PSYWAR

Film odhaluje vývoj propagandy a řízení veřejného mínění v USA, s důrazem na „elitní teorii demokracie“ a propojení války, propagandy a společenské třídy.

Zahrnuje originální rozhovory s řadou disidentských vědců včetně
Noam Chomsky, Howard Zinn, Michael Parenti, Peter Phillips („Project Censored“), John Stauber („PR Watch“), Christopher Simpson („The Science of Coercion“) a dalších.

John Stauber zkoumá v tomto dokumentu korporátní a vládní zneužívání propagandy a public relations k manipulaci s americkým lidem. Ukazuje, jak vláda USA představuje události, manipuluje s veřejným míněním o válce v Iráku, stejně jako o záchraně vojačky Jessicy Lynch. o zdánlivě spontánním davu, který svrh nadživotní sochu Saddáma Husajna v Iráku.

Zabývá se také skandálem Pentagonu a tajnou činností firmy Rendon Group, která se specializuje na PR válečný spinning. Film odhaluje řadu vládních a firemních aktivit k rozmazání hranice mezi skutečnými zprávami a falešnými zprávami, stejně jako časového vývoje veřejných dezinformačních kampaní, strategických podnikových kampaní,které mají vytvářet dobré jméno a vnímání dobrých skutků, použití fotomontáží, a dalších manipulativních PR nástrojů, které proměnily USA, jako zemi svobodných a domov statečných na místo, kde jsou dnes občané manipulovatelní s velkou účinností, a ve velkém měřítku. “

Tento film není na prodej nebo distribuci. Psywars obsahuje kontroverzní témata. Tvůrci tohoto materiálu mohou nebo nemusí souhlasit s určitými zde předkládanými názory. Psyops: ‚Psychologické operace‘ – Jakákoli forma komunikace na podporu cílů zamýšlených k ovlivnění názorů, emocí, postojů či chování jakékoli skupiny, aby byla prospěšná sponzorovi, ať už přímo či nepřímo. – Ministerstvo obrany USA, polní manuál americké armády 33-I

Na světě jsou dvě moci, moc meče a moc ducha. V dlouhodobém období vždy vítězí duch nad mečem – Napoleon Bonaparte V USA jsme často vychováváni a říká se nám, že tu nemáme propagandu, že tu jsou důslední investigativní žurnalisté. Máme tu vzdělané, skeptické, dokonce cynické občany a takové, kteří pokud by tu byly mocné zájmy snažící se ovlivňovat nebo manipulovat veřejným míněním, byli by mu vydáni na pospas. Realita je opravdu přesně opačná.

Akademici jako Alex Carey a jiní, kteří věnovali svůj život tomu, aby zkoumali, jak funguje propaganda zjišťují, že v západních demokraciích a otevřených společnostech jsou zapotřebí nejsofistikovanější typy propagandy. Už od dob První světové války kvůli lidem jako Ivy Lee a Eddie Bernays se z propagandy stal byznys, byznys řízení vztahů s veřejností. Nebo jak tomu říká jedna z firem, která často zastupovala diktátory, firma Burson-Marsteller: Jejich byznysem je usměrňování vnímání, usměrňování vnímání veřejnosti, vládní politiky v zájmu svých klientů, ať už jimi je kdokoli.

Studio Metanoia Pictures uvádí ve spolupráci s „I Am The Mob“ film Scotta Noblea 9. dubna 2003 Davy Iráčanů spontánně zaútočily na sochu Saddama Husajna, tvář zahalenou Starou Slávou. Později jsou hvězdy a pruhy americké vlajky nahrazeny červenou, bílou a černou, symbolizující přechod moci od osvoboditelů k osvobozeným.

Ministr obrany Donald Rumsfeld označuje tyto záběry za dechberoucí. Pro britskou armádu jsou historií. BBC Radio je označuje jako úžasné. A byly, protože celá událost byla zinscenovaná. Léta po této operaci zpráva americké armády připustila, že svržení sochy Saddama naplánovala skupina psychologických operací. V dokumentu se praví: „Naše TPT– neboli Taktický tým psychologických operací– spatřoval v soše cíl skýtající příležitost.“ O týden dříve, další psychologická operace položila základy tomu, co jí následovalo.

Ve scénáři se psalo o ženském Rambovi, proměněném v trpící slečnu, kterou zachrání ozbrojené síly americké armády. V situaci, o které hovoříme s plukovníkem Lynchovou, jak víte, byla její 507. udržovací rota 23. března napadena ze zálohy. Několik členů této udržovací roty bylo zabito, určitý počet zajat a několik případů nebylo objasněno, ona byla jedním z nich. Počkali 24 hodin, aby tam dostali kamery, celou událost připravili na velkou záchranu, ve které dorazí tým SWAT, zachrání ji, a pak se z ní okamžitě přes noc stane celebrita.

Ten příběh se udál ve stejný den, ve kterém vjely tanky do Bagdádu. V ten samý den, ve kterém jsme ostřelovali hotel Palestine, kde byli nezávislí novináři. V ten samý den, ve kterém jsme vyhodili do povětří televizní stanici Al Jazeera a zabili jednoho z jejích novinářů. Na stránkách novin a zprávách čteme jen o záchraně Jessicy Lynchové. To byla Pí-Ár náhražka.

Pro svržení sochy Saddama sehnali Chalabiovu skupinu. Firma Rendon Group ji vlastně vytvořila. CIA zaplatila Rendon Group, aby vytvořila irácký kongres jako odbojovou skupinu proti Saddamovi Husseinovi, která měla svou základnu v USA. Potom jí poslali na lodi do Iráku. To byli ti, kteří stáli okolo sochy, když ji tankem strhávali dolů. Společnost Rendon Group má hodně zkušeností– Pracovala pro George Bushe staršího a také pro Clintona. Jeho firma… býval Carterovým mužem pro média a vztahy s veřejností a založil PR firmu, která se specializuje na válku.

Šéf Rendon Group, John Rendon, popírá, že je stratégem národní bezpečnosti nebo vojenským taktikem. Spíše tvrdí: „Jsem politikem a osobou, která používá komunikaci k plnění cílů vládní politiky nebo cílů korporátní politiky. Vlastně jsem informační válečník a manažér vnímání.“ Po první válce v zálivu zaplatila CIA Rendonovi 23 milionů dolarů za vytvoření anti-saddámovské propagandy.

Po 11. září 2001 byl pověřen vztahy s veřejností v otázce amerického bombardování Afgánistánu. Rendon není zdaleka jediný. Vztahy s veřejností se rychle rozrostly v 200 miliardové odvětví za rok, které počtem PR pisálků v USA předhonilo novináře. Propaganda se stala hlavním prostředkem, pomocí něhož bohatí komunikují se zbytkem společnosti. Ať už jde o prodej výrobku, politického kandidáta, zákona nebo války zřídka mocní předávají zprávy veřejnosti dříve, než je zkonzultují se svými kolegy z PR branže.

Colin Powell je toho teď typickým příkladem. Nevybral si pozici sezónního diplomata tajemníka ministra zahraničních věcí. Místo toho si vybral Charlotte Beersovou, v PR kruzích známou jako „královnu Madison Avenue.“ (symbol reklamního průmyslu v New Yorku) Její životopis čítá úspěšné reklamní kampaně na šampón proti lupům Head & Shoulders rýži Uncle Ben’s a teď strýčka Sama (přezdívka USA). Díváte se takhle na zprávy. Pořad 60 Minut nebo programy televize Fox nebo cokoli jiného.

Přikládáte větší důvěryhodnost tomu, co vám říkají, že je novinařina. Když pustí reklamy, jste snad k nim více skeptický zřejmě proto, že někdo vyplázl strašně moc peněz, aby tyhle ulízanosti dovedně natočil a odvysílal. Pravděpodobně však nikdy nemáte dojem, že i ty zprávy, které jste právě viděli, byly také šikovně vytvořené nějakou společností, předané televizi nebo kabelovce s tím, že na to dají své logo, čímž to ztotožní se skutečnou novinařinou a odvysílají.

Plukovník Sam Gardiner nakonec sestavil žebříček 50 vylhaných příběhů, které vytvořil a dostal na veřejnost propagandistický aparát George Bushe v Bílém domě, před a během přepadení Iráku. Těmi nejpřednějšími na prvním místě byly lži, které vedly k válce. Nebyly to zpravodajské služby, které vedly k invazi, uzavírá Gardiner. Bylo to pečlivě připravené a puntičkářsky naplánované úsilí, které začalo před válkou s cílem zmanipulovat veřejnost.

V roce 2002, když Bushova vláda vedla masivní PR kampaň skrze ministerstvo obrany Donalda Rumsfelda v Pentagonu, aby prodala válku, existovalo něco, co se nyní nazývá jako Pořad odborníků Pentagonu, během něhož doslova tucty vysokých vojenských generálů, admirálů a plukovníků dostávaly prostor ve zpravodajských a analytických pořadech televizí přímo od Pentagonu. Doslova šli do Pentagonu, účastnili se telefonické konference s Pentagonem, cestovali s Pentagonem a pak šli do televize jako údajně nezávislé zdroje.

Ačkoli většinu z nich platil, vlastně platí, soukromý sektor, protože to jsou vysloužilí armádní představitelé, kteří odešli do služeb dodavatelských firem armády a mnoho z nich je zaregistrováno coby lobisté vojensko-průmyslového komplexu. Je z toho hned trochu konflikt zájmů, když se vaše živobytí zakládá na vaši schopnosti prodat výzbroj, bomby a rakety a zároveň se má za to, že budete jen patriotem, ex-generálem, který říká poctivě, co se děje. I když je to nezákonné, není způsob, jak to doopravdy zastavit.

Nejmocnější medium, skrze které k tomu došlo, o tom dokonce odmítá referovat jako o skandálu. Je to obrovský problém, před kterým stojíme. Před érou „imbed žurnalistiky“ tu byly jasné varovné signály. Během napadení Srbska za prezidenta Clintona se objevila zpráva o holandském novináři Abe De Vriesovi, která odhalovala účast „psycho-válečníků“ pracujících v CNN. Pocházeli z 3. praporu psychologických operací při základně Fort Bragg v Severní Karolíně.

De Vries citoval majora Thomase Collinse z informační služby americké armády: „Posádka psychologických operací, vojáci a důstojníci pracují v ústředí CNN v Atlantě v rámci našeho programu, tréninku v odvětví. Pomáhali s výrobou zpráv.“ Čím se irácká válka liší, není ani tak taktikou nebo rozsahem, ale synergií špičkové technologie. Téměř se nedalo říci, kde končí stát a začíná „čtvrtý stav“ (média).

Nechceme zničit infrastrukturu Iráku, protože za pár dní tu zemi budeme vlastnit. Měli použít víc? Měli použít ‚MOAB‘ – matku všech bomb? Pár zastřihovačů sedmikrásek? A nepozastavujme se jen u několika naváděných raket. Irácká invaze představuje vrchol domácí psycho-války v USA. Integrace nemající obdoby PR firem, médii vlastněnými korporacemi a psycho-operačními vojenskými jednotkami. V době napadení Iráku, velká část americké veřejnosti byla přesvědčena, že jaderný útok Saddáma Husajna je nejen možný, ale také bezprostředně hrozící.

Vojáci invazních jednotek byli podobně zmatení, pozoruhodných 77% z nich věřilo, že Husajn byl zodpovědný za útoky z 11. září 2001. Mnoho z nich vážně věřilo, že úkolem mise je zničit záhadnou skupinu známou jako Al-Kajda, a přinést tak svobodu iráckému lidu. „Jděte domů Yankeeové!“ „Jsme tu pro vaši zku*venou svobodu, takže si dejte hned teď zpátečku!“ Přesto, to co se skutečně dělo popisuje Norimberská charta jako jeden z největších zločinů mezinárodního práva: „Plánování, příprava, zahájení nebo vedení agresivní války.“ 7 let poté jsou výsledky invaze zřejmé.

Podle „The Lancet“, nejuznávanějšího britského lékařského časopisu bylo od začátku invaze (2003) do roku 2006 zabito přibližně 600 000 Iráčanů. Do roku 2009 narostlo toto číslo přes 1 milion. Ze čtyř milionů Iráčanů se stali uprchlíci ve vlastní zemi. Celá jejich společnost se roztříštila. Jak se mohla země svobodných a země statečných (narážka na slova americké hymny) stát místem, kde lze s občany tak manipulovat s takovou efektivností a v tak masivním měřítku?

Náš příběh začíná na neobvyklém místě: v uhelném dolu. Psychoválka I. Management vnímání Když přemýšlíme o vztazích s veřejností, není to obrázek, který mi vytane na mysli. Přesto to bylo tady, na přelomu století ve městě Ludlow ve státě Colorado, kde se vztahy s veřejností (PíÁr), jak je dnes známe, začaly utvářet. Od začátku byl třídní boj prudký. Podmínky, za kterých pracovali muži, ženy a děti v Americe 19. století, se velmi podobaly těm, které známe z nynějšího ‚globálního Jihu‘. 13-14hodinové pracovní dny nebyly neobvyklé. Životní podmínky byly často jako bydlení v kasárnách.

Děti pracovaly společně se svými rodiči. Když si představíme co vidíme na globálním Jihu dnes, byly to téměř podmínky otroků. Celkem lehce se to dá porovnat. Jako dělníci ve většině jiných odvětví té doby se horníci ve městě Ludlow organizovali, aby dosáhli základních práv. V roce 1914 odboráři United Mine Workers požadovali, aby jim uhelné společnosti zajistily bezpečné pracovní podmínky, přijatelné mzdy a dodržování státních hornických zákonů. Jako odpověď byl zastřelen organizátor dělníků v Ludlow gangsterem pracujícím pro společnost Colorado Fuel & Iron Corporation, kterou vlastnila rodina Rockefellerů.

Tehdy jako teď byli Rockefellerové synonymem bohatství a moci. William Avery Rockefeller se živil jako prostý užvaněný obchodník, ale jeho syn John Davison dosáhl amerického snu. K bohatství přišel těžením ropných ložisek v Mexiku a ve Spojených státech. John Davison Rockefeller byl prvním americkým miliardářem, ale byl to jeho syn, John D. junior, kdo formuloval odkaz Rockefellerů ve 20. století. 24 hodin po stávce slavili dělníci se svými rodinami Velikonoce, když přišel konec, který vešel do historie jako Ludlowský masakr. Stávka pokračovala od podzimu 1913 do jara 1914 a stále nemohli stávku potlačit.

Stávkující žili ve stanových koloniích postavených jejich unií – the United Mine Workers a v dubnu 1914 národní garda, kterou v té době platili Rockefellerové na tuto stanovou kolonii mužů, žen a dětí zaútočila, mnoho lidí zabila a stany zapálila. Následující den se našla těla 11 dětí a dvou žen, které uhořely a udusily se v plamenech. Nazvalo se to Ludlowský masakr. Letmý pohled na události předcházející Ludlowu odhalí, že brutální nakládání s dělníky ve Spojených státech nebylo neobvyklým jevem. O 60 let dříve v roce 1847, celostátní generální stávka byla násilně potlačena federálními vojáky.

Přes 30 dělníků bylo zabito a 100 zraněno v „Bitvě o viadukt“ v Chicagu. V roce 1894 zabili federální vojáci 34 odborářů Unie amerických železnic také v oblasti Chicaga. Vojáci se pokoušeli potlačit stávku vedenou Eugenem Debsem proti společnosti Pullman. V roce 1897 bylo zabito 19 neozbrojených horníků a 36 zraněno četou pod vedením šerifa poblíž městečka Lattimer v Pensylvánii. Většina dělníků byla střelena do zad, když se pokoušeli uprchnout. Světonázor největších kapitalistů na přelomu století lze shrnout slovy Williama Vanderbilta. V reakci na návrh, aby hlavní železniční trať New Yorku přizpůsobila svůj jízdních řád tak, aby vyhovoval veřejnosti, odpověděl: „K čertu s veřejností!“ Ale vztah mezi veřejností a korporacemi se měnil.

Desetiletí organizování a vzpour daly vzniknout rozsáhlé síti pracovních skupin s rostoucí politickou mocí. Časem zahrnovala hnutí Grange, socialistickou stranu, Greenbackers (odpůrci snižování objemu bankovek v oběhu), populisty a progresivisty a snad nejvýznamnější, unii anarchistů známou jako „Průmysloví dělníci světa“, nebo „Wobblies“. Po masakru z Ludlow odmítli denverští vojáci účast v dalších útocích proti horníkům s tím, že se nenechají vtáhnout do střelby do žen a dětí. Demonstrace propukly v celé zemi. Před kancelářemi Rockefellera v New Yorku se udál pochod.

Duchovní protestoval před církví, v které Rockefeller rád kázal, jen aby ho zmlátila policie. V moderním žargonu to byla PR noční můra. Ivy Lee šel pracovat–mezi jinými klienty–pro Rockefellerovi. Rockefellerova rodina po Ludlowském masakru najala a použila Ivy Leeho, aby usměrňoval vnímání této události a jiných událostí u veřejnosti. Specialitou Ivyho Lee byl krizový management. Mimo jiné mu bývá připisován vynález tiskového prohlášení, o kterém si všichni tak trochu myslíme, že je něčím užitečným.

Chcete propagovat událost? Piknik v církvi? Svolat tiskovou konferenci? Vydejte tiskové prohlášení. V té době ale byla tato myšlenka velmi radikální, protože Ivy říkal: „Zvládneme tu krizi tím, že na ní upozorníme. Vlastně usnadníme a pomůžeme zpravodajským médiím a novinářům s referováním o ní.“ Věděl, že do té míry jakou se stanou novináři důvěrní a závislí na jeho službách, do té míry by mohl vlastně předcházet a řídit jejich referování. Lee začal vést dezinformační kampaň. Vydával buletiny, ve kterých tvrdil, že 2 ženy a 11 dětí na Ludlow nebyly zabyty milicí, ale převrácenými kamny. Rozšířil historky, ve kterých se naznačovalo, že Matka Jonesová kromě toho, že organizovala dělníky, byla i bordelmamá.

Psal dopisy Guvernérovi a dokonce prezidentovi Wilsonovi, ve kterých se vydával za někoho jiného. Leeovy techniky dosáhly malého úspěchu, částečně protože on sám se stal vysoce nápadnou osobou. V budoucnu se budou experti PR učit, že jejich techniky jsou jen zřídka efektivní, pokud se neprovozují skrytě. Přesto jedna z Leeových inovací byla převratná. Když se dozvěděl, že Rockefellerova nadace dala stranou 100 milionů dolarů na propagační účely, přesvědčil Rockefellera, aby daroval velké sumy univerzitám nemocnicím, církvím a charitativním organizacím, aby mu vytvořily pozitivní publicitu. Navrhoval také, aby Rockefeller starší začal rozdávat peníze veřejně a aby se junior objevoval na velkých fotografiích v továrnách.

Ivy Lee chápal, že korporace potřebovaly předělat vizáž. Lidé je široce vnímali jako chamtivé, tyranské instituce a korporace potřebovaly vytvořit obraz vřelosti a starostlivosti. To byl počátek odvětví řízení vztahů s veřejností. Rockefeller založil svou Nadaci, až když se stal velmi nepopulární kvůli své pracovní politice. A náhle potřeboval vytvořit dobrý dojem. Je zajímavým fenoménem, že chudí vlastně dávají větší procento svých příjmů než bohatí.

Myslím, že bohatí cítí, že dávají více protože darovat 100 000 dolarů se zdá jako značný dar a nezáleží na tom, že mají 100 milionů dolarů. Stále si myslí, že darovali docela hodně. Částečně je to výsledek pokřivenosti ekonomických hodnot a částečně výsledkem ubohosti. Lidé nechtějí rozdávat své bohatství, Ted Turner řekl, protože se bojí, že jejich status v žebříčku Forbesu 400 o něco poklesne. Takže rozdávají, když je to prozíravé nebo když je to prospěšné; když se jim za to dostane publicity nebo když jim to poskytne přístup k jiné společenské třídě nebo jiné skupině, které chtějí být součástí. Ale dívají se na své bohatství více utilitaristicky spíše než striktně dobročinně.

Charita a soukromá charita a dalo by se říci veřejná charita- jakýkoli skutek, který lidem trochu uleví v utrpení bez změny systému – udržuje systém. Takový je ve skutečnosti americký systém -velmi vykořisťovatelský a velmi nespravedlivý- tímto způsobem se americký systém udržuje po celá staletí, doopravdy: Tím, že dáte trochu lidem a že dáte jen tolika lidem jen tolik abyste zabránil vypuknutí otevřené vzpoury. Dnes jedna z největších PR firem na světě se specializuje na druh krizového managementu.

Burson-Marsteller má kanceláře ve 35 zemích a měla různorodé klienty, od Phillipa Morrise chemického obra Union Carbide a korporaci Monsanto společnost specializující se na genetické inženýrství a další biovědy. Jako Rendon Group, Burson-Marsteller je provázaná s republikány i demokraty skrz na skrz. Její prezident a výkonný ředitel Mark Penn působil jako hlavní politický poradce Hillary Clintonové během voleb v roce 2008. Nejvíce znepokojující aspekt firmy Burson-Marsteller je její ochota pracovat pro nejhorší znesvětitele lidských práv na světě. Dělali PR pro indonéskou vládu, když páchala genocidu na Východním Timoru. Úzce spolupracovali s nigérijskou vládou a Royal Dutch Shell během a po válce v nigerijské Biafře.

A pomáhali zlepšovat image argentinské junty podporované Spojenými státy, kterou vedl generál Jorge Videla. Jedním z jejich klientů byla v sedmdesátých letech brutální argentinská junta, která se zmocnila tamní vlády shromažďovala disidenty, systematicky mučila, bila a zabíjela lidi a mrtvá těla shazovala na druhém konci oceánu. Neměla zrovna dobrou image u veřejnosti. Firmu Burson-Marsteller používala Argentina najímala ji a ta pro ni pracovala vcelku s potěšením za tučný kontrakt, který měl zlepšit image Argentiny v očích mezinárodní finanční komunity a západního tisku. Nemělo by vás překvapit, že vztahy s veřejností se vyvinuly ve společnosti jako jsou Burson-Marsteller a Rendon Group.

Když se podíváme zpět na kariéru jeho prvního guru najdeme pozoruhodně podobný vzor. Ivy Lee pracoval pro firmu IG Farben velkou německou průmyslovou firmu, a my nyní víme, že IG Farben byla součástí vnitřního kruhu nacistické propagandy. Jedna z nejefektivnějších a samozřejmě nejděsivějších kampaní státní propagandy, která se kdy organizovala byla nacistická kampaň, která pokračovala celé roky pod vedením nacistického ministra propagandy Josefa Goebbelse.

IG Farben platila Ivy Leeovi a jeho synovi aby reprezentoval nejen zájmy IG Farben, ale zájmy nacistického Německa ve snaze vykreslit nacistický režim jako režim přátelský. Ale než propůjčil svou odbornou zdatnost Třetí řiši pracoval pan Lee pro americkou vládu. Spolu s dalšími experty v rychle se rozvíjejícím oboru vědy o mysli a vztahů s veřejností, organizoval propagandu v první světové válce ne jen proti nepříteli – Němcům – ale proti samotným Američanům.

II. Propagování víry Často mluvíme o propagandě jako o něčem relativně nedávném, ale samozřejmě tomu tak není. Už dokonce ve starověkých společnostech, které nebyly demokratické, obzvláště ve velkých státech, rozuměly elity tomu že pokud nemáte podporu lidí, mohli byste mít potíže. A tak se vlastně celkem velká část pozornosti věnovala legitimování vojenských dobrodružství. Pamatuji si tu pasáž ze starého čínského textu, myslím, že to napsal Han Fei Tzu, tak asi před 2300 lety kde v knize píše: „Všeobecně“ – teď cituji- ‚Všeobecně je válka něco, čím lidé opovrhují. Proto když mladý muž má být odveden do války, je třeba shromáždit kolem něj jeho ženu, rodiče, rodinu a říci mu ‚Vrať se jako vítěz, nebo ať už tě znovu nikdy nespatříme.‘

A to je velmi mocný pocit Nejprve to násilí spáchané na mladém muži. Ale také v tom smyslu že válka je většině lidí odporná a často není v jejich nejlepším zájmu a proto jsou zapotřebí všechny ty písničky a tanečky a v tomto případě vyhrožování mladému muži v podstatě zavržením. Nemůžeš se vrátit ke své rodině. Nemůžeš se vrátit domů. Budeš zneuctěn. Čest, bezpečí na každou strunu se tu brnká. A stále dokola. Ano národní bezpečnost je jednou z nejmocnějších představ v moderní době, myslím, jak lidi podvést, aby dělali věci, které nejsou vůbec v jejich zájmu a podporovali tak ohromné vojenské komplexy které nejsou v ničím zájmu ale které jsou jako rakoviny pohlcující společnost

Propaganda a přesvědčování tu jsou už staletí. Ale propagandu v moderním smyslu slova lze vysledovat do 15. a 16. století kdy katolická církev houževnatě soutěžila s protestanty o to, jakým způsobem artikulovat náboženskou vizi světa. A důvod, proč to tu zmiňuji je, že to ukazuje že propaganda spočívá v postoji. Spočívá v ideologii. Ve světovém názoru: jak lidé věci vidí narozdíl od individuální politiky nebo jestli máte náhodou radši tohoto nebo tamtoho kandidáta.

Odtud to slovo pochází: „propagovat víru“. A tímto způsobem se to slovo používalo až do začátku 20. století. A pak se vynořilo, zvláště s první světovou válkou, applikování této ‚propagace víry‘ na mezinárodní záležitosti a označuje to, co by národní vláda měla dělat- národní bezpečnostní politiku. V předvečer první světové války a v jejím průběhu nešla přehlédnout na geopolitické mapě krize říší. Říše se rozkládaly a rozpadaly. Britská říše zdánlivě mimořádně silná v té době a přesto byla v sestupné fázi. Nemohla si například dovolit podporovat svou armádu. To samé platí pro Francouze. To samé pro Rakousko-Uhersko. Stejné pro Rusy – carskou říši. Stejně tak Otomanská turecká říše a další říše na světě.

Když byla válka v plném proudu, zvláště Spojené království vytvořilo úřad, jehož konkrétním posláním byla propagace válečných cílů Spojeného království, Angličanů pomocí publicity, utajovaných operací pomocí toho, co bychom dnes označili za špinavé triky, pomocí mluvení pravdy za pomoci velkého počtu různých aplikací informace když se informace používá jako nástroj války. A od samého začátku byl tento úřad zaměřen jak na nepřítele tak na domácí obyvatelstvo.

Creelova komise byla toho americkou obdobou. Woodrow Wilson nastoupil do úřadu v roce 1916 se sloganem ‚Mír bez vítězství‘. Prohlašoval, že chceme konec první světové války. Ani jedna strana si nezaslouží naši podporu. A obyvatelstvo nechtělo vstup do války. Rok 1916 byl v Americe rokem volebním. Válka byla dominantním tématem. Volební kampaně stran vytvářely a přetvářeli mínění. Neutralita, silné přání zůstat vně války, měla v prezidentovi svého chrabrého šampiona. Podpora Wilsonovy politiky byla silná na středozápadě a ve státech u Pacifiku. Evropská válka se tam zdála více vzdálená než atlantické pobřeží. Na sjezdu demokratů byl Wilson znovu nominován prezidentským kandidátem.

Předseda zahájil svou řeč textem z Kristova Kázání na hoře: „Blahoslavení kdo působí pokoj: neboť oni budou nazváni dětmi Božími.“ „Během několika měsíců mluvil Wilson o ‚Vítězství bez míru‘ a musel nějak svést obyvatelstvo, aby přijmulo tuto ostrou změnu politiky; opak než pro co hlasovali a tady nastupuje na scénu Creelova komise. George Creel popsal svou práci s nestoudným nadšením. Byla to záležitost obyčejné publicity. Obrovský podnik umění prodávat. Největší reklamní dobrodružství na světě. 75 000 obecních aktivistů, známých jako „4minutoví muži“ se shromáždilo aby doručovali pro- válečná poselství lidem v církvích divadlech a občanských skupinách.

Zasílala se periodika 600 000 učitelům. Skauti doručovali kopie projevů prezidenta Wilsona domácnostem napříč Amerikou. Ve zkrátce to byla nejrozsáhlejší válečná propagandistická kampaň v dějinách Spojených států. V centru pozornosti propagandistické komise byly dvě základní myšlenky: 1) Americká půda je bezprostředně v nebezpečí divokého krvežíznivého nepřítele. 2) Osudem Američanů je slovy prezidenta Wilsona „učinit svět bezpečný pro demokracii“. Tím prvním byla starobylá taktika, zaužívaná ve Spojených státech a jiných zemích, pošpinit zahraniční nepřátele domorodce a otroky. Během 1. světové války se divoši-indiáni a podlidé-černoši přeměnili v barbarské Huny.

Karikaturu krvežíznivého Huna oživily falešné zprávy v médiích, které pustil do světa nový průmysl propagandy a rozšířil tyto zprávy mezi lidi. Mimo jiné, že dětem v Belgii usekávají ruce a nabodávají je na bajonety a dokonce v jednom případě přibíjí na dveře. Že Kanaďana ukřižovali němečtí vojáci a mrtvá těla pak vařili v tzv. „továrnách mrtvol“, které se pak používaly na munici a jako jídlo pro prasata. Incident předznamenaly „Hranolky svobody“ kyselé zelí (sauerkraut) se přejmenovalo na „Zelí svobody“. Příběhy o vymyšlených zvěrstvech dominovaly tisku v dobách války po celé 20. století. Nedávný příklad je z doby před první válkou v Zálivu.

Když jsem tam byl, viděl jsem irácké vojáky, jak přišli ozbrojení do nemocnice. Vyndali novorozence z inkubátorů… vzali si inkubátory a nechali novorozence zemřít na studené podlaze. Jak vyšlo najevo, tak se žádný takový masakr neudál. Dívka byla členem kuvajtské královské rodiny a „byla v péči“ PR oddělení firmy Hill & Knowlton aby lživě, ale přesvědčivě svědčila. Vyhazované děti z inkubátorů aby se mohl Kuvajt systematicky rozebrat.

Pokus vyvolat nenávist vůči Němcům pro podporu válečného úsilí se setkal s velkým úspěchem. Byl tu ale další zrovna tak důležitý aspekt domácí propagandistické kampaně. Jestli každý dobrodružný příběh potřeboval zlotřilce, pak také potřeboval hrdinu. „Měl byste použít svůj vliv, abyste udržel váš mírový lid mimo bitevní pole vzdálené Francie či Belgie.“ „To Bůh povolává mé syny–k záchraně lidstva.“ Creel odhadl, že se po Americe rozposlalo 72 milionů výtisků 30 různých brožurek o amerických ideálech a další miliony putovaly do zahraničí. Kromě ovlivňování myšlení Evropanů byl cíl pro domácí obyvatelstvo předefinovat samotné pojetí toho, co to znamená být Američanem.

Nový Američan by události neinterpretoval z hlediska toho, co Creel nazýval třídním nebo dílčím hlediskem, ale spíše jako jednotný celek. Z tohoto pohledu šlo lidi nahnat „jedním bílým horkým masovým instinktem.“ Dříve se vojenský zásah Spojených států ospravedlňoval pod záminkou udržování pořádku ochrany amerických zájmů a civilizováním divochů. Slovo „civilizace“ se přeměnilo v „demokracii“. Marshall McLuhan, kanadský teoretik komunikace kdysi řekl: ‚Kdyby ryba mohla mluvit, a vy jste se jí mohl zeptat „Jaký je nejzřejmější prvek tvého prostředí?“ tím posledním, co by vám ryba řekla, by bylo „voda“. Voda by byla tou poslední věcí, které by si ryba všimla a platí to o jakékoli kultuře.

Nejvýznamnější a nejzjevnější věci pro outsidera lidem plavajícím v této vodě unikají. „Amerika je Bohem vyvoleným lidem.“ Už v roce 1630 John Winthrop, plující na Arabelle z Anglie do Spojených států, prohlásil „Jsme městem na kopci.“ Není náhodou, že v debatách volební kampaně jsme u posledních kandidátů mohli slyšet to samé, jak z úst Baracka Obamy: „Jsme městem na kopci“, tak Sarah Palinové. Ronald Reagan to prohlásil ve svém inauguračním projevu.

Mluvil jsem o zářícím městě celý svůj politický život ale nevím, zda jsem kdy zcela slovy předal co jsem viděl, když jsem to řekl. V mé mysli to ale bylo vysoké, pyšné město vystavěné ze skal silnějších než oceány šlehané větrem, kterému žehná Bůh hemžící se lidmi všech profesí, kteří žijí v harmonii a míru.“ „Jsme městem na kopci a naším posláním je demokratizovat zbytek světa. Máme ten nejlepší možný systém a lidé by nám v zásadě měli věnovat pozornost, protože my víme.“

Idea konkrétního státu pasovaného na spasitele světa dostoupila ve Spojených státech nových výšin ale nebyl to americký vynález. Motiv „spasitele“ se používal jako ospravedlnění každé imperiální intervence během koloniální éry. Francouzští vůdci mluvili o „civilizačním poslání“ ve svých nových koloniích. Britští vůdci mluvili o přinášení pokroku a civilizované vlády do Indie. Imperiální Japonsko mluvilo o příchodu ráje na zem v Asii. Třetí říše zase snila sen o celosvětové utopii.

Deset let před 1. světovou válkou Mark Twain napsal: „Mým druhem loajality byla loajalita k zemi nikoli k jejím institucím či úřadujícím politikům.“ O několik desítek let později došel George Orwell k podobnému závěru, když napsal: „Patriotismus je oddanost určitému místu a lidem narozdíl od nacionalismu, který je neoddělitelný od vášnivé touhy po moci.“ Tento koncept patriotismu zůstává nepostižitelný. „Jakmile začne válka proti Saddamovi, očekáváme, že každý Američan podpoří naši armádu a pokud to nemohou udělat, že zmlkne.“

Ztotožňování super-patriotismu s militarismem: vojenskými snahy, vojenskými úspěchy vojenskými bitvami a vítězstvími; to vše je údajně zvláštní projev super-patriotismu. Jsem toho názoru, že skutečný patriot chce něco jiného pro svou zemi. Chce spravedlivou společnost, mír a stabilitu. Chce poctivost. Chce skoncovat s rasismem a sexismem. Je hrdý na schopnost své země utvářet kvalitní společnost než na její schopnost přepadnout a ztlouct jiné země.

Skutečný patriot pociťuje náklonnost ke své zemi ale ne na úkor jiných zemí. On či ona možná pociťují zvláštní náklonnost k historii své vlastní země. Cení si úspěchů své země jako zrušení otroctví, dosažení kolektivního vyjednávání a práv dělníků na lepší život výdobytky žen vstupovat do veřejného života. To jsou ty věci, kterých by si měl skutečný patriot cenit. V říjnu 2001 podepsal George W. Bush zákon který občanští libertariáni označují za frontální útok na Listinu základních práv a svobod.

Říká se mu Vlastenecký zákon (Patriot Act). Podobné zákony se schvalovaly během 1. světové války. Zákon o špionáži z roku 1917 a Zákon o podvratné činnosti schválený o pár let později uzákoňoval vysoké pokuty a dlouhé roky v base každému kdo bránil odvodům do armády nebo pobízel k tomu, co se označovalo jako „neloajálnost vůči státu“. Příliš všeobecná legislativa rychle vstoupila v platnost. První na řadě byli Wobbliové – členové průmyslových odborů. Dosáhneme tohoto? Prosperity Nebo tohoto?

Anarchie, buřičství, bezzákonnost Wobbliové byli v mnoha směrech impozantním příkladem odborového hnutí dělnické třídy v dějinách Spojených států. „Wobblies“ byla přezdívka organizace nazvané Průmysloví dělníci světa (IWW) která byla v prvních 15 letech 20. století na vzestupu. Americká federace práce (AFL), hlavní odvětvový odborový svaz té doby odmítl sdružovat afro-američany, imigranty a dělnice. To znamenalo vyřazení velké většiny dělnické třídy z odborového hnutí.

Dokumenty, publicistika, souvislosti, reference