Ryba smrdí od hlavy

O manipulujících psychopatech, vládcích světa a moci.
V roce 2008 zachvátila svět mohutná finanční krize. Její rozsah šokoval většinu expertů. Spolu s mnoha osobnostmi jsme si položili otázku – jak je to možné? Co je v západním společenském systému hlavou ryby („fishead“), která podle lidového rčení smrdí jako první a způsobuje, že je naše společnost náchylná na nečekané katastrofy takového druhu? Jako by světové elity – bankéři, manažeři i politici – zcela selhali ve svých rolích. Možná stojí za to začít odtud. Kdo jsou lidé, kteří drží moc a jejich rozhodnutí mají přímý či nepřímý dopad na životy milionů ostatních?

Jedna z odpovědí přišla z nečekané strany – od předních odborníků na psychiatrii, kteří díky novým diagnostickým technologiím odhalují nemilosrdnou pravdu: Každý stý člověk žijící v západní společnosti trpí některou z forem psychopatie. Ačkoliv tento pojem zná nepoučený laik spíše z filmů o masových vrazích, ve skutečnosti se jen pouhý zlomek jedinců z této skupiny dopouští násilné trestné činnosti, za kterou nakonec skončí ve vězení.Mnohem větší zastoupení mají neviditelní psychopati mezi námi, jejichž diagnóza je dobře maskována a často není známa ani jim samým. Tito lidé trpí formou poškození mozku a jejich reakce na mezilidské vztahy nevykazují obvyklé rysy, jako je svědomí, soucit či empatie. Přesto (anebo právě proto) bývají podle konvenčních měřítek velmi úspěšní a často zastávají vedoucí a řídící pozice. Mohou být nekontrolovatelní psychopati na vlivných postech hrozbou pro stabilitu komplikovaného řádu západní společnosti? Nepředstavují „fishead“, který hledáme?

Ale obraťme na chvíli naši pozornost jinam. Od počátku devadesátých let zahajuje svůj zlatý věk jiný neviditelný fenomén. Dochází k rapidnímu nárůstu spotřeby antidepresiv a anxiolytik (léků proti úzkosti) – jinými slovy pilulek štěstí. Tyto léky milují všichni: pacienti, lékaři i výrobci. Jejich konzumenti bývají výkonní, spokojení, bez zbytečného ostychu. Lékaři si připadají mocní, k zázraku stačí jediný recept. A farmaceutické firmy počítají zisky. Konzumace pilulek štěstí začala být chápána jako moderní a přijatelný způsob řešení psychických obtíží mezi všemi vrstvami západní společnosti. V určitém životním období přiznává užívání těchto léků každý třetí dospělý Američan a výjimkou dnes nejsou ani domácí mazlíčci, kteří končí na antidepresivech po smrti majitele. Avšak pilulky štěstí nefungují jako pračka, myčka nebo jiní pomocníci v domácnosti, které nám přinesla technologická revoluce. Chemický zásah do normálního fungování mozku odstraňuje nejen depresi a úzkost, ale také přirozený pocit zodpovědnosti a schopnost adekvátně hodnotit riziko. A taková změna se snadno promítne do každodenních rozhodnutí. Zatímco na individuální úrovni můžeme činit chybné úvahy v souvislosti s vlastním majetkem a životem, politici a manažeři velkých korporací mají moc činit chybné závěry ohledně majetku a životů nás všech. Zdá se, jako by naše společnost byla plná šťastných lidí. Rozesmáté tváře vidíme všude – v televizi, novinách, časopisech. Jak ohromný posun se udál za pár stovek let, kdy jsme byli obklopeni zejména trpícími tvářemi svatých? Nepředstavuje však naše lačná touha po štěstí – štěstí za jakoukoliv cenu – naprosto chybný cíl, za který jednou všichni draze zaplatíme? „Fishead“, který se pokoušíme objevit?

Chceme stále víc. Kdo z nás dokáže říct dost? Co mám, mi stačí a jsem za to vděčný? Chceme více štěstí a nestydíme se ho získávat instantně v prášku, nikoliv jako přirozenou odměnu za dobře vykonanou těžkou práci nebo za konečný úspěch po dlouhém čase sebezapírání. Psychopati touží získat více moci, avšak nikoliv proto, aby ze svých vedoucích pozic mohli prospívat celku, ale pro moc samu, neboť ta je často jedinou náplní jejich prázdných životů.

Mezitím se svět stává stále globálnější, lidé závislejší na svém pohodlí, a světové bohatství se nevyhnutelně koncentruje v rukou úzké skupiny lidí. Celý systém začíná být víc než kdy dříve náchylný na selhání globálních rozměrů… V současné civilizaci se obrovská akumulace intelektuálního poznání dostala do masivního nepoměru s emoční vyzrálosti. Nepředstavuje „fishead“ celý tento vývoj, ke kterému bez otázek a s velikým úsměvem na rtech důvěřivě směřuje naše společnost? (Česká televize)

I am fishead

Každá podstatná a trvalá změna začíná uvědoměním. Film vnímá svět prostřednictvím Roberta Hareho a Paula Babiaka, významných psychologů zabývajících se řadu let tématem psychopatie, a odhaluje šokující poznatky pro nás i naši společnost.

V naší kultuře nejenže připisujeme lidem s psychopatickými sklony pozice nejvyšší moci, ale také je uctíváme jako hrdiny a osobní vzory. Tvůrci se ponořili do světa korporací a jednotlivců, kteří drží ekonomicko-sociální moc, aby nám odhalili pravdu o strukturách, ve kterých žijeme. Kdo jsme my – jaká jsou naše vlastní přesvědčení a role? Ryba, jak se říká, smrdí od hlavy, ale změna začíná v nás.

Filmem provází Peter Coyote. Účinkují: Profesoři Philip Zimbardo a Robert D. Hare – přední experti na výzkum psychopatie jako fenoménu dnešní doby, bývalý český prezident Václav Havel, spisovatelé Gary Greenberger a Christopher Line a profesor Nicholas Christakis.

Provokativní pohled na svět, v němž žijeme

Je dobře známou skutečností, že společnost je strukturována jako pyramida. Těch pár lidí na samotném vrcholu vytváří podmínky pro většinu pod sebou. Kdo jsou tito lidé? Můžeme je vinit z problémů, jimž současná společnost čelí? „Ryba smrdí od hlavy.“

Vedeni tímto příslovím jsme se vydali sledovat stopu rybího zápachu. Zjistili jsme, že u lidí na vrcholu existuje mnohem větší možnost, že se jedná o psychopaty, než u zbytku populace. Kdo nebo co jsou psychopati? Nejsou to vždy ty krvežíznivé vražedné příšery, jak je stereotypně zobrazují hollywoodské filmy. Ve skutečnosti mezi ně mohla patřit ta příjemná dáma, se kterou jste dnes ráno mluvili v metru. Nebo by to mohla být učitelka z vaší základní školy, váš usměvavý šéf nebo dokonce váš milovaný partner.

Medicínská definice je jednoduchá: psychopat je osoba, která postrádá empatii a svědomí, tedy vlastnosti, které nás vedou, když si volíme mezi dobrem a zlem a mezi morálním a nemorálním. Většina z nás je podmíněna tak, aby dělala dobré věci. Ne tak psychopati. Jejich vliv na společnost je přitom obrovský, a to přesto, že tvoří sotva jedno procento populace.

Naše hledání rybí hlavy, rozdělené do tří částí, začíná v New York City na Wall Street, kde se koncentruje velké množství světové moci. To, co jsme odhalili na tomto malém kousku města, kde vypukla ekonomická krize, má dalekosáhlé důsledky jak pro psychopaty, tak pro nás běžné lidí.

Druhá část filmu se dotýká skutečnosti, že u určitého množství lidí může nadužívání antidepresiv ústit v chování, které zřejmě napodobuje některé psychopatické rysy. Ačkoli nadužívání těchto léků neprodukuje psychopatii, mohou potlačovat emoce a snižovat schopnost empatie u osob, jež je užívají. Mohou mít také opačný efekt, tedy „normalizovat“ emoční prožívání a empatii. Více než třetina západní populace užívá a v některých případech nadužívá tyto léky. Ale proč? Proč chceme brát prášky, které zplošťují nebo normalizují naše přirozené cítění? Myslíme si, že tady určitě zase něco smrdí rybinou.

Nebudeme přehánět, když řekneme, že je to poprvé v historii, kdy nejen vzýváme psychopaty v nejvyšších mocenských pozicích, ale také se v mnoha případech stali vzory našeho chování. A navíc se zdá, že to ani nepovažujeme za problém. Ve třetí části se vracíme k obrazu nás samých, normálních lidí v každodenním životě. Nakolik se lišíme od běžného psychopata? Přejímáním kultury povrchnosti každý z nás možná nechtěně podporuje rybí hlavu.

Albert Einstein řekl: „Svět je nebezpečné místo pro život; ne kvůli lidem, kteří jsou zlí, ale kvůli lidem, kteří s tím nic nedělají.“ Za pomoci rozhovorů s lidmi, mezi něž patří známý profesor psychologie Philip Zimbardo, přední expert na psychopatii profesor Robert D. Hare, někdejší prezident České republiky a dramatik Václav Havel, spisovatelé Gary Greenberg a Christopher Lane, profesor Nicholas Christakis a mnoho dalších myslitelů, jsme se ponořili do světa psychopatů a hrdinů a odhalili šokující dopady na nás a naši společnost.

 

Představte si, že se vám ten nejkrásnější, okouzlující člověk zadívá do očí a řekne: Jsi výjimečný. Sluší ti to. A děláš dobře svou práci. Ví přesně, co máte rádi. Čte vaše myšlenky. A vám připadá, že jste našli spřízněnou duši. Hluboké souznění. Zažíváte jednu z těch vzácných chvil, pro které stojí za to žít. A než se nadějete, vytvoříte si silné osobní pouto s psychopatem. Kdo jsou to psychopati? Znáte nějaké? Osobně? V roce 2008 si většina lidí normálně žila. Dřeli se, radovali, vítězili a prohrávali. A pak přišla finanční krize.

Česká televize uvádí dokument

Ryba smrdí od hlavy

Všechny šokovalo, jak rychle se to semlelo. Bum! Lidé přišli o domovy. O práci. O životní úspory. Celé životy byly zničeny. Jisti si můžeme být jen tím, že toto nebyl náš první průser. Vlastně nám průsery jdou čím dál líp. Jistě jste už slyšeli, že žijeme ve výjimečné době. Že společnost má problémy. A že situace je kritická. Už staří Číňané říkali, že ryba smrdí od hlavy. Ale je to pravda? Je odpověď tak prostá? Způsobili jste ten průšvih vy? Já ne. Tak kdo? Asi je logické chtít nějaké odpovědi od těch nahoře. Abychom to měli na koho hodit. Na první pohled se zdá, že světová elita, politici, bankéři, podnikatelé naprosto nezvládli své svěřené funkce. Co vlastně víme o těch u moci? Svěřujeme jim své životy. Jejich rozhodnutí ovlivňují miliony nás. Víme, že někteří z nich nejsou zrovna beránci. Ale můžou to být psychopati?

V knize „Hadi v oblecích“ přicházejí psychologové Robert Hare a Paul Babiak s novým provokativním termínem: korporátní psychopat. Psychopat znamená šílenec. Šílenec. -Šílený člověk. -Šílený člověk.  Moc šílený člověk. Jde z nich strach. Psychopat? Ona.On. Je to jedinec s psychopatickou osobností. Psychopaté mají poruchu osobnosti. Ale jsou schopni fungovat ve firmě nebo organizaci. Vůbec nepřipomínají masové vrahy z našich představ. Ti lidé sice mají podobné povahové rysy, ale díky vzdělání a svému okolí jsou schopni proniknout do velkých firem, kde se jim pak dobře daří. Psychopat je někdo, kdo nemá svědomí. Ne proto, že není schopen pochopit rozdíl mezi dobrem a zlem. Je to tím, že jejich vnímání a myšlenky nejsou propojeny s emocemi. Vyznačují se nedostatkem empatie, nedostatkem starosti o jiné, na lidi se dívají jako na předměty. Když normální člověk zpracovává emocionální materiál, má aktivnější části mozku, které jsou zodpovědné za emoce. U normálních lidí vidíme rozdíl mezi emocionální a neutrální událostí. Ale u psychopatů ne. Části limbického systému, hippocampus, amygdala, u psychopatů fungují jinak než u ostatních. Jsou neuvěřitelně egoističtí, sobečtí, nikdy nelitují svých činů a přesně vědí, o co jim jde. Manipulovat a obelhávat ostatní ke svému prospěchu. Manipulace Analyzoval jsem přes 160 psychopatů. Většina z nich nevypadala jako padouši. Chtějí s vámi manipulovat, takže jsou okouzlující a většina z nich působí velmi sympaticky. Ve filmech vidíte temnou stránku jejich osobnosti. Když s nimi komunikujete v reálném životě, vidíte jen jejich masku. Temná stránka se objeví jen tu a tam. Takže když se z novin nebo z filmů dozvíme, že psychopati mají temnou stránku, budeme ji hledat, a když ji neuvidíme, tak si řekneme, že neexistují nebo že jsme nikdy žádného nepotkali. Ale asi jste je potkali. Jen jste neviděli pod jejich masku. Nuda Promiskuita Lži Patologické lhaní Lidé často dělají zásadní chybu, a to nejen veřejnost, ale i vyšetřovatelé u výslechu. Myslí si, že ostatní uvažují a cítí stejně jako oni. Při něčem dojemném si řeknete: To mě dohnalo k slzám. A očekáváte stejnou reakci u všech ostatních. A psychopata se to emocionálně nedotýká. Když psychopat předvádí emoce, je to Stanislavského herecká metoda? Je schopen cítit a ten pocit předvést? Pravděpodobně ne. Používají mimiku a pohyby rukou. Řeč těla, která přísluší aktuálnímu odpovídajícímu stavu, je však falešná. Byl jsem poradcem pro film „V moci posedlosti“. Nicole Kidmanová chtěla, abych jí pomohl ztvárnit sympatickou ženu, která je ve skutečnosti psychopat. Řekla mi: Musíte mi popsat scénu. Zamyslel jsem se a navrhl jí toto: Odešla jste z bytu, jdete po ulici a uvidíte nehodu. Na zemi leží dítě. Srazilo ho auto, krvácí, umírá, 0a vedle něj klečí jeho matka, která prožívá všechny možné emoce příslušné pro takovou situaci. A místo abyste sledovala dítě a byla zděšená, jste chladná, analytická. Sledujete matku. Pak se podíváte na dítě a znovu na matku. Potom se bezstarostně vrátíte do svého bytu, jdete do koupelny a před zrcadlem napodobujete matčin výraz. To je všechno. Psychopat se naučil, že existuje jistá řeč těla, která odpovídá jistým emocím u ostatních lidí. Dobře, chápu pojem psychopat. Kdo je však sociopat? Psychopat nebo sociopat? Rozdíl mezi psychopatem a sociopatem je dobře vysvětlen 1ve filmu „Gauneři“. Harvey Keitel říká: Vykrádám banky, a když musím, tak zabíjím lidi. Nelíbí se mi to, ale musím. Psychopat není profík. Nedá se s ním pracovat. Tamten zatracenej psychopat, ten si zabíjení užívá. Nevíte, co ti sráči zase zkusí. Vysoce postavení „hadi v oblecích“ dosahují svého nevybíravou manipulací nebo nekompromisním jednáním a nemusejí se uchylovat k násilí jako někteří vězni, se kterými jsem se setkal. Když vyšetřuji potenciálního psychopata, často položím něco na stůl. Třeba tužku. A řeknu: Toto je pro vás teď ta nejdůležitější věc na světě. Chcete ji. A on sedí proti mně a já se zeptám: Jak ji hodláte získat? Psychopat se většinou rozvalí na židli, takto… Má radost, jak na mě vyzraje. Jako by říkal: Aha, budeme si spolu hrát. Jsou soutěživí. Řekne: Požádám vás o ni. Odpovím: Nedám vám ji. „Koupím ji od vás.“ V tu chvíli ji musím vzít, aby ji nesebral. Není na prodej, řeknu. A on se zatváří, jako by říkal: Stejně ji získám! Jak ji získají? Většinou jsou dost chytří, aby mi to neprozradili. Jenom mi řeknou: Získám ji. Kdyby psychopati tvořili jen jedno procento populace, mohli bychom si myslet, že je to zanedbatelné číslo. Problém ale je, že se často přemísťují. Stále hledají oběti a nacházejí je. Jsou všude, kde se něco děje. Pravděpodobně každý v naší společnosti je v životě ovlivněn setkáním s jedním nebo dvěma psychopaty. Vypadá to jako malé číslo, ale je to jeden člověk ze sta. V průměrném kině sedíte se sto až dvěma sty lidmi. Takže každý den můžete narazit na někoho s psychopatickou osobností. Lidé si myslí, že když se tak dlouho zabývám psychopaty, rozeznám je na sto honů. Ale to samozřejmě nedokážu. Nejde mi to o nic lépe než ostatním. Psychopata nepoznáte tak, že se na něj podíváte, ani tak, že s ním 5 nebo 20 minut mluvíte. Někdy to trvá i půl roku nebo rok. A problém je, že jsme naprogramováni tak, abychom hodnotili ostatní podle toho, jak se nám jeví. V mezilidských vztazích máme tendenci hodně odpouštět. Necháme si od druhých vše vysvětlit a odpustíme jim. A když si s někým budujeme vztah, věříme, že je opravdový. Když to dělá psychopat, vytvoří obraz osobnosti, který je přeludem. Není opravdový. A vám připadá, že jste našli spřízněnou duši, naprosté srozumění. Zažíváte jednu z těch vzácných chvil, pro které stojí za to žít. A tak z ničeho nic navážete silné osobní pouto s psychopatem. Jde o takzvané psychopatické pouto, které si nepřejete přerušit. A to často udivuje vnější pozorovatele. Ty jsi ještě s ním? Nebo: Ty jí ještě pořád věříš? A nebo: Copak to nevidíš? A oni to opravdu nevidí, protože to pouto je silné. Když je s vámi psychopat hotov, prostě odejde. Nikdy si k vám neudělal pouto. Byla to jen hra. Hra skončí a on hledá další oběť. Vám zůstanou otevřené rány, protože jste si mysleli, že s ním máte vztah. Může to být obchodní vztah. Může to být váš partner, osobní vztah. Někdo z rodiny. A když to skončí, tak to bolí. A to je psychologické a emocionální zneužívání. Psychopat ovšem necítí lítost ani vinu a pokračuje k další oběti. Ten v tom filmu… Jak se jmenuje? Jak zabije tu dámu ve sprše. Točí se o nich horory. Zabíjejí lidi. Šílenec. Vrah. Zabiják. Maniak. Kriminálník. Zabiják. Někdo jako Charles Manson. Dlouho jsme si mysleli, že psychopati vedou hrozný život. Že nemají úspěch. Psalo se o „sestupné spirále“. Teď víme, že je to často jiné. Možná proto, že se snadněji vzdělávají. Každý, kterého jsem potkal, byl vysokoškolák. Někteří byli PhD. Takže jsou vzdělanější. Jsou schopni tvářit se jako podnikatel, ne jako masový vrah. Psychopat se dnes dokáže maskovat, správně mluvit a mít na stěně správný diplom a přesvědčit někoho vysoce postaveného, že bude ideálním zaměstnancem. Vymysleli jsme pro ně termín „korporátní psychopat“. Mají stejně narušenou osobnost, ale chtěli jsme je odlišit, aby si lidi nepletli masového vraha s korporátním psychopatem. Psychopatům se vždy dařilo, ale nikdy ne tolik jako v současnosti, protože za posledních 25 až 30 let se změnily podmínky. Například se objevil internet. Můžeme obchodovat na dálku. Můžeme uzavřít obchod týkající se 100 milionů lidí najednou. Finanční svět se hroutí, ve Spojených státech i ve zbytku světa. Prý kvůli „ekonomickým podmínkám“, takže tomu nerozumím. Ale stejně jako ostatní si říkám: Ten problém se skládá z řady individuálních rozhodnutí. Kdo udělal ta rozhodnutí? 0Je těžké je identifikovat, protože mají mimikry. Co se týče obchodních rozhodnutí, většina firem nerada riskuje, nebo chtějí riskovat kontrolovaně, zatímco psychopati riskují proto, že je zajímá, jak to dopadne. Chovají se instinktivně. Zatímco jiní dlouze uvažují, oni rozhodnou okamžitě. A protože se nebojí, může to ublížit i jim, ale to jim nevadí. Většinou chápeme společnost jako pyramidu, kde hrstka lidí nahoře ovládá menšinu pod nimi. V roce 2000 nejmocnějšímu jednomu procentu světové populace patřilo 40 procent světového majetku. Nejbohatším 10 procentům patřilo 85 procent celkového majetku. V kontrastu s tím, nejchudší polovině obyvatelstva Země patřilo dohromady necelé jedno procento majetku. Není to nic překvapivého. Vzpomeňte si na hru Monopoly. Na začátku jsou si všichni hráči rovni. Na konci patří jednomu z nich všechno. Málokdo ví, že tato hra vznikla, aby demonstrovala, že koncentrace bohatství v rukou jedinců souvisí se základními principy kapitalismu. A bohatství přináší moc. Když mluvíme o psychopatech, nelze nezmínit Bernieho Madoffa. Nevím, jestli je psychopat. Nevím, jestli ho kdy psychologové vyšetřovali. Ale když někdo zničí životy desetitisíců lidí, včetně příbuzných a přátel, tak to není normální, milující chlapík. Na jaře 2010 se nám znovu ozval profesor Robert Hare. Poprvé v historii mohl jeho tým hledat psychopaty 0mezi nejvyššími manažery největších korporací. Až na samém vrcholku pyramidy. 0Máme novou studii korporátní psychopatie. První empirickou studii svého druhu. V knize „Hadi v oblecích“ jsme spekulovali a uváděli jednotlivé příklady. Je to nezvyklé, protože toto je poprvé, kdy byla objektivně zjišťována psychopatie u vysoce postavených manažerů. Máme přístup ke dvěma třem stům vysokým manažerům, kteří byli vybráni pro možný karierní postup. Byly do nich vkládány značné naděje. Výsledky jsou fantastické. Výskyt psychopatie v tomto vzorku manažerů víceméně odpovídá rozložení v normální populaci. Ale najdeme tu více lidí s opravdu vysokými hodnotami. Osm nebo devět z celkového počtu 203 osob mělo hodnoty dosahující horního limitu psychopatie, tedy více než 30 bodů ze 40 možných. To nás překvapilo. Mnoho dalších mělo přes 25. Velmi vysoká čísla. Měli jsme před sebou lidi se silnou psychopatií, na které bylo pohlíženo jako na skvělé manažery. Podávali mizerný výkon, ale přesto si úspěšně budovali kariéru. Někteří z nich byli viceprezidenti firem, další byli ředitelé a vedoucí pracovníci, přestože měli všechny znaky a vlastnosti, které je měly odsoudit k nezdaru. Jaké to asi je, být psychopat? Už nikdy se nemusíte cítit provinile ani se stydět. Nikdy! Konec otravných a nepříjemných situací. Zodpovědnost? Co to je? Když jiní pláčou, je to vlastně zábava. Stačí se na ně jen usmát a budou si myslet, že jste ten nejmilejší člověk na světě. Jste chladní a analytičtí a oni nic netuší. Nikdy jim nedojde, co se odehrává ve vaší hlavě. Můžete si dělat, co chcete. Uvnitř organizace dokáže psychopat napodobit schopného zaměstnance. A tak se ve skupině takových jedinců schová. Protože ti schopní dostávají více prostředků, lepší školení, větší projekty, rozpočty, více asistentů. Všechno, co patří ke korporátní moci. Přesně to hledá psychopat, který je parazitujícím predátorem. Avšak pro organizaci jako celek je to nešťastné. V té malé skupině dojde k tomu, že psychopat se začne na ostatní dívat jako na soupeře. A začne je likvidovat pomocí manipulace, lží, podrazů a zákulisních čachrů. Organizace začne přicházet o schopné zaměstnance. Buď odejdou dobrovolně, nebo jsou vyhozeni, nebo převedeni jinam, kde nestojí v cestě. A tím se psychopat dostane k moci. Ano, jejich osobnost jim přináší výhody. A organizace musí vymyslet nějaké mechanismy, pomocí kterých rozezná skutečně schopného zaměstnance od toho, kdo se za něj vydává. Je to vidět i na celosvětové úrovni. Vzpomeňme si na vlády, na hlavy států. Nevidím důvod, proč by se výrazný psychopat nemohl stát vůdcem. Stalo se to v dějinách mnohokrát. Můžeme to sledovat od starých Římanů, Řeků i Egypťanů až do dneška. Mnozí z těch lidí rozhodně byli psychopati. Ale v jejich době a prostředí se jim dařilo celkem dobře. Spousty lidí však kvůli nim trpěly. I dnes podle mě platí, že když hodnotíme, co lidé dělají, nevšímáme si toho špatného, co dělají. Říkáme si: On vydělává spoustu peněz. Naše světová populace roste, naše armády se rozpínají, naše prestiž stoupá. Ale lidé trpí. Dobře, takže potvrdilo se, co jsme podvědomě věděli. Svět je do jisté míry ovládán psychopaty. Co s tím uděláme? Vyřídíme si to s nimi? Svrhneme je? Jak? Je toto vůbec jádro problému? Jsou oni tou zkaženou rybí hlavou? Kdyby to šlo, nechtěli byste být také psychopati? Nebo aspoň sociopati? Pilulky štěstí Dá se to zařídit poměrně jednoduše A miliony lidí po celém světě už to dávno dělají. Ta souvislost nemusí teď být zcela zřejmá, ale brzy se ukáže. Před časem jsem byl na pohřbu své matky. Byla to skvělá žena. Příbuzný tam rozdával ostatním valium. Říkám, co to má být? A on: To abys nebyl nervózní a v depresi. Já na to: Truchlím. Chci být nervózní a v depresi, protože mi zemřela matka. O to tady přece jde! A on: Nechceš prostě být klidný? A já: Ne, tobě uniká smysl. Na pohřeb přece nepřijdete jen vyjádřit úctu, přicházíte také truchlit. Abyste si uvědomili, jak moc vám ten člověk chybí. Ale on to nedokázal pochopit, natolik byl jeho pohled na věc pokřiven farmaceutickými reklamami. Na každý problém existuje nějaký prášek. Je to lék. Abyste se cítil šťastný. Antidepresiva. Slyšel jsem o nich. Vím, co to je. Ale nikoho neznám. -Jsou to léky. -Léky. Opravdu nevím. -Slyšel jsem o nich. -To je mi povědomé. -Mně také. Zoloft… Zoloft, prozac, ne! Xanax ano. Máte nějaký? Více než 67,5 milionu Američanů bralo antidepresiva. To je neuvěřitelná situace. Nemám s nimi osobní zkušenosti. Žádné. Jsem velmi šťastný člověk. -A co vy? -Jsem šťastný člověk. Žádné osobní zkušenosti. Osobně ne.Ne. Ne! Osobně ne. Ale znám lidi, kteří je brali. Lidé po staletí chtěli, aby jim lékaři pomohli cítit se lépe. První lék, který to dokázal, bylo pravděpodobně valium. Pokud ho berete za správných okolností ve správných dávkách cítíte se lépe v obvyklém smyslu slova. Jste nabuzeni. Tyhle léky se staly masovými ještě před antidepresivy. Bylo jich předepsáno obrovské množství. Valium proniklo mezi lid. Je to lék na úzkost. Velmi účinný. S mnoha vedlejšími účinky a velkou návykovostí. Zprvu se myslelo, jako u prozacu, že nemá vedlejší účinky. V roce 1987, kdy byl Prozac schválen do prodeje, měl velkou reklamu, ale stal se masovým lékem také proto, že vznikl mediální fenomén: Prozac efekt. Byl na obálce Newsweeku, když o něm byla napsána kniha „Listening to Prozac“. Prodalo se jej za miliardu dolarů, pak za dvě. Miliarda dolarů znamená „masový lék“, trhák. K současné popularitě léků mimo jiné přispěla i reklama, 0zejména v televizi. Reklamy na léky jsou ve Spojených státech od konce 90. let zakázané. I přesto se prozac, paxil a zoloft začaly objevovat v naších obývácích noc co noc. Každý, kdo má drobnou úzkost nebo depresi, nebo poruchu chování, může být označen nějakou diagnózou. 3Například „porucha sourozeneckého vztahu“ znamená, že si prostě nerozumíte se sourozenci. To pro mě není psychiatrie. To není léčba duševní poruchy. Místo léčby schizofrenie, významných depresí nebo bipolární poruchy se dnes soustředíme spíše na každodenní úzkosti. Ale máme je dokonale diagnostikované a víme co předepsat. Neznám nikoho s depresemi, ale vím, že když je lidi berou, zabírá to. Když přestanou, zase blbnou. To vím jistě. Je to průšvih. Antidepresiva ubližují, stejně jako pomáhají. Můj otec taky. Bral nějakou dobu prozac. Prozac měl úspěch, protože byl propagován jako lék, který vám pomůže lépe fungovat, být lepším členem soutěživé společnosti a pokusit se nějak zkrotit obavy. Drobná deprese nebo zdánlivá deprese a její léčba s sebou už nenesou stigma. Je to skoro „cool“ mít depresi. Být v hajzlu a vystresovaný. A následně na to brát prášky. Má to své následky. Jsou to silné léky. A vidíte, že na školách jsou tak běžné, že je to až nebezpečné. Kromě zvýšeného rizika sebevražd s sebou nesou další vedlejší účinky. Uvědomte si, že někdy jsou tyto léky předepisovány lidem, kteří se bojí jít na večírek. Je to naprosto odtržené od reality. Jak můžete říct: „Budu riskovat poškození ledvin, protože jsem trochu nesmělý.“ Je to absurdní. Chápu… chápu. Lidé berou prášky, které mají pochybný účinek, a berou je, i když jsou vlastně úplně zdraví. Ale proč to mám řešit? Prášky proti depresím fungují tak, že změní metabolismus serotoninu v mozku. Jedna věc, která se těm lékům úspěšně daří, je to, že utlumí váš emocionální život. Mnozí lidé popisují situaci, kdy nějakou dobu brali prášky a věděli, že by třeba měli být naštvaní nebo smutní, ale necítili to, co by měli cítit. Psal jsem o tom, jak léky některé lidi otupí. A mnozí psali o tom, jak se naše normální nálady mění, kmitají nahoru a dolů. A mnozí další psali o tom, jak se toto kmitání omezí, jeho rozsah se sníží, když berete prozac a podobné léky. Já to snížení emocionálního rozsahu rozhodně pozoroval a vyplývá z něj nezájem o okolní svět. Podle mě se dá říct, že bez přístupu k našim hlubším pocitům je velmi obtížné vyvinout si takovou míru empatie, která by dokázala ovlivnit chování. Když se podíváte na světovou ekonomickou krizi, ať už ty současné okolnosti nazýváme jakkoli, každý, kdo četl New York Times, nebo poslouchal televizní zprávy, věděl, že tady byla bublina. Ať to byla bublina technologická nebo bublina nemovitostí, věděli to. Dělo se to všem na očích. Proč to lidé jen tak pasivně sledovali? Je to zajímavý jev. Přidejte k tomu fakt, že podstatou těchto bublin je pouze forma a žádný obsah. Pouze ambice. Nespoutané spekulace. Co je pohání? Sebejistota. Podívejte se, co ty prášky s lidmi dělají. Cítí intenzivní pocit pohody, sebejistoty, odolnosti, schopnosti vyrovnat se s čímkoliv a nepodlehnout tomu. A myslím, že bychom se měli hluboce zamyslet nad tím, jak spolu tyto dva fenomény souvisí. Skutečnost, že mnozí aktéři finančních trhů brali antidepresiva, je alarmující, protože neměli dostatečnou zpětnou vazbu. Podvědomou zpětnou vazbu o následcích svého jednání. I já jsem bral prášky a řeknu vám, že strach byl někde v dálce. Jako kdybych přicházel odjinud. A to mě znervózňovalo. To, co mi před prozacem připadalo jako ostrý nůž na mé tváři, byl nyní nůž na máslo. Ostré pocity byly otupeny. Otupení emocí je obecně známý vedlejší jev prášků proti depresím, což nám v této souvislosti dělá starosti, protože ti lidé by měli cítit zpětnou vazbu, vnímat reakci na své činy. Jedna věc je vědět něco teoreticky, druhá věc je cítit to „v břiše“. Uzavírám obchod za miliardu dolarů. „Je to moudré? Je to obezřetné? Interpretoval jsem vše správně?“ A tělo, mysl potřebuje tuto zpětnou vazbu. 1Vzpomeňte si na základ západní civilizace, kategorický imperativ. Zlaté pravidlo. Ideál, který nás vede, jak se vůči ostatním lidem musíme chovat, i když na to není zákon, i když nám to nikdo nerozkázal, prostě jen proto, abychom si vzájemně porozuměli. Abychom se tak chovali, k tomu potřebujeme mít přístup k plnohodnotným emocím. Nedá se jednoznačně říct, že tyto léky posilují 0nebo dokonce způsobují sociopatii. Ale je to velmi sugestivní souvislost. 2Protože nevím, jak jinak chceme zajistit, abychom si pořád jen nedávali přes hubu. Fuck you! Fuck! Dobře. Zpět na začátek. Je velké pokušení říct, že problém, páchnoucí hlava ryby, jsou psychopati a lidé závislí na prášcích, kteří se jako psychopati chovají. Ale tím zapomínáme na hlavní otázku. Proč s tím my ostatní nic neděláme? Co spojuje psychopaty a pilulky štěstí? Empatie. Prostá lidská empatie. 0Respektive její nedostatek.

Psychopatům chybí a prášky ji potlačují. Empatie Ve své knize „Luciferův efekt“ jsem napsal, že příběh Lucifera je stejný jako příběh Adama a Evy. Oba vyprávějí o strašných následcích neuposlechnutí autority, Boha. Z oblíbeného Božího anděla se stane ďábel. Z oblíbeného Božího člověka se stane vyhnanec, bezvěrec. Toto poučení, zakořeněné hluboko v západní civilizaci, nás nutí slepě poslouchat autority. Můj kolega Stanley Milgram prokázal, že dvě třetiny lidí, pokud dostanou autoritativní příkaz, bez námitek fyzicky potrestají člověka. V čem spočíval jeho experiment? 3Jako pokusné osoby použil tisíc obyčejných lidí z Connecticutu. Řekl jim, že budou učit žáka tak, že ho budou trestat za chyby elektrickými šoky. Ale žák, který je domluven s výzkumníkem, což pokusná osoba neví, dělal více a více chyb a učitel mu dával stále větší šoky. Až přestal reagovat a upadl do bezvědomí. Ale výzkumník učiteli řekl, že až se žák probere, že musí pokračovat až do konce, do 450 voltů. Dvě třetiny obyčejných Američanů to udělaly. Šly až do konce. Jeho mnohé následné experimenty jsou méně známé a dva z nich jsou velmi důležité. V jednom pokusné osoby nejprve sledují, jak předchozí učitel dává bez námitek ty nejsilnější šoky. Ve druhém ale sledují, jak to dva jiní lidé odmítli. Takže máte dva sociální modely, špatný a dobrý. A co se stane? Normálně uposlechne 60 procent lidí, ale když předem uvidí, že někdo jiný také dává nejsilnější šoky, je to pro ně negativní model a 91 procent pokusných osob také udělí nejsilnější šok. Když jsou však svědky vzpoury, 90 procent z nich také odmítne. A s tím se musíme vyrovnat. Proč většinu společnosti tvoří lidé, kteří slepě naslouchají autoritám? Protože společnost jim říká: Neměj vlastní myšlenky. Neuvažuj. Nekritizuj. Jen dělej, co chceme! I rodiče dětem říkají: Hleď si svého, nepleť se do toho. Moc o tom nepřemýšlej. Jen dělej, co ti říkám! To je hrozné v každé společnosti. Nemyslící společnost je bezbranná proti psychopatům. Protože oni říkají: Já znám řešení. Já znám cestu. Mám peníze. Mám moc. Mám status. Dám vám práci. Stačí jen dělat všechno po mém. Dávno před korporátními psychopaty tu byli Hitler, Stalin a další. A všichni ti diktátoři chtěli totéž. Dejte mi moc a já vám dám bezpečí nebo alespoň iluzi bezpečí. Stačí jen dělat to, co vám řeknu. Mnozí jsou ochotni vzdát se svobody, se kterou je spojena zodpovědnost, výměnou za bezpečí. Za to, že někdo řekne: Jsi hodný chlapec, jdi si hrát do kouta a neruš dospělé! V tomto smyslu jde o prodloužení nedospělosti. Podobně jako děti si říkají: Většina autorit, rodiče, učitelé, jsou hodní. Musím je poslouchat. Ale nikdo nás neučí, jak rozeznat autoritu, která zasluhuje naši úctu, od falešné autority, které se máme vzepřít. A to je velký problém, protože jak stárneme, potkáváme psychopaty, politické, náboženské, v organizacích, v podnicích, kteří pod stejnou maskou říkají: Následuj mě! A vy řeknete „ano“, aniž byste přemýšleli proč, kde, kdy a jak. Lidé hlavně musejí dát na svůj vnitřní hlas. Spousta lidí tento instinkt ignoruje. Máte instinkt a měli byste si ho všímat. Člověk je možná jediný živočich, který ho ignoruje. Problém není v tom, že někteří naši vládci nebo manažeři jsou sociopati. Ani v tom, že světu vládnou nějaké zákeřné temné figury. Znám je a není to tak. Ale samotné organizace a systémy jsou sociopatické. Nemůžeme očekávat, že budou mít svědomí nebo srdce. S tím se musíme naučit žít. Protože samo okolní prostředí nemůže být zlé. Prostředí samo o sobě nic nezmůže. Ale lidské srdce zmůže hodně tím, že vytvoří a rozšíří kruh empatie. 0Proč by mi mělo záležet na empatii? Nikdo z ní nezbohatl. Proč se mám vzdát svého pohodlí a tužeb? Všichni chceme vyhrát, ne? Znovu a znovu pozoruji jistou kolizi v organizačních systémech u jejich největších manažerů. S mnoha z nich pracuji. Ti všichni vydělávají neuvěřitelné obnosy peněz. Když se zamyslíte nad psychologickými následky té skutečnosti, vzniká nám situace, kde peníze vyvolávají touhu po dalších penězích. Najednou už nejde o peníze, ale o elementární touhu spojenou s potřebou tuto touhu nijak neomezovat a pozřít všechno kolem. Ale během svého dospívání přece narážíme na omezení, ne? Zjišťujeme, že realita je taková, že nemohu mít všechno, co chci, protože chápu své meze. A když jsou meze odstraněny, musí to mít psychologické následky. Doba je šílená, lidé také a instituce šílí s nimi. A bude to pokračovat, dokud si plně neuvědomíme, že velká část toho, co si myslíme, že víme, je omyl. Ale myslím, že do té doby můžeme dělat kroky ke zlepšení 0a jeden z nich je vzdát se honby za štěstím ve smyslu, že štěstí pramení z dostatku. Spotřební kultura je založena na nespokojenosti. Když po něčem toužíme, namlouváme si, že dokud to nezískáme, nemůžeme být šťastní. A ve spotřební společnosti neschopnost něco získat znamená, že nejste v pořádku. Problém vidím v tom, že když mluvíme o dobru a zlu, padouších a hrdinech, máme dojem, že je zde jasná hranice. 1Ale skutečnost není takto černobílá. Ten, kdo páchá zlo, si nemyslí, že páchá zlo. Zlo je plíživé. Začíná prvním malým krokem. Něco někde podepíšete… V Milgramově experimentu dáte maličký elektrický šok… Řeknete rasistický vtip. Co je na tom špatného? Jakmile to však uděláte, jakmile překročíte hranici dobra a zla, 2je stále jednodušší dělat další a další kroky. Až nakonec konáte neoddiskutovatelné zlo. Okupace Československa v roce 1968.

Jeden z největších hrdinů století je bývalý prezident České republiky Václav Havel, který byl jako divadelní autor stíhán komunistickým režimem, a místo aby dál psal divadelní hry, vzepřel se a řekl: Toto není správné. Uvěznili ho a on z vězení poslal dopis: Toto není správné. Takto by Češi žít neměli. Nakonec se mu povedlo přesvědčit miliony lidí, aby přestali být pasivní. Každý z nás zná takový podivný pocit ušpiněnosti, zapatlanosti pocit, který se nazývá výčitka svědomí. Když uděláme nějaký kompromis, o němž si nejsme jisti, jestli byl dobrý, tak na něj myslíme znovu a znovu a trošku se vlastně trápíme. I když ten kompromis nám možná usnadnil život ve srovnání se situací, která by nastala, kdybychom ho neučili. Ale já osobně u sebe pozoruji to, že když se zachovám statečně, je to vlastně ze zbabělosti, protože se bojím, že se dostaví ten pocit té zalepkanosti, že jsem něco udělal špatně, že jsem udělal nežádoucí kompromis, 0že jsem uhnul, a naopak, když něco udělám, u čeho vím, že jsem to udělal správně, tak mám až takový pocit lehké euforie. Před letošním 21. srpnem jsem řekl, že ještě nenastal okamžik, kdy jde o vše a je třeba vložit do hry celé své srdce. Mám pocit, že takový okamžik nadešel dnes. Většina lidí je nečinná, protože respektují všechny matky světa, které říkají svému dítěti: Hleď si svého, nepleť se do toho! Lidé jsou naučeni nedívat se na zlo, hledět si svého, do ničeho se neplést. Nebýt hrdiny. A v podstatě jsme tak vychováváni k egocentrismu. Tak tady to máte. Říkají nám, že tak či onak jsme všichni součástí té zapáchající rybí hlavy. I kdybychom tomu neuvěřili, tak co s tím? Co proti takové síle zmůžeme? A když už míříme do pekla, proč si cestou aspoň neužít? Nebo že bychom to mohli zvrátit? Existuje naděje? Možná. A možná že ta naděje je stejná jako důvod, proč jsme společně v tomto svrabu. Protože jsme v něm všichni společně. Nicholas Christakis a James Fowler jsou vědci, kteří zkoumají chování lidí. A zjistili překvapivá fakta, jak moc nás ovlivňují lidé kolem nás. A co je nejdůležitější, jak my ovlivňujeme je. Dokonce i lidi, které vůbec neznáme. Při našem výzkumu jsme zjistili… …nejen to, že ovlivňujeme lidi kolem sebe. To se rozumí samo sebou a samozřejmě to víme. Ale podařilo se nám prokázat, že nás ovlivňují nejen ti, kteří jsou od nás vzdáleni jeden stupeň, ale také lidé ve vzdálenosti druhého nebo třetího stupně. Ovlivňují nás nejen přátelé, ale také přátelé našich přátel. A dokonce přátelé přátel našich přátel. Třetí stupeň odloučenosti. To nové je to, že je to více než jeden stupeň. To znamená, že neovlivňujeme jen své okolí, ale také cizí lidi, a sami jsme ovlivňováni cizími lidmi, které vůbec neznáme. A to platí pro obezitu, kouření, štěstí, osamělost, alkoholismus, deprese. Všude kolem nás jsou ty tři stupně odloučení. Ovlivňujeme přátele přátel svých přátel, ale ne dál. A přátelé přátel vašich přátel ovlivňují vás a ne dál. Lidé jsou propojeni složitými, rozvětvenými strukturami, jejichž diagramy mají tvar blesků. Já jsem propojen s vámi, vy s dalšími a ti s dalšími a vznikají složité barokní obrazce lidských sociálních sítí. Když dnes slyšíme „sociální síť“, napadne nás internet, což je poměrně nová věc. Online sociální sítě existují teprve 5 až 10 let. Ale lidé se začleňují do sociálních sítí už statisíce let. I když byly jejich závěry ověřeny, někteří lidé jim stále nechtějí uvěřit. Obzvláště v zemi, jako jsou Spojené státy, kde je silný individualismus, si mnozí myslí, že sami vládnou svému osudu a že se rozhodují nezávisle. Ale my jsme prokázali, že svá rozhodnutí nečiníme izolovaně. Jsou to naše rozhodnutí, ale jsme při nich silně ovlivněni lidmi kolem nás. A tím to nekončí. Naši přátelé na tom nejsou jinak než my. Chovají se stejně a jsou propojeni s lidmi, které neznáme, takže je logické, že jsme všichni propojeni. Je to jako stádo skotu. Když jste uprostřed stáda a zvířata na okraji začnou zatáčet doleva, časem se to donese až k vám a vy také zahnete spolu s ostatními. Mnozí lidé, kteří se seznámili s výsledky Jamesova a mého výzkumu tvrdí, že jsme jistým způsobem popřeli svobodnou vůli. Že naše práce prokazuje, že nejsme schopni zcela samostatného rozhodování. Dokonce i tak osobní věci jako emocionální stav, koho volíte, kolik vážíte, to všechno je značně ovlivněno lidmi kolem vás. I těmi neznámými. A že tudíž nemáme zcela svobodnou vůli. Že se nerozhodujeme úplně svobodně Že jsme ovlivňováni. A tak to opravdu je. Ale také je pravda, že naše výsledky potvrzují nezbytnost svobodné vůle. Došli jsme k závěru, že chování je ovlivněno sociální normou, která říká: Takto se máš chovat. Toto je přijatelné vhodné chování. Zajímavé na lidských sociálních sítích je, že zesilují, co je do nich zaseto. Zesílí zárodky chorých myšlenek, fašismus, kouření, užívání drog. Když jsem byl před 20 lety v jedné místnosti s deseti kuřáky, musel jsem kvůli kouři odejít ven. Otřel jsem si slzy, pak se vrátil a mohli jsme pokračovat. Kouření bylo společensky přijatelné. Když dnes chce někdo kouřit, musí odejít on. Alespoň na Západním pobřeží nikdo veřejně nekouří. Společenské normy jsou nezbytné. Takže jak změníme dnešní „jde o mě“ na „jde o nás“? Musíme podporovat obyčejné, každodenní hrdiny a tím dát světu novou společenskou normu. Řekneme: Tvým úkolem není získat co největší moc, ale poskytnout ji druhým lidem. Naše studie štědrosti dokázala, že když se naše dobré činy šíří směrem od nás a lidi v okolí je kopírují a předávají dalším, je také možné, že se něco z toho vrátí zpět k nám. Pokud jste obklopeni dobrými spolupracujícími lidmi, pak byste se měli stejně chovat k novým lidem, které poznáte. A až se pak oni setkají s dalšími lidmi, budou se k nim také chovat pěkně. Takže to, jak zacházím s lidmi, může ovlivnit i lidi mně zcela neznámé. Rozhodně věřím, že když pochopíte, že ovlivňujete nejen své přátele, ale dokonce i přátele přátel svých přátel, že to změní váš pohled na svět. Když jsme sledovali, jak se štěstí šíří z člověka na člověka, a počítali jsme ty tři stupně odloučení, začal jsem se cílevědomě snažit, abych cestou domů změnil svou náladu. James dává příklad, se kterým souhlasím. Cestou domů z práce, pokud se ze všech sil snažíte změnit svou náladu… Pustil jsem si oblíbenou písničku, i když mi nebylo nejlíp, aby se mi dočasně ulevilo a abych po příchodu domů byl šťastnější a následně byla šťastnější má rodina a všichni kolem mě. Pokud je Betty hodná na Jane, Jane je hodná na Su a Su na Roberta, můžete vysledovat stopy Bettyiny laskavosti k Jane v chování Su k Robertovi, i když se Su a Robert nikdy nesetkali s Betty. To je všechno hezké, ale jak víme, že pomáhat druhým má smysl? Pokud neuvěříme, že se to vyplatí, pravděpodobně nic neuděláme. Můžeme se odnaučit kouřit. Ale znamená to, že můžeme změnit svět? (muž) Myslíte, že se vyplatí chovat se morálně? Samozřejmě. Záleží na situaci. Je to stejně nakažlivé jako neřesti. Myslím, že čím více to budeme dělat, tím víc se to rozšíří. Každý v sobě má tu moc. Začíná to u mě a předám to ostatním. Morální chování se vyplácí, protože máme vliv na rozhodování lidí kolem nás. Když oni kopírují naše morální chování, bude se šířit v naší sociální síti a může se i vrátit zpět k nám. Tím, že konáme dobro, se vlastně obklopujeme lidmi, kteří také konají dobro. A život v takovém prostředí pokládám za cestu ke společenskému úspěchu a k přežití. Tím, že reprodukujeme pozitivní myšlenky, vytváříme lepší budoucnost pro nás pro všechny. Já mám na to takové přirovnání našeho příběhu, českého příběhu, kdy ta opozice, ti disidenti takzvaní, byli všemi považováni za blázny, protože se to zítra nebo pozítří nezmění v nějaký konkrétní úspěch to jejich počínání, a ono se posléze v jakýsi úspěch změnilo, že? Ale nebylo to proto, že jsme kalkulovali s tím, že zítra nebo pozítří se to stane, i když bychom to uvítali, ale prostě proto, že jsme to dělali z principu. (muž) Je důležité být morální? Ano. Ano. Proč vlastně člověk páchá občas dobro, když o tom nikdo neví. No, to je možná jenom proto, že ve vás dříme, byť nevědomě, jakýsi pozorovatel, který to všechno, co děláte, vidí. No a co to je jiného než věčnost, než nekonečno. Něco, co přesahuje všechny světelné horizonty našeho počínání. Cítíte motivaci? Chce se vám něco udělat? Možná je to tou klavírní hudbou. Vzpomeňte si, že ještě před chvílí jste zvažovali stát se psychopatem. Ale to je v pořádku. Náš mozek je překvapivý tím, jak protichůdné myšlenky v něm mohou existovat ve stejnou chvíli. Jsme prostě tak utvořeni. V těchto časech šílenství je důležité nezapomenout, že to, o co opravdu jde, se odehrává ve vaší blízkosti. A že to hlavní je, jak se chováte k sobě, ke svým dětem a k lidem kolem sebe. Jistě, budou deště a bouře, ekonomické i sociální, a politické katastrofy a stane se mnoho nepochopitelného, ale to, co se děje z očí do očí, ze srdce do srdce, ze dne na den, zůstává stejné. (Václav Havel) Všechno začíná u drobných věcí, nemusí člověk vymýšlet vize lepšího světa, stačí, když se v tom prostoru, v němž se pohybuje, když se začne chovat slušněji v souladu se svým svědomím, nikoliv tak, aby měl onen nepříjemný pocit upatlanosti, a stačí, když to dělá v tom svém mikrosvětě a ono se to může šířit a rozrůstat jako epidemie, a také nemusí, a zůstane to navždy v tom jeho mikrosvětě. Ale stojí to vždycky za to.

Volba československého prezidenta 1990. Kdybych se k vám trvale choval násilnicky, nebo vás třeba něčím nakazil nebo rozesmutnil nebo bych vám lhal, přerušili byste se mnou časem styky a síť by se rozpadla. Proto je zapotřebí, aby se šířily dobré vlastnosti, jako altruismus, láska, štěstí, nápady, aby síť přežila a dále rostla. A naopak, síť je zapotřebí, aby se dobré vlastnosti vůbec mohly šířit. Tudíž existuje úzké spojení mezi sociálními sítěmi a dobrem. Jsme přesvědčeni, že se lidstvo podvědomě začleňuje do sítí, protože výhody propojení převažují nad vynaloženou námahou. Studoval jsem lidské chování přes 40 let a zaměřoval jsem se především na přitažlivost zla. Dnes už vím, že většina obyčejných lidí je od přírody v principu dobrá. Jsou hodní, ale pasivní. Nenechají se svést zlem, ale nechtějí ani investovat energii do hrdinství. A my se snažíme vytvořit společenské hnutí, ve kterém chceme dopřát sluchu tichým hrdinům mezi námi. Protože existuje mnoho lidí, kteří mají potenciál stát se významnými hrdiny. Nejen pro svou rodinu a sousedy, ale pro celou zemi. Mezi vámi, diváky, právě teď sedí mnoho Václavů Havlů, kteří žijí v bezpráví, mezi drogovými kartely, mezi korupcí a šikanou ve třídách. A naším úkolem je podpořit váš tichý souhlas. A vaším úkolem je odhodlat se udělat rozhodný krok a říct: Toto není správné! Takže: Představte si, že se vám nejkrásnější, okouzlující člověk podívá do očí a řekne: Můžete zachránit svět. Co uděláte?

Se zapáchající rybou se můžeme vypořádat, když si uvědomíme, že v tom jsme společně, přestaneme vzhlížet k vrcholku pyramidy, kde jsou celebrity a vládci, a rozhlédneme se do stran. Výhoda stáda je, že stačí, aby si 5 až 6 procent populace něco uvědomilo, například nebezpečí, a najednou si je uvědomí téměř všichni. Náš budoucí úspěch závisí na odpovědi na tyto dvě otázky: Kolik nás je? Kolik nám schází do pěti nebo šesti procent? A co uděláte vy? „Svět je nebezpečné místo k životu, ne kvůli špatným lidem, ale kvůli těm, kteří proti nim nic nepodniknou. Albert Einstein.“