Válka proti demokracii

Novinář John Pilger zkoumá role Washingtonu v manipulaci latinskoamerické politiky v průběhu posledních padesáti let. Tento film odhaluje na doložených příkladech z jižní Ameriky nekalou politiku, která dodnes pokračuje například v Iráku, Íránu, Libanonu, Afghánistánu a na mnoha dalších místech. Od roku 1945 se Spojené státy pokusily svrhnout 50 vlád, mnoho z nich demokratických, v průběhu času bylo 30 zemí napadeno a bombardováno. Pozoruhodný je vzestup Venezuely, která nastolila vlastní demokratický systém, založený na úsilí zbavit se všemožných závislostí a diktátů i přes riziko možných intervencí nebo sankcí. Dokument přináší zcela odlišný pohled na fungování demokracie, než jaký je denně předhazován v „nezávislých a objektivních“ médiích. Režie: Chris Martin.

Guatemala vstupuje do nové éry, ve které bude pro lidi zajištěna prosperita, a zároveň svoboda. Otázka je proč podporujeme Salvador? Ne otázka byla proč zabíjíme kněze v Salvadoru? Odpověď je ne, buďte zticha, prezident Cristiani dělá co může pro demokracii, Levicové guerilly nesmí ovládnout Salvador. Amerika nebude vnucovat náš styl vlády nikomu proti jeho vůli, Naším cílem je pomoci ostatním zemím najít jejich vlastní hlas, dosáhnout jejich vlastní svobody a jít po vlastní cestě.

Tento film je o zápase lidí toužících se osvobodit z novodobé formy otroctví. Richard Nixon, prezident Spojených států amerických, kdysi o Latinské Americe řekl: „Lidem je tohle místo úplně ukradené,“ mýlil se, velkolepý projekt Spojených států jako novodobého impéria čerpal z nadějí celého kontinentu pohrdavě také přezdívaném jako „zadní dvorek“. Pozoruhodní svědkové v tomto filmu popisují svět jinak, než jak ho rádi vidí američtí prezidenti, jako užitečný nebo postradatelný, popisují sílu odvahy a lidskosti mezi obyčejnými lidmi bez ničeho, Vrací obsah slovům jako demokracie, svoboda, osvobození, spravedlnost, a brání tím základní lidská práva nás všech ve válce, která je vedena proti nám všem.

Toto je Caracas, hlavní město Venezuely, jedné z nejbohatších zemí v Latinské Americe díky bohatým nalezištím ropy. Bohatí ve Venezuele žijí v zalesněných předměstích, které mají názvy jako Country Club. Jejich duchovním domovem je Miami a Washington. Většina obyvatel žije v tzv. barrios na svazích kopců. V chatrných domech, které vzdorují gravitaci. V minulosti byli tito lidé neviditelní – vyloučeni z jejich vlastní společnosti. Dnes jsou nositeli sebedůvěry těch, kteří vědí, že jejich životy prošly mimořádnou změnou.

Toto je Hugo Chávez, prezident Venezuely, hlas barrios Chávez a jeho příznivci vyhráli deset voleb během osmi let. Stal se symbolem probuzení síly lidí vedené velkými lidovými hnutími, která jsou v Latinské Americe ojedinělá. Časy starých prominentů a magnátů skončily, Ta umělá, elitářská demokracie ve Venezuele je pryč. Není divu, že Chávez, s pomocí útočného mediálního zpravodajství se stal ve Spojených státech nenáviděnou osobou, protože to co reprezentuje je jiná cesta a hrozba pro dominantní postavení Ameriky.

Takže, teď, Hugo Chávez, zločinec – mluvíme o zločinecké vládě Venezuely, – Zločinecké? – Zločinecké, je to zločinecká vláda. Můj názor a názor mnoha členů naší vlády je, Hugo Chávez představuje extrémní hrozbu nejen pro naši zemi, ale pro celou naší polokouli – Měl už být dávno zabitý, – Kým? -… -Kým? Kýmkoliv.

Chcete šálek kávy? Ano, Ano. To byla jedna z mých lekcí angličtiny na střední škole, Chcete šálek kávy? Chcete sklenici mléka?, Chcete sklenici vody? Lekce angličtiny číslo jedna! Narodil jsem se ve velmi chudé rodině, v rolnickém domě, takže vím co je chudoba, Byl jsem chudé dítě, chodil jsem bosý, Můj otec byl učitel na vesnické škole, má matka také, Měl jsem krásnou babičku, byla Indiánka, předala mi mnoho lásky, a hodně věcí mě naučila, naučil jsem se od ní o solidaritě s druhými lidmi, o dělení se o chleba i když je málo co jíst, Později jsem šel do armády, do vojenské školy, a stal jsem se vojákem, a tam jsem se dozvěděl o Bolívarovi a začal jsem si uvědomovat jaká byla pravda

Simón Bolívar je uctívaný v Latinské Americe jako osvoboditel od španělského kolonialismu Bolívar věřil, že svoboda přijde jenom tehdy, když se lidé spojí proti všem okupantům ať už jsou v jakékoliv formě Dnes lidé v Latinské Americe opět povstávají proti impériu postavenému na extrémní formě kapitalismu známé jako Washingtonský konsensus. Celé státy byly privatizovány, nabídnuty k prodeji, jejich přírodní bohatství prodáno zahraničním společnostem. Téměř za nic. Ve Venezuele řekli: „Stačilo“ Toto je La Vega čtvrť barrio s miliónem obyvatel

Mariela Machadoo tady žije většinu svého života. Ví co to znamená být vyloučený ve vlastní zemi Můžu vám dát jeden konkrétní příklad. Na mapách, všechny tyto kopce s domy nebyly značeny – byly zobrazeny jako zelené plochy To bylo před vládou Cháveze. Před Chávezem jsme se necítili jako součást společnosti. Tomuto se říká shromáždění Je to druh souběžné vlády vytvořené k vyhnutí se staré byrokracii a zajištění skutečného užitku pro obyčejné lidi.

Toto je přímá demokracie – triumf prostého lidu. Dnes diskutují o snu poprvé vlastnit jejich domy. Nechceme listiny jen kvůli jim samotným. Důležitější než samotné listiny je, že vlastníme nemovitost, abychom mohli rozvíjet naše města, a získáme práva, která nám byla tak dlouho odpírána. To je ta nejdůležitější věc, není to záležitost toho získat listinu a říct, „Je to zařízené, můžu jít,“ a přestat chodit na okrsková shromáždění, protože po listinách, nás čekají další věci, Jako rozvoj našich barrios.

Brzy poté co byl Hugo Chávez v roce 1999 zvolen, hlasovali Venezuelané o ústavě a tato malá modrá knížka se od té doby stala bestsellerem Toto je jeden z řetězců supermarketů postavený v barrios Dotovaný z tržeb za ropu

Ceny jsou zde drženy nízko a na zadní straně každého balení rýže a práškového mýdla jsou vytištěna práva občanů zaručená ústavou. Znamená to pro vás něco když to tam vidíte? No samozřejmě, protože jsem to nevěděla že máme práva jako kdokoliv jiný, ale tady, článek 23, nám říká o národní politice, a cítíme tak, že jsme součástí Demokracie, jak jsem nedávno říkal, před našimi lidmi, Jak říkal Lincoln, má jednoduchou definici – problém je přenést ji do reality, A my z ní děláme realitu – vláda lidu, lidmi a pro lidi.

Společnost, kde lidé jsou její součástí a jsou si rovni, kde není vyloučení, není tam bída, kde vládnou lidské hodnoty Pro některé jeho příznivce Chávez nezašel dostatečně daleko Známé problémy přetrvaly z minulosti – dusivá byrokracie a rozšířená korupce A i když chudoba v posledních letech dramaticky poklesla, její úplné vymýcení je daleko. Pokud člověk přijíždí z letiště v Caracasu, věc, která šokuje návštěvníka, který je zde poprvé jsou barrios, množství chudých lidí.

Proč to tak je, ve Venezuele, která získává miliardy dolarů za ropu, že je tam stále chudoba, navzdory všem změnách, které jste udělali? Chudí Venezuely zůstávají stále chudí, ano, vždy jsem říkal, že nechceme být bohatí, náš cíl není materiální bohatství, ale důstojný život, samozřejmě dostat se z chudoby, a zejména se dostat z extrémní bídy, a žít… žít důstojně, to je cíl Ne se stát milionáři, „the American way of life“, ne, to je hloupost. Toto vám říkám, protože problém chudoby se nás dotýká hluboko, tvoří většinu našeho každodenního boje.

Každodenní zápas je ulehčován zde. Deset let zpátky by se o této klinice nikomu ani nesnilo. Dnes, po celé Venezuele, obyčejní lidé mají zdravotní péči zdarma – mnoho z nich vidí doktora poprvé v jejich životě. Poprvé v historii, děti z nejchudších rodin mohou být celý den ve škole a mají alespoň jedno teplé jídlo denně. Učí se historii a hudbu a tanec často vůbec poprvé, a toto vše je dostupné zdarma. Podle ústavy jsou nejchudší ženy v domácnosti placeny jako dělnice.

Dnes je již blízko k plné gramotnosti díky kurzům jako je tento, určený pro lidi jako je Mavis Mendez, ve věku 95 let, který poprvé v životě čte a píše. Toto pro nás znamená hodně. Jediná věc co si přeji, abych byla mladší, abych se mohla učit dál. Nikdy předtím jsme neměli vládu, která by se starala o chudé lidi nebo by nám zajistila kurzy čtení a psaní, nic z toho tu předtím nebylo. Řekla bych, že nikdy není pozdě začít zdokonalovat sama sebe.

Toto je východní Caracas, domov pro jedny z nejbohatších lidí v zemi, kterým se zde říká střední třída. Zastavil jsem se u Johna Vinka který souhlasil, že mě provede jeho impozantním domem. To je ohromující dům – Děkuji, – Pane na nebi, – Děkuji, – Ano, Vy už zde žijete dlouho, že? Toto je váš rodinný dům? Můj rodinný dům, vyrůstali jsme tady. John Vink cestoval po celém světě a sbíral umělecká díla. To všechno stříbrné nádobí je vaše sbírka? – Ten lustr, to je… – Ano, ten je ze Španělska. Wow

Toto je sbírka Delft Blue, mám je tam aby se nerozbily. Tohle je z Peru, to stříbro. Mm – Ale vy uvažujete že odjedete, – Ano, A proč? No, situace v zemi, je ze dne na den horší, takže, um… – V jakém směru? – V politickém Mysleli jsme si, že tento pán, který je teď u moci, že by mohl změnit celou situaci, – protože tu byl chaos – Ano, Ale teď je to úplný chaos Názor Johna Vinka je stejný jako názor vlivných médií ve Venezuele. Většinou v soukromých rukou, kombinují banality s tvrdou proti-Chávezovskou politickou linií.

Následuje, další nebezpečí v posledních oficiálních rozhodnutích, Venezuela se posouvá směrem k velmi podobnému režimu, jaký zvítězil na Kubě Pro vládu, 21. století znamená jednoduchou věc – úplná kontrola státu nad společností Mnoho novinářů říká, „No, existuje tam cenzura,“ „byli cenzurováni“ Jak je to možné? Denně vysílají své názory Jejich pořady se vysílají denně, Mluví otevřeně proti vládě neustále Jak to můžou říkat? Nevím jestli jste viděl programy, které vysílají.

Kdokoliv kdo přijede do Venezuely a stráví dva dny sledováním těch programů ví, že ve Venezuele cenzura není Musíte si prostě sednout a vidět ty diskusní pořady mezi šestou a osmou hodinou Hugo se začíná měnit z fašisty na nacistu Jaký je rozdíl mezi nacistou a fašistou? V podstatě, nacista vraždí lidi Neřekla bych, že v jiné části světa uslyšíte věci jaké se tady vysílají o prezidentu Chávezovi, o jeho vládě, jeho ministrech, guvernérech, politicích, je to někdy až neslušné v určitých směrech.

Trochu mi tady připadá, že ze všeho, včetně špatného počasí je obviňován pan Chávez Nikdo neviní pana Cháveze za počasí, protože to je poslední věc, která zatím funguje, OK? všechno ostatní se úplně rozpadlo Mluvíme tu o roce 1914, Bolševické revoluci v Rusku – to je co se tu teď děje – Eh… Eh… Počkejte, Podívejte se, sedíme tu ve vašem nádherném domě… – Děkuji, – s výhledem na Caracas… – Ve Venezuele se tomu říká „es su casa“ – Ano, a vy toto srovnáváte s Bolševickou revolucí, tady nejsou revolucionáři, kteří by bouchali na vaše dveře a žádná z vašich společností nebyla poškozena.

Váš život se přece ve skutečnosti nezměnil nebo je to jinak? Ano, ale jak jsem říkal předtím, teď čekáme a sledujeme jaký je stav Kdybych sem přijel na dvouletý kontrakt, jako jsem přijel v roce 1976, Splnil bych dohodu, pak bych si sbalil věci a odjel pryč protože tady nevidím už žádnou budoucnost Kritikové Cháveze obviňují, že chce vybudovat druhou Kubu a stát se druhým Castrem Přestože nedávno vyhlásil dočasné prezidentské pravomoci, které obcházejí parlament trvá na tom, že jeho záměr je výhradně urychlit reformy.

Ironií je, že narozdíl od Kuby, kapitalismu se tu nikdy nedařilo lépe Na automobilové show v Caracasu se prodávají Ferrari a jiná luxusní auta. Elegantní restaurace a soukromé golfové kluby a víkendy v Miami tu zažívají boom To, co nejvyšší vrstva ztratila, je politická moc nad obrovskou ropnou ekonomikou Řekla bych že Venezuela, protože je to ekonomika založená na ropě, její střední a vyšší vrstvy jsou velmi… zaměřené na USA a americký způsob života V tomto směru, pokládají sami sebe za kosmopolity, necítí, že by patřili do této země nebo do tamté země, jsou to světoobčané.

Patří do privilegované vrstvy lidí po světě – Miami? – Miami, New York, Paříž, Zbožňujeme Miami. Objevili jsme Miami, protože Miami dříve bylo, asi víte, byla to vesnice, A byli jsme tak bohatí, víte, přijeli jsme do Miami a kupovali jsme domy, byty, bungalovy, lodě, auta – všechno jsme v Miami dostali Byli jsme vlastníci Miami a proto máme velmi americký způsob uvažování Ve staré Venezuele hrály Spojené státy roli mafiánského kmotra Dohoda byla jednoduchá – za nekončící dodávky levné ropy dostali bohatí Venezuelané velikou část zisku.

Volba pro Huga Cháveze ukončila celý obchod Očividně je Venezuela důležitá, protože je to náš třetí největší dodavatel ropy Řekl bych, že pan Chávez, a ministerstvo zahraničí by to asi potvrdilo, pravděpodobně nemá zájmy Spojených států příliš na srdci. Jsme znepokojeni některými kroky prezidenta Venezuely Cháveze a tím jak on rozumí tomu, o čem je celý demokratický systém. Ujišťuji vás, že jsme se pokoušeli vyhnout střetu s impériem, ale bylo to neodvratné, Jel jsem do Bílého domu, potřásli jsme si s Clintonem rukama, Dokonce po telefonu, „Jak se máte pane Clinton? “ „Jak se máte pane Chávez?“

Pokoušeli jsme se o nemožné, mít revoluci bez srážky s impériem – to je nemožné. Ve Washingtonu a Miami a bohatých předměstích Caracasu se myšlenka na zbavení se Cháveze stala posedlostí. Počátkem roku 2002 byly Venezuelskou opozicí vytvořeny tajné plány na útok, v jejichž čele stála média. Myslíte si, že je prezident duševně chorý? Nastal čas pro nás všechny, abychom začali diskutovat o změně, bez Cháveze, pochopitelně. Protestanti proti Chávezovi vyšli do ulic jejich hněv rozněcovala média.

Ještě nikdy nebyl někdo tak odporný a hrozný jako tento Hugo Satan Chávez je Antikrist, je to démon, je to Ďábel, drak, Lucifer. Měl by okamžitě odejít Kampaň na svržení Cháveze vyvrcholila 11. dubna 2002, Protestní pochod proti Chávezovi byl svolán do centra Caracasu Pryč! Pryč! Chávezi, kostky byly vrženy! O čem ale nevěděli že toho dne byly pořádány dva pochody – druhý byl pořádán Chávezovými příznivci před prezidentským palácem známým jako Miraflores Obě shromáždění se měla konat odděleně, pak se ale začal odehrávat zvláštní sled událostí.

Bez varování byly opoziční demonstranti nasměrováni na prezidentský palác jedním z organizátorů pochodu. Oznámil, že pochod bude odkloněn na palác Miraflores. Lidé se snažili zastavit pochod a odvrátit změnu směru, ale organizátor se k tomu nechystal. Odpověděl „Já jsem za to odpovědný, takže se starej sama o sebe“ „Toto už bylo naplánováno a pochod směřuje na Miraflores,“ opoziční demonstranti byli náhle nahnáni směrem k příznivcům vlády. Jak se přibližovali k paláci, zazněly výstřely.

Octli se pod palbou ostřelovačů, kteří je stříleli jeden po druhém, mnoho zabili střelou do hlavy. Krátce poté se začaly v protivládních televizích objevovat tyto záběry, které vinily ze střelby Chávezovy příznivce na mostě přes ulici. Nepřestávají střílet – Míří a střílejí z jejich automatických zbraní. Toto bude souzeno historií, Díky Bohu že je tento důkaz, Střílejí na lidi, kteří pochodují dole pod nimi. Toto je nevýslovný akt zuřivosti, toto oni nazývají revolucí?

Nicméně, jak prozrazuje tento úhel záběru kamery – Na ulici pod mostem nebyli opoziční demonstranti. Co televizní záběry neukazovaly bylo toto – lidé na mostě se očividně snažili bránit sami sebe přikrčení, aby se vyhnuli střelám neznámých sniperů nad nimi a proti Chávezových policejních jednotek pod nimi. Tito lidé na mostě ve skutečnosti bránili sami sebe. Bylo to jako válečná zóna, kterou naplánovali a úplně kontrolovali. Během několika hodin se v televizi objevili tito armádní velitelé.

Také oni obviňovali Cháveze a jeho příznivce ze zabíjení. Venezuelané, prezident republiky zradil důvěru jeho lidí. Vraždí nevinné lidi pomocí sniperů. Do této chvíle… bylo v Caracasu zabito šest lidí a mnoho dalších bylo zraněno. Toto je neomluvitelné. Nemůžeme akceptovat tyrana v republice Venezuela. Vše bylo připraveno předem. Korespondent CNN v Caracasu Otto Neustald, později prozradil, že generálové nahráli jejich prohlášení ještě před začátkem střelby. Večer 10., zavolali mi a řekli… „Pochod půjde směrem na palác Miraflores, budou tam mrtví“ „a objeví se 20 vysoce postavených funkcionářů, kteří budou mluvit proti Chávezově vládě“ „a budou požadovat jeho rezignaci“

Toto dokazuje, že mluvili o mrtvých v době, kde nebyl ještě ani jeden mrtvý. Bylo to celé naplánované. Prezidentský palác byl brzy obklíčen spikleneckými vojenskými veliteli. Uvnitř, Hugo Chávez dostal ultimátum – buď odstoupí nebo bude palác bombardován. Jedna z jeho vládních ministryň poskytla prohlášení. Je konečně jasné, že toto je puč, prezident odmítl rezignovat, byl zajat, toto je státní převrat. Oznamte to světu, toto je státní převrat, státní převrat proti lidem, kteří ho milují.

Spiklenci oznámili, že Chávez rezignoval. Nerezignoval, byl unesen. Příští ráno složil přísahu nevolený diktátor. Byl to přední podnikatel, Pedro Carmona Oni všichni slavili Dívala jsem se na celý program, když to vysílali v televizi Neumíte si představit jak jsem plakala – jako kdyby umřely moje děti a matka a oni jsou to nejcennější, co na světě mám Jenom jsem viděla jak říkali „Nový úsvit vyšel nad Venezuelou“ V jediném ohromujícím prohlášení byla zničena demokracie kousek po kousku.

Zbavujeme funkce členy Národního shromáždění, zbavujeme funkce prezidenta a všechny členy Nejvyššího soudu, a také nejvyššího Státního zástupce… a guvernéra Národní banky… a Ombudsmana… a členy Národního volebního výboru Demokracie! Demokracie! Umíte si asi představit, co v nás to prohlášení vyvolalo, byla to hrozná situace, protože jsme viděli minulost, vrací se opět útlak – znovu zápasit o všechno. Ve Spojených státech přinesla média stejné záběry a stejný příběh, který ospravedlňoval státní převrat.

Bushova administrativa dala jasně najevo, že vítá změnu ve vedení země, jejíž dodávky tvoří 15% amerického importu ropy, Anthony Mason má reportáž. Toto nakonec spustilo svržení Huga Cháveze. Ozbrojené gangy oddané Venezuelskému prezidentovi, začaly střílet po tisících protivládních demonstrantech. Poté co bylo 16 lidí zabito a stovky dalších zraněno, obklíčily minulou noc vojáci prezidentský palác. V Bílém domě mluvčí prezidenta Bushe celý příběh potvrdil.

Dovolte mi abych vás seznámil s názorem vlády na to, co se momentálně odehrává ve Venezuele Víme, že kroky vedené Chávezovou vládou vyvolaly tuto krizi Chávezova vláda potlačila nenásilné demonstrace, střílela na neozbrojené pokojné demonstranty, což mělo za následek 10 mrtvých a 100 zraněných. Toto je co se stalo přechodná civilní vláda byla jmenována. Mezitím ve Venezuele, tři roky mírných demokratických reforem byly zvráceny. Naštěstí, máme velkou zbraň a tou jsou média.

Jak jste vy a lidé dnes mohli vidět, ani armáda ani ozbrojené složky nevystřelily jediný výstřel Naší zbraní byly média, Spiklenci a jejich přátelé mohli začít oslavovat nebo si to aspoň mysleli Příští den ráno, sklíčení lidé začali telefonovat do jednoho z nezávislých rádií, které stále vysílaly Bolí mě duše za mého syna a dceru a všechny mladé, kteří budou osamocení, vydáni na nemilost všem těmto zkorumpovaným lidem, kteří uvrhli tuto zemi v úplný chaos, je to nemorální.

Naděje lidí je pryč, ústava je pryč, demokracie je pryč, naděje pro děti je pryč Ale naděje neodešla Začalo vycházet najevo, že odstoupení Huga Cháveze bylo zfalšované Jeho žena Maria to potvrdila v telefonátu do rozhlasové stanice Řekl mi, „Ať znalec rukopisu zkontroluje ten údajný podpis – „pokud nějaký existuje, protože já jsem to nikdy nepodepsal“ A lidé v barrios se začali stavět na odpor Přicházeli ze svých chatrčí, aby zachránili svého prezidenta

# The farther you take my rights away
#The faster I will run Chávez, Chávez, Chávez
# You can’t deny me
# You can decide to turn your face away…

Toto je diktatura, Chávez je legitimní prezident, lidé ho milují a budou ho bránit
# No matter, cos there’s something inside so strong
# I know that l can make it
# Though you’re doing me wrong, so wrong
# You thought that my pride was gone Oh, no!
#There’s something inside so strong…

Stovky tisíc lidí obklopily palác a požadovali návrat Cháveze Tváří tvář takové lidské síle, armáda se obrátila 98% vojenských sil v zemi obnovilo svou přísahu věrnosti Ústavě země a Bolívarovské republice Venezuela Za bouření davů prezidentská stráž, která se skrývala, znovu obsadila palác a spiklenci uprchli Mladý muž, člen vojenské policie, který byl uvnitř paláce, zvedl vlajku Díky tomu jsme se cítili silnější, protože jsme si uvědomili, že nejsme sami Zůstali jsme tam dokud jsme neuviděli helikoptéru – přiletěla do Miraflores o půlnoci.

Už jsme všichni věděli, že je uvnitř Chávez, byl to nádherný okamžik, vidět ho přijíždět 48 hodin po únosu se Chávez vrátil k moci. Myslím, že největší zkouška byl státní převrat v roce 2002 Byl jsem zajat, převezli mě pryč a já jsem myslel, že zemřu Ale prostí Venezuelané, chudí lidé bez zbraní vystoupili, stovky a tisíce vyšli do ulic, a požadovali abych žil, žádali, aby se Chávez mohl vrátit. A proto, zvláště po tom všem, mi nezbývá nic jiného než abych celý svůj život, který mi zbývá, věnoval těm lidem a zejména těm nejvíce potřebným, těm nejchudším.

Zatímco obyčejní Venezuelané oslavovali uhájení jejich demokracie, někteří z čelných spiklenců uprchli do Miami a během několika dnů bylo zřejmé, že Washington zanechal na neúspěšném puči vlastní stín. Bushova administrativa se stavěla na stranu lží spiklenců. Víme, že kroky Chávezovy vlády vyvolaly tuto krizi. Jak ukazují tyto dokumenty CIA byli dostatečně varováni a věděli všechno o jejich spiknutí. Washington tvrdí, že Cháveze o připravovaném puči varoval. Toto ale vláda Venezuely popřela.

Washington nejen že věděl co se připravuje, ale spiklencům poskytoval nepřímo podporu i finance. Nedávno zveřejněné dokumenty ukazují, že Bushova administrativa převedla několik milionů dolarů Venezuelské opozici několik měsíců před pokusem o převrat. Peníze byly poslány skrze jejich Ústřední podpůrnou agenturu USAID a organizaci Národní nadace pro demokracii – National Endowment For Democracy.

Během šesti měsíců, před pučem v dubnu 2002, investovala americká vláda více než 2 miliony dolarů do těchto organizací, o kterých věděla, alespoň šest měsíců předem, že plánují svržení vlády. Vy v podstatě říkáte post hoc ergo propter hoc – Jakže jste to říkal? – Post hoc ergo propter hoc – Obavám se že naši diváci tomu nebudou rozumět… Protože… jenom proto, že se to stalo potom, co jsme těmto organizacím poskytli podporu neznamená, že se to stalo proto, že jsme tyto organizace podporovali.

Samozřejmě – To je logicky klamný závěr – Dobře. My… my bychom byli velmi otevření a transparentní, co se týká druhu pomoci, kterou poskytujeme skrze Národní nadaci pro demokracii a další instituce. Ve skutečnosti, Národní nadace pro demokracii dávala peníze organizacím, jejichž představitelé získali ministerská křesla v krátce trvajícím protiprávním režimu. Vedoucí činitel ve Washingtonu vysvětluje, že toto byla prostě „část programu prezidenta Bushe pro svobodu“. Chtěl bych být v tomto velmi otevřený a explicitní, protože tam je… myslím, že je velmi důležité, v zájmu poctivosti pochopit, že Spojené státy nepodporovaly ten puč.

Prezident Bush slíbil vymýtit svět zla a být v čele velikého poslání vybudovat svobodné společnosti na každém kontinentu. K pochopení tak impozantní lži je potřeba pochopit historii – skrytou historii, zamlčovanou historii, historii, která vysvětluje, proč my na Západě víme tolik o zločinech jiných, ale skoro nic o těch vlastních. Slovo, které zde chybí, je impérium. Existence amerického impéria bývá zřídka kdy přiznána, nebo bývá zadušena v projevech hurávlastenectví, které oslavuje válku a arogance, která říká, že žádná země nemá nárok jít po vlastní cestě pokud se tato cesta neshoduje se zájmy Spojených států. Pro impéria to nemá nic společného se svobodou.

Bývají kruté, starají se o dobývání a krádeže a ovládání a utajování. Od roku 1945, Spojené státy se pokusily svrhnout 50 vlád, mnoho z nich demokratických. V průběhu času, 30 zemí bylo napadeno a bombardováno, přičemž zemřelo nespočet lidí. Během mého života, následující země v Latinské Americe byly napadeny Spojenými státy, přímo a nepřímo. Jejich vlády byly nahrazeny diktátory a jinými vůdci nakloněnými Washingtonu. Jedna z prvních zemí, které byly napadeny, byla Guatemala, jedna z malých zemí Střední Ameriky, kterým se pohrdavě říká banánové republiky.

Toto je Guatemala City, tak jak je vidět z letadla. Obyvatelé města se oblékají velmi podobně jako lidé v našich jižních státech Je tam mnoho kostelů a lidé navštěvují kostely pravidelně. Hovoří španělsky, pochopitelně, protože většina obyvatel je španělského původu. Ve skutečnosti, většina obyvatel Guatemaly není španělského původu – jsou to původní domorodí Mayové a jsou velmi chudí. V 50. letech, dvě procenta obyvatel Guatemaly ovládaly přírodní bohatství včetně tajných dohod s americkými korporacemi, jako United Fruit Company, která ovládala pěstování banánů.

Ve vedení United Fruit byl John Foster Dulles, který byl shodou okolností americkým ministrem zahraničí. Jeho bratr Allen Dulles byl shodou okolností ředitelem CIA. Oba byli křesťanští fundamentalisté, kteří považovali jakoukoliv opozici za dílo komunismu a ďábla. V roce 1950, se tento muž, Jacobo Arbenz, stal prvním představitelem Guatemaly, který byl demokraticky zvolen většinou obyvatel, kteří v něm viděli naději pro sociální spravedlnost.

Stal se Hugo Chávezem své doby. V Guatemale se stalo to, že tam byl v roce 1950 demokraticky zvolen prezident Jacobo Arbenz, který se snažil zahájit řadu reforem ve stylu New Deal, díky kterým stát získal větší roli jak v rozvoji ekonomiky, tak rozdělování bohatství. Nejvýznamnější částí byla zemědělská reforma. Arbenz nebyl revolucionář. Jeho zemědělské reformy byly mírné. Ale Washingtonu se nic z toho nelíbilo. Howard Hunt pracoval pro Allena Dullese v CIA.

Takže mi řekli, „Rozhodnutí už byla přijata na nejvyšší úrovni naší vlády“: zbavit Guatemalu Arbenzovy vlády a chtěli bychom, aby ses na tom podílel. Budeš vedoucím propagandy a politického boje. CIA udělala v Guatemale to, že zmobilizovala všechny stránky amerického vlivu. Nejenom že izolovala Guatemalu vojensky a diplomaticky, ale použila techniky sociální psychologie ve skoro rok trvající kampani, která vytvořila dojem krize v Guatemale. O co jsme usilovali, byla teroristická kampaň, abychom zastrašili zejména Arbenze a jeho vojáky asi stejně jako německé bombardéry Stuka děsily obyvatele Nizozemí, Belgie a Polska na začátku druhé světové války.

A tak to přesně udělali, aby mohly Spojené státy ovládnout ekonomiku Guatemaly, což zničilo sny jejích obyvatel. Šířili jsme na venkově zmatek a samozřejmě jsme v té době měli letadlo, které rozhazovalo letáky a dělalo malé… neškodné bombardování. Toto neškodné bombardování a teroristická kampaň CIA stála život tisíce lidí. Demokraticky zvolený Arbenz byl označen za komunistu, ponížen, vysvlečen do naha a vyfocen předtím, než musel nuceně odjet do exilu. Richard Nixon v té době vice-prezident Spojených států přiletěl, aby pogratuloval novým diktátorům.

Guatemala vstupuje do nové éry, ve které bude pro lidi zajištěna prosperita a zároveň svoboda. Generál Rios Montt byl jednou z tváří svobody Washingtonu. Během jeho vlády jako prezidenta v 80. letech byly smrtícími komandy zavražděny tisíce lidí, většina z nich domorodých mužů, žen a dětí. Jeho střelné zbraně a vrtulníky pocházely ze Spojených států. Prezident Reagan přiletěl na návštěvu, aby generála srdečně podpořil, sám ho popsal jako člověka s velkou osobní poctivostí. V CIA nám byla demokracie úplně ukradená tedy, bylo skvělé když byla vláda zvolená a měla vůli s námi spolupracovat, ale když nebyla, tak pro nás demokracie nic neznamenala a řekl bych že neznamená dodnes.

Potlačení v Guatemale byl plánem Washingtonu. Čtyři roky později Kuba, vzdálená jen 150 km od Floridy, dala podnět k první přímé výzvě tím, že ukončila kubánské pokoření jako americké kolonie – písečku pro drogové barony a mafii. Teď už ví, že kubánská revoluce ví, jak bojovat a vyhrávat bitvy. Washington to Fidelu Castrovi neodpustil. Pod záštitou vlády jsme měli… …bojová komanda, která na Kubě neustále prováděla útoky, pokoušeli jsme se vyhodit do vzduchu továrny, pokoušeli jsme se zničit cukrovary, pokoušeli jsme se o všechno možné během této doby, byla to záležitost politiky americké vlády, to nebyla CIA.

Úspěchy Kuby ve zdravotní péči a vzdělávání jsou široce respektovány. Nicméně, tím že se nikdy nesklonila před největší velmocí na světě, zaplatila kubánská revoluce vysokou cenu – 45 letou ekonomickou válkou vedenou Spojenými státy a ztrátou podstatných demokratických svobod. Jak se opovažujete, 150 km od mojí země, mít 45 let jinou formu vlády, jak se opovažujete nedovolit americkým korporacím vás vykoupit, jak se opovažujete pokračovat s tou drzostí a říkat, že se nám nikdy nevzdáte, copak nevíte kdo my jsme? Copak nevíte co jsou tyhle korporace? Copak nevíte, že váš život by byl lepší, kdyby jste denně pili Coca-Colu?

Co ospravedlnilo útoky na Kubu a další Latinsko Americké země byla tzv. rudá hrozba. Všichni víme, že atomová bomba je velice nebezpečná, jelikož může být použita proti nám, musíme být na to připraveni, nejdříve si klekněte a potom se zakryjte. Velice pevně zakryjte svůj krk a obličej. Propaganda jako tato byla omluvou pro každou americkou invazi, každé svržení vlády, každou vraždu, každý teroristický čin. Skutečnou hrozbou byla vytvořená paranoia ve Spojených státech, která se změnila v super-kult nazvaný anti-komunismus.

Skutečným cílem vlády Spojených států je ovládat. Mají pocit, že pokud by vláda Spojených států neovládala vlády Latinské Ameriky, ovládal by je někdo jiný, a zásada vlády lidu, pro lidi, s lidmi, to je, uh, prostě… to je prostě hloupost. Toto je Santiago, hlavní město Chile. V roce 1973 se Národní stadion změnil v koncentrační tábor, když vojenský státní převrat, podporovaný Spojenými státy, svrhnul demokraticky zvolenou vládu Salvadora Allendeho. Vůdce státního převratu byl fašista, generál Augusto Pinochet, který pozatýkal Allendeho příznivce a nechal je přivést sem.

Mladý student medicíny, Roberto Navarrete, byl jedním z nich. Tyto šatny sloužily k čemu, v době když jste tu byl vězněn? Sloužily jako místo, kde byli uvnitř drženi lidé, 50 nebo víc. Vidíte, že tu vlastně nebylo místo, aby se tady dalo pohybovat. Dokonce i na těchto místech bylo plno lidí, kteří zde spali a nebyli tu žádné přikrývky nebo podobně. Někteří lidé spali i tady, bylo tu hrozně málo místa. Kdy vás všechny začali mučit… – Ano – co vám potom udělali? Techniky, které používali, že vás bili obzvláště na různá místa, kde to může doopravdy bolet, gumovým obuškem, zvláště do genitálií a do chodidel, a do rukou a na jiná místa.

Více než 2000 lidí zde bylo uvězněno mnoho z nich už nikdo nikdy neviděl. Victor Jara byl nejznámější Chilský skladatel a zpěvák balad. Jeho písně oslavovaly lidovou demokracii vlády Salvadora Allendeho. Byl přivezen na stadion, kde se stal zdrojem síly pro jeho spoluvězně, zpíval jim dokud ho vojáci nezbili, na zemi mu pak zmrzačili ruce. V jeho poslední básni, která byla propašována ze stadionu, napsal „Dívají se do tváře fašismu „Jenž bezohledně uskutečňuje své plány „Krev zabitých jim přináší metály „Jak těžké je zpívat „Když musím zpívat o hrůze “ Ve které ticho a výkřiky „Znamenají konec mé písně“

Dva dny poté byl zavražděn. Kolik vám bylo let? Bylo mi 18 – 18? – Ano. Ten strach, který jste tehdy prožíval je tam něco, co ve vás zanechalo stopu do konce vašeho života? Ano, ale cítili jsme, že to byla součást toho… co jsme se pokoušeli v této zemi vybudovat. To, co se pokoušeli budovat byla rovnoprávná, spravedlivá demokracie, která převzala kontrolu nad Chilskou ekonomikou od Spojených států a jejich prostředníků. Pro přehlížené obyvatele Latinské Ameriky se stalo Chile s vládou Allendeho inspirací.

Ve Washingtonu, prezident Nixon tajně naplánoval zničení Chilské ekonomiky „Necháme tu ekonomiku zařvat“ řekl Nixon. V Santiagu, generál Pinochet, muž Ameriky poslal jeho britské bombardéry na prezidentský palác. Bylo 11.září, 1973 datum, které představuje hanbu i ironii o 28 let později. Má žena a děti byly doma a měly výborný výhled na ta přelétající letadla, která pak klesala a bombardovala Monedu. Z vnitřních prostor paláce Allende oznámil, že odmítá odejít – věrný svému slibu nekapitulovat s vládou, kterou si obyvatelé Chile zvolili.

Odvysílal tuto jeho poslední zprávu a pak se zastřelil. Pracující a dělníci, mám víru v Chile a jeho další osud pokračujte dále po cestě s vědomím, že dříve nebo později, ulice budou opět volné a půjde po nich svobodný člověk, aby vybudoval lepší společnost. Ať žije Chile, ať žije jeho lid a pracující! Po nástupu generála Pinocheta k moci Washington opět popřel, že by zlikvidoval další demokracii. Nebyli jsme v kontaktu s žádným z těchto lidí, kteří provedli vojenský převrat a tudíž převrat, který svrhnul Allendeho, byl proveden… uh, bez vedení… kontaktu se Spojenými státy.

Úplně jiný příběh nám říkají tyto tajné dokumenty. V říjnu 1970, CIA telegrafovala svému agentovi v Chile „Pevným a setrvalým postupem je, aby byl Allende svržen státním převratem“ Když se tak tři roky poté stalo, telegrafoval americký činitel do Washingtonu „Státní převrat v Chile byl téměř bezchybný“. Fašismus je slovo, které je často chybně používáno, ale vy s ním máte přímou zkušenost, jako se skutečnou věcí. Ano, řekl bych, že ano. Kdy… Kdy jste si uvědomil, že je proti vám… fašismus? Kdy to vyšlo najevo?

Myslím, že to bylo zřejmé od úplného začátku, jenom ta zuřivost, brutální síla, kterou používali, lhostejnost k jakémukoliv druhu lidské důstojnosti, Řekl bych, jejich cílem opravdu bylo, aby jste si myslel, myslím, proto aby bránili sami sebe, protože když se jim povedlo vás přesvědčit, že oni k vám nemají jakékoliv lidské pocity, tak vás odlidštili, od úplného začátku A opět, elita Latinské Ameriky byla nadšena, že byla zachráněna fašismem Země musí být zdravá a v kondici, musí být dobře vedena, musí dobře pracovat, vidíte že každý dělá svou práci protože kdyby nepracovali, země by šla do háje.

Tohle je člověk, který je schopný je držet. Nevěřím tomu, že se v téhle zemi někoho mučí, protože, měli byste pochopit jednu věc, proč někoho mučit, když ho můžete zastřelit? Toto je místo, kde je mučili a vraždili. Villa Grimaldi bývala luxusním domem na předměstí Santiaga, za vlády Pinocheta se stala místem hrůzy. Dnes je to památník mnoha jejích obětí. Sara De Witt byla v té době studentskou aktivistkou a dokázala přežít. Jaký den vás zatkli? Pamatujete si to? Oh, ano, zadrželi mě 3. dubna 1975, v sedm hodin… přesně.

Takže, vojenská junta byla v té době u moci už nějakých 18 měsíců? Ano. Takže když jsem si uvědomila, víte, že mi někdo položil, co jsem si myslela, pistoli na má záda a řekl… řekl mi, „Nedělej žádný hluk, nepokoušej se utéct, jinak tě zastřelíme, “ půjdeš s námi“. V podivné dřevěné věži jako je tato, v prostoru o velikosti psí boudy, byli lidé mučeni k smrti. Vzali mě do této místnosti, víte, bili mě pěstí, srazili mě, sahali mi na bradavky, říkali mi že jsem děvka, takže, řekli mi ať si sundám oblečení a svázali… svázali mě, a pak do mě začali pouštět elektřinu, elektřina byla celou dobu v mé vagíně a mých prsou a potom to procházelo dokola, víte, kolem těla, mé nohy, mé ruce, a když to dokončili, přestali, dávali mi otázky, víte, pak na mě sahali, řvali na mě, týrali mě, a pak zase pokračovali – pokračovali zase s elektřinou.

Duane Clarridge byl ředitelem oddělení ClA v Latinské Americe na začátku 80 let. Jediný důvod proč Chile existuje, je díky Pinochetovi. Za obrovskou cenu lidských obětí. Jakou obrovskou cenu? Dejte s tím pokoj! Jsou tisíce lidí, kteří zmizeli a byli zavražděni. Tisíce? Jděte je spočítat. Jaké tisíce? A hlavně mi nic neříkejte o Komisích pravdy. Viděl jsem jejich jména na hřbitově v Santiagu – Chcete říct, že je to podvrh? – Nejsou žádné tisíce, – Dobře… – Nejsou žádné tisíce, pane.

Jsou jich tisíce, každé jméno je zdokumentováno organizacemi pro lidská práva některá jsou připomínána zde na vzpomínkové zdi ve Villa Grimaldi – Vy zde máte několik vašich přátel, že? – Ano, Ano. Mám přátele, hlavně přátele z mých kurzů, mám… tam je dívka, Jacqueline Rigi, další je Cecilia Larrain, byla těhotná, Cecilia, tři měsíce těhotná, když jí odvedli, odvedli další ženu, Elizabeth Recas, která byla sedm měsíců těhotná, také se nikdy nenašla.

Na to je asi dost nesnesitelné myslet, že? Ne, protože, erm… někdy, víte, přemýšlím… co cítili, víte, když je zabíjeli? A proč, víte, jestli oni… Někdy hodně přemýšlím, a začnu mít pocit, víte, jako bolest, co cítíte když vás zabíjejí? A takovým způsobem, že mi to připadá… – No, přijde mi to hrozné, opravdu – Ano. Protože si přejete, víte, abyste pro ně mohl něco udělat takové… odloučení, musíte se cítit úplně… Já nevím, já nevím, co myslíte? – Osamělý – Velmi, hrozně moc osamělý.

Bylo to období, které skoro každý, v současné situaci považuje za temný věk, ve kterém hrála CIA hlavní roli. To je pravda, hráli hlavní roli ve svržení Jaksejmenuje Jaksejmenuje byl Salvador Allende, – Ano, dobře – Byl demokraticky zvolen. Dobře, OK. Je to OK svrhnout demokraticky zvolenou vládu? To záleží na tom, jaké jsou vaše národní bezpečnostní zájmy. Vy popíráte, že Pinochet způsobil té zemi obrovské utrpení?

Já… obrovské, to neberu. Spáchal zločiny, souhlasím – A stálo to za to? To je o čem mluvíte? – Ano – Ty zločiny stály za to? – Ano. Někdy, bohužel, se musí věci měnit spíše nehezkou cestou. Na konci 70. let, většina zemí Latinské Ameriky byla řízena diktátory včetně takových, jako Pinochet, kteří se otevřeně přihlásili k fašismu. Všichni byli přímo nebo nepřímo podporováni Spojenými státy. Své pomahače posílali na cvičení sem, do školy School of the Americas v Georgii. Oficielně se jednalo o trochu větší chlapecký skautský tábor, ve kterém se vyučovali americké hodnoty, jako úcta k lidským právům.

Ve skutečnosti, z těchto manuálů byly vyučovány techniky vyslýchání a mučení. Major Joseph Blair vyučoval na škole School of the Americas na začátku 80.let. Doktrína, která se vyučovala byla, že pokud chcete informace, použijete psychické týrání, použijete předstírané věznění, použijete hrozby ke členům rodiny, použijete prakticky jakoukoliv potřebnou metodu, aby jste získali to co potřebujete – Mučení? – A zabití – Zabití? – Zabití.

Pokud je tam někdo koho nechcete, tak je zabijete. Pokud nemůžete dostat informaci, kterou chcete, pokud nemůžete přimět člověka, aby byl zticha nebo přestal dělat to co dělá, tak je prostě zavraždíte, a zavraždíte je jedním z vašich smrtících komand. Toto je smrtící komando v akci v Salvadoru. Vlastně, to je národní policie mnoho jejich členů prošlo tréninkem na škole School of the Americas. Tady, na schodech katedrály San Salvador, střílí po smutečních hostech, kteří přišli na pohřeb arcibiskupa Romera, který byl zavražděn na mši, kterou sloužil 23. března 1980.

Tento muž, Robert D’Aubuisson dal příkaz zabít arcibiskupa. Major Robert D’Aubuisson byl špinavým tajemstvím Washingtonu v Salvadoru. Byl cvičen na škole School of the Americas. Podle Komise pravdy… Ale ne! Ale nech toho, Johne! Jestli jdeme tam, tak jen plýtváš mým časem, jsou to jen kecy, všichni ti lidé mají program. Takže jsou to kecy, že Salvadorská armáda zabila desítky tisíc lidí… Ne, vsadím se, že se nedopočítáš víc jak ke 200, za celých deset nebo dvanáct let.

Můžeme napočítat 200 jenom v této jedné vesnici. Většinou šlo o ženy a děti systematicky zavražděné za jediný den a noc v prosinci 1981 ve vesnici El Mozote. Vrazi patřili ke speciálnímu praporu Salvadorské armády, který byl vycvičen ve Spojených státech. Několik lidí přežilo. Viděla jsem ženy, které se choulily k sobě naříkaly a křičely na ně, aby je nezabíjeli, bojovala jsem o své děti, nechtěla jsem, aby mi je vzali, řekla jsem jim, že zemřu s nimi, ale oni mi je vytrhli z rukou.

Slyšeli jsme, jak zabíjeli děti, zabili je v noci, slyšeli jsme jejich nářek a výkřiky po svých matkách a otcích ty věci co vytahujete, to je propaganda a mě tohle nezajímá. Co myslíte tou propagandou? Všechny tyhle věci kolem Komise pravdy a tohle – to není nic jiného než propaganda, – Opravdu si myslíte… – Já to vím, vy… Všichni nás podvádějí, lžou nám? Amnesty international? Amnesty international je toho ústřední bod. Během 80. let za vlády Ronalda Reagana vzplanul napříč Střední Amerikou řetězec krveprolití a bolesti.

Byl jsem reportérem ve válce Ameriky proti Nikaragui, která měla tu smělost svrhnout diktátora podporovaného Washingtonem Somozu. CIA zaútočila na Nikaraguu smrtícími komandy známými jako Contras. Proč Washington útočil na tak malé země? Protože čím slabší jsou, tím větší představují hrozbu. Lidé, kteří se dokážou osvobodit i přes veškerou nepřízeň nepochybně inspirují další. Jaké právo máte vy, tím myslím vy, CIA, vláda Spojených států nebo jakákoliv jiná vláda, jaké máte právo, aby jste dělali to co děláte v jiných zemích? Zájem národní bezpečnosti.

Ale to je právo z boží vůle, ne… protože lidé, kterým to děláte, do toho nemůžou nijak mluvit. No, to je prostě smůla. Chráníme sami sebe a bude chránit sami sebe, protože nakonec chráníme vás všechny a na to nezapomínejte. Dobře, dobře, nezapomenu. Budeme zasahovat kdykoliv, kdy se rozhodneme, že to je v našem národním bezpečnostním zájmu a když se vám to nelíbí, zvykejte si zvykněte si, ve světě – nebudeme snášet tyhle nesmysly. Jakmile jsou ohroženy naše zájmy, uděláme to.

V Guatemale popsala OSN Washingtonem podporovanou kampaň, namířenou proti původnímu Mayskému obyvatelstvu, jako genocidu Američanka, římsko-katolická řeholnice, sestra Dianna Ortiz, s tím měla přímou zkušenost jako misionářka V roce 1989, poté co otevřeně promluvila o brutálním zacházení s původním obyvatelstvem, byla unesena V roce 1989, 2. listopadu já… dobře byla jsem… unesena a… posadili mě do policejního auta… zavázali mi oči a odvezli mě na vojenskou základnu v Guatemala City, jmenuje se Politecnica a stále existuje, potom… dovedli mě do suterénu a… pamatuji si dodnes… jak po vstupu do budovy, do tajného vězení.. jsem slyšela výkřiky lidí, které mučili můžeme skončit?

Příštích 24 hodin byla mučena a znásilňována. Uprostřed jejího utrpení zjistila, že vůdce gangu je její spoluobčan ze Spojených států. Vyšla jsem úplně, um… jako někdo jiný… ale také s novým pohledem… a…více přizpůsobená ubližování, rozvracení, utlačování, podvodům mé vlády. Slyšela jsem lidi říkat, že co se stalo v Abu Ghraib je ojedinělý případ, musela jsem jen zatřást hlavou a říct, „Žijeme vůbec na stejné planetě? “ „Znáte vůbec naši historii?“ „Neučí se na školách o historii“ „a roli vlády Spojených států v případech porušování lidských práv? “

Na konci 80 let se politika Washingtonu změnila. Diktátoři jako Pinochet byli vnímáni jako zbytečná potíž. Byl zahájen nový a průkopnický způsob ovládání národů. Dobrý den a vítejte, Je dobře, že jste všichni tady a můžete s námi oslavit zahájení programu, který nese vizi a má ušlechtilý záměr. Národní nadace pro demokracii je, jak nám bylo řečeno, více než dvoustranická. Založení národní nadace vychází přímo z americké víry v demokratické ideály a instituce, nabízí naději lidem po celém světě. Jako každá nová značka, dostala vkusné jméno – demokracie.

Z velké části to byl podvod, klam vytvořený marketingem a přibarvením. Tento druh demokracie znamenal, ať jste zvolili kohokoliv, politika zůstane zhruba stejná a ekonomika vaší země bude v souladu se Spojenými státy. Washington bude váš nejbližší přítel, …jinak uvidíte. V 90. letech tyto demokracie navenek nahradily diktatury v Latinské Americe, modelem se stalo Chile. Toto je obchodní centrum Santiaga de Chile. Navenek se dnes zdá vše normální, moderní a prosperující. Pro Bushovu administrativu se stalo Chile zářným příkladem ekonomického úspěchu „laboratorním experimentem“ podle časopisu Business Week. Většina života byla zprivatizována, žijí tam miliardáři a bohatí bohatnou.

Pinochet tu zemi pozvedl – Kdo to tvrdí? – On… Oh! – To tvrdí Spojené státy? – Ne! Světová banka to říká, Americká rozvojová banka to říká, Všichni to říkají, dosáhl v Chile ekonomického zázraku. Neříkám, že to bylo čistě jeho zásluhou, ale měl mozek na to, aby si najal všechny ty lidi, Chilany, kteří vystudovali univerzitu v Chicagu a kteří něco věděli o reálné ekonomice. Reálná ekonomika byla obhajována Miltonem Friedmanem, radikálně pravicovým ekonomem na univerzitě v Chicagu.

Friedman byl pozván, aby provedl svůj „laboratorní pokus“ v ekonomickém životě Chile. Rodiny mučených a nezvěstných byly tichými svědky. Svůj pokus nazval bez ironie „léčbou šokem“. Prosím, posaďte se. Mnohokrát vám děkuji, je to, uh… pro mne pocta být zde, um… a vzdát hold hrdinovi svobody – Miltonu Friedmanovi. Použil svou skvělou mysl, aby prosadil etickou vizi. Myšlenky Miltona Friedmana jsme v praxi viděli v Chile, kde skupina ekonomů přezdívaných Hoši z Chicaga dostala pod kontrolu inflaci a položila základy pro ekonomický úspěch.

Toto je odvrácená tvář ekonomického zázraku. Dnešní Chile je hluboce rozdělená společnost. Tato kolonie chatrčí se nachází jen několik minut od okázalých hotelů Santiaga. Je tam mnoho nezaměstnaných, jsou tam tisíce nezaměstnaných a ti, kteří mají práci, jim peníze stejně nestačí. Jak můžou platit za elektřinu? Jak můžou platit za vodu? Musí platit za plyn – všechno něco stojí. Každý den se matky ptají, „Jak a čím nakrmím děti?“ Kde na to mám vzít? Objevili jsme tento pár, jak žije a mrzne ve městě chatrčí.

Jsou bezdomovci a mají týden staré miminko. Jaké to je žít v těchto podmínkách? Chlad v noci je nejhorší pro miminko. Žije takto v Chile hodně lidí? Je jich mnoho a jsou na tom ještě hůř než my, jsou úplně bez pomoci Kam půjdete? Zpátky na ulici, takto už jsme spali předtím. V Evropě a USA se říká, že život v Chile příjemný a pohodlný – je to pravda? Je to pravda pro bohaté, ale ne pro nás. Chile je dnes demokratická země, na papíře. Komplikovaný volební systém rozděluje hlasy a zabraňuje skutečným reformám.

Je to výtvor generála Pinocheta založený na ústavě, která je také dílem Pinocheta. Generál je již po smrti, ale moc armády přetrvala. Všechno je velmi moderní, média jsou neškodná a většina věří, že je rozumnější mlčet stejně jako hroby jejich zapomenutých krajanů. Pro Washington je to ideální demokracie, diktatura v Chile byl velký úspěch v tom, že vytvořila politický, ekonomický a sociální model, který existuje dodnes, v podstatě, ústava zavedená v roce 1980 se nezměnila.

Nepatříme mezi demokracie, protože to slovo bylo silně zneužíváno, je nepochopeno. Je tu pronásledování chudých a ne jenom v Chile, děje se to v celé Latinské Americe. Řekla bych, že vzdělaní lidé si uvědomují, že už to dosahuje kritického bodu. Doufám, že lidé se probudí a řeknou, „Stačilo“.

Toto je Bolívie, další laboratorní experiment. Většina obyvatel této velkolepé nespoutané země vysoko v Andách byla také neviditelná, donedávna. Původní domorodí obyvatelé, Ajmarové a Kečuové si nesou vzpomínky na kulturu a civilizaci a bohatství vzniklé dlouho před příchodem Španělů před 500 lety. Pamatují si na horu stříbra, která zajistila celé Španělské impérium, zatímco oni se stali nejchudšími.

Toto je Národní kongres Bolívie. Donedávna, téměř všechny tváře zde byly bílé, patřily potomkům nepočetné španělské elity, která vydrancovala národní bohatství a donutila domorodou většinu k nevolnictví. Byl to model vládnutí, který se opakoval v celé Latinské Americe. Tento model se v Bolívii rozpadl se vzestupem hnutí sociální spravedlnosti ve formě, která do té doby neexistovala a jejíž demokratickým domovem není Westminster nebo Washington nebo jiný takzvaný model, ale jsou to ulice, mysli, barrios, pole.

Vlády, které se postaví této lidové moci, skutečné demokracii to dělají na vlastní nebezpečí. Toto je El Alto, nejvýše položené město na Zemi a možná také nejchudší. Obyvatelé tohoto hřbitova na střeše světa jsou většinou děti. Dle pověsti je El Alto chráněno posvátnou horou, Illimani a shlíží dolů na hlavní město Bolívie La Paz. Juan Delfin, kněz a taxikář, zde žije většinu svého života.

Toto je Villa Ingenio, je to hřbitov severní části El Alto, toto místo je plné bolestné zahořklosti. Naši bratři, naše děti, naši prarodiče jsou mrtví a pohřbeni tady. Byla tu jedna rodina, kde se všichni otrávili, celá rodina, kvůli tomu, že neměli práci a žádné peníze. Muž nejdřív otrávil ženu a děti a pak sám sebe, takové případy tu byly. Když jsem poprvé přijel do Bolívie v 60.letech, El Alto sotva existovalo. Milion lidí, kteří zde žijí, jsou zemědělci, kteří odešli z jejich půdy a horníci propuštění kvůli politice podobné té vnucené v Chile.

Infrastruktura, na které nelze nic vydělat, byla privatizována, vzkaz byl jasný – prodejte to, rozeberte to nebo se toho zbavte. Domorodých obyvatel se zbavili. Stále jsme se divili. Když jsem z Bolívie, narodil jsem se jako bohatý, proč tedy žebrám? Máme moře, stříbro a zlato, máme všechno, tak proč stále trpíme? A přece zde lidé drželi pospolu díky smyslu pro společnou identitu a společenství. V roce 2000, obyvatelé druhého největšího města Bolívie Cochabamby svedli impozantní bitvu o znovuzískání jejich základního zdroje, vody od zahraničního konsorcia, které bylo vedeno americkou společností Bechtel a vyhráli.

O tři roky později, v roce 2003 čekal osoby stojící v čele Bolívie další šok. Toto je Gonzalo Sanchez de Lozada známý jako Goni, byl vychován ve Washingtonu. Jeho angličtina je lepší než jeho španělština a říkalo se mu tady El Gringo. Dívala jsem se na něho jako na tlustého muže sedícího na zlaté židli. Arogantní, možná že byl arogantní kvůli moci, kterou měl, což bylo jeho bohatství. Goni byl zvolen za prezidenta Bolívie v roce 2003, prosadil zákon, který se rovnal výprodeji zdrojů a zásob země.

Téměř všechno bylo k mání včetně druhých největších zásob plynu v Latinské Americe. Věděli jsme, že máme plyn a že je prodáván ven všemohoucím Spojeným státům já stále používám na vaření dřevo. To byl důvod proč začala válka, rozhodli jsme se pro blokádu, stávku a demonstrace, dokud nedostaneme odpověď. Obyvatelé El Alto se začali bránit a zablokovali cesty vedoucí do La Paz. Začaly výzvy k blokádám, ani moucha se nemohla pohnout. Zastavili jsme dopravu a tak dál, ale postupně to začalo… jaké je na to slovo? postupně to začalo sílit.

Goniho odpověď byla tradiční na Latinsko americký způsob, poslal armádu aby rozprášila protestanty mnoho z nich bylo zastřeleno. Byli přinášeni do kostela Juana Delfina. Stoly byly tady a tady byla těla střely vytahovali i hřebíky, bylo smutné se na to dívat. Bylo tady plno, mnoho doktorů, byl tu všude intenzivní zápach smrti. Všichni sirotci tady brečeli a křičeli „Tati! Tati! Tati! Desítky tisíc lidí přišly a zaplavily La Paz. Jako lidé z Venezuelských barrios, kteří požadovali návrat jejich prezidenta, požadovali vrácení jejich země.

Pokud bohatí a mocní v Latinské Americe mají nějakou noční můru pak to byla tato Najednou jsme slyšeli, že se Goni chystal rezignovat Když byl jeden pryč, povzbudilo nás to a dalo nám to sílu To byl náš cíl, aby odstoupil Goni uprchl do Spojených států a dnes žije v jednom z bohatých předměstí Washingtonu V říjnu 2004 nařídil Bolivijský kongres jeho zatčení a obžaloval ho z krvavého masakru.

George Bush řekl „Vlády, které ukrývají teroristy „jsou vinni stejně jako oni“ Tuto pozoruhodnou nástěnnou malbu namaloval Juan Delfin Je to výkřik svobody celého kontinentu Zabíjeli nás všechny, ale my jsme se bránili, Ajmarové s rohem pututo s naším hlasem, s naší pěstí, s naším praporem máváme s Whipalou proti Spojeným státům

Toto je vlajka Spojených států, my jsme proti ní, protože oni nás dostali do situace, ve které jsme. Pěst je velmi důležitá, to je jací jsme, to jsme my. V roce 2005 učinili obyvatelé Bolívie historický krok. Poprvé v historii byl po drtivém vítězství zvolen za prezidenta domorodec. Stejně jako Chávez ve Venezuele, Evo Morales nabídl novou demokracii a nový začátek. Žádáme všechny, aby začali pracovat, večírek skončil, líbánky skončily, a skončily navěky, pro novou Bolívii!

Není pochyb, že to roste, zvětšuje se to samo napříč celým kontinentem Latinské Ameriky, v Karibské oblasti taky, ale hlavně v Jižní Americe. Jezdím po Latinské Americe z Buenos Aires do Brasilie a do Montevidea, La Pazu, všude se spouští zápal, zápal je všude. Latinská Amerika je dnes domovem vůdců, kteří nabízejí nové začátky samozřejmě, historie je přeplněná hrdiny, kteří nabízejí nové začátky. Váženost velké moci a její hry a dohody a kořistění vždycky lákají.

Pokud jí noví lídři podlehnou, největší nebezpečí nemusí přijít z Washingtonu, ale od lidí z kopců

# I was born by the river
#In a little tent
#Oh, and just like the river
#I been running ever since
#It’s been along
#A long time coming
# But I know a change gonna come
#Oh, yes, it will
#It’s been too hard living
#But I’m afraid to die
# Cos I don’t know what’s up there
# Beyond the sky #It’s been a long
#A long time coming
#But l know
# A change gonna come
#Oh, yes, it will…

Budoucnost je pro moje děti, pro naše mladé lidi, není to jen Chávezův boj, je to náš boj. To co Chávez uvolnil je pochopení jeho boje v boji jsme společně a budeme v něm pokračovat, takže impérium nebojuje s Chávezem, bojuje s námi. Nastalo velké probuzení a řekl bych… Victor Hugo, můžeme skončit s ním, s tímhle jsem s ním Victor Hugo napsal – „Není nic silnějšího, než myšlenka, jejíž čas nastal“ Americké impérium dospělo do svého konce a ve světě od teď musí vládnout právo, rovnost, spravedlnost a bratrství.

Muchas gracias, John, I want to see you again. To co se stalo zde na Národním stadionu v Santiagu de Chile, má zvláštní místo v boji za svobodu a demokracii po celé Latinské Americe a po světě Slib zní – už víckrát ne. A přesto se to děje znovu, v Guantanamo Bay a jiných tajných místech, kde imperiální velmoc, navzdory svým demokratickým záminkám, schovává a mučí své vnímané nepřátele. Otázky položené v tomto filmu jsou naléhavé.

Jsou životy a sny obyčejných lidí v Chile, stejně jako lidí ve Venezuele, lidí v Bolívii, lidí v Nicaragui, lidí ve Vietnamu, a Iráku, a Iránu, a Palestině, obětovatelné – s hodnotou pouze několika sekund ve zprávách, pokud mají štěstí? Odpověď zní ne. A ti, kteří se na svět dívají pohledem mocných, by měli být na pozoru Lidé začínají povstávat proti krutovládě a bezvědomí, které jsme jim my na Západě uložili. Vskutku, jejich odpor je v pohybu jak tento film ukázal. A já říkám kéž nikdy neustane a je nepřemožitelný.

Dokumenty, publicistika, souvislosti, reference