tom pak rozdíly? ~ Dori Gold, hlavní poradce izraelského předsedy vlády ~ Myslím si, že jakožto mezinárodní společenství jsme dospěli k novému chápání. Útoky z 11. září jsou pro svět budíčkem. Protože terorismus už dnes neznamená, že nějaký šílený pumový útočník a anarchista hodí výbušninu do davu lidí.

Terorismus se dnes začíná měnit v nekonvenční formu – v terorismus nukleární. A než k tomu dojde, je třeba tuto hrozbu vymýtit z povrchu zemského. A tak ať už mluvíte o zdejších sporech mezi Izraelci a Palestinci, o sporech v Severním Irsku, na Srí Lance nebo kdekoli jinde, kde dochází k teroristickým útokům, všechny svobodné demokracie na světě se musí zavázat, že tuto hrozbu ze světa vymýtí. Tečka. Týká se to i státního terorismu? Žádná země nemá právo úmyslně útočit na civilisty. Ani žádná organizace nemá právo záměrně útočit na civilisty.

Jenže to je právě to, co Izraelci dlouhá léta dělají. Současný izraelský předseda vlády Ariel Šaron byl dlouho do terorismu zapleten. V roce 1983 byl shledán sice nepřímo, ale osobně zodpovědným za krveprolití civilistů spáchané libanonskou milicí ve dvou palestinských uprchlických táborech. Přinejmenším 800 nevinných lidí, především Palestinců, bylo chladnokrevně povražděno. Jak je na tom současný izraelský teorismus? Musíte být velmi opatrný, co za terorismus označujete. Terorismus představuje úmyslné útočení na civilisty jako styl boje.

A přesně takové jsou teroristické útoky na izraelské školy, kavárny, obchodní domy. Izrael útočí jak nejlépe dokáže jen na palestinské teroristické organizace. Dobrá, ale když izraelský ostřelovač zastřelí stařenku o holi, která se snaží dostat do nemocnice na chemoterapii, a to před zraky světového tisku, a přiznejme si, že podobné případy by vydaly na celou knihu, to snad není terorismus? Tenhle případ neznám, ale můžu si být jist jednou věcí. Izraelec, který míří – třeba izraelský ostřelovač – míří na ty, kdo jsou zapleteni do terorismu.

Bohužel se v každém boji vyskytnou případy, kdy dojde k náhodnému zabití civilisty. Terorista je ten, kdo záměrně míří hlavní své pušky na civilisty. To je přesně to, o čem jsem teď mluvil. Ne. Mohu vám říci, že tohle se neděje. Ale děje. A tohle je podle mého přesně ten případ, kdy mají někteří lidé problém s argumentací, že terorismus existuje jen na jedné straně. Vaše definice ohledně civilistů je absolutně přesná. Všichni ti sebevražední útočníci jsou teroristé. Pokud budete zaměňovat terorismus a protiterorismus a budete vytvářet jakési morální zmatení pojmů, způsobíte problémy nejen Izraeli, ale způsobíte problémy celému západnímu světu.

Protože my všichni čelíme těmto hrozbám. Těžko najdete rodíl mezi tím, co Izraelci nazývají „proti-terorismem“, a terorismem. Obojí představuje zabíjení nevinných lidí. Takhle to dopadlo, když letos (2002) předseda vlády Ariel Šaron poslal do Betléma tanky. Předevčírem jsme tu měli případ ředitele soukromé nemocnice v Al Hadr, který jel do Betléma zajistit zásobování pro nemocnici. Vojáci znali jeho poznávací značku, znali jeho jméno a věděli, že je ředitelem nemocnice. Přesto byl zastřelen. Vysokorychlostní střelou.

V roce 1988 Organizace pro osvobození Palestiny v čele s Jásirem Arafatem uznala právo Izraele na existenci i jeho suverenitu nad 78% území Palestiny. To byl přelomový kompromis. Na začátku 90. let se zdálo, že mírové řešení je nadosah. Právě v této místnosti jeruzalémského hotelu se v roce 1991 uskutečnilo první přímé vyjednávání mezi izraelskými a palestinskými předáky. Pak došlo k dalším setkáním, která vyvrcholila dohodou v norském Oslu. Ta ustanovila zřízení autonomního ministátu na územích okupovaných Izraelem od r. 1967.

Jásir Arafat a jeho národ to vnímali jako začátek. Jenže všechno bylo úplně jinak. Většina Palestinců získala jen klasický statut kolonie. Arafatovi a jeho vedení se dostalo vymožeností a výsad moci, ale většina ostatních získala jen to, co jeden izraelský novinář označil jako „autonomii vězně v zajateckém táboře“. V červenci r. 2000 se obě strany sešly v Americe, aby se konečně dohodly. Jenže při jednání došlo k zásadní neshodě na tom, o jak velké území se bude jednat. Tehdejší předseda izraelské vlády Ehud Barak prohlásil, že Palestincům nabídl téměř celé okupované území a že to Arafat odmítl.

Ve skutečnosti však Izraelci i v průběhu jednání zřizovali na palestinském území další a další ilegální osady. K nim připočtěme přístupové cesty a kontrolní stanoviště. Palestincům tak zbyla skupina kolonií, jejichž hranice hlídají vojenské základny. Je zásadně důležité, abychom se na to dívali z hlediska Palestinců. ~ profesor Ilan Pappe, izraelský historik ~ Palestinci měli kvečeru podepsat dokument, který neřešil ani jednu ze základních věcí, za které bojují už více než 100 let. Nakonec jim bylo nabídnuto jen 10 % původní Palestiny.

Izraelci, kteří v létě r. 2000 s touhle nabídkou přišli, dokonce ani nehovořili o řádném státě. Mohli bychom ho nazvat jako nestátní stát. Jako bantustan bez jakékoli vlastní svrchovanosti. Bez vlastní nezávislé zahraniční, ekonomické a veřejné politiky, bez řádného hlavního města. A měl by být vydán na pospas izraelským bezpečnostním službám a izraelské vládě. A nejen to. Existují jasné důkazy, že Palestinci učinili Izraelcům zcela mimořádnou nabídku, ve které jim postupují další části svého území. To však tehdy nebylo ničím novým.

Pokud se Palestinci nedočkají spravedlnosti, dojde k zúčtování u mladé generace. Mír a bůh s vámi. Mír a bůh s vámi. Jmenuji se Khaled Dahlan. Jsem psychiatr. Dneska si spolu něco nakreslíme. Doktor Dahlan pořádá pro děti v Gaze projekt. Nechá teď tyto chlapce, aby namalovali, cokoli chtějí. Většina těchto dětí je traumatizována strachem a násilím plynoucím z okupace. Většina našich dětí, které jsou přímými svědky útoků a bombardování izraelskou armádou, je nějak traumatizována. Trpí mnoha symptomy – děti začínají být úzkostné a sklíčené, trpí například poruchami spánku, nočními můrami, náměsíčnictvím a podobně.

Mnoho dětí se s tím nedokáže vypořádat, aby se dokázaly soustředit na učení. Téměř všechny kresby obsahují násilí. Téměř každá rodina v Gaze o někoho přišla, ať už v izraelském vězení, nebo kvůli násilí. Dr. Dahlan se snaží dětem pomoci, aby si zachovali to poslední, co mají – své duševní zdraví a svůj život. Tady vidíme konflikt mezi izraelskými vojáky s tanky na jedné straně a palestinskými dětmi na straně druhé, které na ně hází kameny a křičí „Není jiného boha nad Alláha“. V jiných částech světa děti obvykle malují podle své fantazie, ale tady malují skutečný život.

Ano, a proto je třeba děti ochraňovat před duševními poruchami. Nechci se dožít toho, aby jednou mé dítě, o které se snažíme už 15 let, ve svých deseti letech nešlo do nějaké osady, aby tam zabíjelo Izraelce. A jediný způsob, jediný způsob, jak zastavit utrpení na obou stranách, je mít vlastní palestinský stát podle rezoluce OSN. Kdy začne Izrael vyjdenávat s Palestinci, ale ne už o tom, co označují jako bantustany na Západním břehu, ale o státě, který bude mírový a bezpečný, ale hlavně nezávislý, jako sám stát Izrael.

Vy chcete, aby Izrael přijal podmínky takového vyjdnávání předem v televizi? Není lepší se nejprve shodnout na obecném principu a pak zasednout s Palestinci k jednacímu stolu poté, co proti nám přestanou páchat násilnosti. A co takhle uznat obecný princip stejně nezávislého státu, jako je Izrael? Není třeba se dohadovat na řadě detailů. Souhlasíte s obecným principem? Ale tohle je dobrý princip, nemyslíte? Jakou cenu má stát, není-li nezávislý? Mluvíme tady o tom, že jsme ochotni jednat s Palestinci o jejich samosprávě, a my jsme ochotni vytvořit palestinský samosprávný celek, někteří ho označují za palestinský stát, který by vyhovoval potřebám Palestinců.

Kdo vám dal právo, abyste vytvářeli vlast někoho jiného? Po nás se žádá, abychom o tom jednali. My chceme být součástí vyjednávání, jsme připraveni se na něm podílet. Nepouštíme se veřejně do detailů jeho územního a mocenského uspořádání. To je součástí vyjednávání. Rád bych, aby byly na Izrael uvaleny sankce, svým přátelům a kolegům vždycky říkám, že bych raději platil v penězích, než lidskými životy. Izrael jakožo silnější strana konfliktu si musí uvědomit, že za politiku, kterou vede, bude muset jednou zaplatit.

Co říkáte svým izraelským spoluobčanům, když přijdou s tvrzením, že nakonec „budeme zahnáni do moře“? Kdo nás tam zažene, tihle drobečkové? My jsme nejsilnější zemí na Blízkém Východě! Máme jednu z nejlepších a nejsilnějších armád na světě. Při poslední vojenské operaci byly nasazeny čtyři divize, čtyři tankové divize proti nějakým 500 nebo 2000 ozbrojeným jednotlivcům. To je naprosto směšné! Kdo nás zažene do moře? Donedávna byl Izrael proti kritice ze strany západních politiků téměř imunní.

A to hlavně kvůli obavám z obvinění z antisemitismu. Kvůli strachu, kterého izraelská vláda a její zahraniční lobby obratně využívají. Myslím si, že památka holocaustu nepřipouští kritizovat Izrael za to, co dělá. Vaše názory ani názory okolního světa nemají právo kritizovat Izrael. Za to, jak se dnes Izrael chová, mohou Němci a to, co Židům provedli. Pokud tedy budete kritizovat Izrael, budete okamžitě obviněn z antisemitismu. Od izraelské vlády je to do nebe volající podvod, že jakákoli kritika její politiky je označována za antisemitismus.

Kritika vlády, kritika její politiky je dneska podle mého jediným vlasteneckým činem, který může člověk udělat. I když to izraelská vláda popírá, Palestinci se obávají, že Izrael má v plánu ovládnout celou Palestinu a Palestince jednou provždy vyhnat nebo uvěznit. My nejsme proti Židům, vždyť já mám židovské přátele. My jsme proti politicky, proti vládě a armádě Izraele, které nám upírají naše práva. Stále doufám, že budeme žít s Izraelci v míru, ale jedině s důstojností, to je pro nás to nejdůležitější, s důstojností, která nám plně zaručí veškerá naše práva.

Palestinci se nikdy nenechají zničit, nikdy nezahynou. Nebudeme jako Indiáni, nebudeme vymazáni z historie, nikoli. Nikoho nemůže překvapit, že se Izraelci necítí v Izraeli bezpečně. Nikdo by neměl zapomínat na to, že jedna z nejhorších genocid v dějinách se odehrála jen o dvě generace dříve. Skutečné porozumění těmto strašlivým událostem však pramení ze základního pochopení lidskosti, jejímž úhlem je třeba chápat i utrpení Palestinců a jejich odhodlání vytrvat. Skutečnost je taková, že Izraelci nikdy nebudou mít klid, dokud neuznají, že Palestinci mají stejné právo na mír a nezávislost, jako mají oni sami.

Nedávno pozvedl svůj svobodomyslný hlas arcibiskup Desmond Tutu, když se optal: „Židovský lid Izraele už zapomněl na svůj kolektivní trest? Na bourání svých domovů? Na své ponižování? Zapomněli už tak brzy?“ Někteří Izraelci na to nezapomněli a ti, kteří hovořili v tomto filmu, ctí nejlepší tradice židovského humanismu. Jestliže Rami, muž, který přišel při sebevražedném útoku o svou dcerku, dokáže pochopit pravé příčiny zdejšího násilí, není už na čase, aby i ostatní pozvedli svůj hlas? Okupace Palestiny by měla skončit. Řešení je pak nasnadě: dvě země – Izrael a Palestina – kdy ani jedna nebude ovládat nebo ohrožovat tu druhou. Je to něco nemožného, nebo bude historie svědkem dalšího mlčení?

Dokumenty, publicistika, souvislosti, reference