Vládci peněz

Co se dnes děje v Americe? Proč jsme až po uši v dluzích? Proč nejsou politici schopni dostat dluh pod kontrolu? Proč je nyní tak mnoho lidí – často oba rodiče v zaměstnání, za málo peněz, nekonečně dlouho a stále mají méně? Jaká je budoucnost Americké ekonomiky a způsobu života? Proč nám vláda říká, že inflace je nízká, když kupní síla našich šeků alarmně padá? Jen o generaci dříve byl chléb za čtvrtinu a nové auto jste si mohli koupit za $1,995!

Problém je v tom, že od roku 1864 je náš bankovní systém založen na DLUHU. Všechny naše peníze jsou postaveny na vládním dluhu. Nemůžeme uhasit vládní dluh, aniž bychom uhasili náš zdroj peněz. Proto splacení našeho národního dluhu, bez reformy našeho národního bankovního systému, je nemožné. Proto se řešení nenachází v diskuzi o řešení našeho národního dluhu, ale spíše se nachází v reformě našeho finančního systému. Toto je ústředí Federal Reserve (Centrální banka USA) ve Washingtonu, D.C.

Nachází se na velmi působivé adrese, zrovna na Constitution Avenue (Ústavní ulici), přímo na proti Lincolnova památníku. Ale je „Federální“? Je skutečně částí vlády U.S.A.? Dobrá, ukážeme vám, že na „Federal Reserve“ není nic federálního, a nejsou tu žádné rezervy. Ten název je klam vytvořený ještě předtím, než v roce 1913 prošel zákon „Fed Reserve Act“, aby si Američané mysleli, že nová centrální banka pracuje ve veřejném zájmu. Pravdou je, že FED je soukromá banka, vlastněná privátními držiteli akcií, a funguje čistě pro jejich soukromý zisk.

„Toto je skutečná pravda, FED je soukromě vlastněná zisková společnost, která nemá žádné „peněžní rezervy“, minimálně nemá žádnou rezervu, aby kryla bankovky, které jsou naším běžným platidlem. OPRAVDU. FED není ani federální, a i jeho krytí měny rezervami je pochybné. Je to soukromá banka, která je vlastněna členskými bankami, a byla vytvořena zákonem kongresu v roce 1913. Máte-li stále pochyby, není-li FED částí vlády USA, koukněte do telefonního seznamu. Ve většině (amerických) měst ji nenalistujete v modrých „vládních stránkách“.

Je k nalezení v bílých, obchodních stránkách, hned vedle Federal Expressu, jiné soukromé společnosti. Ale příměji, americké soudy opakovaně potvrzovaly, že FED je soukromá společnost. Proč nemůže kongres něco udělat s FEDem? Většina členů kongresu tomuto systému prostě nerozumí, a těch pár, kteří ano, se obávají promluvit. Např.: Zpočátku nás dlouholetý kongresman z Chicaga požádal, mohl-li by být rozhovor s ním v tomto videu. Ale v obou případech, když náš štáb dorazil do jeho úřadu udělat to interview, toto bylo vše, co jsme mohli nafilmovat.

Kongresman se nikdy neobjevil a asi se rozhodl, že už se nechce zúčastnit. Ale několik dalších v Kongresu bylo za ta léta odvážnějších. Tady jsou 3 krátké příklady. Roku 1923, zástupce Charles A. Lindbergh, Republikán z Minesoty, otec toho slavného letce, to řekl takto „Finanční systém byl odevzdán správě FEDu. Tato správa řídí finanční systém z pověření čistě kšeftařské skupiny. Systém je soukromý, řízený výhradně za účelem dosažení nejvyššího možného zisku z používání peněz jiných lidí.

Jeden z nejotevřenějších kritiků FEDu v Kongresu, bývalý předseda „House Banking“ a měnového výboru v letech velké ekonomické krize, Louis T. McFadden řekl roku: Máme v této zemi jednu z nejzkorumpovanějších institucí, jakou kdy svět znal. Mluvím o FEDu. Tato zhoubná instituce ožebračila lid Spojených států a téměř přivedla k bankrotu naši vládu. Učinila tak prostřednictvím zkorumpovaných praktik bohatých supů, kteří ji ovládají. Senátor Barry Goldwater byl pravidelným kritikem FEDU Většina Američanů ve skutečnosti nerozumí zásahům mezinárodních půjčovatelů peněz. …

Účty FEDu nikdy nebyly překontrolovány. FED působí bez dozoru Kongresu a … ovládá bankovní dluh Spojených států. „FED skutečně, ačkoli není částí federální vlády, je mnohem mocnější než federální vláda. Je mnohem mocnější než prezident, Kongres či soudy. Spousta lidí to zpochybňuje. Dovolte mi ukázat můj případ. FED určuje, jaká bude průměrná platba za osobní auto, jaká bude platba za jejich dům, a zda-li budou zaměstnaní či nikoli. A já vám potvrzuji že toto je totální kontrola. FED je největší jednotlivý věřitel vlády USA.

Co nám přísloví říkají? Dlužník je sluhou věřitele. To, čemu by měl člověk rozumět, je, že ode dne přijetí ústavy do současnosti, lidé, kteří profitují ze soukromě vlastněných centrálních bank, (President Madison je nazýval „Peněžní směnárníci“), bojují o to, komu bude svěřeno tisknout americké peníze. Proč je ten, kdo tiskne peníze, tak důležitý? Přemýšlej o penězích, jako o jakémkoli jiném druhu zboží. Máš-li monopol na zboží, které každý potřebuje a chce, a nikdo ho nemá dost, máš spoustu způsobů na tom vydělat, a rovněž získat ohromný politický vliv.

A o tom je celá ta bitva. V průběhu historie U.S.A., přecházela moc nad penězi tam a zpět mezi Kongresem a nějakými soukromě vlastněnými centrálními bankami. Otcové zakladatelé (U.S.A.) znali zlo soukromě vlastněných centrálních bank. Především měly zkušenost se soukromě vlastněnou britskou centrální bankou. The Bank of England, která zvýšila britský národní dluh do takového rozsahu, že parlament byl donucen uvalit na americké kolonie nekale vysoké daně. Ve skutečnosti, jak uvidíme později, Ben Franklin prohlásil, že to byl skutečný důvod americké revoluce.

Většina „otců zakladatelů“ si uvědomovala potenciál nebezpečí bank, a děsila se akumulace bohatství a moci bankéřů. Jefferson to vyjádřil tímto způsobem Upřímně věřím, že bankovní instituce jsou pro naše svobody mnohem nebezpečnější, než zavedené armády.. Moc vydávat peníze by měla být bankéřům odebrána a vrácena lidu, jemuž řádně náleží. Toto stručné vyjádření Jeffersona je, de facto, řešením všech našich ekonomických problémů. Zopakování pomůže Ta právo emise by mělo být odňato bankám a vrácena lidem, kterým skutečně náleží.

James Madison, hlavní autor Ústavy (Constitution), souhlasil. Zajímavě nazýval ty v pozadí centrálního bankovního systému „Money Changers“ (směnárníky). Madison ostře kritizoval jejich aktivity „Historie ukazuje, že money changeres použili jakýkoli druh týrání, intrik, lsti a násilí, znamenající možnost udržet svou moc nad vládami kontrolou peněz a jejich vydáváním. Bitva o to, kdo získá výtěžek z našich peněz, byl a je klíčovým problémem U.S.A. Kvůli tomu jsou války. Ekonomické krize jsou tvořeny za tímto účelem.

Ještě po 1. světové válce, byla tato bitva zřídka vzpomínána v novinách, či historických knihách. Proč? Od 1. sv. války, „Money Changers“ se svým dominantním bohatstvím, měli získanou kontrolu nad většinou národních tiskovin. V průběhu americké historie, zuřila bitva o to, kdo získá moc nad vydáváním národních peněz. Ve skutečnosti přešla tato moc od roku 1764 tam a zpět 8x. Po více než 3 generace je tento fakt stále ještě skrýván mimo pozornost veřejnosti za kouřovou clonou patolízalů FEDu v médiích.

Dokud nepřestaneme mluvit o „deficitech“ a „státních výdajích“ a nezačneme mluvit o tom, kdo ovládá, kolik peněz máme, je to jen zakrývací hra – úplný a naprostý podvod. Nebude záležet na tom, jestli sebedokonaleji ústavou zajistíme vyrovnaný rozpočet. Naše situace se bude pouze zhoršovat, dokud nevykořeníme tu záležitost od samého začátku. Jaké je řešení našeho národního problému? Především vzdělání. A právě o tom je tento film. Ale za druhé, musíme jednat. Musíme si vzít zpět moc vydávat své vlastní peníze.

Vydávání vlastních peněz není extrémní řešení. To podotýkám! Je to to samé řešení, jež bylo navrženo v jiných dobách americké historie lidmi jako Benjamin Franklin, Thomas Jefferson, Andrew Jackson, Martin Van Buren, Abraham Lincoln. Tak to shrňme: Roku 1913, dal Kongres (na sobě) nezávislé centrální bance, klamně nazvané „Federální rezervní“ (FED), monopol nad vydáváním amerických peněz, a dluh vytvářený touto soukromou společností je tím, co zabíjí americkou ekonomiku.

Ačkoliv je „Federální rezervní“ jednou ze dvou nejmocnějších centrálních bank světa, nebyla první. Tak odkud ten nápad pochází? Pro skutečné pochopení velikosti tohoto problému, musíme zajet zpět do Evropy. Kdo jsou ti „Money Changers“ (směnárníci), o nichž James Madison mluvil? Bible nám říká, že před dvěma tisíci let, vyhnal Ježíš Kristus „Money Changers“ z chrámu. Byl to jediný případ, kdy Ježíš použil síly během svého pastorství. Co dělali „Money Changers“ v chrámu?

Když Židé přijeli do Jeruzaléma zaplatit svou daň chrámu, mohli ji platit pouze zvláštní mincí, půlšekelem. To bylo půl unce ryzího stříbra, (zhruba velikosti čtvrťáku). V té době to byla jediná mince v okolí, která byla z ryzího stříbra a měla nespornou váhu, bez podobizny pohanského císaře. Proto byl půlšekel pro Židy jedinou mincí přijatelnou Bohem. Ale tyto mince nebyly hojné. „Money Changers“ zmonopolizovali jejich trh. Zvyšovali tedy jejich cenu – jako čehokoliv jiného – až co trh unesl.

„Money Changers“ vytvářeli nehorázný zisk, protože drželi prakticky monopol nad penězi. Židé museli zaplatit, cokoli oni vyžadovali. Podle Ježíše, to zcela znesvěcovalo posvátnost Božího domu. (Ŕímská říše) Ale podvod se směnou peněz nepochází původně z dob Ježíše. Mnoho let před Kristem, měl problémy s „Money Changers“ (směnárníky) Řím. Dva časní Římští císaři se pokoušeli zmenšit moc směnárníků reformou Lichvářských zákonů a omezením vlastnictví půdy na 500 akrů. Oba byli zavražděni.

Roku 48 př.n.l., Julius Caesar převzal zpět peněžní moc od směnárníků a razil mince ve prospěch všech. S tímto novým, hojným zdrojem peněz, vybudoval velké veřejné pracovní projekty. Stvořením hojných peněz, Caesar získal lásku běžného člověka. Ale směnárníci ho nenáviděli. Někteří věří, že toto byl významný důvod Caesarovy vraždy. Jedno je jisté: s Caesarovou smrtí přišel zánik hojnosti peněz v Římě. Daně rostly, tak jako korupce. Stejně tak jako v případě dnešní Ameriky, lichvářství a stahování peněz se stalo pravidlem.

Nakonec byly peníze v oběhu Říma sníženy o 90%. Výsledkem bylo, že běžní lidé ztratili půdu a domovy, tak, jak se to brzy stane v Americe. Se zánikem dostupných peněz, ztratily davy důvěru v Římskou vládu a odmítly ji podporovat. Řím byl uvržen do pochmurných, temných dob. (Zlatníci) Tisíc let po Kristově smrti, Money Changers – ti kteří směňují, vytváří a manipulují množstvím peněz byli aktivní ve středověké Anglii. Byli fakticky tak aktivní, že pracujíce společně byli schopni ovládat anglickou ekonomiku.

Nebyli to skuteční bankéři. Tito „Money Changers“ byli obecně zlatníci. Stali se prvními bankéři, protože začali uchovávat zlato druhých lidí, aby ho ochránili ve svých trezorech. První papírové peníze západní Evropy byly prostě stvrzenky na to zlato schované u zlatníka. Papírové peníze se uchytily, protože byly pohodlnější a bezpečnější, než přenášení spousty těžkých zlatých a stříbrných mincí. Nakonec si zlatníci všimli, že pouze malý zlomek vkladatelů kdy přijde a požaduje své zlato najednou.

Zlatníci začali díky tomu systému podvádět. Zjistili, že mohou tisknout víc peněz, než mají zlata, a obvykle nebyl žádný uvědomělý. Pak mohou ty papírové peníze „navíc“ půjčit na úrok. To bylo zrození půjčování na základě dílčí rezervy, což je, půjčování mnohonásobně většího množství peněz, než máte uložené. Například, když měli uloženo $1.000 ve zlatě u sebe, mohli půjčit kolem $10.000 v papírových penězích a účtovat za ně úroky, a nikdo by nepoznal ten podvod.

To znamenalo, že zlatníci postupně shromažďovali více a více bohatství a používali toto bohatství ke shromažďování více a více zlata. Dnes je tato praxe půjčování více peněz, než je uloženo v „rezervách“ známá jako „dílčí bankovní rezerva“. Každá banka v U.S.A. je oprávněná půjčit nejméně x více peněz než má. Proto bohatnou na účtování, řekněme 8%-ního úroku. Ve skutečnosti to tedy není 8% za rok, což je jejich (deklarovaný) výnos. JE TO 80%!!!. Proto jsou budovy bank vždy největší ve městě.

Ale znamená to, že všechny ty úroky či všechno to bankovnictví by mělo být nelegální? Ne. Ve středověku, církevní právo, zákony katolické církve, zakazovalo účtování úroku na půjčky. To bylo pojetí následované učením Aristotela, stejně tak, jako svatého Tomáše Akvinského. Učili, že účel peněz je umožnit členům společnosti podílet se na výměně zboží potřebné k vedení řádného života. Úrok, podle jejich víry, brání tomuto účelu věšením zbytečného břemene na tyto peníze. Jinými slovy, úrok byl protikladem tohoto účelu a spravedlnosti.

Odrážejíc církevní právo ve středověku, Evropa zakazovala účtovat úrok z půjček, a považovala to za zločin zvaný lichva. Jak rostl obchod a tudíž příležitosti k investování v průběhu pozdního středověku, bylo poznáno, že půjčení peněz má pro věřitele hodnotu jak rizika, tak ztracené příležitosti. A tak byly povolené nějaké poplatky, ale ne úrok v pravém slova smyslu. Ale všichni moralisté, bez rozdílu náboženství, odsoudili podvod „Útlak chudých a nespravedlnost je zčista nemorální“.

Jak uvidíme, půjčování na základě „dílčí finanční rezervy“ pramení z podvodu, ústí v rozšíření chudoby, a snižuje hodnotu peněz všech ostatních. Staří zlatníci objevili, že zisk navíc může být vytvořen „veslováním“ ekonomiky mezi lehce a těžce dostupnými penězi. Když vytvoří peníze dostupnější k půjčování, pak se množství peněz v oběhu zvýší. Peníze jsou hojné. Lidé si berou více půjček, aby rozšířili své podnikání. Ale pak „money changers“ mohou přiškrtit zdroj peněz. Mohou učinit půjčky hůře dostupnými.

Co by se stalo? Právě to, co se děje dnes. Určité procento lidí nebude schopno splatit své předchozí půjčky, a nebude si schopno vzít nové půjčky na splacení těch starých. Z toho důvodu zbankrotují, a budou muset prodat svůj majetek „zlatníkům“. za haléře namísto korun. To samé se stále děje dnes, jen toto „kolísání“ v ekonomice (nahoru a dolů) nazýváme „obchodní cyklus“. (záznamová hůl) Tak jako Caesar, i Henry I Anglický se nakonec odhodlal (kolem r. 1100 n.l.) odebrat peněžní moc zlatníkům.

Henry mohl používat jako peníze cokoli, lastury, pírka, či dokonce? jak se často činilo ve vzdálených provinciích. Ale on vynalezl jeden z nejneobvyklejších peněžních systémů v historii. Byl nazýván systémem záznamového klacku. Tady mám jeden z několika dochovalých exemplářů této formy britských peněz, který přežil 726 let, do r. 1826, „tally stick“. Tento systém byl přijat, aby se vyhnulo peněžní manipulaci zlatníků. Záznamový klacek byly peníze vyrobené z klacku z leštěného dřeva.

Zářezy byly oddělovány od jednoho konce klacku, aby indikovaly jeho hodnotu. Pak byl ten klacek podélně rozštípnut přes ty zářezy tak, že na obou kusech byl stále záznam zubů. Král uchovával jednu půlku jako ochranu proti pašování. Pak mohl “utratit” ty druhé půlky v ekonomice a ty mohly obíhat jako peníze. Tento konkrétní záznamová klacek je obrovský a představoval Ł25,000. Jeden z původních akcionářů v „Bank of England“ nakoupil své původní akcie za tento klacek.

Jinak řečeno Nakoupil akcie světově nejbohatší a nejmocnější korporace za dřevěný klacek. Je ironií, že po svém zformování roku 1694, Bank of England napadla systém záznamového klacku, jelikož to byly peníze vydávané mimo kontrolu „Money Changers“ (směnárníků), o což původně Henrymu šlo. Proč by měli lidé přijmout dřevěné klacky jako peníze? To je významná otázka. V průběhu historie, vyzkoušeli lidé cokoliv, o čem se domnívali, že má hodnotu, apoužívat jako peníze.

Vidíte, tajemstvím je, že peníze jsou pouze to, co lidé za peníze přijmou. Čím jsou naše dnešní papírové peníze? Jsou to opravdu jen papírky. Ale tady je to kouzlo Král Henry přikázal, že záznamové klacky musí být používány k placení královských daní. To po nich vytvořilo poptávku a okamžitě způsobilo jejich oběh a byly přijímány jako peníze. A fungovaly dobře. De facto, žádné jiné peníze nepracovaly tak dobře a tak dlouho, jako záznamové klacky. Pamatujte: Britské impérium bylo vybudováno prostřednictvím „systém záznamového klacku“.

„systém záznamového klacku“ uspěl i přes skutečnost, že „money changers“ jej trvale napadali nabízením systému kovových mincí coby konkurenci. Jinak řečeno, kovové mince se nikdy zcela neztratily z oběhu, ale záznamové klacky vytrvaly, protože byly dobré k placení daní. Nakonec, v 16. století, král Henry VIII uvolnil zákony ohledně lichvy a Money Changers neztráceli čas a znovu se prosadili. Vytvořili své zlaté a stříbrné peníze hojné po několik dekád. Ale když královna Mary získala trůn a opět zpřísnila“ (lichvářské zákony) Money Changers obnovili hromadění zlatých a stříbrných mincí, aby zhroutili ekonomiku.

Když Maryina nevlastní sestra, královna Elizabeth I. získala trůn, byla rozhodnuta znovu získat kontrolu nad Anglickou měnou. Její řešení bylo tisknout zlaté a stříbrné mince ze státního pokladu a tedy převzít kontrolu nad zdrojem peněz od Money Changers. Ačkoli kontrola nad penězi nebyla jediným důvodem Anglické revoluce roku 1642 – konflikt poháněly náboženské rozdílnosti – peněžní politika hrála zásadní roli. Prostřednictvím Money Changers financovaný Oliver Cromwell nakonec svrhl krále Charlese, provedl čistku v Parlamentu, a nechal zabít krále.

Money Changers byli okamžitě oprávněni upevnit svou finanční moc. Výsledkem bylo, že po následujících 50 let Money Changers uvrhli Velkou Británii do série nákladných válek. Odkoupili čtvereční míli nemovitostí v centru Londýna známou jako „The City“. Dnes je tato oblast stále známa jako jedna ze tří dominantních finančních center světa. Konflikt se Stuartovskými králi vedl anglické Money Changers ke spojení se s těmi v Holandsku, aby financovali Williama of Orange, který roku 1688 svrhl Stuartovce a zabral anglický trůn.

Na konci 17. stol. byla Anglie finančně zruinovaná. Mnoho let více či méně trvajících válek s Francií a Holandskem ji vyčerpalo. Troufalá vláda se oficiálně setkala s Money Changers, aby požádala o půjčky nezbytné k provádění jejich politických záměrů. Cena byl vysoká vládou schválená, soukromě vlastněná banka, která mohla tisknout peníze z ničeho. Byla to v moderním světě první, soukromě vlastněná centrální banka, the Bank of England. Ačkoli byla klamně nazvána „Bank of England“, aby si lidé mysleli, že je částí vlády, nebyla jí.

Podobně, jako jakákoli jiná soukromě vlastněná společnost, Bank of England prodávala akcie, aby začala podnikat. Od investorů, jejichž jména nebyla nikdy vyzrazena, se očekávalo, že vloží jeden a čtvrt milionu ve zlatých mincích k nakoupení svých akcií banky. Ale jen Ł750,000 bylo přijato. I přesto byla, Bank of England roku 1694 náležitě oprávněná a začala podnikat půjčováním několikanásobně většího množství peněz, než měla údajně v rezervách. Vše na úrok. Výměnou za to půjčovala britským politikům tolik, kolik chtěli, a tak dlouho, jak zabezpečovali dluh přímým daněním Britů.

Tak se legalizace Bank of England rovnala ničemu menšímu, než legálnímu padělání národní měny pro soukromý zisk. Bohužel, v současnosti téměř všechny národy mají soukromě řízenou centrální banku, užívající Bank of England jako základní model. Moc těchto centrálních bank je taková, že brzy převezmou absolutní kontrolu nad národními ekonomikami. To se brzy nebude rovnat ničemu jinému, než plutokracii (vládě bohatých). To by bylo, jako dát kontrolu nad armádou do rukou mafie.

Nebezpečí tyranie by bylo extrémní. Ano, potřebujeme centrální banky; ne, nepotřebujeme je mít v soukromých rukách! Podvodem centrálních bank je ve skutečnosti skrytá daň. Národy prodávají dluhopisy centrálním bankám, aby zaplatili věci, na jejichž zaplacení zvýšením daní není politická vůle. Politici zvýší daně, aby za to zaplatily. Ale ty dluhopisy jsou nakoupeny za peníze, které centrální banka vytvoří z ničeho. Více peněz v oběhu snižuje hodnotu vašich peněz.

Vláda si bere tolik peněz, kolik potřebuje, a lidé za to platí inflací. Krása toho plánu je v tom, že ani jeden člověk z tisíce tomu nerozumí, neb je to obvykle zakryto komplexem hlučných ekonomických keců. Zformováním Bank of England, byl národ zaplaven penězi. Ceny se v celé zemi zdvojnásobily. Masivní půjčky byly poskytovány jen podle nějakých divokých schémat. Jedna spekulace navrhovala vysušení Rudého moře kvůli nalezení zlata pravděpodobně ztraceného, když se Egyptská armáda utopila pronásledujíce Mojžíše a Izraelity.

Od r. 1698, vyrostl vládní dluh z počátečních 1 a 1/4 milionu liber na 16 miliónů. Přirozeně, že daně byly zvyšovány a zase zvyšovány pro zaplacení včech těchto dluhů. Kontrolou nad britskou peněžní zásobou pevně uchopili britskou ekonomiku, která se začala divoce vlnit konjunkturami a krizemi, přesně tím způsobem, jemuž by měla, dle klamavých tvrzení, centrální banka zabránit. „Jsou 2 skutečné věci, ne jen pro Bank of England, ale pro centrální bankovnictví obecně. První je účast na vytváření měnové politiky s vlastním plánem k dosažení měnové stability.“

Nicméně, jakmile Bank of England převzala kontrolu, byla britská libra zřídka stabilní. Nyní se podívejme na roli rodiny Rothschildů, o které se věří, že je nejbohatší na světě. (Vzestup rodiny Rothschildů) Toto je Frankfurt v Německu. Několik let poté, co Bank of England otevřela své dveře, zlatník jménem Amschel Moses Bauer otevřel roku 1743 obchod s mincemi – a counting house – a nad dveře umístil znak vykreslující římskou orlici na rudém štítu. Ten obchod se stal známý jako „Red Shield firm“, nebo, v němčině, Rothschild.

Když jeho syn, Amschel Meyer Bauer, zdědil podnikání, rozhodl se přejmenovat se na Rothschild. Meyer se brzy naučil, že půjčovat peníze vládám a králům je mnohem ziskovější, než půjčovat je běžným lidem. Nejen, že jsou půjčky větší, ale jsou zabezpečeny národními daněmi. Meyer Rothschild měl 5 synů. Naučil je všechny dovednosti ve vytváření peněz, a pak je vyslal do nejvýznamnějších evropských sídel, aby otevřeli pobočky rodinné finanční firmy. Jeho první syn, Amschel, zůstal ve Frankfurtu, aby se staral o banku v rodném městě.

Jeho druhý syn, Salomon byl vyslán do Vídně. Třetí syn, Nathan byl zjevně nejchytřejší. Ve svých 21 letech byl roku 1798 poslán do Londýna, 100 let po založení Bank of England. Čtvrtý syn Karl odjel do Neapole. Pátý syn Jakob odjel do Paříže. Roku 1785 Meyer Amschel přestěhoval celou svou rodinu do většího domu, pětipodlažního obydlí, které sdílel s rodinou Schiffů. Ten dům byl známý jako „Green Shield“ house. Rothschildovi a Schifftovi budou hrát ústřední roli ve zbytku evropské finanční historie a v U.S.A.

Rothschildovi se zapojili do jednání s evropskými králi zde ve Wilhelmshohe, v paláci nejbohatšího muže Německa, de facto, nejbohatšího monarchy celé Evropy, prince Williama Hesse-Kasselského. Napřed Rothschildovi pouze pomáhali Williamovi ve spekulacích s cennými mincemi. Ale když byl princ William zahnán Napoleonem do exilu, poslal 550 tisíc liber – v té době gigantickou částku – Nathanovi Rothschildovi do Londýna s instrukcí koupit „Consoly“ – britskou vládní pojistku rovněž nazývanou vládní akcie.

Ale Rothschild ty peníze použil na své vlastní záměry. S Napoleonovou porážkou, byly příležitosti ve válečných investicích téměř neomezené. William se sem vrátil, chvíli před bitvou u Waterloo roku 1815. Svolal Rothschildy a dožadoval se vrácení svých peněz. Rothschildové vrátili Williamovi peníze, s 8% úrokem, který mu bude splácen za britské dluhopisy, investice, která již byla učiněna. Ale Rothschildovi si udrželi všechny další výhody, které získali použitím Wilhelmových peněz.

Nathan Rothschild se později chlubil, že za těch 17 let, co pobýval v Anglii, zvětšil svůj původní vklad Ł20,000, daný mu otcem, ,5 tisíckrát. Spoluprací v rámci rodiny, neuvěřitelně zvětšili Rothschildovi synové bohatství. Od poloviny 19. stol. dominovali všem evropským bankám, a byli jistě nejbohatší rodinou světa. Financovali Cecila Rhodese, dali mu tím možnost zbudovat monopol nad diamantovými a zlatými poli v Jižní Africe. V Americe, financovali Hermany v železnicích, Vanderbildta v železnicích a tisku, Carnegiho ocelářský průmysl, mezi mnoha jinými.

De facto, v průběhu 1.sv.války byl za nejbohatšího muže Ameriky považován J.P. Morgan. Ale po jeho smrti bylo objeveno, že byl jen zástupcem Rothschildů. Zveřejněním Morganovi závěti, bylo objeveno, že vlastnil jen 19% J.P. Morganových společností. Od r. 1850, James Rothschild, dědic francouzské rodinné pobočky, byl ohodnocen na 600 milionů francouzských franků, o 150 milionů více, než měli všichni ostatní bankéři Francie dohromady. Vybudoval toto panství, zvané Ferričres, na východ od Paříže.

Wilhelm I, když to uviděl, vykřikl „Králové si to nemohou dovolit. To může náležet jen Rothschildovi.“ Jiný reportér 19. stol. to vyjádřil takto; „Je jen jedna moc v Evropě a to jsou Rothschildové.“ Není žádný důkaz, že se jejich dominantní postavení v evropském nebo světovém finančnictví změnilo. Nyní se podívejme na důsledky Bank of England vydělávala na britské ekonomice, což se později stalo důvodem americké revoluce. (Americká revoluce) Od poloviny 18. stol. se Britské impérium přibližovalo své největší globální moci v historii.

Británie bojovala ve 4 evropských válkách od vytvoření soukromě vlastněné centrální banky, Bank of England. Cena byla vysoká. K financování těchto válek, se britský parlament těžce zadlužil u této banky. Kolem poloviny 18. stol. byl vládní dluh Ł140.000.000 na tu dobu ohromující suma. Proto spustila britská vláda program snažící se zvýšit výnosy z amerických kolonií, aby splnili požadované platby bankám. Ale v Americe to byl jiný příběh. Pohroma soukromě vlastněných centrálních bank tu ještě neudeřila.

Toto je budova nezávislosti ve Filadelfii, kde byly podepsány deklarace nezávislosti a ústava. V polovině 18. stol. byla předrevoluční Amerika stále relativně chudá. Byl tu vážný nedostatek mincí z drahých kovů pro využití ke směně zboží, a tak byli raní kolonisté přinuceni experimentovat s vlastními, po domácku tištěnými papírovými penězi. Některé z těch experimentů byly úspěšné. Franklin velmi podporoval kolonie v tištění svých papírových peněz. Roku 1757 byl Franklin poslán do Londýna.

Nakonec tam zůstal příštích 18 let, téměř do začátku americké revoluce. V průběhu tohoto období, začaly americké kolonie vydávat své vlastní peníze. Nazývaly se „Colonial Scrip“. Úsilí bylo velmi úspěšné. Poskytovaly důvěryhodný prostředek směny a rovněž přispěly k vytvoření pocitu jednoty mezi koloniemi. Pamatujte, většina Colonial Scrip byly jen papírové peníze – nezadlužené peníze – tištěné ve veřejném zájmu a nepodložené zlatem či stříbrem. Jinak řečeno, byla to zcela nekrytá měna.

Jednoho dne se úředníci z Bank of England zeptali Franklina jak zajistí nově nalezenou prosperitu kolonií. Bez váhání odpověděl „To je jednoduché. V koloniích si tiskneme své vlastní peníze. Nazývají se Colonial Scrip (poukázka). Tiskneme je v patřičném poměru k požadavkům obchodu a průmyslu, aby se výrobky snadno dostávali od výrobců ke spotřebitelům. Tímto způsobem, tvorbou vlastních papírových peněz, ovládáme jejich kupní sílu, a nemusíme nikomu platit úroky. Pro Franklina to byla prostá zdravá úvaha, ale dokážete si představit ten dopad na Bank of England.

Amerika poznala tajemství peněz a tento „Džin“ musel být co nejrychleji vrácen do své láhve. Výsledkem bylo, ze parlamentem prošel ve spěchu měnový zákon roku 1764. Ten zakázal koloniálním úředníkům tisknout své vlastní peníze a přikázal jim platit všechny budoucí daně ve zlatých a stříbrných mincích. Jinak řečeno, donutil kolonie ke zlatému a stříbrnému standardu. Ti, kteří stále věříte, že zlatý standard je odpovědí na americké měnové problémy, podívejte se na to, co se stalo Americe poté.

Když psal Franklin svou autobiografii, řekl „V průběhu jednoho roku se podmínky tak změnily, že období prosperity zkončilo, a dostavila se krize takových rozměrů, že ulice kolonií byly zaplněny nezaměstnanými.“ Franklin prohlásil, že toto bylo dokonce hlavním příčinou americké revoluce. Jak řekl Franklin ve své autobiografii „Kolonie by rády trpěly malé daně z čaje a jiných věcí, kdyby nebyly takové, že Anglie bere koloniím jejich peníze, což vytváří nezaměstnanost a nespokojenost. Znemožnit kolonialistům trvale tisknout své peníze nezávisle na Georgeovi III a mezinárodních bankéřích, bylo HLAVNÍ příčinou revoluce.“

V době, kdy byly vypáleny první střely v Lexingtonu, Massachusetts 19.3.1775, byly již kolonie obrané o zlaté a stříbrné mince britskými daněmi. V důsledku toho neměla kontinentální vláda jinou možnost než tisknout své vlastní papírové peníze na financování války. Na začátku revoluce, byla americká peněžní zásoba 12 milionů dolarů. Na konci války to bylo téměř 500 milionů. V důsledku toho byla měna prakticky bezcenná. Boty se prodávaly 5000 dolarů za pár. Colonial scrip fungoval, protože byl tištěn právě jen pro ulehčení obchodu.

Jak G. Washington lamentoval, za povoz peněz bylo těžké nakoupit povoz proviantu. Dnes ti, kteří podporují zlatem podloženou měnu, poukazují na toto období v průběhu revoluce, aby ukázali zlo nekryté měny. Ale pamatujte, stejná měna fungovala tak dobře o 20 let dříve v období míru, že Bank of England přiměla parlament postavit ji mimo zákon. (Severoamerická banka) Ke konci revoluce, kontinentální Kongres schůzující v Budově Nezávislosti, lpěl zoufale na penězích. Roku 1781 umožnili Robertu Morrisovi, svému peněžnímu správci, otevřít soukromě vlastněnou centrální banku.

Mimochodem, Morris byl zámožný muž, který zbohatl v průběhu revoluce obchodováním s válečným materiálem. Ta nová banka, nazvaná „Bank of North America“, byla věrně zformovaná podle Bank of England. Byla oprávněna provádět bankovnictví „dílčí rezervy“ – to jest, mohla půjčovat peníze, které neměla, a pak za ně účtovat úroky. Kdybyste to dělali vy nebo já, budeme obžalovaní z podvodu či hrdelního zločinu. Bankovní charta vyzývala soukromé investory, aby navýšili základní vklad 400.000 dolarů.

Ale když Morris nebyl schopen sehnat tuto částku bezostyšně využil svého politického vlivu, aby v bance bylo uloženo zlato, které bylo Americe propůjčeno Francií. Pak půjčil tyto peníze sobě a svým přátelům, ke znovuinvestování do akcií bank. A podobně jako u Bank of England, byl dán bance monopol na národní měnu. Nebezpečí se brzy stalo zjevným. Hodnota americké měny pokračovala v pádu, a tak o 4 roky později, roku 1785, nebyla bankovní charta obnovena.

Vůdce úspěšného úsilí o zničení této banky, William Findley, z Pennsylvánie, vysvětlil ten problém takto „Tato bezzásadová, hrabivá instituce, nikdy neuhne od svého záměru … zmocnit se bohatství, moci a vládou nad státem.“ Muži v pozadí Bank of North America – Alexander Hamilton, Robert Morris, a prezident banky Thomas Willing to nevzdali. Pouze o 6 let později, Hamilton – tehdy tajemník státního pokladu (= ministr financí), a jeho rádce, Morris, přes nový kongres prorazili s novou, soukromě vlastněnou ústřední bankou.

Jmenovala se „the First Bank of the United States“. Thomas Willing opět sloužil jako bankovní prezident. Hráči byli ti samí, jen jméno banky se změnilo. (Ústavní smlouva) Roku 1787 se koloniální lídři shromáždili ve Filadelfii, aby nahradili churavějící články konfederace. Jak jsme viděli dříve, Thomas Jefferson i James Madison byli neoblomně proti soukromě vlastněné centrální bance. Viděli problémy zapříčiněné Bank of England. Nic z toho nechtěli. Jak Jefferson později vyložil „Umožní-li Američané někdy soukromým bankám ovládat tisk své měny, pak napřed inflací a pak deflací, ty banky a společnosti rostoucí kolem nich, budou připravovat lid o vsškerý majetek, dokud se jejich děti neprobudí bez domova, na kontinentě, který jejich otcové zdolali.

V průběhu debaty o budoucím peněžním systému, další z otců zakladatelů, Gouverneur Morris, kritizoval motivaci vlastníků „Bank of North America“. Gouverneur Morris vedl výbor který napsal závěrečný koncept ústavy. Morris dobře znal motivaci bank. Společně se svým bývalým šéfem, Robertem Morrisem, guvernér Morris a Alexander Hamilton byli ti, kteří představili původní plán Bank of North America kontinentálnímu kongresu v posledním roce revoluce. V dopise, který napsal Jamesi Madisonovi 2.7.1787, guvernér Morris odhalil, co se opravdu dělo „Bohatí se snaží založit svou nadvládu a zotročit zbytek.

Vždy se snažili. Vždy se budou snažit… Budou mít vždy stejný záměr tady, jako kdekoliv jinde, jestli je neudržíme [silou] vlády v jim patřičných mezích. Navzdory přeběhnutí guvernéra Morrise z řad členů banky, Hamilton, Robert Morris, Thomas Willing, a jejich evropští podporovatelé, se nechystali vzdát se. Přesvědčili většinu delegátů ústavního shromáždění, aby Kongresu nedal moc tisknout papírové peníze. Většina delegátů byla stále zmatena divokou inflací papírové měny za revoluce.

Zapomněli, jak dobře fungoval Colonial Scrip před válkou. Ale Bank of England nezapomněla. Money Changers nemohli vystát, aby Amerika zase tiskla své vlastní peníze. Ústava o této záležitosti mlčí. Tato chyba zanechala dokořán otevřené dveře pro Money Changers, přesně, jak si to plánovali. (První banka Spojených států) Roku 1790, méně něž 3 roky po podpisu Ústavy Money Changers zase udeřili. Nově ustavený ministr financí (tajemník pokladu), Alexander Hamilton, předložil kongresu návrh zákona volající po nové soukromě vlastněné centrální bance.

Shodou okolností to bylo nedlouho poté, co Amschel Rothschild prohlásil ze své vlajkové banky ve Frankfurtu „Nechte mě tisknout a ovládat národní peníze a nebude mě zajímat, kdo píše zákony.“ Alexander Hamilton byl nástrojem mezinárodních bankéřů. Chtěl vytvořit the Bank of the United States, a udělal to. Zajímavostí je, že jednou z Hamiltonvých prvních zaměstnání po absolvování právní školy r. 1782 bylo poradenství Robertu Morrisovi, šéfovi Bank of North America.

Vlastně rok předtím Hamilton napsal Morrisovi dopis „Národní dluh, nebude-li nepřiměřený, bude pro nás národním požehnáním“. Požehnáním pro koho? Po roce intenzivní debaty, r. 1791, prošel Kongresem zákon a dal jim 20-letou chartu. Nová banka byla nazvána First Bank of the United States, nebo BUS. Zde jsme před first Bank of the United States ve Filadelfii. Bance byl dán monopol na tisk americké měny, přestože 80% jejich akcií bylo drženo soukromými investory.

Těch zbývajících 20% bylo nakoupeno americkou vládou, ale záměrem bylo nedat vládě ani kousek vlivu. Záměrem bylo poskytnout kapitál těm 80% vlastníků. Podobně jako v původní bank of North America a Bank of England předtím, akcionáři nikdy nezaplatili plnou sumu ze své akcie. U.S. vláda vložila svůj základní vklad $2.000.000 v hotovosti, a pak banka, prostřednictvím starého kouzla půjčování na základě dílčí rezervy, poskytla půjčky svým oprávněným investorům, takže mohli přistoupit se zbývajícím základním jměním $8.000.000, potřebným pro toto bezrizikové podnikání.

Podobně jako Bank of England, jméno the Bank of the United States bylo záměrně vybráno, aby zakrylo skutečnost, že je soukromě řízená. A podobně jako u Bank of England, jména investorů banky nebyla nikdy odhalena. O mnoho let později se běžně říkalo, že Rothschildovi byli tou silou za starou Bank of the U.S. Banka byla prodána Kongresu jako cesta ke získání stability bankovního systému a k eliminaci inflace. Tak co se stalo? V prvních pěli letech si U.S. vláda půjčila $8,2 milionů od Bank of the United States.

V tom samém období ceny vyrostly o 72%. Jefferson, jako státní sekretář (premiér a ministr zahraničí), sledoval to půjčování se smutkem a frustrací, neschopen to zastavit. „Přeji se, aby bylo možné dosáhnout jediného vylepšení naší ústavy – sebrat naší federální vládě právo si půjčovat. Milióny Američanů dnes cítí totéž. Koukají s beznadějným pocitem marnosti, jak si federální vláda půjčuje pro americkou ekonomiku do bezvědomí. Takže ačkoliv byla nazvána the First Bank of the U.S., nebyl to první pokus o soukromě vlastněnou centrální banku v této zemi.

Stejně tak, jako u Bank of North America, dala vláda hotovost, aby tato soukromá banka začala fungovat, a pak si bankéři půjčili ty peníze navzájem, aby si koupili zbývající akcie banky. Byl to podvod – zjevný a čistý. A nemohli to dlouho skrýt. Ale napřed musíme zajet zpátky do Evropy, abychom viděli, jak byl jeden člověk schopen manipulovat celou britskou ekonomikou získáním první informace o Napoleonově definitivní porážce. (Napoleonův vzestup k moci) Zde v Paříži, Bank of France byla sestavena r. 1800 stejně jako Bank of England.

Ale Napoleon se rozhodl, že Francie se musí zbavit dluhů a nikdy nevěřil Bank of France. Prohlásil, že když je vláda závislá na penězích od bankéřů, pak bankéři, nikoli představitelé vlády, mají moc „Ruce, které dávají, jsou nad rukama které berou. Peníze nemají svou domovinu; finančníci jsou bez vlastenectví a slušnosti jejich jediným cílem je zisk. Zpět v Americe, byla na příchodu neočekávaná pomoc. Roku 1800 Thomas Jefferson těsně porazil Johna Adamse, a stal se třetím prezidentem Spojených států.

Od roku 1803 měli Jefferson a Napoleon tichou dohodu. USA dá Napoleonovi $3.000.000 ve zlatě výměnou za obrovský kus území západně od řeky Mississippi – nákup Luisiany. S těmito třemi milióny dolarů vybuduje Napoleon rychle armádu a vyrazí napříč Evropou, a po cestě vše dobývá. Ale Bank of England se mu rychle postaví. Financovali všechny národy na jeho cestách a sklízeli neuvěřitelný zisk z války. Prusko, Rakousko, a nakonec Rusko, všichni se těžce zadlužili ve své neúspěšné snaze zastavit Napoleona.

O 4 roky později, s hlavní francouzskou armádou v Rusku, -letý Nathan Rothschild – hlava londýnské pobočky Rothschildovi rodiny – osobně převzal kontrolu nad smělým plánem, tajně dopravit velice žádaný náklad zlata přímo přes Francii, aby zaplatil útok vévody z Wellingtonu ze Španělska. Nathan se později chlubil na večeři v Londýně, že to byl nejlepší obchod, jaký kdy udělal. Jen málo tušil, že bude moci udělat mnohem lepší obchod v blízké budoucnosti. Wellingtonův útok z jihu a ostatní porážky, donutily Napoleona abdikovat, a Louis XVIII byl korunován králem.

Napoleon byl vyhnán do exilu na Elbu, maličký ostrov na pobřeží Itálie, údajně navždy. Zatím co byl Napoleon na Elbě, dočasně přemožený Anglií za finanční pomoci Rothschildů, Amerika se rovněž pokoušela osvobodit od své centrální banky. (Konec První banky) R. 1811, byl kongresu předložen zákon na obnovení výsadní smlouvy Bank of the United States. Ta debata byla divoká a zákonodárci Pensylvánie i Virginie protlačili rezoluci žádající, aby Kongres banku zrušil. V den útoku na banku, armáda novinářů otevřeně volala „velký podfuk“, „supové“, „zmije“, a „kobra“.

Ó, mít tak zase jednou v Americe nezávislý tisk! Kongresman P.B. Porter napadl tu banku z půdy kongresu, že bude-li bankovní licence obnovena, Kongres „si bude muset na prsou hřát zmiji, která jednou bodne svobody této země do srdce.“ Vyhlídky pro banku nevypadaly dobře. Pisatelé tvrdili, že Nathan Rothschild varoval, že Spojené státy se ocitnou v nejkatastrofálnější válce, nebude-li licence banky obnovena. Ale to nebylo dost. Když se kouř rozplynul, byl zákon zamítnut jediným hlasem a v senátu uvízl na mrtvém bodě.

Tou dobou byl 4. americký prezident James Madison v Bílém domě. Vzpomeňte, Madison byl věrný odpůrce banky. Jeho viceprezident, George Clinton, v senátu „zlomil vázanku“ a poslal banku do zapomnění. Během 5-ti měsíců Anglie napadla Spojené státy a roku 1812 začala válka. Ale Britové byli stále zaneprázdněni bojem s Napoleonem, a tak válka skončila nerozhodně r. 1814. Ačkoli Money Changers byli dočasně poraženi, byli daleko od odchodu. Trvalo jim pouze další 2 roky, než přišli zpět se svou bankou – větší a silnější než kdykoli předtím.

Ale vraťme se k Napoleonovi. Protože nic jiného v historii výstižněji nedemonstruje lstivost Rothschildů, než jejich ovládnutí britského akciového trhu po Waterloo. Roku 1815, rok po konci války s Amerikou, Napoleon utekl ze svého exilu a vrátil se do Paříže. Francouzské vojsko bylo vysláno, aby ho chytlo, ale jeho charizma bylo takové, že se vojsko sjednotilo kolem svých starých velitelů a znovu ho oslavovali jako svého císaře. V březnu 1815 Napoleon vybavený armádou, kterou britský vévoda z Wellingtonu porazil za necelých 90 dní později u Waterloo.

Někteří spisovatelé tvrdí, že si Napoleon půjčil 5 milionů liber z Bank of England ke znovuvyzbrojení. Ale ukázalo se, že ta hotovost pochází od bankovního domu Ouvrard z Paříže. Nicméně, pokud jde o tohle, nebylo neobvyklé, aby soukromě řízené centrální banky financovaly obě strany ve válce. Proč by měla centrální banka financovat obě strany války? Protože válka je největším tvůrcem dluhů ze všech. Národ si půjčí jakoukoli částku, aby zvítězil. Definitivně poražený je úvěrován dostatečně nato, aby si udržel marné naděje na vítězství, a konečnému vítězi je dáno dost na to, aby vyhrál.

Takovéto úvěry jsou obvykle beztak podmíněny zárukou, že vítěz uzná dluh poraženého. Toto je bitevní pole u Waterloo asi 200 mil severovýchodně od Paříže, kde je dnes Belgie. Tady utrpěl Napoleon svou konečnou porážku, ne však před tisíci Francouzů a Angličanů, kteří položili své životy v horkém letním dnu v červnu 1815. Právě tamhle, 18.6.1815, se setkalo 74.000 francouzských vojáku s 67.000 vojáků z Anglie, a ostatních evropských národů. Výsledek byl určitě nejistý.

De facto, kdyby Napoleon zaútočil o několik hodin dříve, pravděpodobně by tu bitvu vyhrál. Ale bez ohledu na to, kdo vyhraje nebo prohraje, zpátky v Londýně, Nathan Rothschild plánoval využít tuto příležitost, aby se zkusil chopit moci nad britským akciovým a dluhopisovým trhem, a možná dokonce nad Bank of England. Rothschild vyslal důvěryhodného agenta, muže jménem Rothworth, na severní stranu bitevního pole – blížeji ke kanálu La Manche. V okamžiku, kdy byla bitva rozhodnuta, Rothworth vyrazil za kanál.

Doručil tu zprávu Nathanu Rothschildovi o celých 24 hodin před Wellingtonovým vlastním kurýrem. Rothschild spěchal na burzu a zaujmul svou obvyklou pozici před tímto historickým pilířem. Všichni na něj koukali. Rothschilds měl pověstně známou informační síť. Kdyby Wellington prohrál a Napoleon měl na kontinentu zase volnost, britská finanční situace by se skutečně stala opět vážná. Rothschild vypadal sklíčeně. Stál tam bez hnutí, oči sklopené. Pak najednou začal prodávat.

Ostatní nervózní investoři se dívali, jak Rothschild prodává, Mohlo to znamenat jen jednu věc. Napoleon musel vyhrát. Wellington musel prohrát. Trh se zhroutil. Brzy všichni prodávali své konsoly – své britské konsolidační státní dluhopisy a ceny strmě spadly. Ale pak začal Rothschild ty to konzoly tajně nakupovat skrze své agenty za zlomek jejich ceny před hodinou. Mýty, legendy, říkáte? O sto let později, vydal New York Times příběh který říkal, že Nathanův vnuk se pokusil získat soudní příkaz k zákazu knihy, v níž je příběh o tomto akciovém obchodu.

Rothschildové prohlásili tento příběh za nepravdivý a nactiutrhačný. Ale soud odmítl tuto Rothschildovic žádost a přikázal rodině zaplatit všechny soudní výlohy. Co je na tomto příběhu ještě zajímavější, je, že někteří autoři tvrdí, že den po bitvě u Waterloo, v průběhu několika hodin, začal Nathan Rothschild dominanovat nejen na dluhopisovém trhu, ale rovněž v Bank of England. Ať už se Rothschildovi zmocnili kontroly nad Bank of England, nebo ne – první, soukromě vlastněné centrální banky vyspělého a nejbohatšího evropského národa, jedna věc je jistá od pol. 19. stol. byli Rothschildovi nejbohatší rodinou světa, bez výjimky.

Dominovali na trhu nových vládních dluhopisů a expandovali do dalších bank a průmyslových firem. Ve skutečnosti, zbytek 19. stol. je znám jako „doba Rothschildů“. Navzdory tomuto nezdolatelnému zdraví, rodina všeobecně rozvíjela auru neviditelnosti. Ačkoliv rodina ovládala množství průmyslových, obchodních, důlních a turistických společností, jen hrstka nesla jméno Rothschild. Koncem 19. stol., jeden expert odhadoval, že rodina Rothschildů ovládala polovinu bohatství světa.

Ať už byl rozsah jejich ohromného jmění jakýkoli, je rozumné předpokládat, že jejich podíl na světovém bohatství, se od té doby zvyšil. Ale od začátku 20. stol., Rothschildovi pěstovali názor, že jejich moc nějak slábla, i přestože jich bohatství rostlo. (Druhá Banka Spojených států) Jen jeden rok po Waterloo a Rothschildově údajném převzetí Bank of England, byl americkým Kongresem schválen návrh zákona 847 povolující další soukromě vlastněné centrální bance.

Ta banka se nazývala „Second Bank of the United States“. Charta (zakl. listina) té nové banky byla kopií té předchozí banky. Americká vláda vlastnila 20% akcií. Federální akcie by byly do bankovních fondů zaplaceny předem – státním pokladem (ministerstvem financí). Pak, využijíc kouzla půjčení „dílčí finanční rezervy“, by byla přeměněna na půjčky soukromým investorům, kteří by pak koupili zbývajících 80% akcií. Stejně jak předtím, počáteční akcionáři zůstali utajeni.

Ale je známo, že největší část akcií – asi 1/3 ze všech, byla prodána cizincům. Jak to jeden pozorovatel vyjádřil „Zcela jistě není přehnané říci, že Second Bank of the United States byla stejně tak hluboce zakořeněna v Británii, jako v Americe.“ Tak kolem r. 1816, někteří autoři prohlašovali, že Rothschildovi převzali moc nad Bank of England a rovněž podporovali novou soukromě vlastněnou centrální banku v Americe. Po 12-ti letech manipulací americkým hospodářství, pomocí 2. banky U.S., už toho měli Američané právě dost.

Odpůrci banky nominovali důstojného senátora z Tennessee, Andrewa Jacksona, hrdinu bitvy o New Orleans, aby se ucházel o funkci prezidenta. Toto je jeho domov, „The Hermitage“ (Poustevna). Původně nedával Jacksonovi nikdo šanci. Ta banka se dávno předtím naučila, jak penězi ovládat politiku. K překvapení a ke zděšení Money Changers, byl Jackson roku 1828 rychle vynesen do úřadu. Jackson byl rozhodnut zničit banku při první příležitosti, a neztrácel čas. Ale 20-ti letá zakládací smlouva banky nepotřebovala obnovit do r. 1836, posledního roku jeho druhého období – pokud by vydržel v úřadu tak dlouho.

V průběhu svého prvního období, se Jackson spokojil s odstavením mnoha bankovních přisluhovačů z vládních služeb. Propustil 2000 z 11000 zaměstnanců federální vlády. Roku 1832, s jeho znovuzvolením, zavanul od banky svěží vánek, doufajíce, že Jackson nebude chtít rozdmýchat spor. Požádali kongres, aby schválil obnovovací listinu o 4 roky dříve. Kongres vyhověl, a odeslal ji prezidentovi k podpisu. Ale Jackson stál na obou nohách. „Old Hickory,“ nikdy zbabělec, zamítl tu listinu.

Jeho veto je jedním z nejvýznamnějších dokumentů. Toto se zjevně nachází mimo zodpovědnost americké vlády k obyvatelům – bohatým i chudým. Nejsou to jen naši občané, kdo sklízí odměnu od naší vlády. Více než 8 milionů akcií té banky drží cizinci… Cožpak není naše svoboda a nezávislost ohrožena bankou, která má ve své podstatě tak málo společného s naší zemí? Ovládáním naší měny, přijímáním našich veřejných peněz a držením tisíců našich občanů v závislosti… by byla mnohem více skličující a nebezpečná než vojenská síla nepřítele.

Může-li vláda zabránit sama sobě stejné protekci tak, jak z nebe prší, déšť laskavý k horám i nížinám, k bohatým i chudým, to by bylo naprosté požehnání. V tom zákoně předemnou se zdá, že je to zbytečná odchylka od těchto principů. Později, toho roku, v červenci 1832, nebyl Kongres schopen přehlasovat Jacksonovo veto. Nyní se Jackson musel ucházet o znovuzvolení. Jackson předložil své argumenty přímo lidu. Poprvé v americké historii, Jackson přenesl svou prezidentskou kampaň na ulici.

Předtím, zůstávali prezidentští kandidáti doma a tvářili se prezidentsky. Jeho slogan v kampani byl „Jackson a žádná banka!“ Národní republikánská strana postavila proti Jacksonovi senátora Henryho Claye. Bez ohledu na fakt, že banka nalila do Clayovy kampaně přes $3.000.000, Jackson byl znovu zvolen těsným vítězstvím v listopadu 1832. I přes své prezidentské vítězství Jackson věděl, že bitva teprve začíná „Nezmar korupce je pouze zastaven, nikoli mrtev,“ řekl nově zvolený prezident.

Jackson přikázal svému novému ministru financí, Louisi McLanemu, aby začal vybírat vládní vklad z „Second Bank“ a začal jej umísťovat do státních bank. McLane to odmítl udělat. Jackson ho propustil a jmenoval Williama J. Duanea novým ministrem financí. Duane rovněž odmítl vyhovět prezidentovým požadavkům, a tak i ho Jackson propustil, a pak do úřadu jmenoval Rogera B. Taneyho. Taney stáhl vládní hotovost z banky, počínaje 1. říjnem 1833. Jackson byl radostí bez sebe „Mám to oddělené. Jsem připraven to vybrat do posledního ždibku“.

Ale banka byla ještě připravená bojovat. Její šéf, Nicholas Biddle, využil svého vlivu, aby přiměl senát odmítnout Taneyho jmenování. Pak, s neuvěřitelnou arogancí, Biddle vyhrožoval, že způsobí krizi, nezíská-li banka znovu licenci. „Tento vážený prezident si myslí, že protože skalpoval Indiány a uvěznil židy, si může dělat s bankou co chce. Mýlí se.“ Pak na centrálního bankéře s neuvěřitelným záchvatem upřímnosti, Biddle přiznal, že banka stáhne peníze z oběhu, aby přinutil kongres obnovit banku „Nic kromě rozsáhlého utrpení neučiní jakýkoli dopad na kongres… Naše jediná záchrana je provádění stabilní restrikce – a nemám pochyb, že tento kurz nakonec povede k obnovení měny a bankovní licence.“

Jakéto senzační odhalení! Byla to čirá pravda, vyzrazená s šokující jasností. Biddle zamýšlel využít moc banky stahovat peníze, aby způsobil obrovskou krizi, dokud se Amerika nevzdá. Bohužel, toto už se v průběhu americké historie stávalo, a chystá se to stát i v dnešním světě. Nicholas Biddle důkladně splnil svou hrozbu. Banka prudce snížila peněžní zásobu vypovídáním starých půjček a odmítnutím vydávat nové. Následovala finanční panika, a po ní hluboká krize. Jak se dalo čekat, Biddle obvinil Jacksona z krachu tvrzením, že to bylo způsobeno výběrem federálních peněz z banky.

Bohužel, jeho plán zafungoval dobře. Mzdy a ceny oslabovaly. Nezaměstnanost prudce stoupala spolu s bankroty firem. Národ rychle upadl do vzpoury. Redaktoři v novinách napadali Jacksona v článcích. Banka hrozila vypovězením plateb, které pak mohly být použity přímo klíčovým politikům za jejich podporu. Do pouhých několika měsíců se Kongres shromáždil v tom co bylo nazýváno „Panic Session“ (panická porada). Šest měsíců poté, co vybral prostředky z banky. Jackson byl oficiálně odsouzen usnesením, které prošlo senátem hlasováním 26 ku 20.

Bylo to poprvé, kdy byl prezident odsouzen Kongresem. Jackson ostře kritizoval banku. „Jste doupě zmijí. Hodlám vás rozdrtit a s pomocí boha vás rozdrtím.“ Osud Ameriky vrávoral na ostří nože. Kdyby Kongres nashromáždil dostatek voličů, aby přehlasoval Jacksonovo veto, bance by mohl být poskytnut další 20-ti či víceletý monopol na americké peníze – dostatečný čas na upevnění její již ohromné moci. Pak se ale stal zázrak. Pennsylvanský guvernér vystoupil s podporou prezidenta Jacksona a ostře kritizoval banku.

K tomu navíc byl Biddle přistižen, jak se chvástá na veřejnosti o plánu banky na krach ekonomiky. Najednou se vlna obrátila. V dubnu 1834, Sněmovna reprezentantů hlasovala 134 ku 82 proti znovuobnovení banky. Toto bylo následováno ještě propastněji rozdílnou volbou za ustavení zvláštní komise na vyšetření, zda-li banka nezpůsobila krach. Když vyšetřovací komise dorazila ke dveřím banky ve Filadelfii, vyzbrojena obsílkou k přezkoumání účtů, Biddle je odmítl vydat.

Ani nedovolil přezkoumání korespondence s kongresmeny týkající se jejich osobních půjček a výhod. Biddle odmítl vypovídat před komisí ve Washingtonu.. ledna 1835, Jackson zaplatil poslední splátku státního dluhu, která byla vyžadována oprávněnými bankami vydávat měnu za státní dluhopisy, raději než jednoduše vydávat „Treasury notes“ (státní bankovky) bez takového dluhu. Byl jediným prezidentem, který kdy splatil dluh. O několik týdnů později, 30. ledna 1835, vrah Richard Lawrence se pokusil zastřelit prezidenta Jacksona.

Obě pistole selhaly. Lawrence byl později shledán nevinným z důvodu duševní poruchy. Po svém propuštění se vychloubal přátelům, že mu mocní lidé z Evropy dali úkol a slíbili mu, že ho ochrání, bude-li chycen. Následujícího roku, když charta banky vypršela, the Second Bank of the United States přestala fungovat jako státní centrální banka. Biddle byl později zatčen a obviněn z podvodu. Byl zproštěn viny a osvobozen, ale zemřel brzy poté, v době, kdy stále čelil civilním žalobám.

Po svém druhém volebním období odešel Jackson do důchodu. Je stále vzpomínán pro své rozhodnutí „kill the Bank“ (zabít banku). Ve skutečnosti ji zabil tak dobře, že Money Changers 77 let napravovali škody. Když byl Jackson tázán na svůj největší úspěch, odpověděl. „Zničil jsem tu banku.“ Bohužel, dokonce ani Jackson nedokázal pochopit celému problému do samé podstaty. Ačkoliv Jackson zničil centrální banku, nejzákeřnější zbraň Money Changers – dílčí bankovní rezerva se pořád aplikovala celou řadou státem zmocněných bank.

To pohánělo ekonomickou nestabilitu v letech před občanskou válkou. Centrální bankéři byli mimo, a Amerika prosperovala jak se rozšiřovala na západ. V průběhu té doby se hlavní Money Changers snažili znovu získat svou ztracenou centrální moc, ale marně. Nakonec se vrátili ke starému programu centrálních bankéřů – k financování války, k vytvoření dluhu a závislosti. Když nemohli získat svou centrální banku jinak, Amerika mohla být sražena na kolena uvržením do občanské války, zrovna tak, jak to dříve udělali v roce 1812, poté, co First Bank of the U.S. nebyla obnovena licence.

Jeden měsíc po inauguraci Abrahama Lincolna, byly vypáleny první výstřely Americké občanské války u Fort Sumter, v Jižní Karolíně 12. dubna 1861. Jistě, otrokářství bylo příčinou Občanské války, ale ne tou primární příčinou. Lincoln věděl, že ekonomika jihu závisela na otrokářství a tak (před občanskou válkou) jej neměl v úmyslu odstranit. Lincoln to, jen o měsíc dříve, takto vyjádřil ve svém inauguračním projevu „Nemám v úmyslu, přímo či nepřímo, vměšovat se do institutu otroctví ve státech, kde v současnosti existuje. Věřím, že nemám žádnou pravomoc tak činit, a nemám k tomu sklony.“

Dokonce po prvních výstřelech u Fort Sumter, Lincoln pokračoval v tvrzení, že občanská válka není o otrokářství „Mým nejdůležitějším cílem je zachovat Unii, a NIKOLI buď zachovat nebo zničit otrokářství. Budu-li schopen zachovat Unii bez osvobození jediného otroka, udělám to.“ O čem tedy byla občanská válka? Ve hře bylo mnoho okolností. Průmyslníci ze severu užívali ochranářské clo, aby „ochránili“ své jižní státy od nákupu levnějšího evropského zboží. Evropa se mstila zastavením nákupu bavlny z jihu.

Jižní státy byly ve finančně bezvýchodné situaci. Byly nuceny platit více za většinu životních nezbytností, zatímco jejich příjem z exportu bavlny prudce klesal. Jih byl rozezlen. Ale ve hře byly i další okolnosti. Již o 25 let dříve byli Money Changers stále dopáleni únikem Ameriky z jejich moci. Od té doby učinila americká divoká ekonomika národ bohatým, což byl „špatný“ příklad pro zbytek světa. Centrální bankéři nyní viděli příležitost k rozštěpení bohatého státu pomocí „rozděl a panuj“ válkou.

Byl to jen jeden druh divoké konspirační teorie? Dobrá, podívejme se na to, co o situaci v té době řekl dobře umístěný pozorovatel. Byl to Otto von Bismarck, německý kancléř, muž, který o několik let dříve sjednotil Německo. „Rozdělení Spojených států do spolků stejné síly bylo rozhodnuto dlouho před Občanskou válkou, finančními silami v Evropě. Tito bankéři se obávali, že USA, setrvají-li jako jeden blok a jeden národ, by mohly dosáhnout ekonomické a finanční nezávislosti, což by mohlo narušit jejich finanční vládu nad světem.“

V průběhu měsíců po prvních výstřelech v Fort Sumter, centrální bankéři úvěrovali Napoleona III z Francie (synovce toho Napoleona od Waterloo) 10 milióny franků, aby se zmocnil Mexika a vojenských základen podél jižní hranice U.S.A., aby získal válečnou výhodu k porušení Monroeovy doktriny a vrátil Mexiko koloniální vládě. Bez ohledu na výsledek občanské války, oslabená Amerika, těžce zadlužená u Money Changers, by znovu otevřela střední a jižní Ameriku evropské kolonizaci a nadvládě, což právě americká Monroeova doktrina zakázala v r. 1823.

V té samé době přemístila Velká Británie 11.000 vojáků do Kanady a umístila je výhružně podél americké severní hranice. Britské loďstvo vstoupilo do válečné pohotovosti pro případ, že by ho bylo potřeba k rychlému zásahu. Lincoln věděl, že je ve dvojnásobné bryndě. Proto zoufal nad osudem unie. Šlo tu o mnohem víc, než jenom o rozdíly mezi severem a jihem. Proto byl vždy jeho důraz na „Unii“ a ne pouze na porážce Jihu. Ale Lincoln potřeboval peníze, aby vyhrál. Roku 1861, Lincoln a jeho ministr financí, Salmon P. Chase, jeli do New Yorku požádat o nezbytné půjčky.

Money Changers, v touze vidět unii poraženou, nabídli úvěry s 24-36% úrokem. Lincoln řekl ne, děkuji, ale nechci a vrátil se do Washingtonu. Poslal pro starého přítele, plukovníka Dicka Taylora z Chicaga, a vyložil mu problém s financováním války. V průběhu jedné schůzky se zeptal Lincoln Taylora, co objevil. Taylor to vyjádřil tímto způsobem „Proč Lincolne, to je jednoduché; prostě přiměj Kongres, aby přijal zákon legalizující tisk veřejných bankovek… a plať s nimi svým vojákům a vyhraj s nimi svou válku.“

Když se Lincoln zeptal, zda-li by lidé Spojených Států přijali bankovky, Taylor řekl „Lidé, či kdokoli jiný, nebude mít jinou možnost, učiníš-li je zákonným platidlem. Budou mít plnou zákonnost vlády, a budou tak dobré, jako jakékoli peníze; jelikož Kongres je k tomuto zmocněn ústavou.“ To bylo přesně, co Lincoln udělal. V letech 1862-63 natiskl přes $432 milionů nových bankovek. Z důvodu jejich odlišení od jiných bankovek v oběhu, natiskl jejich zadní stranu zelenou barvou.

Proto se ty bankovky nazývají „Greenbacks.“ Těmito novými penězi platil Lincoln vojáky a nakupoval pro ně dodávky. V průběhu války téměř 450 milionů dolarů „Greenbacks“ bylo federální vládou vytištěno bezúročně. Lincoln si uvědomil, kdo skutečně tahal za provaz a co je v sázce pro Američany. Takto vysvětlil své zdůvodnění „Vláda by měla vytvořit, vytisknout a nechat obíhat veškerou měnu a kredit potřebný k uspokojení potřeb vlády a kupní síly spotřebitelů. Privilegium tvorby a tisku peněz není pouze nejvyšší výsadou vlády, ale je nejvyšší tvůrčí příležitostí vlády.

Převzetím těchto principů … budou daňoví poplatníci šetřit ohromné částky. Peníze přestanou být pánem a stanou se sluhou lidskosti.“ Skutečně úžasný komentář v londýnských Timesech vysvětlil postoj Bank of England vůči Lincolnovým Greenbacks. „Jestli tato nezbedná finanční politika, která má původ v Severní Americe vytrvá až do ustálení, pak si vláda zařídí své vlastní peníze bez placení. Splatí všechny dluhy a bude bez dluhů. Bude mít všechny nezbytné peníze k zajištění obchodu.

Začne historicky bezprecedentně vzkvétat. Mozky a bohatství všech zemí odejdou do severní Ameriky. Ta země musí být zničena, jinak zničí všechny monarchie světa. Ten plán byl účinný, tak účinný, že následujícího roku 1863 see federální a konfederační vojáci začali shromažďovat k rozhodující bitvě občanské války a Ministerstvo financí potřebovalo další autoritu Kongresu, aby vytisklo více dolarů. Lincoln to dovolil bankéřům prosadit skrze zákon o národním bankovnictví.

Tyto nové národní banky budou pracovat osvobozeny od daně a mít společně výhradní, monopolní moc nad novou formou peněz – bankovkami. Ačkoli bankovky pokračovaly v oběhu, jejich množství se nezvětšovalo. Ale nejdůležitější bylo, že od tohoto okamžiku byla celá americká peněžní zásoba vytvořena bez dluhu bankéři nakupujícími americkými vládní dluhopisy, a vydávajícími je za náhradu bankovek. Jak vysvětlil historik „V letech následující války, byla vláda výrazně v přebytku (zisku).

Ale přesto nemohla splácet svůj dluh, umořovat své záruky, protože činit tak znamenalo, že by nebyly dluhopisy ke vrácení bankovek národní banky. Splatit dluh znamenalo zničit peněžní oběh.“ Roku 1863 dostal Lincoln neočekávanou pomoc od cara Alexandra II z Ruska. Car, podobně jako Bismarck v Německu, věděl, co mezinárodní Money Changers chtějí a již dříve jim tvrdě odmítl umožnit zřídit centrální banku v Rusku. Jestli Amerika přežije a bude schopná zůstat mimo jejich sevření, jeho pozice zůstane bezpečná.

Kdyby byli bankéři úspěšní v rozdělení Ameriky a vrátili části zpět Británii a Francii (oba národy byly kontrolované svými centrálními bankami), mohli by případně opět ohrozit Rusko. Tak dal car příkazy, že pokud, ať už Anglie, nebo Francie budou aktivně podporovat a dávat pomoc Jihu, Rusko bude považovat tuto aktivitu za vyhlášení války. Vyslal svou Tichooceánskou flotilu do přístavu v San Francisku. V následujícím roce 1864 byl Lincoln znovu zvolen. Kdyby žil, určitě by zabil peněžní monopol Národní banky jím vytažený v průběhu války.

1. listopadu 1864 napsal svému kamarádovi následující „Peněžní moc trápí národ v dobách míru a kuje proti němu pikle v dobách neštěstí. Je tyranštější než monarchie, drzejší než autokracie, sobečtější než byrokracie.“ Krátce předtím, než byl Lincoln zavražděn, jeho bývalý ministr financí, Salmon P. Chase, litoval své role při pomoci zajistit průchod národního bankovního zákona o rok dříve „Má pomoc při prosazování Národního bankovního zákona byla největší finanční chybou mého života.

Vytvořilo to monopol, jež ovlivní každý zájem v naší zemi.“. dubna 1865, 41 dní po své druhé inauguraci, a pět dní po kapitulaci, byl Lincoln střelen Wilkesem Boothem ve Fordově divadle. Německý kancléř Bismarck litoval smrti Abrahama Lincolna „Smrt Lincolna byla katastrofou pro křesťanský svět. V U.S.A. není muže dost velkého, aby nosil jeho boty… Obávám se, že zahraniční bankéři se svou lstivostí a složitými triky naprosto ovládnou rozjařené americké boháče, a systematicky je použijí ke zničení moderní civilizace.

Bez váhání uvrhnou celý křesťanský svět do válek a chaosu proto, aby se země stala jejich dědictvím. Bismarck dobře rozuměl plánu Money Changers. Obvinění z toho, že mezinárodní bankéři byli zodpovědní za Lincolnovu vraždu se vynořilo v Kanadě o 70 let později, r. 1934. Gerald G. McGeer, oblíbený a velmi vážený kanadský advokát, odhalil toto senzační obvinění v 5-ti hodinovém projevu před Sněmovnou napadávajíce Kanadský peněžní systém založený na dluhu. Vzpomeňte na velikost velké krize roku 1934, která rovněž zpustošila Kanadu.

McGeer obdržel důkaz, smazaný z veřejných záznamů, který mu byl poskytnut agentem tajné služby, ze soudního řízení s Johnem Wilkesem Boothem, po Boothově smrti. McGeer řekl, že to potvrdilo, že Booth byl žoldákem pracujícím pro mezinárodní bankéře. Podle článku ve „Vancouver Sun“ z 2. května 1934 „A. Lincoln, mučednický emancipátor otroků, byl zavražděn prostřednictvím machinací skupiny zástupců mezinárodních bankéřů, kteří se obávali ambicí prezidentova národního kreditu…

V té době byla ve světě jen jedna skupina, která měla nějaký důvod toužit po Lincolnově smrti. Proč se ti muži stavěli proti jeho národnímu měnovému programu, a kdo s ním bojoval v průběhu celé Občanské války ohledně jeho politiky greenback měny. Zajímavé je že, McGeer prohlásil, že Lincoln byl zavražděn nikoliv jen, protože mezinárodní bankéři chtěli znovu založit centrální banku v Americe, ale protože rovněž chtěli podložit americkou měnu zlatem, zlatem, které ovládali.

Jinak řečeno, postavit Ameriku na „zlatý standard“. Lincoln udělal přesný opak tím, že tiskl U.S. bankovky – Greenbacks, jež byly postaveny čistě na dobré víře a důvěryhodnosti Spojených států. Ten článek citoval McGeera, jak říká „Byli to lidé, jež měli zájem postavit peněžní systém na zlatý standard a oprávnit bankéře ovládat měnu všech národů světa. Odstraněním Lincolna z cesty byli schopni přikročit k tomuto plánu a přikročili k němu v U.S.A. V průběhu 8-mi let po Lincolnově vraždě bylo stříbro demonetizováno a zlatý standard v U.S.A. zaveden.“

Ne poté, co Lincoln tiskl bezdluhové americké bankovky. Tyto červeně označené směnky, které byly vytištěny roku 1963, nebyly novou záležitostí prezidenta Kennedyho, ale prostě ty staré Greenbacks znovu vydávané rok co rok. Jiný akt hlouposti a neznalosti, „Reigle Act“ z r. 1994, dokonce schválil výměnu Lincolnových Greenbacks za bankovky postavené na dluhu. Jinak řečeno, Greenbacks byly v oběhu Spojených států do r. 1994. Proč bylo stříbro pro bankéře špatné a zlato dobré?

Prostě proto, že stříbro bylo ve Spojených státech hojné. Bylo relativně těžké ho ovládat. Zlato bylo vzácné. Po celou dobu historie bylo relativně snadné zlato monopolizovat, ale stříbro bylo historicky 15 krát hojnější. (Návrat Zlatého standardu) Lincolnem zastrčení Money Changers následně plánovali získat naprostou moc nad americkými penězi. To nebyl tak jednoduchý úkol. S otevřením amerického západu, bylo objeveno stříbro v obrovském množství. K tomu všemu byly Lincolnovi Greenbacks všeobecně oblíbené.

I přes úmyslné útoky evropských centrálních bankéřů na Greenbacks, tyto byly dále v oběhu Spojených států, až do doby, před několika lety. Podle historika W. Cleona Skousena „Právě po občanské válce byly značné debaty o oživení Lincolnova krátkého experimentu s ústavním měnovým systémem. Kdyby evropští peněžní spojenci nezasáhli, bezpochyby by se stal zavedenou institucí. Je jasné, že koncept, kdy Amerika tiskla své peníze nezatížené dluhem, vysílal vlny otřesů do všech evropských privilegovaných vrstev ovládající centrální banky.

Sledovali s úděsem, jak se Američané dožadovali Greenbacks. Oni mohli zabít Lincolna, ale podpora jeho peněžních ideálů rostla.. dubna 1866, téměř jeden rok po Lincolnově vraždě, měl kongres v úmyslu nakupovat podíly v evropských centrálních bankách. Odhlasoval „Contraction Act“, pověřující ministra financí, aby začal stahovat Greenbacks z oběhu a zmenšil množství peněz. Autoři Theodore R. Thoren a Richard F. Warner vysvětlili výsledek zmenšení množství peněz ve své knize, „The Truth in Money Book„.

„Těžkým časům, které panovaly po občanské válce, se mohlo předejít, kdyby Greenback legislativa pokračovala, jak to prezident Lincoln zamýšlel. Namísto toho se odehrála série ‚peněžních panik‘ – které nazýváme ‚recese‘, které tlačily na kongres, aby schválil legislativu, která dá bankovní systém pod centrální řízení. Federal Reserve Act nakonec prošel 23. prosince 1913.“ Jinak řečeno, Money Changers chtěli 2 věci ) znovuobnovení centrální banky pod jejich výhradní kontrolou, a, 2) podložit americkou měnu jejich zlatem.

Jejich strategie měla dvě části za prvé způsobit sérii panik, aby se pokusili přesvědčit Američany, že pouze centralizované řízení peněžních zdrojů může poskytnout ekonomickou stabilitu; a za druhé, odstranit ze systému tolik peněz, že většina Američanů bude zoufale chudá, že buď nebudou mít zájem, anebo budou příliš slabí, aby se bankéřům postavili. Roku 1866 bylo v oběhu Spojených států 1,8 miliardy dolarů, asi 50,46 dolaru na hlavu. Jen v r. 1867 samotném bylo z amerického oběhu staženo 500 miliónů dolarů.

O deset let později, v r. 1876, byla americká peněžní zásoba zredukována jen na 600 miliónů dolarů. Jinak řečeno, bankéři stáhli 2/3 amerických peněz. Jen 14,60 dolarů na hlavu zůstalo v oběhu. O deset let později byla peněžní zásoba zredukována jen na 400 miliónů dolarů, a to i přes nárůst populace. Výsledkem bylo, že v oběhu zůstalo jen $6,67 na jednoho obyvatele, % pokles kupní síly v pouhých 20-ti letech. Dnes se nám ekonomové snaží vnutit myšlenku, že recese a krize jsou přirozenou částí něčeho, co nazývají hospodářský cyklus.

Pravdou ale je, že našimi peněžními zdroji je nyní manipulováno, zrovna tak, jak tomu bylo před a po občanské válce. Jak se to stalo? Jak se stalo, že se peníze vyskytovaly v tak malém množství? Jednoduše – banky vyžadovaly splatit půjčky a nové nedávaly. Navíc, stříbrné mince byly roztaveny. Roku 1872, muž jménem Ernest Seyd dostal Ł100,000 (tehdy asi $5.000.000) od Bank of England a byl vyslán do Ameriky, aby uplatil nezbytné kongresmany, aby nechali odstranit stříbrné mince.

Bylo mu řečeno, že nebude-li to dostačující, dostane dalších Ł100.000, „nebo o tolik více, kolik bude nezbytné“. Následujícího roku 1873 prošel kongresem ražební zákon a ražba stříbrných dolarů byla náhle zastavena. De facto, republikán Samuel Hooper, který představil zákon ve sněmovně, potvrdil, že pan Seyd skutečně dodal ten zákon. Ale bylo to horší. Roku 1874, Seyd sám připustil, kdo byl za plánem „Jel jsem do Ameriky v zimě 1872-73, pověřen zabezpečit, budu-li moci, schválení zákona demonetizujícího stříbro.

Bylo to v zájmu těch, které jsem zastupoval -guvernéry Bank of England- abych to zařídil. Od roku 1873 byly jedinou formou mincí zlaté mince. Ale zápas o vládu nad americkými penězi ještě nebyl u konce. Pouze o 3 roky později, roku 1876, s 1/3 americké pracovní síly bez práce, rostla mezi obyvateli nervozita. Lidé se dožadovali návratu „Greenback“ peněžního systému prezidenta Lincolna, nebo návratu stříbrných peněz. Čehokoli, co zajistí dostatek peněz. Toho roku kongres ustavil „the United States Silver Commission“, aby problém prostudovala.

Jejich zpráva jednoznačně dávala vinu stažení peněz národními bankéři. Ta zpráva je zajímavá, protože přirovnává úmyslné stažení peněz národními bankéři po občanské válce, k pádu Římské říše. „Ta katastrofa Temných dob byla způsobena stažením peněz a poklesem cen… Bez peněz nemohla civilizace začít, a s jejich zmenšením musela strádat, a bez zklidnění nakonec zaniknout. V křesťanské éře dosáhla hodnota Římských kovových peněz $1,8 miliardy. Ke konci 15. stol. se scvrkla na méně než $0,2 miliardy… Historie nezaznamenala žádný jiný tak katastrofický přechod, jako ten od Římské říše v Temných dobách…“

I přes tuto zprávu „stříbrné komise“, Kongres nic neudělal. Následujícího roku 1877 vypukly od Pittsburghu po Chicago nepokoje. Pochodeň hladových vandalů osvětlila oblohu. Bankéři dali hlavy dohromady, aby se rozhodli, co dělat. Rozhodli se posečkat. Nyní, když byli zpátky u moci ve velkém rozsahu, se nechtěli vzdát. Na schůzi „Americké bankéřské asociace“ toho roku, tlačili své členy, aby dělali všechno, co bylo v jejich moci, aby zničili nutkání k návratu Greenbacks.

Tajemník ABA, James Buel, napsal členům dopis který bezostyšně vyzýval banky, aby rozvrátili nejen kongres, ale i tisk „Je vhodné udělat vše, co je ve vašich silách, udržet přední deníky a týdeníky, obzvláště zemědělský a náboženský tisk, aby se stavěl vydávání papírových greenback peněz, a také abyste odepřeli mecenášství těm žadatelům, kteří nebudou odmítat vydávání vládních peněz. … Zrušení zákona na tvorbu peněz bank, nebo obnova oběhu vládou tištěných peněz, bude poskytovat lidem peníze a bude tudíž vážně postihovat náš vlastní zisk bankéřů a půjčovatelů.

Navštivte svého kongresmana a zavažte ho k podpoře našich zájmů, abychom mohli ovládnout legislativu.“ Jak se politický tlak pro změnu v kongresu zvyšoval, tisk se snažil Američany odvrátit od pravdy. .1.1878 to řekl The New York Tribune takto „Kapitál země je konečně organizován, a uvidíme, bude-li mít Kongres odvahu tomu čelit.“ Ale to zcela nefungovalo.. února 1878, prošel Kongresem Shermanův zákon, povolující razit omezené množství stříbrných dolarů, ukončujíce tak 5-ti letou přestávku. nicméně to neukončilo krytí měny zlatem.

Ani to zcela neosvobodilo stříbro. Před rokem 1873, každý, kdo donesl stříbro do americké mincovny, mohl jej mít vyražené do stříbrných dolarů dolaru bez poplatků. Nyní již ne. Ale alespoň začali znovu téci do ekonomiky nějaké peníze. Bankéři, bez dalšího kličkování k jejich kontrole, uvolnili půjčky a krize po občanské válce konečně skončila. o 3 roky později, Američané zvolili republikána Jamese Garfielda prezidentem. Garfield rozuměl, jak byla ekonomika manipulována.

Jako kongresman, chtěl být předsedou „Appropriations Committee“, a byl členem „Bankovní a měnové komise“. Po své inauguraci, v r. 1881 veřejně rozcupoval Money Changers „Kdokoliv ovládá množství peněz v kterékoliv zemi, je absolutním pánem všeho průmyslu a obchodu… A když si uvědomíte, že celý systém je velmi snadno ovladatelný, tak nebo onak, několika mocnými muži na vrcholu, nikdo vám nebude muset říkat, jak období inflace a krize vzniká.“ V průběhu několika málo týdnů přípravy tohoto vyjádření, byl 2. července 1881, president Garfield zavražděn. (Zbavení se stříbra)

Money Changers rychle shromažďovali sílu. Začali opakovaně ovládat zástupy lidí vytvářením ekonomických bomb, následovaných dalšími krizemi, a tak mohli skupovat tisíce domů a farem za zlomek původní ceny. Roku 1891, byli Money Changers znovu připraveni srazit americkou ekonomiku k zemi, a jejich metody a pohnutky byly detailně osvětleny s šokující přesností v oběžníku rozesílaném ABA (Americkou bankovní asociací), organizací, jíž byla většina bankéřů členy.

Všimněte si, že tento oběžník vyzýval bankéře, aby vytvořili krizi určený den za tři roky. Podle kongresového záznamu, zde je jak to bylo předčítáno po částech „1.9.1894 neobnovíme žádnou půjčku za žádných podmínek. 1.9. budeme požadovat (zpět) své peníze. Budeme zabavovat nezaplacený hypotekární majetek. Můžeme tak získat 2/3 farem na západ od Mississippi a tisíce na východ, za naše vlastní ceny… Pak se z farmářů stanou bezdomovci (ve stanech), jako v Anglii…“ (Americká bankéřská asociace 1891, podle záznamu Congresu z 29.4.1913)

Tyto krize by měly být řízené, jelikož je Amerika na zlatém standardu. Od té doby, co je zlato nedostatkové, je jednou z nejsnadněji manipulovaných komodit. Lidé chtěli, aby byly opět legalizované stříbrné peníze, aby tak mohli uniknout úplné kontrole Money Changers mající zlatem podložené peníze. Lidé chtěli znovuzavedení stříbrných peněz, zrušením Seydova zákona z r. 1873, v té době nazývaným „Zločin ze ’73“. Od r. 1896, se stal problém nedostatku stříbrných peněz zásadní záležitostí prezidentské kampaně.

William Jennings Bryan, senátor z Nebrasky, kandidoval na prezidenta jako demokrat s motivem svobodného stříbra. Na Celostátním sjezdu demokratů v Chicagu, vyřkl emotivní projev, který mu vyhrál nominační právo „Crown of Thorns and Cross of Gold.“ Ačkoli bylo v té době Bryanovi jen 36 let, jeho projev je široce oceňován jako nejslavnější proslov, jaký byl kdy učiněn před politickým shromážděním. V dramatickém závěru, Bryan řekl „Na jejich požadavek zlatého standardu odpovíme Nebudete stlačovat dolů do čela pracujících tu trnovou korunu, nebudete pranýřovat lidstvo před zlatým křížem.“

Bankéři štědře podporovali republikánského kandidáta Williama McKinleyho, který podporoval zlatý standard. Výsledkem byl jeden z nejdivočejších a nejsoutěživějších prezidentských zápasů v americké historii. Bryan vykonal přes 600 projevů ve 27 státech. McKinleyho kampaň zahrnovala výrobce a průmyslníky, kteří informovali své zaměstnance, že jestliže bude Bryan zvolen, všechny závody a plantáže by mohli zavřít a nebude žádná práce. Úskok uspěl. McKinley porazil Bryana s malým odstupem.

Bryan bojoval o prezidentství znovu r. 1900 a 1908, ale vždy o trochu propadl. V průběhu r. 1912 na demokratický sjezd, byl Bryan silnou osobností, která pomohla Woodrow Wilsononovi vyhrát nominaci. Když se Wilson stal prezidentem, ustanovil Bryana státním tajemníkem. Ale Bryan byl brzy rozčarovaný Wilsonovou administrativou.

Bryan sloužil jen 2 roky ve Wilsonově administrativě, předtím, než r. 1915 rezignoval kvůli vysokému podezření ohledně potopení křižníku Lusitania, události, jež způsobila vstup Ameriky do I. sv. války. Ačkoliv William Jennings Bryan nikdy nezískal prezidentství, jeho úsilí zbrzdilo Money Changers o 17 let od dosazení jejich následujícího cíle, nové, soukromě vlastněné centrální banky pro Ameriku.

Dokumenty, publicistika, souvislosti, reference